Sušice: Jaká místa navštívit, co vyzkoušet a kde si pochutnat

S radostí jsem přijala nabídku Destinace Sušicko, která mě pozvala na zážitkový víkend a připravila spoustu zajímavého programu: kavárenského povaleče například posadili k hrnčířskému kruhu nebo nechali vyrábět skleněné korálky. Světe div se, nikomu nebylo ublíženo. 

Skandinávie 4. den: Geiranger Fjord & Tonda

Probudí mě zima. Je pár stupňů nad nulou, když se probouzíme do čtvrtého dne našeho poznávacího zájezdu. Dneska budeme sedět valnou většinu dne v autobuse, pojedeme totiž na Geiranger Fjord, kde nastoupíme na výletní loď a projedeme se kolem známých vodopádů: Sedmi sester a Nápadníka. 

A jelikož už jsem zmínila autobus, musím zmínit i řidiče Tondu. 

Je to klasický postarší bručoun, ne příliš ochotný a už vůbec ne milý, má však jednu velice zajímavou úchylku. Nemyslím to nějak špatně - všichni jsme nějakým způsobem poznamenaní. Všichni jsme na něco přecitlivělí. Všichni máme nějakou tu libůstku, že ano. A tak jedině kvituji, že Tonda se za tu svou nestydí: je háklivý na svůj autobus a s každou muškou, která se rozplácne na předním skle, dostává tik. 

"Deset minut pauza na čůrání," hlásí Vojta, náš průvodce, když Tonda staví na benzínce. 
Stavěli jsme před půl hodinkou, jsme vyčůraní na půl den dopředu, nikomu se nechce, raději bychom pokračovali, ale víme: pauza není kvůli našim životním potřebám. Pauza je kvůli tomu lejnu, co přiletělo na boční stranu skla, které musí Tonda bezpodmínečně vyčistit a celé sklo znovu přeleštit. 

Tonda miluje leštění. A nestydí se za to. 
Zatímco tak postáváme na mírném dešti na parkovišti a dožadujeme se od Tondy buď granulovaného čaje, instantní kávy či Radegastu, Tonda nemá čas. Leští přední sklo, boční skla, případně okna autobusu v případě, že by si na sklo někdo položil hlavu a zanechal tam mastné kolečko kožního mazu nebo stopu po slině. 

Pakliže čůráme o něco déle, vezme vlhký hadřík a začne utírat prach z palubní desky. A pokud by pauza trvala déle jak 20 minut, přestříká Tonda volant dezinfekcí a začne horečně leštit i volant. Pozor, teď se bavíme o každé čůrací pauze.

Jakmile nás vysadí na místě, kde máme strávit celý den, do žil se mu vlívá radost ze života: bude zametat, vytírat, luxovat každou sedačku, vyprazdňovat síťky před námi ("protože taková síťka stojí 1100 Kč a pokud zjistím, že ji někdo vytáhl, nechám mu ji zaplatit!"), třídit odpad a pokud si - nedej bože - necháte na sedačce svetr, což ho zřejmě činí naprosto nepříčetným, úhledně vám ho složí do komínku a dá do úložného prostoru. 

Geiranger Fjord je nádherný kus přírody a i když prší, koukáme všichni s otevřenou pusou. Na nějaký norský deštík je Tonda připraven a když nastupujeme do busu, tak nám přistaví červený kobereček a bez řádné očisty obuvy nás nepustí dovnitř a jdeme pěšky. 

Když dorazíme do kempu, abychom si mohli pochutnat na vybrané české gastronomii, začíná Tondovi teprve pré: může vzít celý autobus mejdlem! Ještě o půlnoci, když jdeme do sprch, se v buse svítí a Tonda leští. Zrovna vykartáčoval každé sedadlo a nyní kartáč pečlivě obírá od každého jednoho chlupu a vlasu. 

Kdy Tonda spí, nevíme. V šest ráno, když se znovu řítíme se umejt, už je Tonda na nohou a se slzami v očích sleduje, jaké stopy mu norský "deštík" přes noc provedl na právě vyleštěném skle. 

