Jak (ne)psat scénář vánočnímu filmu

Já si prostě nemůžu pomoct: jakmile přijde advent, pokaždé se rozhodnu, že si udělám vánoční atmosféru a předplatím si Netflix, kterému se jinak celý rok vyhýbám. Loni jsem se sice zapřísáhla, že už to víckrát neudělám, ale spousta tipů na "Nejlepší vánoční filmy těchto Vánoc" mě zase dostala. 

Co když se tento rok opravdu urodilo? Co když ty novinky opravdu stojí za to? 
A opět ne, nestojí. Myslím, že už jsem viděla všechny a už v prvních dvou minutách dokážu daný film přiřadit k následujícím scénářům:

Scénář č. 1: Děvče z města jede na Vánoce do nejzapadlejšího koutu země. A tam se zamiluje 

První scéna je jasná: příjemná třicátnice je buď single a pracovně musí na Vánoce do té nejzapadlejší díry Spojených států, kde žije jen pár zemědělců, anebo se právě rozchází s přítelem a jede si do nejzapadlejší díry Spojených států, kde žije jen pár zemědělců, léčit srdíčko. 

Vánoce nemá ráda. Přijíždí však do malebné vánoční vesničky a tam se samozřejmě seznámí s prvním vdovcem, co má malou a rozpustilou dcerušku. Tady je dobré si povšimnout, že jde vždy o vdovce, nikdy daný muž není rozvedený. A nikdy nemá syna, pouze dceru. Dceři je asi sedm, nikdy neřve a neodmlouvá, věří na Santu Clause, ale zároveň jediné, co si k Vánocům přeje, je, aby se tatínek znovu zamiloval. Nechce dárky, chce macechu. A samozřejmě první turistka, která tam zavítá, je přesně ta macecha, po které touží. 

Ovdovělý muž s dcerou se rozhodnou této turistce ukázat skutečné kouzlo Vánoc. Mezitím se ti dva do sebe zamilovávají - konkrétně u hrnku horké čokolády. Ne, ona si nedá svařák. Ne, on si nedá pivo.

Single třicátnice se brání a ještě před Vánoci odjíždí. Neřekne nic, často tu vznikne jakési nedorozumění, díra ve scénáři a ona prostě zdrhá. Naštěstí jsou tu vánice, takže zapadne autem nebo neletí letadlo, bude muset s rodinkou zůstat na Štědrý den a všichni se do sebe zamilujou. 

Scénář č. 2: Ona jemu ukazuje kouzlo Vánoc

Anebo se scéna otočí: vidíme mladou a krásnou hlavní hrdinku, co miluje Vánoce a vše, co k nim patří. Nejčastěji je to zdravotní sestra, takže se zásadně o všechny stará. Anebo vede rodinný penzionek, kde se taky o všechny stará. Je tak obětavá, že to i na vánoční film trochu bolí.

On, naopak, Vánoce příliš neprožívá, chová se dost arogantně a povýšeně. Ale ona ví, že ve skrytu duše není takový morous a jak se záhy dozvídá - nemá Vánoce rád, protože ho na Štědrý večer před deseti lety opustila jeho snoubenka. Nikdy přítelkyně, snoubenka. Zlomila mu srdce a naše hlavní hrdinka, obětavá Matka Tereza, se mu bude snažit zpříjemnit svátky. Muž má taky spoustu práce, připravuje důležitou prezentaci pro klienta. I zde mu hlavní hrdinka vysvětlí, že práce není všechno, že jsou "přeci Vánoce."

Muž se brání, ale nemá šanci. Následují scény jako pořádná koulovačka, zdobení stromečků, pečení perníčků, kde po sobě zamilovaně hází mouku a samozřejmě - vaření horké čokolády, které končí polibkem. 

Scénář č. 3: On je princ, ona děvečka

Příběh Popelky stále táhne. Pojďme si ale přiznat, že Popelka měla aspoň nějakou úroveň. Tady se vždy potká prostá holka z ulice s korunním princem v utajení. On je nejdříve nedůtklivý, ale během pár minut se děvečce začne otevírat a svěřovat a nakonec jí vykecá všechno o svých vladařských problémech a monarchii. 

Ona - narozdíl od Popelky - je lehce vulgární, ukřičená, vždycky v paláci shodí nějakou vázu nevyčíslitelné hodnoty (ale nikomu to nevadí), má okamžitě na všechno názor, pořád se něčemu pohihňává, má neurvalého otce a neumí udělat ani pukrle (tenhle příběh už jsme taky slyšeli. Taky na Netflixu.) Přesto si ji princ zamiluje. A kdyby jenom princ, zamiluje si ji i jeho matka, tedy Královna. Hodné děvče přeci pozná a potřebuje, aby byl její jediný syn "skutečně šťastný."

