Nové starožitné zrcadlo

Miluju blešáky, antiky a antikvariáty. 
Z antikvariátu z Budapešti mám například knihu Where did it all go right? od anglického spisovatele a scénáristy Andrew Collinse, jenž je v Česku sice neznámý (a i já tuhle knížku koupila kdysi úplnou náhodou), nicméně mi dost zásadně ovlivnila vnímání jak anglického jazyka (božské obraty), tak i i celé vystavění příběhu. Jedna banální příhoda z dětství se totiž dá vyprávět mnoha způsoby. Takhle knížka, kterou si chci znovu letos přečíst, je plná anglické pop kultury 70. a 80. let, což nám příliš neřekne, přesto mi dala víc než řada kurzů tvůrčího psaní. 

Na blešácích a v anticích jsem koupila řadu drobností, které na mě dýchly duchem dob dávno minulých. Když jsem však hledala starožitné zrcadlo, které by nebylo pouhou imitací starožitného, nenašla jsem toho příliš. Pokud se takový poklad objeví někomu na půdě, je hned pryč. Anebo je ta půda na druhém konci republiky. Po měsících pátrání se na mě usmálo štěstí: objevila jsem zrcadlo stejně vysoké jako jsem já, 70 let staré a v místě, kde pracuje můj taťka.

Dnes mi visí na zdi a ve spodní části najdete otisky psího čumáčku, které můžu leštit denně a stále tam budou. Doteď mě fascinuje, co jedno velké zrcadlo dokáže udělat s celým interiérem: pozvednout ho, opticky zvětšit, prosvětlit, když se od něj odráží slunce. 

Staronové zrcadlo je teď malou radostí každodenního života - mého i Marvova. 
On na sebe v zrcadle štěká a vrčí, já si na sebe snažím nakreslit co možná nejtenčí linku a co nejkoukatelnější obličej, a tak se dá vlastně říct, že si oba dva s odrazem v zrcadle dost vyhrajeme. 

Jaký doplněk v bytě dělá radost vám? 
LvK


Žádné komentáře:

Okomentovat