Mužské a ženské role

Já třeba jsem pro tradiční rozdělení ženské a mužské role. 
Já například bezchybně spáruju ponožky a v životě jsem neobarvila jediný kus prádla. Skvěle taky myju nádobí, vysávám, vytírám, lehce podprůměrná jsem snad jen v utírání prachu. 
A mám ještě tu milou vlastnost, že se jako správná hospodyňka starám o to, aby v lednici bylo vždy správně nachlazené suché bílé a bublinky. 

Pokud jste tedy muž a sdílíte se mnou obydlí, můžeme si večer buď otevřít víno na nervy, anebo bublinky na přípitek. Já osobně jsem vždy připravená na obě možnosti, na bublinky se dokonce svátečně ustrojím. 

A teď ty mužské role. 
Když jsem se stěhovala do nového bytu, ségra mi montovala nábytek. To by samo o sobě nevadilo, protože ona je zdatnější než kdejaký chlap, ale šlo o to, že mě (!) poslala do železářství pro hmoždinku a k ní patřičný šroubek.

Dala mi jakousi úchytku s tím, že "oni už budou vědět". 
Oni už budou vědět je ta věta, se kterou manželka posílá nebohého manžela do parfumerie s rtěnkou, ke které prodavačka dokáže najít ten správný odstín tvářenky, očních stínů i řasenky, kterou má manželce nebohý manžel koupit k narozeninám. 

V lockdownu však všechna železářství, kde bych mohla spanile přijít v letních šatičkách a na pána za pultem udělat oči a líbezně ho poprosit, že "k tomuhle potřebuju hmoždinku", byla zavřená. 
Otevřená byla pouze samoobsluha. 

Samoobsluha. 
Samoobsluha v železářství. 
Hele, já si vůbec na nějakou nezávislost a ženskou emancipaci nepotrpím.  
Vlastně si vůbec nemyslím, že si ženská vystačí sama. Rozhodně NE v samoobsluze železářství. 

"Dobrý den, potřebovala bych na tohle hmoždinku, prosím vás," říkám u první pokladny, kde narazím na muže. Muži jsou...muži. Bezradnou ženu v nejlepších letech (čti v mini sukni) nepošlou jen tak do prdele. 
"To musíte na konec haly a doleva, tady jste v oddělení koupelen," říká mi s milým úsměvem pán. 

A na konci haly vlevo sedí za pultem paní, která tu jistě pracovala už za minulého režimu. 
"Si přejete?" 
"Prosím vás, potřebovala bych k tomuhle hmoždinku a šroubek," zkouším. Marně.
"Tak vidíte, že regálů je tady dost. Si vyberte, ne?"

Jistě.
Si vyberte. 
Zpátky k těm ženským rolím: já ani nevím, jak hmoždinka vypadá a jaký k tomu má být šroubek, natož abych to dokázala vybrat z 50 velikostí, které mi nabízejí. Rychle mi tak dochází, že dneska bublinky otevírat nebudu. Bude to suché bílé na nervy. 

Nepříjemná paní mě od kasy sleduje a vítězně si vychutnává moji naprostou ztracenost mezi všemi těmi kovovými předměty, o jejichž existenci jsem dosud neměla tušení.
Načumuje. 

Mám doslova slzy na krajíčku, když se v uličce vedle objeví muž, zhruba třicátník, který jde najisto a ví, co hledá. Takovýho potřebuju. Minimálně teď. "Dobrý den, nezlobte se, ale jsem úplně ztracená," říkám mu s nefalšovaným zoufalstvím ve tváři, "potřebuju na tohle hmoždinku a šroubek. Dokázal byste mi poradit velikost? Vůbec se v tom nevyznám a vy vypadáte, že se tu ve všem vyznáte."

Ještěže jsou muži galantní a ochotni pomáhat. 
Pán milerád pomohl. Chopil se úkolu a vybral mi hmoždinku, jakou jsem potřebovala. Udělal to s naprostou samozřejmostí, s jakou bych já vybrala odstín tvářenky pro jeho ženu. 

S tou pitomou hmoždinkou a pár šroubama jsem vítězoslavně nakráčela k paní za pultem, která mi to otráveně namarkovala. 

Ten večer se pilo prosecco. 
Připijme si na muže!
LvK

Foto: Vojtěch Resler