Ani tady nechybí scény s koulovačkou, kdy princ utíká své ochrance, nebo zdobení perníčků. Zbytek princova testosteronu se pak rozplývá nad šálkem horké čokolády. 

Může se mi někdo divit, že za nejlepší vánoční film považuju Sám doma? 
LvK

PS: Nemám si příští rok předplatit HBO? 

Kamila Boudová: "Pomáhám ženám třídit šatníky. A tím přenastavovat jejich systém hodnot."


Když jsem v listopadu navštívila Kamilu Boudovou, známou módní revolucionářku, v Paříži, vedly jsme dlouhé hovory. Kamilu nejspíše znáte - přinesla do Česka "Fashion Revolution" a založila Slou days, toho času první market zaměřený na českou lokální tvorbu. Rozhovory s ní jste mohli vidět například v DVTV, číst je v řadě médií, možná jste ji zaznamenali jako speakera na TedEx a časopis Forbes ji zařadil mezi 30pod30 - tedy 30 nejvlivnějších osobností mladších 30 let. Žije v Paříži a my si u ní doma povídaly například o tom, co právě teď dělá...


Byla jsi jednou z prvních, kteří u nás začali mluvit o udržitelné módě a
média ti naslouchala. V roce 2015 si mě svými myšlenkami hluboce ovlivnila. Cítíš nějaký
vlastní posun od té doby?
Určitě! Prošla jsem za těch 7 let dlouhou cestu osobního rozvoje, mateřství a rozchod s
otcem mé dcery. Ono to s módou ani s mou prací zdánlivě nesouvisí, ale opak je pravdou.
Našla jsem nepoznané úrovně reberespektu, svobody a sebevědomí, díky kterým kurátoruji
o to krásnější a kvalitnější šatník i život.

Kam se za ta léta podle tebe posunula udržitelná móda?
Rozšířila se! Víc značek a služeb. Větší povědomí, nové dokumenty, více článků i přímo
médií věnovaných udržitelné módě.

Tím oborem stále žiješ. Pozoruješ už nějaké pozitivní změny v módním byznyse (například
snížení textilního odpadu, zvýšení povědomí o lokální produkt, zlepšení pracovních
podmínek...), nebo jde stále jen o sliby do budoucnosti?
Ona si situace nejen nestabilizuje, ale stále se horší, pokud se konvenční módy týče. Po
rychlé módě přišla teď ULTRA rychlá móda. Objem vyrobeného oblečení stále stoupá. Mezi
lety 2000 a 2015 se zdvojnásobil! Pro mě nepředstavitelný objem oblečení, které zaplavuje
trh a někdy nikdy nenošené zases zaplavuje planetu od pouští po oceány jako textilní
odpad.

Byla jsem v červnu na Fashion Summitu v Kodani a měla jsem pocit, že za 8 let, co jsem
vynechala, se nezměnilo skoro nic. Protože kdyby to tak bylo, tak bychom nemuseli pořádat
fashion summity.

Založila jsi Slou days – známý festival pomalé módy. Ten teď opouštíš. Proč?
Protože jsem si za ty roky, kdy učím udržitelnou módu v Paříži a pořádám SLOU DAYS
uvědomila, že ten článek, který nám chybí pro vyřešení problému, jsme my. Jsou to naše
dysfunkční naučená přesvědčení o módě, která nás nutí pořád nakupovat blbosti, mít
narvané skříně a dál zažívat pocit, že nemáme co na sebe a huntovat u toho planetu a trápit
lidi... 

Uvědomila jsem si, že ten systém, který měl být jakoby vymyšlený ku prospěchu
západní společnosti na úkor rozvojových zemí s levnou pracovní silou, nedává smysl ani pro
nás. Že se to celé úplně zvrhlo a zvrátilo a to, co nám má sloužit, se stalo naším pánem.
Černou dírou pro naše finance, zdroj frustrace ze spousty krámů a druhým nejšpinavějším
průmyslem na světě. 

