Období ticha

Když jdu spát, musím mít všude zavřené dveře na kliku, zatažené rolety, závěsy a litou tmu, kterou mi dodává černá maska na oči, bez níž neusnu, a hlava dobře ukrytá pod peřinou. Když spím, musím být zakuklená jak housenka, které je nejlépe, když má tělo sevřené rovnou několika vrstvami peřin, neboli ochranného materiálu a tepelné izolace, když na ní nikdo nesahá a nesnaží se ani pohladit. Až v karanténě mi došlo, že tuhle uzavřenost nemám pouze když jdu spát. 

Je to nová příležitost. Uspěje každý, kdo má co říct a kdo krizi kreativně využije a objeví nové možnosti, říkají o nadcházející koronavirové krizi. 

Jako na potvoru na mě zrovna v době karantény, kdy všichni vymýšleli, jak své služby nabídnout v nové situaci, padlo období ticha. 

Už to znám. 
Období ticha přichází pokaždé, když prožívám něco niterního. 
Vlastně žiju docela stejně jako kdykoli předtím, pracuju úplně stejně, jen o tom nechci mluvit. 
O sobě taky nechci mluvit. 
Mluvte vy. Ze mě stejně nic nedostanete: v období ticha nerada cokoli vyprávím a sdílím. 

Jak se máš? je otázka, na kterou mám připraveno spoustu odpovědí, jen žádná z nich není úplně ta správná. Čím víc se uzavírám sama do sebe, tím víc přemýšlím a mluvím v příbězích, které si umím vypointovat tak, jak zrovna chci. Ne tak, jak je doopravdy cítím. 

Pokud byste taky mohli přispět svou troškou do knihy "Ze života introverta," tak víte, o čem mluvím. 

Já se teď však rozhodla i přes období ticha mluvit víc. Naučila jsem se necuknout a říct i nepříjemnou pravdu. Cítím se, jako by mi - zatímco spím - roztáhli rolety, pustili na mě sluníčko a otevřeli dveře, ale ten průvan nepříjemnosti zvládám. 

Pokud byste svou troškou do knihy introvertů přispět nemohli, pak s námi introverty a introvertkami, prosím, mějte strpení. Nejsme ledové královny. Nejsme odosobněné. Nelžeme. A to, že vám něco neřekneme, si vůbec neberte osobně. Určitě bychom rády, ale nejde to. Nejde vydat ani hláska z toho, co je osobní a niterní. 

Ale já se každý den vědomě překonávám. 
A možná nepřežiju nadcházející krizi, protože jsem za tu dobu nic převratného nevymyslela, ale zase jsem načetla spousty odborných knih a dělala tu každodenní mravenční práci, která není vidět, ale je znát. 

Není to vidět, ale je to znát. 
To se, věřím, vždycky bude hodit. Zvláště nám introvertům!
LvK

Foto: Vojta Resler