3 důvody, proč mám stále ráda blogy



Blogy jsou mrtvé, říkají.
Nechceme číst, jenom se dívat. Přijímat, odklikávat srdíčka a lajky a nechávat to na sebe "působit". Obrázky a videa námi procházejí a za týden nevíme, co se kde dělo.

V online světě rychlých informacích mám pořád ráda blogy.
Proč?

1.) Chci informace


Nechápejte mě špatně, já miluju fotografie. Pán bůh ví, že jsem za posledních 15 let utratila beztak víc peněz za módní magazíny, než za jídlo. Miluju krásné věci, estetiku i řemeslo fotografie, ale k tomu, abych si něco zapamatovala/koupila/oblíbila, potřebuju informace. 

Řada blogerů si mě omotává kolem prstu tím, že mi ty informace dává. A že mi vypráví něco o sobě. Slova správně zvolená jsou daleko mocnější, než pouhá vizuální stránka. A pokud mi někdo spojí estetiku se slovem, jsem lapena!

2.) Bez balastu


Z internetu nic nezmizí. Ale rychlo informace z instastories mají životnost 24hodin a pak je na vše zapomenuto. Byli jsme nasyceni, jede se dál. Zítra se bude komunikovat něco jiného. Možná i proto jsou sítě plné zbytečného balastu a rozhořčení, které sice opadne, ale až pár hodin poté, co už je záznam online.

K psaní blogu naopak usedáme často s nápadem, s představou, co chci říct a jak to chci říct. Přemýšlíme, přepisujeme a hledáme ta správná slova. Oproti sítím je tak blog často prostý všech momentálních vrtochů, vypointovaný a věcný.

3.) Vidím vývoj 


Tím, že má blog historii, která mi za 24 hodin nic nevymaže, si můžu pročítat věci z minulosti. Ne že bych se chtěla babrat v něčem neaktuálním, ale jak se jednou do blogera zamiluju, chci vidět jeho vývoj.

Dneska si všichni dáváme pozor na pusu. Blogy jsou komerční platformou stejně jako cokoli jiného, a tak musíme splňovat požadavky klientů na obsah i estetiku každého placeného postu. To z nás, logicky, dělá ty dokonalé bytosti v dokonalých bytech a s dokonalými vztahy a návyky. Klienti nám korigují vyjadřování i styl. 

Ale nebývalo to tak vždycky. Nosili jsme šílené outfity. Kupovali cetky od firem, kterých se dnes štítíme. Nebyli jsme vypsaní, neměli jsme filtry na fotky, neměli jsme boyfriendy se zrcadlovkama. Maximální autenticita v koncentrované podobě. Horší jak osmdesátky!

Občas se k tomu vrátím a mám radost, když objevím někoho, kdo vyzrál, vypsal se, nenechal si do toho moc mluvit a je stále konzistentní. 

A to na sítích nevidím.
Nezvládnu scrollovat přes 4850 příspěvků a zůstat příčetná.
LvK


2 komentáře:

  1. Výborně Lucie, vystihla jste to skvěle. Vidím to stejně. Díky za Váš blog.

    OdpovědětVymazat
  2. narazila jsem na tvůj blog dnes po několika letech, kdy jsem ho sledovala dřív a jsem ráda, že je stále aktivní. protože blogů s příchodem instagramu rapidně ubylo, lidi se přesunuli tam a je to velká škoda, blogy byly moje vášeň asi deset let. bavilo mě psát, bavilo mě číst články, bavilo mě sledovat hezké designy blogů a jak říkáš, i bloggerský vývoj. na instagramu je každý a vnímám ho jako kvantitativní chaos. vybrat si, co a koho sledovat, neni easy. nesnáším reklamy, recenze jen pro business, nevěřím jim. a tam toho je plno. nemá to duši. klienti nám korigují vyjadřování i styl - to je důvod, proč jsem uvízla s psaním na mrtvém bodě. a to i přesto, že jsem měla followerů hrstku, jde spíše o konkurenční psychický blok, ztratila jsem se v tom, kdo jsem, o čem píšu a psát chci, vzhledem k pohledu ostatních, kteří by to mohli číst. přesto doufám, že se jednoho dne zase aktivně rozepíšu a bude mě to bavit jako dřív.

    dani

    OdpovědětVymazat