"To bude dobrý," utěšujeme ho, zatímco si důkladně otíráme boty do červeného koberce. 
A to ještě nevíme, že nás čeká kritický 5. den. 
O tom zase až příště! 
LvK

Skandinávie 3. den: Lunchmeat a Údolí trollů

"Na večeři bude rizoto. Je tu někdo, kdo nejí maso?"
"A z jakýho masa to bude?"
"No," pyšně dodá český kuchař, který sem do Norska přijel jen o den dříve než my, aby nás tu - uprostřed norské divočiny - mohl oblažovat ryze českou kuchyní, "takový výběr masa šéfkuchaře."

"Takže lunchmeat," zamumlá si nad nudlovou polívkou z pytlíku Bětka.

Na mou duši, je to lunchmeat. 
A najít lunchmeat v rizotu je - jak se ukázalo hned druhého rána - ta lepší varianta. Na snídani nás totiž čeká toustový chleba s lunchmeatovou pomazánkou. Možná se tu nespravedlivě ofrňuju nad lunchmeatem a byla to paštika, kdo ví. Ale nebyla to jen tak ledajaká paštika. Byla to paštika s margarínem umě vyšlehaná do jakési pěny, která neklesala. 

Dva plátky okurky, čtvrtinka rajčátka a proužek papriky. K tomu čaj, u kterého se nedalo určit, zda je to čaj černý či ovocný, protože nejspíš šlo o delikátní směs obou, a nemohla chybět ani čerstvá ranní káva. Poctivá Jihlavanka, kdo by chtěl turka, nebo poctivý granulátek s troškou sušené smetany pro ty, co preferují cappuccino. 

Majitel campu, statný Nor, nad námi v horách chová krávy, jejichž mléko prodává mlékárnám na tradiční norský karamelový sýr Gudbrandsdalsost a my si tu do kávy sypeme sušené mléko dovezené z Čech. Úplně vidím, jak se mi ta kráva, co mě přes okno pozoruje, vysmívá. 

Je 5°C, prší tak, jak pršet umí jen v norské divočině a my plni optimismu, že ne, my na dovolené rozhodně nepřibereme, čekáme, až na nás dojde řada v umývárkách a budeme si moc opláchnout svůj plastový talířek a plastovou mističku a těšit se, co v nich na večeři najdeme. Někdo tu slibuje knedlo-zelo-vepřo. Zlý jazykové tvrdí, že budou párky s toustovým chlebem od snídaně.

Naštěstí nás ten den čeká Údolí trollů, což je dechberoucí podívaná a přísahám, že jsem syta jen z těch zážitků. Asi určitě jsem nikdy neviděla hezčí přírodu než je údolí Romsdalen. Skalní převisy, vodopády a serpentiny mě už jen při sledování zaměstnají natolik, že ani pusu nedovírám. V jednom turistickém obchodě chci Marvovi koupit malou plyšovou postavičku trolla na rozkousání, ale zjistím, že tam vaří kávu, a tak se nechám vést svými jednoduchými pudy a na Marva zapomenu.

K večeru přijíždíme do secesního městečka Ålesund, už se vyčasilo a vypadá to, že se tu možná i lehce spálíme a opět nevycházím z údivu nad tak půvabným městem a říkám si, jak krásně se tu místním asi žije. Pak si uvědomím, že mě čeká podobné štěstí dnes u večeře. Osud tomu chce, abych objevila karton piva v akci. 

Osud totiž ví, co pro nás má připraveného na plastovém tácu, a tak nám dává jedinečnou příležitost - nikoli zvrátit nezvratitelné, nýbrž smířit se s tím, co nedokážeme ovlivnit. Ano, jsou párky. 

Naše silná čtyřka - já, máti a Bětka s Honzou - si z toho však nic neděláme a bezostyšně si bereme pivo s sebou na večeři. Smích nás přejde opět druhý den ráno: párková pomazánka. "To bude párek s pomazánkovým máslem," soudí Bětka, jakmile ochutná. 

"Je to jasný," dodá pološeptem a nakloní se k nám. "Sem posílaj vařit ty, co jsou v Česku hledaný. Protože takhle vařit se naučil leda ve Valticích," dodá. Smíchy vyprsknu zbytek neidentifikovatelného čaje a skoro se zakuckám. 

