Jak vznikal charitativní kalendář Jsem žena #jsemevropa


Téma #girlpower není něco, čím bych se chtěla ohánět.
Základní práva, slušnost a vzájemnou podporu nás žen nepotřebuji dávat do slov ani hashtagů.
Miluju však životní příběhy žen, které ve své době něco dokázaly, zbouraly řadu společenských předsudků, změnily dějiny nebo svou tvorbou zásadně ovlivnily vnímání dané doby. 
Když tak přišla možnost zobrazit jednu takovou významnou osobu evropských dějin - polskou malířku Tamaru de Lempickou - byla jsem nesmírně polichocena.

Projekt Jsem žena #jsemevropa, jehož iniciátorkou je Lilia Khousnoutdinová, vystudovaná historička, v něm oslavuje ženy a sestavila charitativní kalendář 13 ženských hrdinek Evropy napříč staletími. Celý kalendář na rok 2021 má jednak charitativní přesah: výtěžek si rozdělí AutTalk Katky Sokolové, BeCharity Báry Nesvadbové a Krása Pomoci Taťány Gregor Brzobohaté, druhak nás má seznámit s ženami, které nám možná nejsou tak dobře známé, přesto mají fascinující osudy, na něž by se nemělo zapomenout.

A navíc bude celý kalendář esteticky dokonalý, že ano.
Pojďme se podívat na backstage fotky 13 českých žen, které fotila Ivy Morwen, o make-up a vlasy se starala Koki a Dáša Kršková.


Mou komplet vizáž měla ve svých rukou Koki, s níž jsem se viděla poprvé.
Udělala ze mě Tamaru, tedy femme fatal první půlky 20. století: líčení bylo doslova filmové a pokládané vlny skvostné. Fotky vznikaly v sochařském ateliéru MgA. Martina Žáka. A už to byla nádhera!

Jako Tamara de Lempicka

Fotilo se vždy několik variant - u bohémské Tamary de Lempické to byly buď samostatné portréty anebo fotografie v ateliéru s nahou ženskou siluetou v pozadí. Sama jsem zvědavá, který záběr bude nakonec ten výsledný!

Hodně zvědavá jsem i na výsledek u dalších žen, některé jsem v jejich "přestrojení" téměř nepoznala.

Kateřina Sokolová jako ARTEMISIA GENTILESCHI
Patricie Pagáčová jako JULIANNA GÉCZY
Vlastina Svátková zobrazuje TERÉZU NOVÁKOVOU
Anna Polívková za VĚRU ČÁSLAVSKOU
Bára Nesvadbová: MARIE STOPES
Lenny Trčková: ANNA HONZÁKOVÁ
Taťána Gregor Brzobohatá: BERTHA VON SUTTNER
Olga Lounová: IRENA SENDLEROWA 
SHARLOTA: Matylda z Canossy
Mariana Prachařová: SVATÁ ANEŽKA ČESKÁ
Gabriela Partyšová: SVATÁ LUDMILA
Lilia Khousnoutdinova: EURÓPA
Nemůžu se dočkat, až budu kalendář držet v ruce (do té doby, slíbila jsem si, si načtu životopisy výše zmíněných žen, jejichž životy neznám.)
Jak se vám líbí fotky ze zákulisí?
LvK

Co jsem se naučila na kurzu burlesky!


Když jsem loni na podzim navštívila Bohemian Bourlesque Festival, záviděla jsem burleskám dokonalou vizáž, nádherné prádlo, podvazky, punčošky a smyslnost, kterou uměly na pódiu rozehrát.
To jsem ještě nevěděla, že vyhraju v tombole samotný kurz burlesky od Angelicy G. L Amour a taky si nasadím podpatky, natáhnu rukavičky, přehodím přes sebe péřové boa a budu se učit ladným pohybům a hýbat se tak, abych dostala obecenstvo do varu!

Na kurzu naštěstí zatím žádné obecenstvo není, jen zrcadlová stěna, ve které kontroluju nejen pohyby, které se mám učit, ale i výraz obličeje, který by měl flirtovat, svádět, bavit, v každém případě by měl reagovat na publikum.

