Čím jsem chtěla být jako malá.

Čím jsem chtěla být jako malá?
Vším tím, čím jsem se nestala.
Očividně bych mohla psát motivační články. 
A proto je píšu. 

Virtuos

Někdo se narodí s výjimečně dlouhýma nohama, já se narodila s výjimečně dlouhými prsty. Okolí usuzovalo - pokud o tom nebylo už přímo přesvědčeno - že ze mě bude hudební virtuos. Když se zjistilo, že hudební sluch mám, bylo o mé budoucnosti rozhodnuto: budu hrát na akordeon. 

Malá, křehká a drobná dívenka by sice mohla hrát například na klavír, ale uznávám, že akordeon se hodí podstatně častěji a je tam více možností k uplatnění: kdybych to totiž náááhodou nedotáhla na toho virtuosa, můžu přeci hrát po vesnických hospodách všem podnapilým strýčkům jen tak pro radost. 

Jinak než hrou na nástroj se můj hudební sluch využít nedal: brzy se totiž ukázalo, že zpívám stejně upištěně jako každé průměrné dítě na vánoční besídce a že ze mě tedy žádná česká Whitney Houston nebude. 

Nebude.
A upřímně - ani s tou harmonikou nám to společně nevyšlo. Hrála stejně falešně, jako já zpívala. 

Herečka

Co jsem nedohnala hlasivkami, to jsem zvládla uhrát výrazem a jistým pohybovým nadáním, které mě však opustilo někdy v dospívání. Jednoduše jsem si ho do dospělosti nepřinesla, což mou tržní hodnotu dost snížilo. Samozřejmě existují dny a existují lidé, které když se naskytnou, tak vím, že bych si toho Oscara fakt zasloužila - a to jak za verbální projev, tak za bravurní zvládnutí mimiky a naprosto dokonalé vykreslení situace. 

Většinu dní jsem však ráda, že ovládám aspoň vyjadřování svých základních lidských potřeb (nikoliv tužeb, to už je jiná disciplína) a do prožívání nebo ukazování nějakých velkých emocí se nepouštím. Přitom asociálem jsem se stala až letos v lockdownu. V tom prvním lockdownu. 

Sekretářka

Každý správný osmdesátkový americký filmový trhák, který kdy Nova v devadesátkách vysílala, měl v roli aspoň jednu sekretářku s modrými stíny až k obočí, rudými rty, natupírovanými vlasy a především dlouhými rudými nehty, což bylo přesně to, po čem jsem v práci toužila. 

Proto dnes doma nemám jediný lak na nehty. Jen podkladovou bázi. Nemám na to nervy! 

Průvodkyně

Průvodkyně byla ovšem povoláním snů - cestovala bych zadarmo, ba dokonce by mě i ubytovali v nějakém luxusním hotelu nebo v úžasně britským vlhkým minipokojíčku, ba dokonce by mi za to platili a ještě bych se dostala k zahraničním módním magazínům. Víc jsem nepotřebovala, pro začátek. Nějakého milého, britského a nechutně bohatého gentlemana bych jistě utáhla na svůj východoevropský přízvuk.  

To cestování jsem si dokázala zařídit, ale zase jsem to nedotáhla. V životě mi za to nikdo nezaplatil. 

Výživová poradkyně

Ještě na hotelovce, tedy v době, kdy už jsem zase tak malá nebyla, mě to hrozně drželo. Skladba jídelníčku? Bezvadný! Počítání kalorií? Jediný smysluplný počty! Éčka? Řekl tu někdo éčka? Jasná smrt! Z kapesného jsem na rozdíl od svých spolužáků kupovala vlákninu, syrovátku a na intru si pěstovala vlasní kefírovou houbu. Probiotika, get it? 

Nevím, kde se posralo tohle, ale asi tehdá, když mi došlo, že spočítat kalorie ke každé skleničce vína, kterou vypiju, bude nad mé matematické schopnosti.  

Novinářka

Že ze mě stejně bude novinářka, tím jsem utěšovala rodinu, když se vracela z třídních schůzek od matikářky. Bylo to čistě pragmatické rozhodnutí: nejdou mi počty, tak budu skládat písmenka a slova do vět. Navíc jsem moc dobře věděla, že Carrie ze Sexu ve městě měla za čtyři články měsíčně plat na boty od Blahnika, byt na Manhattanu a svatební šaty od Vivienne Westwood. Bylo rozhodnuto. 

Myslím, že k tomuto povolání mám dnes asi nejblíže. Chybí mi jen malý nedůležitý detail, resp. tři: Blahnik. Manhattan. Westwood. 

Ale jinak jsem moc milá holka. 
Čím jste chtěli být jako malí vy? (A vyšlo to?)
LvK

Žádné komentáře:

Okomentovat