Mou nutriční výživu tu zajišťuje dezert - mramorová bábovka z Lidlu, která je natolik vyhnaná práškem, že netvrdne ani po třech dnech v ubrousku. Dva plátky bábovky jsem směnila na černém trhu za dvě nohy párků a to byl dobrej kauf. 

Mám bábovku v ubrousku a pivo. Přežiju. 
S těmito slovy na jazyku usínám, když se choulím do spacáku. 
V noci je na nule. 
Ale jak říká Bětka: "Bude hůř!"

O tom zase až zítra.
LvK

Skandinávie 2. den: Oslo a zásoby z domova

Vyspinkané dorůžova se ráno znovu balíme, svlékáme prostěradla a povlečené peřiny a řadíme se v hodinu určení u autobusu. Je krásný sluneční den a my se chystáme do norské metropole - Osla. Tam jsem byla jen ve své mysli při čtení detektivek o Harrym Holeovi, což prakticky znamená, že přesně vím, co se kde na jakým rohu stalo za vraždičku nebo kde se objevila jaká končetina. 

Můj původní plán - tedy vydat se po stopách Harryho Holea - padá, když si uvědomím, že bych zřejmě jen obcházela místní putyky. Je teprve 2. den zájezdu a už si můžeme ukázat prstem na čtyřčlennou rodinku, která bude celou dobu zdržovat. Čekáme 30 minut, nikoliv aby se rodinka mohla pěkně obléci na tu slávu, nýbrž aby se jednotlivě a následně společně a pak po dvojicích mohli všichni členové klanu nafotit selfie tyčí u autobusu, bez autobusu, u chatky, v chatce, u sprch a umýváren, u krmelce pro zvířátka, s kuframa i bez kufrů. 

"Se posaď, já už snídám pivo, tohle nedám," říká mi Bětka.
To ještě neví, že zdivočelá rodina se selfie tyčí se stane koloritem našeho zájezdu a není tak potřeba na ní plýtvat tak vzácných zásob piva nafasovaných z domova. Protože až čas ukáže, že selfie tyč je v pohotovosti s každou benzínkou a jinou zastávkou na čůrání. 

Co se zásob z domova týče - moc jsme si toho s máti nepřivezly. Máme trochu jídla jen na dny strávené na fjordech, ve městěch je vždycky příležitost se občerstvit. Pokud tedy nejste druhá rodinka zájezdu, která sice nemá žádnou selfie tyč, zato je připravena na nejhorší: v nehostinné norské divočině by se svými zásobami jídla přežila nejen zimu, ale ještě by se těšila ze štědrovečerní večeře. Jsem totiž přesvědčená, že jsem u nich koutkem oka zahlédla i ešus s vánočním cukrovím. 

Já měla šatičky, svetříček a šáteček a strašnou chuť na kafe. To jsem si dala hned u radnice a s  croissantem v ruce vyrazila k přístavu. Zatímco jsme snídaly - zase jsme se odpojily od naší skupinky - přijela loď, a tak jsme nastoupily. Koukám na kopec Holmenkollen, kde žila Rachel s Olegem a na skokanský můstek, kde Harry dopadl Sněhuláka. 

Oslo je okouzlující. Menší, než jsem si představovala, lehce zakaboněné, ale bez deště. Supermoderní, přesto s půvabnou architekturou a typicky norskými chatkami. V Oslu trávíme jen jeden den, musíme se totiž dopravit do kempu, kde budeme přespávat 4 noci. Slibuju si, že se sem ještě podívám někdy po vlastní ose. 

Teď už jenom počkáme, až se rodinka vyfotí s autobusem a můžeme vyrazit. 
Čeká nás dobrodružný večer: čeká nás totiž kempová polopenze a dneska to bude velká, ba přímo opulentní večeře. Na přivítání. 

Jakmile dorazíme na chatky, každý dostaneme svou plastovou mističku, plastový talířek a plastový tác s informací, že Jar a houbičku na nádobí jsme si měli přeci přivést, protože si nádobí po sobě každý myje sám. 

Potřebuju pivo, abych se na tu slávu správně naladila. 

"Co máte za pivo, prosím vás?" ptám se řidiče, který je taková naše pojízdná záchrana v místech, kde sobi dávají dobrou noc.