To jediné, řekla bych, mi jde. Výrazy obličeje umím. Umím humorné tváře, vážné, svůdné, zvláště enormně dobře mám nacvičenou bitch face.

Zbytek choreografie, která učí a objasňuje základy úspěšné burlesque show - a to často do rytmu Caro Emerald či Postmodern Jukebox - učí chůzi na podpatcích, taneční kroky i základní pohyby, které, řekněme si to naplno, vycházejí z těch kopulačních.

Jsou také velice příjemné. 
Občas sice třesu jinými partiemi, než bych měla a jindy zase určité partie roztřást nedovedu, ale přesto se kroutím do rytmu a těším se, až budeme svůdně zuby stahovat rukavičky, abychom je mohly nonšalantně odhodit do dáli, nebo si s nimi pohrály tak, jak nám fantazie dovolí.

Na kurzu nás je pět a je to taková česko-anglická komunita. 
Angelica prokládá jednotlivé taneční prvky zajímavostmi i historií burlesky, odkazuje na tradiční disciplínu - tedy velice sofistikovanou a noblesní - apeluje však na to najít si vlastní styl, vlastní image/osobnost a osobitost, vlastní přednosti.

Celé mě to baví, až mě to samotnou překvapuje.
Vím sice, že sama nedokážu nikde vystupovat, protože já se stydím svléknout i sama před sebou, ale dělá mi to dobře: učím se ladným pohybům, které se neztratí ani v běžném životě, protahuji se a učím se, jak pracovat s tělem tak, abych jej ukazovala jen z těch lichotivých úhlů. Po 90 minutové lekci mám navíc druhý den pocit, jako bych prosouložila celou noc: jop, trénuje to ty správné svaly!

Moje svůdnost je spíše taková zatím neohrabaná a nejistá, ale jistě bych byla femme fatal, kdybych snad zvládla odhodit stud a tedy i většinu svého oblečení.

Byl to velice sexy kurz. Dělal mi dobře na těle, na duši, na sebevědomí.
A naučil mě mimo jiné sundavat rukavičky takovým způsobem, že se sama červenám. 
Doporučuju! 

A to jsem původně v tombole chtěla vyhrát punčošky...
LvK


5 minutové líčení v době rouškové



Doba roušková mi změnila pleť. 
Nebo spíše: začala způsobovat akné po šířce roušky a postarala se o nepěkný lišej. Až se kompletně vyhojí, ukážu na produkt, který mi pomohl a teatrálně zakřičím: To je on! 

Díky době rouškové jsem se však prakticky přestala líčit, zatěžovat vlasy každodenním horkým vzduchem a pokud už se kdy potřebuju upravit, vyhrála u mě dobrá pleťovka a přirozeně zvýrazněné oči.

5 minut a jdu! 

Silná pětka Und Gretel - transparentní pudr, tužka na obočí se štětečkem, krémový korektor, řasenka a bronzový oční stín

Pokud potřebuju do pěti minut vyběhnout, začnu - chtě nechtě - korektorem, kterým zamaskuju všechno to, co se aktuálně vytvořilo pod rouškou. A na lišej funguje korektor pouze krémový, který jej nevysuší, zakryje a částečně nahradí make-up sjednocením pleti. Osvědčil se mi Tunkal 01 od Und Gretel, který případně jen lokálně přepudruji transparentním pudrem ILGE, jenž mimo jiné pomáhá i na hojení kožních zánětů či ekzémů.
Důvod? Vysoký obsah protizánětlivého, hojivého a zklidňujícího heřmánku. Osvědčil se mi tak nejen pro absorbci potu a zmatnění pokožky, ale lokálně právě na akné.

Samozřejmostí je pak zvýraznění očí řasenkou - tady zůstávám věrná stále Darkest Black 02, která má jednoduchý štěteček, poradí si tak i s mými krátkými řasy a dokáže je perfektně oddělit (většině lidí je dokáže i natočit, ale to mě nezvládnou ani kleštičky, takže marná sláva!)

