Štěstí

Když jsme si to malé štěňátko, kterému jsme začali říkat Deník, přinesli domů, měli jsme babičku už několik měsíců v nemocnici. Z umělého spánku se nemohla vzbudit, jakkoli jsme se snažili.

Chodili jsme si s ní povídat, vyprávět jí, co bylo ve škole a taťka ji chodil mýt a promazávat proleženiny, kterých už měla za tu dobu hodně. Že nás babička slyší a vnímá jsme mohli jen doufat.

Malé, hravé štěně yorkšíra ale navedlo taťku na nápad. Věděl, že jestli babička něco milovala, tak všechna zvířata v okolí - krmila každou kočku, která přišla. Přecpávala Zorku, předchozího psa, která vždycky čekala pod oknem, až jí babička hodí hrst piškotů. Tak ano, byla to babička, ta přecpávala všechny. Když umřel děda, potají, když jsme byli ve škole a naši v práci, si všechny ty kočky tahala domů.

Malé, sotva kilové štěně yorkšíra, tak dal taťka do kapsy a vzal ho ukázat spící babičce.
Dodnes si to neumíme vysvětlit, ale to byl ten jediný (a poslední) moment, kdy se babička vzbudila. A kdyby vzbudila! Deníka si hladila, drbala, muchlala, pusinkovala a mezitím konverzovala s taťkou, jako by se nic nestalo. Jako by neexistovala žádná propast času mezi tím, kdy usnula a mezi přítomným okamžikem. Věděla všechno. Že máme nové štěně, co jsme dostali pod stromeček i že jsem dostala kuli z matiky.

Jakmile taťka odešel, nadšený z toho zázraku, babička opět usnula.
Už se nikdy neprobudila. Tři měsíce na to zemřela.
Bude to 15 let.

Teď, když umřel i Deník, jsem si na to znovu vzpomněla.
Že toho s náma tolik prožil. Ale co on s náma: my s ním! 
Člověk má teď přes všechny ty slzy pocit neuvěřitelné bolesti a prázdna, ale pravdou je, že můžu být jedině vděčná za tak dlouhá léta neskonalého štěstí, které tak nějak automaticky nabíhalo pokaždé, když jsem jenom zaslechla jeho přibližující se ťapání.

Jen těch pusinek jsem mu dávala ještě málo.
LvK