Stay Fancy



Londýn, den odletu.

Na snídani jsme si došly do velice fancy hotelu na Picadilly street, v hotelu s největší koncentrací krásných a elegantně oblečených Britů v nejlepších letech, s dobrou kávou a skvělou porridge. Hodily jsme se tam - seděly na terase, skvěle oblečené, načesané, navoněné a na lodičkách si užívaly pulsujícího velkoměsta, perfektních výhledů a zkoumaly nabídku galerií.

K dokonalosti holčičího výletu chyběl už jen VOGUE. Velké zářijové číslo, které navíc měla tento měsíc tak trochu na svědomí Meghan Markle.

Že to ale vyhrála výstava Stanley Kubrick, kam nás - jak jsme ještě u kávy zjistily - doveze rovnou z Picadilly červený dvoupatrový autobus, rozhodly jsme se VOGUE koupit později. Stanley byl vynikající a my na výstavě strávily minimálně hodinku a půl. Pak jsme si ještě v kavárně galerie daly další kávu a vodu a hezky si to šly vypít do Holland parku, abychom se ještě naposledy pokochaly krásnými londýnskými parky.

Na metro jsme se rozhodly dojít pěšky, bylo přeci krásně, a i když jsme se na šedé lince trošku ztratily, nic nenapovídalo tomu, že bychom si na letišti snad nestačily dát něco k snědku.

Autobus dorazil za půl hodiny a dostal se do takové dopravní zácpy, že nám Google neustále škodolibě připomínal, že letadlo už ani náhodou nestihneme a nenápadně nabízel ubytování. Další let byl dostupný totiž až druhý den ráno.

Nakonec jsme dorazily deset minut před zavřením check-in a půl hodinky před zavřením gatu. Pak už si pamatuju jen to, že mi odbavili kufr, že jsme na poslední chvíli zaplatily za rychlejší odbavení, přesto čekaly ve frontě za ve-li-ce po-ma-lý-mi Italkami s osmi kufříky, igelitkami, taškami, kabelkami, ledvinkami a kosmetickými kufříky a v době zavření gatu běžely přes celé letiště.

To, co mělo trvat 20 minut, jak říkal ukazatel, jsme stihly uběhnout pod tři minuty. Neptejte se nás jak. Já jen s psaníčkem v ruce, Verunka se svým růžovým fancy kufříkem. Doběhly jsme přesně pět minut po oficiálním zavření gatu.

To už nešlo mluvit o nějakém fancy outfitu. To, co ráno bylo naškrobené, vyžehlené a voňavé bylo teď propocené a smradlavé, vlasy ráno vyfoukané dávaly teď svým vzhledem tušit, že tu někdo trhl světový rekord v běhu na podpatkách. O make-upu už se dalo mluvit jen v čísle minulém.

Přesto nás do letadla pustili. Nedivila bych se, kdyby z hygienických důvodů odmítli.
Bolel nás žaludek, nohy, třásly jsme se nervama i vyčerpáním, ještě s chutí si na palubě daly boloňský špagety ohřívané v mikrovlnce s nechlazeným Heinekenem a co hůř - měly jsme pocit, že to je to nejvíc fancy večeře, co jsme kdy jedly.

Jakmile se letadlo odpíchlo od země, trochu nám otrnulo a hned jsme si hrdinsky slíbily, že spolu zase brzy někam pojedeme, protože všechno zvládneme, se vším si poradíme, všude se domluvíme a vůbec. Jsme dobrý tým. Dokonce jsme v tom spěchu ani nic nezapomněly. Až při vychladnutí v Praze nám došlo, že nemáme to, co by nám navrátilo aspoň trochu pocit důstojnosti. VOGUE.


LvK


Žádné komentáře:

Okomentovat