Relax posledních dní: Chateau Mcely

Minulý týden se toho k mé běžné práci sešlo hodně: v pondělí jsem si dodělávala brow master kurz, hořela mi jedna uzávěrka, v úterý focení, ve středu jsem měla ještě objednané zákaznice na kosmetiku, schůzky, emaily a neustále pípající zprávy jsem - jak už to tak někdy bývá - řešila po večerech. Vyrazit tak ve čtvrtek odpoledne do Chateau Mcely, na místo proslulé právě atmosférou klidu, se zdálo jako nejvíce potřebná věc. 

Musím souhlasit, že je to pohádka, které podlehne snad opravdu každý. Ono to jinak ani moc nejde: je tam ticho, klid, spousta zeleně a spousta soukromí. Pro Pražáka, který zvuk tramvají považuje za nezbytné vokály každodenního života, je ticho přírody tou nejvzácnější komoditou, kterou si může dopřát. Po krátkém vydechnutí po cestě jsem se já vydala k biotopickému jezírku, abych poslouchala zvuk zurčící vody, přítel na masáž. Už někde v ten moment přestal existovat svět. Vytáhnout počítač a vyřídit "aspoň to nejnutnější" nás už ani nenapadlo. 

Když jsem byla v Chateau Mcely loni v létě, neuvěřitelně pršelo a v srpnu byla zima větší jak na podzim, neprošla jsem si tak celý areál, ale pamatovala jsem si vyhlídku na střeše zámku, kterou jsem teď chtěla znovu za západu slunce vidět. Tuhle romantiku tak nějak všichni známe. Víme, že je to pohádkové místo s pohádkovým servisem, co mě ale překvapilo, o čem jsem příliš nevěděla (a neznala z fotek) byl celý areál zahrad, bylinková zahrada sloužící pro potřeby kuchyně, množství míst, kde se dá v parku posedět a kochat se výhledy na okolí. Líbilo se mi, že kromě klasických anglických trávníčků tu jsou i lány dlouhé trávy, tolik důležité pro udržení vláhy a života mnoha živočichů. 

Večeři jsme si dali ještě před západem slunce v prosklené Bellavista Patio restauraci, kam jsme se později ještě vrátili na drink. Jedna skupinka tam zrovna měla rozlučku se svobodou, což byla vážně stylová věc. My pak venku seděli až do půlnoci, prakticky už poslední hosté, a tak nám vyzdobili stůl svíčkami, což jsou přesně ty drobnosti, které dotvoří celý zážitek. 

Ráno mě nebudili ani uřvaní sousedé, ani tramvaje, ale...vlastně vůbec nic. To ticho mě vlastně lehce vykolejilo, mozek nerozeznal běžně známé zvuky, které ho dennodenně budí a já se tak v panice, že se něco stalo a svět se zastavil, vzbudila už před šestou ráno. A on se svět opravdu zastavil. Jakmile jsem dostala ranní kávu a croissant, byla jsem zase příjemná i jako nedospalá. 

A pak jsem šla zase další kolečko do přírody. 
Vracela jsem se paradoxně odpočatější, než po osmi hodinách spánku a vracela jsem se nerada. A jak jsem nikdy nebyla pohádková, tak tady bych na ně i věřit začala...

LvK

4 komentáře:

  1. Neuvěřitelné jak ty to umíš krásně popsat. Krásné fotografie a atmosféru jsi vystihla skvěle. V Mcelech se nám moc líbilo a zajímalo by mne, zda mají opět dobré jídlo. To nás totiž trochu odrazuje od další návštěvy...jedna nepovedená večeře (a hlavně přístup personálu) a už se člověku úplně zpět nechce. Tak zkoušíme každý víkend něco jiného.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marti, určitě vyražte, my si neuvěřitelně pochutnali. Já měla kapra, přítel srnu a fakt vynikající. A obsluha taky. I s dezertem a proseccem jsme vlastně zůstali do půlnoci :-)

      Vymazat
  2. Jedním slovem nádhera. Ten klid na člověka dýchne i z fotek. Hrozně mě to nalákalo a hned bych vyrazila!!! Je fakt, že léto ve městě je někdy opravdu vyčerpající, i když jsem vyložený teplomilec a jaro i léto jsou moje nejoblíběnější roční období. Díky moc za krásné fotky!!!

    OdpovědětVymazat