 |
| Foto: David Macháček |
Podnět zamyslet se nad tím, co mi pomáhá, když je fakt bídně, mi dala jedna má čtenářka, která se mě na to zeptala. Chvilku mi trvalo, než jsem si to vlastně celé sesumírovala.
Nejsem člověk náladový, většinou se probouzím s dobrou náladou a s tou také povětšinou i usínám.
Nejsem vůbec temperamentní a jestli mám v životě s něčím problém, pak s tím, že neumím hned dávat najevo negativní emoce, o věcech se příliš nešířím a všechno si zpracovávám hlavně sama v sobě, aniž by okolí cokoli tušilo. Jsem velice niterní: spíše přestanu mluvit, než abych zakřičela nebo házela talíři.
Takže pokud se cokoli stane a mně je mizerně, potřebuju být nejčastěji sama, srovnat si myšlenky a promyslet co dál. Neumím dělat unáhlená rozhodnutí. Jsem Váha, a tak všechno zvažuju a rozhodnutí dělám až po dlouhých uvahách. A tedy:
Chodím na procházky
Dlouhé procházky patří do mého každodenního režimu, pokud to počasí dovolí. Chodím, když je mi skvěle, raduju se a opájím se štěstím a chodím, když je mi smutno, když se potřebuju uklidnit, vydýchat například prvotní šok a chodím, když potřebuju inspiraci.
Já nejsem člověk, který by holdoval sportu, fitku, běhu, ale pravdou je, že procházku si odpustím málo kdy. Je to pro mě druh psycho-hygieny, která mi sice nezpevní a nezeštíhlí tělo, ale okysličí mozek a napomůže většímu klidu na duši.
Jdu si lehnout
Když chci být opravdu sama a nechci, aby mě vůbec někdo viděl, prostě si zalezu do postele. Postel mám v patře, takže je to doslova takové útočiště a odtržení od zbytku bytu, tedy i světa. Je to můj kutloch, kde mám spoustu knih a kosmetiky. V těch nejhorších chvilkách si tam zalezu, jen zavřu oči a přemýšlím. Nikdy jsem se nenaučila meditaci, ale vždycky se zklidním natolik, že aspoň na chvilku usnu, což je osvěžující a pak je hned lépe. Pokud bych měla říct, kterou knížku mám nejradši v těchto chvilkách, tak Kdokoli může dělat cokoli od Betty MacDonald. Je to taková moje životní bible a ukazuje mi, že nic není trvalé, všechno se může druhý den změnit a že není potřeba neustále zůstávat na místě jen proto, že se bojíme prázdna a neznáma. Nejsem přívrženec motivačních knih - motivace mi nikdy nechyběla a návod na štěstí neexistuje - ale vyprávění Betty MacDonald v opravdu těžkých časech 30. let vždycky přinese nějakou odpověď a uchlácholí.
Jdu něco dělat
V poslední době si libuju ve třídění věcí - nedávno jsem vytřídila šatník, jindy zase třídím jednotlivé poličky, šuplíky, prostě cokoli, co člověk celý rok obchází a nechce se mu do toho. Občas se do toho pustím, když se potřebuju od všeho odreagovat, přijít na nové myšlenky a objevit poklady dávno zapomenuté. Často to vede k tomu, že mě něco napadne a už myšlenky spíš věnuju tomu, jak to zrealizovat, než na smutek.
Píšu
Je to takový únik do jiného světa a to i přes to, že nedokážu psát fikci. Moje hlava dokáže sepsat řadu událostí, vzpomínek a přesně mě navede tam, kam chci celý děj vést, nicméně si neumí vymýšlet a vést tak fiktivní příběh. Psaní je však koníčkem, kterým dokážu uvolnit aspoň část svých emocí - vážně to jinak moc neumím (a mohla jsem zkoušet klidně i box.) Teprve až mezi řádky sama dokážu vyčíst, jak se cítím a co potřebuju změnit.
Jinými slovy - když se cítím mizerně, potřebuju být úplně nejdříve sama. Teprve potom můžu jít za kamarády. Motivační guru ze mě, očividně, nikdy nebude. Nejdříve chci být sama, abych si vše racionálně promyslela, našla podstatu toho, proč je mi mizerně, jestli mi neselhává sebereflexe a vždy chci jít do hloubky toho pocitu. Když už ho ze sebe vydoluju.
Nechci se ničím chlácholit, klouzat po povrchu a opakovat si něco o sebelásce. Ta JE sice základem všeho, ale já k ní nedospěla v momentech štěstí, spíše naopak. Proto si myslím, že je těžké psát jakékoli návody na štěstí. Člověk se musí poznat a umět se sebou pracovat - v dobrém i ve zlém.
Co pomáhá vám?
LvK
