18. února 2019

Kurz sebeovládání s Taxify II.


Po předchozím zážitku s Taxify se jízda obešla bez problémů: nikdo nikam blbě nevjel, nedostal pokutu a navíc pan řidič zvládal nejen semafory, ale dokonce i značky.
Malý a zcela nepodstatný problémek vyvstal až když jsme dorazili do cílové stanice.

Únor 2019

"Sto dvacet," říká mi lámanou češtinou mladík.
"Sto třicet," podávám mu pětikilo.
"To nemám na zpátek."
"V drobných mám jen dvacku, ale to budete mít bez dýška."
"Nemám."

"Tak co vám pomůže?" marně lovím drobáky z peněženky.
"Já nemám ani korunu."
"Aha. Ale viděl jste, že máte zákazníka platícího v hotovosti."
"No."
"No a já menší než pětistovku a nějaký ty drobný fakt nemám."
"To je váš problém."
"Můj?"
koukám dost překvapeně.
"Vyřešte to," důrazně mě upozorňuje mladík.
"Já?"
"Si běžte rozměnit."
"Já?"
opakuju nevěřícně otázku.
"Nebo si dojděte koupit parkování."
"Já?"
opakuju mantru dnešní jízdy.

Řidič vzdychne.
Řidič protočí oči.
Řidič nasraně bouchne do volantu.

"Tak abyste to začal řešit vy, ne?" popíchnu ho.
Řidič vzdychne.
Protočí oči.
Nasraně se plácne do stehna.

Celý tento scénář sehraje ještě několikrát po sobě: vzdychnutí, protočení očí, plácnutí do stehen. Jinak se neděje nic.
"Támhle je trafika," řeknu mu povzbudivě, což mladíka rozzuří k nepříčetnosti a znovu mi zopakuje, že JÁ mám problém, že JÁ mám celou záležitost vyřešit a že on na mě nemá celej den.

Vlastně jsem ráda, že jsem se nenechala.
I když vlastně...
Nahání mě kamarádka, že už na mě čeká a kde jsem. Před barákem. Nemáš stovku?
Půjčuje mi stovku a já přidávám dvacetikorunu.
Mladík se vítězoslavně usměje.
"No proto," řekne mi na rozloučenou.

A pak nemá bejt ten feminismus, viď.
LvK


Žádné komentáře:

Okomentovat