Módní systém, tak, jak je nastaven dnes, postrádá jakýkoliv smysl. A
odpověď je v revoluci hodnot. V přenastavení toho, jak módu vnímáme. Potřebujeme nové
ikony, nové modely, které nám ukáží jinou cestu, jiný přístup k módě. Potřebujeme začít
uznávat nové hodnoty a někdo to musí říct nahlas a ukázat novou cestu. A já jsem jí prošla
a rozhodla jsem se jí sdílet dál. Sepsala jsem principy nového přístupu k módě, nákupům i
nám samotným, který je smysluplný, Říkám tomu SLOU STYLE a učím ho v online
programu a v Paříže naživo před skříněmi mých klientek.

Představ nám Slou Style. Co všechno se tam naučím?
SLOU STYLE je šestiměsíční online program, kde učím ženy, jak si vytvořit smysluplný
šatník. Šatník, který jim ušetří peníze, čas i energii, který je podpoří v jakékoliv náladě a pro
jakoukoliv příležitost a s časem bude stoupat na kvalitě, ne v kvantitě, jak tomu většinou je.

Viděla jsem ve své praxi s klientami, že rady stylistek z internetu nefungují. Ne každému
vyhovuje mít kapsulový šatník. Ne všem sluší černá. Džíny a bílá košile nejsou pro každou
ženu. A ve finále náš šatník není o módě, ale o tom, jak se my samy cítíme. Proto v prvních
dvou měsících ukazuji ženám, jak jinak přistoupit k oblečení i k sobě samotným. Mé klientky
se mnou sdílely, že díky SLOU STYLE našly sebevědomí. Nekoupily si ho v nových
hadříkách potisklých logy. Našly opravdový pocit sebehodnoty uvnitř sebe. A na tomto
základu potom ukazuji ženám, jak si postavit šatník podle vlastních potřeb a stylu a ne
nakupovat podle vnějších vlivů a očekávání našeho okolí. Ve SLOU STYLE se naučíte, jak
mít vždy co na sebe a módu si opravdu užívat bez nákupů. Registrace jsou otevřené právě
teď, takže si do nového roku můžete popřát “nový šatník”.

Žiješ dlouhodobě v Paříži, v hlavním městě módy, ale sama propaguješ pomalou módu. Jak
to jde dohromady?
Docela skvěle. Kromě mé kariéry profesorky na vysokých školách, kterou po osmi letech
omezuji a možná i výhledově také opustím, jsem začala třídit šatníky Pařížankám. Je tu
samozřejmě spousta stylistek a osobních nákupčích, ale ženy, s kterými se setkávám,
hledají něco smysluplného. Chtějí najít sebe, svůj styl a vystavět ten zmíněný smysluplný
šatník, který jim bude opravdu sloužit. Nebo mají jednoduše spoustu věcí, mají i co na sebe,
ale cítí se zadušené nepřeberným množstvím věcí a potřebují pomoct zbavit se věcí a
přestat nakupovat. Pár hodin se mnou a jsou vyléčené. Já se potom starám i o to, aby se
jejich nechtěné oblečení vrátilo do cyklu a lokálně se prodalo. Jednám také s firmou, která
ve Francii recykluje staré oblečení na nový textil a z něj dělá opět oděvy pro francouzský
trh. To je můj sen. Že si náš čurbes zpracujeme lokálně a nebudeme s ním páchat další
problémy v rozvojových zemích.

Kdybys měla vybrat 3 nejlepší second handy nebo concept story v Paříži, které by to byly?
Skříně mých klientek! To by byl ten první, ze kterého teď samozřejmě sama hodně čerpám.
Potom mám ráda Bis Boutique solidaire, kde jsem nedávno ulovila vlněnou bundičku od
Jean Paul Gaultier za 40 euro! Mají ve městě tři pobočky. Pokud sem vyrazíte, určitě
zajděte. A potom ráda chodím do sedmého patra v Printemps, kde jsou luxusní vintage
kousky. Baví mě sahat na ty materiály, koukat se na stará loga na oblečení a užívat si klid v
sedmém patře obchodního domu v centru města.

Co ti aktuálně dělá největší radost?
Můj vnitřní posun. Pořád to, čím jsme začaly. Můj vlastní osobní růst. Těší mě, že situace, ve
kterých bych v minulosti byla ve stresu, dnes prožívám s klidem a s důvěrou, že vše je v
pořádku. Nepřichází to samo. Stále investuji do terapií a hodně času věnuji meditacím a
práci na sobě a mám největší radost z toho, že to má výsledky. Že jsem lepší maminka,
silnější žena, odvážnější podnikatelka.


Zaujal vás program SLOU STYLE? Ještě se do něj můžete zaregistrovat. Startuje v lednu! 
Více se o Kamile dozvíte třeba tady.