26. března 2018

Facebookový tyátr



Po ošklivých rozchodech pálím mosty. A není na tom nic teatrálního.
V době sociálních sítích totiž není jiného útěku. 
Zůstaneme přáteli? Proč? Abychom ve slabých chvilkách byli neustále - pro případ nejvyšší nouze - v kontaktu?

Jsme lidé, jimž sociální sítě vzaly zdravý rozum.
Dneska už se nerozcházíme ani v dobrém, ani ve zlém. Zato však bez sebeúcty. 
V reálném životě to sice můžeme odpískat, v online životě si ale ještě potřebujeme léčit bebí. Anebo ego.

Nepřestáváme tak komunikovat, dokud si vzájemně nevyčteme i nos mezi očima. 
Nepřestáváme komunikovat, dokud se nezačneme vášnivě udobřovat. 
Nepřestáváme komunikovat, dokud nerozpitváme všechny výčitky či usmiřovací sex.
Nepřestáváme komunikovat, dokud nedosáhneme svého. 


Proč už neumíme odcházet? Klidně s pláčem a zdrcení. S rozmazanou řasenkou a horní linkou stékající po slzách až k nosní dírce. To k tomu patří. Vzteklý facebookový tyátr s častými výkyvy nálad a změnami názorů už nikoli.

Co skončit mělo, to skončit muselo. Respektuji konec a odmítám dále pokračovat v konverzacích o plačících smajlících a trapně zoufalých selfíčkách.

Proto raději pálím mosty, utíkám a ještě pro jistotu zamykám dveře na dva západy.
Je to útěk. Ale k sobě samé. 
Facebook totiž snese hodně, ale požírá lidskou důstojnost. 
A tu mi už žádný smajlík nevrátí...
LvK

8 komentářů:

  1. Přesně jak říkáš, požírá lidskou důstojnost!! Vnímám to stejně :) Safienka

    OdpovědětVymazat
  2. Po svém vlastním drsném rozchodu, mohu jedině souhlasit. Z období bez sebeucty jsem se nakonec dostala k úplnému zrušení účtu na Facebooku a už je mi fajn.

    OdpovědětVymazat
  3. Facebook sice mám, ale moc na něj nechodím. Nechci do celého světa přes něj sdělovat, jak se mám, co dělám a s kým právě jsem či nejsem .... Facebook jsem si zřídila kvůli kontaktům na spolužáky ze školy neb jiným způsobem se s nimi kontaktovat nelze. Když už tam vlezu, tak se nestačím divit, co je nového. Spousty fotek, spousty sdílených inforamcí. V dnešní době kdo není aktivní na facebooku jako by nebyl. Takže asi nejsem. Nepíšu tam nic, nedávám fotky své ani svojí rodiny. Prostě nechci po sobě nechávat viditelnou digitální stopu. Proč dávat fotky dětí všans všem. Asi jsem divná,ale takto žít nechci. Takže sice mám facebook, mám i blog, založila jsem si i instagram, ale fotky dětí a rodiny tam prostě nedávám.
    T.

    OdpovědětVymazat
  4. Jsem ráda, že můj muž neměl a nemá facebook ani jiné sociální sítě. Já na fb sice jsem, ale nic moc tam nedávám, leda fotky z cest. Nejvíc mě dostává, když si tam lidi dávají miliony líbacích fotek s partnerem a po pár měsících oznámí rozchod a dávají si statusy o tom, jak je láska krutá a že chtějí navždy být sami a po chvíli celý tento proces opakují :D

    OdpovědětVymazat
  5. Krásně napsané... je totiž pravda, že zatím, co mi kdy někdo vyčetl ty nejodpornější věci - bylo právě tam. A tím se to taky dorazilo i v osobním životě. Křivdila bych ale, kdybych nedopsala, že jsem se nedočkala osobní omluvy, ale celkově jsem už veškerou komunikaci právě přes sociální síť utla. No jo, tam jsou lidi nejdivočejší, nejsmělejší a nejsebejistější. Dokud nezmáčknou enter a neuvědomí si, že to přehnali a je pozdě. Hold dnešní doba.

    OdpovědětVymazat
  6. S týmto absolútne súhlasím. Robím to rovnako. Najlepšie je prežiť si ten žiaľ sám. Je to klišé, ale skutočne je "každý koniec novým začiatkom".

    OdpovědětVymazat
  7. Neznám. Jsem se svým mužem třináct let a fb vlastním jen devět. Éra sociálních sítí náš vztah minula. Manžel ani nemá fb a jakékoliv sociální sítě jdou mimo něj. Úplně mi to vyhovuje 😉.

    OdpovědětVymazat