14. července 2018

Debordelizace šuplíků, botníku, šatníku i života I.

Bizár boty. Chcete je? Nechcete. Já si to myslela...

Oblečení třídím pravidelně dvakrát ročně a vždy dávám pryč zhruba celý obří kufr oblečení. Posledně už mi to nechtěli vzít ani v azylovém době, že oblečení mají moc. Všude je moc oblečení a skoro až by se zdálo, že nám na jeho unošení nestačí ani celá světová populace.

Co se ale mého šatníku týče, mám už jej konečně pod kontrolou. Ovšem pokaždé, když přijde na návštěvu Holanďan, donese mi pár tašek mých věcí, které mu po mně ještě zůstaly. Nedávno přinesl rovnou tři a jelikož jsem neměla čas se jimi prodírat, chytře jsem je schovala na později. Když po několika měsících přinesl další tašku věcí, vzpomněla jsem si na své kostlivce ve skříni a rozhodla se, že to protřídím komplet.

Z tašek jsem vysypávala bločky, staré vyschlé rtěnky, oblečení, které jsem už asi nechtěla vidět (a nechtěla si přiznat, že bych ho kdy nosila!), příšerné pásky, desítky polozničených koženkových kabelek, psaníček a koženkovo-plastových bot. Byla jsem v šoku.

Kdo, doprčic, byla tahle Lucie? Co si to kupovala? Nebyla náhodou chudej student? Byla! Tak kde brala prachy na takový množství oblečení? Co oblečení! Hadrů! Šokovalo mě jak samotné množství tohohle textilního odpadu, tak i ze všeho kapající nevkus! 


Byla to enormně těžká chvilka, které ani víno nepomohlo.
U některých kousků jsem si vzpomněla, kdy jsem je kupovala a proč: měla jsem pocit, že jsou dokonale extravagantní, a tudíž je potřebuju. Abych jakože nešla s davem, že ano. To jediné tu mladou Lucii asi ctilo: že nechtěla jít s davem. Co mé mladší já příliš nectilo byl fakt, jak jsem tehdy extravaganci chápala.

Dnes je pro mě extravagancí autenticita. Už proto, že jí je ve světě málo. 
Extravagantní módu umím ocenit pořád, ale myslím, že musí být spojená s kvalitními materiály a střihem. Jinak z toho vyleze ledatak laciný kus hodný jako dress code ke kolotočům.

Jak jsem vybalovala, potřebovala jsem, aby vedle mě na té zemi seděl nějaký terapeut, držel mě za ruku a opakoval mi, že to společně zvládneme. Že to zase bude dobrý. Že každý máme nějakou minulost, kterou už nijak neovlivníme a se kterou se musíme smířit.

"Nikdy se s tím nesmířím," zakřičela bych celá se třesoucí. "Nejlepší léta mého mládí, kdy jsem měla ještě bujnou hřívu, pružnou pokožku a rychlý spalování a já chodila v tomhle?" A zobla bych si neurolu. 


Ale zvládla jsem to. Já unesu hodně. Hadry jsem roztřídila, došla jsem nicméně k názoru, že tohle už je případ na textilní kontejner, jelikož  tohle prostě nemůžu nikomu darovat. Tohle nebudou nosit ani sociálně slabší. Ani děti v Africe by si to na sebe nevzaly! O množství textilního odpadu napuštěného těma nejhoršíma sajrajtama ani nemluvím.

A pak jsem vysypala další tašku. Se serepetičkama všeho druhu. 
Málem jsem se zhroutila podruhé.
A tak jsem se zapřísáhla, že do konce letošních prázdnin provedu komplet debordelizaci všeho nepotřebného. Že projdu každý šuplík, každou přihrádku a každou poličku, všechno roztřídím, vyhodím a budu se kát. 

Kdo se přidá?
LvK

Žádné komentáře:

Okomentovat