Obočí dokresluji už jen lehce a jen o odstín. Čím jsem starší, tím spíše zesvětluji. Navíc jsem v karanténě po létech sáhla na tvar obočí, lépe řečeno jsem sáhla po pinzetce, a s novým užším "sestřihem" dotvaruju jeho tvar tužkou na obočí Und Gretel Sprusse Taupe 03, která vypadá velice přirozeně (je o několik odstínů světlejší než vlasy, přesto o něco tmavší, než mé obočí.)

A když mám náladu, což je občas fajn mít i přes veškerý sociální distanc náladu na to hezky se nalíčit, sáhnu po krémové oční tužce LUK bronze 01 a zvýrazním s ní celé oko - od spodní linky až po lehký oční stín s shimmerem, který rozetřu do ztracena po pohyblivém očním víčku. Je to velice přirozený bronzový stín, který nenápadně, přesto viditelně, dodá oku jiskru a podpoří jeho tvar.

Toť vše. Zbytek až po době rouškové, po létě. Do té doby méně je více! 
LvK

Foto: Vojta Resler

5 věcí, které jsem se naučila jen díky karanténě!


Karanténa pro mě byla naprostým životním restartem, který jsem tolik potřebovala a zároveň digitálním detoxem, který jsem potřebovala ještě o fous víc. Neozývala jsem se a vysloveně mi to dělalo dobře na duši. Oplakávala jsem odchod dědy a loučila se s řadou dalších věcí a s řadou dalších lidí. Prožila si maximální sociální distanc - v karanténě jsem byla většinou zcela o samotě a celé dny jsem třeba ani nikoho neviděla a s nikým nepromluvila - a taky jsem hodně spala. 

Původně jsem doufala, že během celé karantény něco zásadního vymyslím. 
Něco, za co jednou budu vážně vděčná.
Jak už to tak bývá - to se stává umělcům, vizionářům nebo kreativcům.
Očividně nejsem ani jedno.

Ale někde v té nekonečnosti dní o samotě jsem zjistila, jak moc dobře mi dělá, když si můžu najet na jasně daný režim, ve všem si udělat pořádek, zútulnit si byt a mít ze sebe radost. 

Karanténa mi přinesla 5 malých, ale zásadních věcí, o kterých jsem vlastně ani nevěděla, že dokážu ocenit.

1.) Online kurz: Yale University The Science of Well-being


Yale nabízí řadu online kurzů pro lidi z celého světa, v nabídce je i jejich populární "Psychologie štěstí" neboli The Science of Well-being. Jak už název napovídá, vědecké týmy (nikoli samozvaní guruové, šamani, kněžky a koučové) se už řadu desetiletí zabývají výzkumem štěstí - tedy co lidi dělá o něco šťastnějšími a PROČ je to dělá šťastnějšími.

Věděli jste například, že s určitým nastavením, zda si život budete užívat nebo jej protrpíte, zda budete optimistou či pesimistou je z 50% vrozených, ale ze 40% se o váš životní pocit postarají vaše aktuální myšlenky, činy, postoje a názory? Ptáte se, co je zbývajících 10%? To je těžký osud: zranění, ochrnutí, smrt blízkého. Ukazuje se tak, že těžký osud nás ovlivňuje pouze z deseti procent. Zbytek je v naší hlavě.

Zajímavými informacemi to tu jen překypuje. Kurz vysvětluje zákonitosti naší mysli docela jinak, než většina new-age knih a vysvětluje, proč naše mysl, vzpomínky a intuice fungují tak, jak fungují. Zároveň ukazuje, jak do našeho denního režimu vtěsnat dobré návyky, které nám zkvalitní život a postarají se o pocit většího naplnění. 

Navíc si poslechnete krásnou angličtinu a možná se přiučíte i pár nových slovíček.
Kurz je v nabídce i zdarma (a ještě si budete připadat jako Rory Gilmorová)

2.) Stará dobrá slovíčka


Už první víkend karantény jsem se vrhla na třídění. Třídím pravidelně kosmetiku, šatník, ale roztřídit veškeré dokumenty a papíry, do toho se mi, přiznávám, dlouho nechtělo. Teď byl čas. Byl to úlevný proces, ale hlavně: víte, co jsem našla?

