Sama se sebou 24/7


Moje období ticha začalo loni s prvním lockdownem. Teď, po téměř devíti měsících nejrůznějších restrikcí, se stále učím fungovat sama se sebou. Nechápejte mě špatně - já miluju být sama doma, ve svém prostředí, v klidu, tichu a teple, mezi knížkami, sama se sebou. Nikdy jsem nebyla akční dítě, které by potřebovalo ven, které by potřebovalo pohyb nebo jinou (než psí) společnost. 

Lockdown mi v tomhle nahrává - pěstovat si to uvnitř a naslouchat tichu - svádí mě však k lenosti až občasné apatii. Přijde mi, že se se svým denním režimem učím pracovat až nyní, kdy světlo na konci tunelu sotva poblikává. 

Učím se například: 

  • Rozvrhnout si práci tak, abych nebyla na emailu pořád. Den si kouskuju na třetiny - dopoledne dělám nejvíc urgentní práci, která nepočká, část odpoledne mám vymezenou na věci, které mě baví nejvíc, večery mám jasně ohraničené osmou a půlnocí, kdy píšu a pokud psát nemusím, tak čtu nebo se věnuju, čemu potřebuju. U mě je to ta nejproduktivnější část dne. 

  • Je to zákeřný, ale zrovna, když jsou fitka zavřená, tak bych tam - poprvý za život - hrozně ráda vyrazila. Nevím, jestli je rozdíl vysedávat doma nebo v kavárně, ale přísahám, že mě teď začala bolet záda! V bodě "cvič doma" dost pokulhávám. 

  • Jinak si ovšem pěstuju disciplínu. Už i na mě došlo a začala jsem vařit. Důvod, proč jsem ještě naživu je však ten, že si vařím jen vývary, což je prokazatelně jediné jídlo, které i když rozvařím, tak ho nespálím! A rozvařovat to já umím! To bych mohla vyučovat na nějakém on-line kurzu. 

  • I když bych potřebovala kurzy angličtiny - jelikož časy, kdy jsem angličtinou vládla jsou pryč asi tak dlouho jako má bujná hříva - snažím se objevovat nové věci, které by mě mohly bavit.

  • Zároveň - a to je pro mě asi nejdůležitější - si nechci jen odškrtávat další položku na svém seznamu kurzů, které potřebuju do konce lockdownu zvládnout, ale vracet se k tomu, co mě kdysi bavilo, co mě kdysi těšilo a co mi kdysi šlo. Proč už to nedělám? Proč jsem na to zapomněla? 

  • Pakliže jsou dny, kdy se s nikým nevidím a lehce se tak stane, že půl týdne třeba ani nevydám hlásku, chvilku mi trvá, než se rozmluvím a začne mě poslouchat hlas. Je neuvěřitelný, že jsem to za celý život nezažila! A to bych řekla, že jsem tichou domácnost měla mockrát! 

  • Některé mé vlastní myšlenkové pochody, které by se v běžném společenském životě neprojevily nebo potlačily, jsou sice nepříjemné, ale přinášejí mi novou perspektivu na celou situaci. Tu perspektivu, ke které bych si došla třeba po roce terapií. Být se sebou 24/7 - a to většinou v naprostém tichu - zostřuje intuici a dává mi ty nejniternější odpovědi. Ukazuje mi, co si nechci přiznat, co si nalhávám a co vlastně ve svém životě vůbec nechci. 

  • Při každodenním pozorování života, kdy nikam nechvátám, se mi zdají docela jiné sny. Nejsou to příběhy. Mohla bych je překreslit, kdybych to uměla, protože jsou plné barev a tvarů. Jsou velice abstraktní a nekonkrétní. Ale jeden konkrétní byl: to když jsem vyhazovala uschlou kytku a radovala se, že v odpadcích najde dostatek vlhkosti na to, aby se vzpamatovala a znova vykvetla. Že je to šílené? Inu, když koukám na svoje kytky, musím konstatovat, že kdejaká z nich by měla v koši jen přeci víc vláhy a živin, než má se mnou v květníku. 

Co vy? Jak zvládáte? 
LvK

2 komentáře:

  1. Nezažila,protože už to trvá příliš dlouho,jako
    nikdy předtím. Možná byste za normální situace nejnitěrnější odpovědi ani neslyšela
    nebo jim nepřikládala takový význam.
    Já zvládám pořád dobře. Fakt je,že s kamarádkou jsme si daly lahev vína nebo spíše 3 lahve,nouzový stav nebo ne,bylo nám to jedno.Odcházela jsem z návštěvy v 0.45 a bála se,abych nepotkala policajty,smála jsem se,jak malá holka a taky měla docela strach.
    Bylo to moc fajn,prostě jsme to obě potřebovaly,pokecat,společně se zasmát.Kamarádka mě šla vyprovodit,napůl cesty,aby to bylo fér. Svítily lampy,tu noc sněžilo,bylo to tak krásné.Mamince volám každý den,ale to ji volávám,bez ohledu na nouzový stav.Taky říká,že nebýt volání,tak ani neslyší svůj hlas,protože táta už odešel,žije sama.
    Nevím,myslím,že tohle bude ještě trvat dlouho,ale musíme brát věci,tak,jak jsou.
    Stresováním si stejně nepomůžeme.

    OdpovědětVymazat
  2. Prohlížím Váš blog. Na té černobílé fotografii,vypadáte nádherně.
    Je to nejkrásnější fotka,teda pro mě.
    Miluju černobílé fotky,mají duši. Jednu doma mám,je na ni muž od krku dolů.
    Má upnuté džiny a ty jeho krásné ruce drží na hrudi miminko.
    No jo,dneska jsem nějaká sentimentální,potřebovala bych asi zase lahvinku.
    Doufám,že mě tady nikdo nebude chtít ukamenovat.

    OdpovědětVymazat