16. prosince 2017

Vánoce mého dětství a další rodinné katastrofy


Se mnou byly Vánoce vždycky peklo.
Ne, že by to s našima bylo lepší.
Můj otec, to se ještě snažil, dával své krásné a o sedm let mladší manželce pod stromeček buď detektivky, které nesnášela, hrnce nebo chňapky do kuchyně a ona s ním za to nemluvila až do letního slunovratu.

Jenže, přiznejme si, moje dárky nebyly o mnoho lepší.
Jako dítě ve školce jsem ji obšťastňovala svými výkresy. Když se na ně podívám dnes, samotnou mě překvapuje, jak geniálně kreativní jsem bývala. Zvládla jsem nakreslit všechno, i to, co neexistovalo. Zvlášť to, co neexistovalo. 

Jenže mělo být hůř. A to v hned v první třídě, jakmile jsem se naučila psát.
Vánoční přání tak kromě malůvek zdobila poezie.
Pokud bych měla své tehdejší verše zhodnotit dnes, řekla bych, že je až neuvěřitelné, co jsem dokázala všechno zrýmovat. Nehledě na to, že si vždycky říkám, kam mi zmizela ta obrovská slovní zásoba!

Matčina reakce u stromečku, když našla další přání k Vánocům, byla pokaždé stejná: "Prosím tě, můžeš mi říct, po kom to to dítě má? Po mně teda ne," říkala taťkovi, který se vždycky na Štědrý den snažil upít k smrti, protože věděl, že do slunovratu ho nečeká nic dobrého. "Já ti povím, po kom to má. Po tvým otci," dodala teatrálně máti.

Máti už tenkrát vyprávěla, že když jsem se narodila, vypadala jsem úplně jako její tchán.
A teď, říkávala, jsem po něm zdědila ještě básnické střevo.
Ono je to tak - můj děda totiž celý život psal kroniku naší vesnici.

Naše vesnice se jmenuje Starý Dražejov a jak už název napovídá, je stará jak lidstvo samo. Dle dědových zápisků vznikl Dražejov hned po vyhynutí dinosaurů. 


Dědova kronika byla své doby velice slavná a opěvovaná.
Děda pečlivě zaznamenával mor, hladomor, úhyn zajíců i divočáků. Nikdy nezapomněl zmínit úrodu daného roku a veliké slavnosti spojené s kulturou vesnice. Ať už to znamená cokoli.


Dědova kronika byla jednoduše skvostem rodiny, ne-li celé vsi!

Stejně jako moje verše.
"No co z tý holky jednou bude?" ptala se matka otce s každým mým básnickým výtokem. "Blogerka," odpověděl otec a donesl máti taky panáka.

Jo. Vánoce byly vždycky peklo. Těžko říct, pro koho víc.
LvK

4 komentáře:

  1. Áno, tvoju poéziu chceme! :)
    Mimochodom, mala som to podobne. Môj najväčší výkon boli vianočné pohľadnice, kedy som každému písala, že "veselé Vianoce ..." plus meno. Akurát sme sa učili v škole písať aj tlačeným a vieme, aké sú b a d podobné... Takže chudák môj dedo namiesto "veselé Vianoce dedo" dostal "veselé Vianoce debo". Ehm... :)

    OdpovědětVymazat
  2. Skvělý článek! Ukázka poezie by mě taky velmi lákala!

    OdpovědětVymazat