Skandinávie 5. a 6. den: Bobřík odvahy a kamzík v Bessegenu


5. den byl kritický: žádal si ode mě totiž fyzickou aktivitu. A to já k smrti nerada. Posilněni snídaní šampionů: paštikovou pomazánkou s toastovým chlebem, jsme vydali se na "menší procházku", tedy na hřebenovou túru na BESSEGGEN nad jezerem Gjende. V den, kdy extrémně pršelo a foukalo, se průvodce Vojta rozhodoval, zda z bezpečnostních důvodů nezmění náš plánovaný cíl. Nezměnil, bohužel. 

Vysokohorská túra s přívalovým deštěm a větrem mě nebavila ani nijak jinak nerajcovala. 
Bohužel rajcovala mojí máti, která jakoby ožila a se slovy: "jsou tu starší než já a taky to daj," se drala na vrchol přes všechny čůrky a vodopády, co jí stály v cestě. Lezla jak kamzík po horách, klidně i po čtyřech, jen aby jí něco neuteklo. 

Já jsem jí rozhodně neutekla. Ploužila jsem se kilometr pod ní a když už jsem začínala snižovat její náskok, vítr mě odfoukl zase dolů. 

Samozřejmě, že jsem holka do nepohody, ale mezi námi: nepotřebuju si nic dokazovat. Do stanu mě nedostanete. Pod širák už vůbec ne. V pohorkách mě neuvidíte. Otužilcům ráda z bezpečné vzdálenosti ledatak zamávám. Kostrou hnu jen v případě, že po mně leze pavouk. A teď po tu po mně vlastní matka chce, abych zlézala horské hřebeny v norské divočině, když dole na parkovišti je kavárna? 

Já už se vůbec nedivím, že většina lidských traumat pochází od rodičů. 
Můj kamzík v nepřehlédnutelné růžové pláštěnce odhodlaně skáče po strmých hřebenech, aby "měla jednou na co vzpomínat." Čím výše se dostáváme, tím horší je viditelnost, ale kamzík letí dál. Těžko říct, kde to otáčíme - pokaždé, když máme pocit, že už jsme se na vrchol vydrápaly - tedy alespoň já - ukáže se další vrchol. 

Do autobusu všichni nastupujeme Tondovi kompletně durch. Tonda je náš řidič s obsedantně kompulzivní poruchou. 

6. den navštívíme Lillehammer. Sportovní středisko Norska. Poprvé za život vidím skokanské můstky. Poprvé za život vidím skokany. Poprvé za život vidím sportovce. Fascinující. 

Lillehammer je nádherné městečko s překrásnou norskou architekturou. A pán bůh mě odměnil za to, že jsem zvládla paštikovou pomazánku, lunchmeatové rizoto a granulovaný čaj bez psychické újmy: v místním sekáči nacházím merino šaty od Jean Paul Gaultier. Úplně mi to vžene slzy do očí: naše kroky jen přeci JSOU řízené Vyšší mocí. Jak jinak si vysvětlit, že se zrovna já ocitnu ve sportovním středisku Norska, ha? To se stalo jen proto, že tam na mě čekaly tyhle šaty.

Tímto se loučíme s Norskem a odjíždíme do Stockholmu.
"Radši se nafasujte," mává nám před nosem plechovkou piva Bětka, "ve Švédsku se alkohol prodává jen v těch jejich speciálních obchodech na chlast."

Ale o Stockholmu zase příště! 
LvK

Žádné komentáře:

Okomentovat