Skandinávie 2. den: Oslo a zásoby z domova

Vyspinkané dorůžova se ráno znovu balíme, svlékáme prostěradla a povlečené peřiny a řadíme se v hodinu určení u autobusu. Je krásný sluneční den a my se chystáme do norské metropole - Osla. Tam jsem byla jen ve své mysli při čtení detektivek o Harrym Holeovi, což prakticky znamená, že přesně vím, co se kde na jakým rohu stalo za vraždičku nebo kde se objevila jaká končetina. 

Můj původní plán - tedy vydat se po stopách Harryho Holea - padá, když si uvědomím, že bych zřejmě jen obcházela místní putyky. Je teprve 2. den zájezdu a už si můžeme ukázat prstem na čtyřčlennou rodinku, která bude celou dobu zdržovat. Čekáme 30 minut, nikoliv aby se rodinka mohla pěkně obléci na tu slávu, nýbrž aby se jednotlivě a následně společně a pak po dvojicích mohli všichni členové klanu nafotit selfie tyčí u autobusu, bez autobusu, u chatky, v chatce, u sprch a umýváren, u krmelce pro zvířátka, s kuframa i bez kufrů. 

"Se posaď, já už snídám pivo, tohle nedám," říká mi Bětka.
To ještě neví, že zdivočelá rodina se selfie tyčí se stane koloritem našeho zájezdu a není tak potřeba na ní plýtvat tak vzácných zásob piva nafasovaných z domova. Protože až čas ukáže, že selfie tyč je v pohotovosti s každou benzínkou a jinou zastávkou na čůrání. 

Co se zásob z domova týče - moc jsme si toho s máti nepřivezly. Máme trochu jídla jen na dny strávené na fjordech, ve městěch je vždycky příležitost se občerstvit. Pokud tedy nejste druhá rodinka zájezdu, která sice nemá žádnou selfie tyč, zato je připravena na nejhorší: v nehostinné norské divočině by se svými zásobami jídla přežila nejen zimu, ale ještě by se těšila ze štědrovečerní večeře. Jsem totiž přesvědčená, že jsem u nich koutkem oka zahlédla i ešus s vánočním cukrovím. 

Já měla šatičky, svetříček a šáteček a strašnou chuť na kafe. To jsem si dala hned u radnice a s  croissantem v ruce vyrazila k přístavu. Zatímco jsme snídaly - zase jsme se odpojily od naší skupinky - přijela loď, a tak jsme nastoupily. Koukám na kopec Holmenkollen, kde žila Rachel s Olegem a na skokanský můstek, kde Harry dopadl Sněhuláka. 

Oslo je okouzlující. Menší, než jsem si představovala, lehce zakaboněné, ale bez deště. Supermoderní, přesto s půvabnou architekturou a typicky norskými chatkami. V Oslu trávíme jen jeden den, musíme se totiž dopravit do kempu, kde budeme přespávat 4 noci. Slibuju si, že se sem ještě podívám někdy po vlastní ose. 

Teď už jenom počkáme, až se rodinka vyfotí s autobusem a můžeme vyrazit. 
Čeká nás dobrodružný večer: čeká nás totiž kempová polopenze a dneska to bude velká, ba přímo opulentní večeře. Na přivítání. 

Jakmile dorazíme na chatky, každý dostaneme svou plastovou mističku, plastový talířek a plastový tác s informací, že Jar a houbičku na nádobí jsme si měli přeci přivést, protože si nádobí po sobě každý myje sám. 



Potřebuju pivo, abych se na tu slávu správně naladila. 
"Co máte za pivo, prosím vás?" ptám se řidiče, který je taková naše pojízdná záchrana v místech, kde sobi dávají dobrou noc.

"Radegast."
"Jen ber," slyším za sebou Bětku, která už má pivo v každý ruce a míří do jídelny, "nic lepšího už dneska mít nebudeš."

A měla pravdu. 
Ale o tom zase až zítra...
LvK


1 komentář: