 |
| "Pusu? To už dávno neumíme," zavtipkoval děda vteřinku předtím, než dostal pořádnýho hubana! |
"Já pracoval v JZD a babička tam tenkrát v kuchyni vařila a vydávala obědy," odpovídá děda, jak se s babičkou seznámil. "Takhle mě dostala!"
V pátek tihle dva slavili 50. výročí svatby.
"A vzali byste se znovu, kdybyste věděli, co budete mít za děti a vnoučata?"
Chci říct. Děti už se naštěstí snad, doufejme, zklidnily, ale my vnoučata jsme občas fakt výkvět.
Děda se odmlčel, porozhlédl se po nás všech, celé rodině, která se sjela z různých koutů republiky, aby zlatou svatbu oslavila, mrknul na babičku. "Ale jo, za mě dobrý," uznal. "Za mě taky," řekla i babička.
Ťukli si na přípitek, ale pili jen decetně. Ten den je ještě čekala jiná akce, na kterou se těšili. Ostatně, moje babička s dědou mají program nabitější, než většina z nás. Když chci přijet na víkend, musím se ohlásit hodně dopředu, zvlášť víkendy totiž mají plné nejrůznějšími akcemi - zábava, oslavy, divadla, jednou do Plzně, podruhé do Prahy...
A přes týden to bývá vlastně ještě horší. Ač jsou ti dva už v důchodu, chodí ještě do práce, kde jsou pro změnu výkonnější, než o generaci mladší ročníky. "No, rádi bysme přijeli, ale děda je až do čtyř v práci a od šesti už něco máme," bývá nejčastější odpověď naší babičky, případně: "Holky, až pojedete na ty vánoční nákupy do Prahy, tak já jedu s váma. Dáme si tam svařák a dojdem na sushi. A já bych si tam potřebovala něco vybrat, jak tady máme třetího ten ples, tak já nemám co na sebe. Všechno už jsem na sobě měla!"
Děda je zas vtipálek, který umí dokonale navnímat situaci a hodit do placu trefný vtípek za každé situace. Babička dostane záchvat smíchu, protože dědův humor je i po půlstoletí společného života naprosto nepředvídatelný, a spokojený jsou oba.
A představuju si, že takhle se spolu chlámou celý život.
Je občas fajn číst rozhovory s moudrými lidmi. Jak by dnes žili, jak zvládli s jedním člověkem vydržet celý život, co by případně udělali jinak...ale třeba tady nevím, jestli bych babičku a dědu nazvala moudrou babičkou a moudrým dědečkem.
Ne proto, že by neměli odžito. Měli život tvrdší, než si dokážu představit. Ale žádná moudra z nich nikdy nevypáčím. Všechno obrátí ve vtípek, z ničeho si příliš těžkou hlavu nedělají, všechno rychle vyřeší, jsou přímí a nepěstují v sobě křivdy. Nemají v sobě ani kus zlého, ani kus závisti a už vůbec nemají pocit, že je život těžký. A furt se mají rádi!
A tak ta zlatá svatba je naprosto přirozená. Jinak to dopadnout ani nemohlo.
"A to jsme se vzali až napodruhý," říká babička. "První svatba měla být v říjnu. Už jsme měli napečíno, navaříno a dědu, představte si, chytnul slepák a musel do nemocnice. Tak jsme vejslužku rozdali a znovu jsme napekli, navařili a vzali se až v listopadu."
Prostě žádné drámo!
A možná taky proto je máme všichni tak rádi. Doufám, že spolu dají ještě hezkých pár desítek let.
I když je mi jasný, že na tohle by si děda přisadil nějaký milý a lehce ironický vtípek.
Máte někdo v rodině podobně skvělé pra/rodiče?
LvK