"Radegast."
"Jen ber," slyším za sebou Bětku, která už má pivo v každý ruce a míří do jídelny, "nic lepšího už dneska mít nebudeš."

A měla pravdu. 
Ale o tom zase až zítra...
LvK

Skandinávie 1.den: Sever tě zocelí!

Skandinávie 1. den: Sever tě zocelí!

Jsem zvyklá sama jezdit a cestovat po světě, považuju to za to nejlepší, co pro sebe člověk může udělat. Vyrazit na desetidenní zájezd se svou máti je to nejodvážnější, co člověk vůbec může udělat. Ale jak se říká - a internet je toho plnej - vykroč ze své komfortní zóny a zázraky na sebe nenechají dlouho čekat. Anebo cirhóza jater, říkám já. 

Vemte si ešusy, v chatkách si lze uvařit, hlásí z cestovky. 
Slovo ešus jsem slyšela naposledy v 90. letech, kdy jsem s ním chodila babičce do JZD pro obědy. Měla takový pěkný, hliníkový. Vsadím se, že bych ho na půdě našla dodnes. Já beru s sebou jen hliníkovou krabičku na tuhou kosmetiku a dvě nachlazené plzně v plechu, které otevírám jen co vyjedeme z Prahy. Mají mi pomoci přečkat tu první noc v buse.

Čeká nás totiž 10 dní a 3 noci v autobuse na cestě po Skandinávii. Mám jen menší kufřík, sotva se mi tam všechny ty vlněný svetry vešly, ale máti je ryze praktičtější žena a veze ještě teplá pyžama, prostěradla, polštáře a deky. Přespávání v chatkách zní jako dobrodružství, zvlášť, když je máte s někým cizím sdílet. 

Po první noci, kdy ještě všichni v autobuse mlčí, protože se vzájemně nikdo nezná a ještě si všichni hrajeme na slušný, hezký, voňavý a milý, dorazíme do Gothenburgu. Ve 2. největším městě Švédska nás vítá příjemných 24 stupňů a prudké slunce. 

Říkám průvodci, že vyrazíme celý den s máti sólo. Organizované prohlídky mě nikdy nebavily, ráda poznávám město svým tempem, vysvětluji. Pravdou je, že za léta cestování jsem si vypěstovala radar, který mě v každém zcela neznámém městě zavede mimo turistické uličky, kde je to nejlepší jídlo, pití a kde - přísahám bohu - je vždycky nějaký sekáč s neskutečným úlovkem. 

Máti je nejdříve nedůvěřivá.
"Všichni jdou a my nejdem?" "To se tu neztratíš?" "To se tu domluvíš?" "Jak se dostaneme zpátky?" 
Jakmile ale zaplujeme na ranní kávu - sluníčko a prakticky tropické počasí lidi vyhnalo na brunche ve velkém - už je v klidu. 

Vyrážíme na okružní jízdu lodí, na procházku městem, k přístavu, pak na další plavbu lodí, procházku parkem i do botanické zahrady. Večer nasedáme na autobus, který nás má převést do Norska na ubytování. 

Večer překračujeme Svinesund Old Bridge, státní hranici mezi Švédskem a Norskem, a jedeme se ubytovat. Máti se bojí pavouků, já zimy. 

Vedle nás má spát ještě jedna dvojice. Bojové podmínky vás zocelí, říkali.
A je to pravda. Ten večer nás však zocelil Jägermeister. 
"Ahoj, já jsem Bětka, tohle je Honza, holky pojďte, dáme si panáka." 
Skleničky jsem měla pouze na prosecco (místo ešusů), já bláhová, ale to v porovnání s tím, co nás čekalo další dny, to nic barbarského nebylo. 

"My nejsme pár, on je můj ex, ale zájezd jsme si koupili ještě před covidem, ten to zrušil, tak jedeme až teď. Ale já se otočím hubou ke zdi. Holky, šup, hoďte to tam, dáme ještě jednoho. Vy jste matka s dcerou?" 

Bylo rozhodnuto. Bude to dobrej zájezd.
Sever nás zocelí. A když ne sever, zvládne to Bětka. 

Po "jégrovi" jsme šly spát, aniž by nás zajímali nějací pavouci.
Kde by se tu vzali, říkala jsem si, beztak by tu zmrzli. 

LvK