Anglický slovníček, když jsem studovala na cambridgské zkoušky! A to je poklad všech pokladů. Veškeré mé dávné znalosti, za které jsem kdysi v Itálii utratila celý majlant, a dnes už si pamatuju zlomek. Jak se říká, že nejlepší investice je do vzdělání, tak já říkám, že vzdělání lze velice snadno zapomenout. Důkazem je mi právě tenhle růžový sešit. Dala jsem si ho na noční stolek a každý den, než zavřu oči, si projedu aspoň 5 slovíček - oprašuju, co jednou v té hlavě bylo. A mám pocit, že už nejsem tak moc marná. 

3.) Manuální práce: bílení


Nikdy jsem nepatřila mezi hospodyňky a doma jsem trávila jen minimum času. Nikdy mi úplně nezáleželo na tom, v čem žiju, ale jak žiju. I to "v čem" se s přibývajícími léty začalo měnit a teď chci žít jen tam, kde je mi dobře. 

Pustila jsem se tak do mnoha oprav - nedokonalosti na zdi jsem zasádrovala, se ségrou vybílila, pustila se do přesazování kytek, čištění odpadu, do řady nedodělávek, které čekaly jen na to, až bude čas. A povedlo se! Ze svého seznamu úprav jsem postupně každý den něco odškrtávala, až jsem se musela poplácat po zádech, že je všechno hotovo! 

Jediné, co mi nedělá dobře na duši je to, že to není vidět. Nebo že se tu furt sám od sebe generuje bordel.

4.) Žádná švadlenka, ale babička!


Začátkem karantény jsem vytřídila jak oblečení, které pošlu dál, tak oblečení, které potřebuju dát švadleně. Občas jsem se až příliš nechala unést výhodným nákupem ze skvělého materiálu (v second handu), až jsem přehlídla ten nepatrný detail, že mi daný kousek tak docela nesedí. 

Měla jsem tak hromádku sukní, šatů i kalhot, kde jsem potřebovala vyměnit zip, zúžit pas, zapošít, zkrátit...

Švadlenky měly zavřeno. Ale moje babička má stále dveře otevřené a ruce zlaté, a tak jsem ji o to poprosila a navezla jí celou hromádku. Babička si u toho pobrukovala a postarala se mi o prvotřídní kousky, které teď budu tahat až do roztrhání! Mám je prakticky upravené na míru.

5.) Netflix dokumenty, Aerovod a knihy


Karanténa přišla v době, kdy jsem měla jít na spoustu divadelních představení, na která jsem se těšila. Že jsou zavřená kina by mi tolik nevadilo, nejvíce jsem pocítila zavření divadel a kaváren. Doma jsem se sice naučila dělat v presovači relativně chutnou kávu, přesto chodím do své oblíbené Mana Café pro cappuccino.

Ale zpět ke kultuře. Nepěkně jsem po večerech propadla Netflixu, předplatila si i Aerovod, kde je řada úžasných dokumentů i celovečeráků, ale dala si slib, že pro mě televize neexistuje 5 dní v týdnu. Tedy pět dní v týdnu si čtu, dva dny se koukám na film. Dovolila jsem si jedinou výjimku: dokumenty o módě či životním prostředí, které můžu sledovat jednou týdně.

Možná jsem trochu autista, ale tenhle pořádek, kdy vím, kdy co můžu, mi dělá dobře. Nevymlouvám se a jedu podle předem dohodnutého plánu. Je to taková malá berlička, jak přečíst co nejvíce knih a přitom si dopřát nějaký guilty pleasure.



Ve finále tak můžu mluvit o pěti radostech, které mi zpříjemňovaly karanténu.
A možná jsem vůbec nic zásadního nevymyslela (to přenechávám vizionářům, géniům a umělcům), ale naučila jsem se, co mi dělá dobře. 
A to vůbec není málo.
Je něco, co karanténa udělala pro vás?
LvK