Italy - a country where EVERYTHING is possible and nothing works!




Italy - country where everything is possible and nothing works:-)

Život v Itálii:

- Italové parkují zásadně na těch nejméně vhodných místech. Uprostřed silnice, před semaforem, v zatáčce či prostě jen na chodníku!

- Italové vám vždy na otázku DO YOU SPEAK ENGLISH odpoví že ano, nicméně vám pak následovně začnou vše vysvětlovat italsky. Nerozumíte? Tak vám to ještě třikrát italsky zopakují!

- Italové jsou milí a ochotní. Někdy až moc...

- Italové nechtějí předem žádné zálohy a vlastně ani smlouvy podepisovat nemusíte. Stačí slib přeci...

- Italové zásadně nepospíchají. Takže se vám pořád motají pod nohy!

- Italské supermarkety jsou přecpané, lidé agresivní a zvyklí na to, že jim přejedete nohu vozíkem!

- Italové vám nezdebarasují stůl jakmile dojíte. Nechají vám v tom máčet rukávy, dokud nezaplatíte!

- Italové vás občas i 3 hodiny v restauraci zcela ignorují!

Mějte se krásně a pusu z té divočiny:-)
Luc.

Co všechno si vezmeme do hrobu?


Ahoj kamarádi,

nedávná zkušenost v Itálii mě donutila popřemýšlet o tom, co je v životě vážně hodnotné... Je to dojemný příběh:

Přijeli jsme do předem zamluveného apartmá, našeho nového italského domu. Je to krásný, prozářený byt, s 2 balkony a nádherným výhledem. Vše je zařízeno renesančně, máme i vlastní pracovnu.

Jenže! Přijeli jsme na místo a otevřeli skříně! Veškeré skříně, šuplata i šuplíky, všechny poličky i úložné prostory byly již plné!
Plné zbytečností - nikdy nepoužitých ubrusů, tisíce sad příborů, hrnečků, rozbitého nádobí, suvenýrků, sošek, nábožných předmětů, koberců, kosmetiky, svíček...

Asi je to v Itálii normální, že byty nevyklízejí, nevím. Nicméně tu žili lidé, kteří si všechno skladovali pro "lepší příležitost", pro horší časy, pro vnoučata, "jednou se může hodit.."

A pak náhle zemřeli. Jejich rodina si neodnesla nic, jsou tu i jejich snubní prstýnky a diáře. Vše to, co celý život skladovali jsme nyní - cizí lidé - dali do krabic, vyhodili či použili.

Je mi to moc líto. Je mi líto těch lidí, jak moc si na tom zakládali. Je mi jich líto, že se toho jejich děti nevšimly.
Ale do hrobu si nic nevezmeme!

Dáváme tedy jejich věci stranou, snad si pro to příbuzní přijedou. Snažím se s tím nakládat s úctou a láskou.
Ale je mi jasné, že nemá smysl shromažďovat - zabírá to místo, energii a hlavně - jednou to stejně někdo vyhodí. Můžeme jen obměňovat:-)

Přeju vám hodně prima dní a krásných zážitků.
Posílám trochu sluníčka z Florencie.

Luc.

První noc v Itálii a dva Holanďané na palubě



Drazí přátelé,

v sobotu ráno jsem se těžce rozloučila se svou českou rodinou (hlavně pejsek můj odchod oplakal), nabrala jídlo na cestu, melouna a nasedla do auta ke svému drahému Holanďanovi, jenž si na pomoc přibral i svou maminku s karavanem.

Abyste rozuměli - já jsem ženská, mám patery boty, pár knížek, poličku kosmetiky a něco na sebe. Můj Holanďan má ten zbytek - tedy desítky krabic, desítky párů bot, tisíce knížek, pár notebooků, matrací a kol:-)

Jeho maminka je úžasná ženská, která si sama opraví karavan a jakýpakcopak!
Je to moje nová holandská rodina, miluju ji. Když mluví holandsky, hraju si s myšlenkama.

Včera jsme přijeli do Innsbrucku a přespali v nádherném hotelu. Dnes jsme zakotvili v malém italském městě u Verony a zítra na nás snad již čeká byt ve Florencii.

Mimochodem, italské restaurace jsou báječné. Lidé nerozumí anglicky, ale jsou milí. Všechno tu funguje trošku jinak, Taliáni...

A ještě mám jeden poznatek: "Jsem zpocená jako vrata od chlíva, velebnosti." Dneska jsem slova staré babči Kelišové mockrát opakovala...

Mějte se krásně, spěte dobře a až se ozvu příště, kdo ví, kde s Holanďanama budeme...:-)

Pár sentimentalit na rozloučenou:-)


Víte, že máte být opatrní v tom, co si přejete? Sny mají totiž tendenci se plnit a to někdy až do posledních detailů.

Můj život je toho důkazem, po mnoha jiných zázracích se po létech modlení, abych odjela do zahraničí opravdu stěhuji do italské Florencie.

Původně jsem měla v plánu vystudovat VŠ a být tak diplomovaný spisovatel:-)
A ejhle, nic nebudu. Zato odjíždím již zítra...

Život se nás neptá, zda se nám zrovna tohle hodí. Prostě to přinese!

Jsem poslední noc v Praze, v tomto již poloprázdném bytě a vzpomínám...Přepadá mě melancholie a tíha, ale jsem neskutečně šťastná. Šťastná! A s Ním:-)

Asi budu teď dost sentimentální, ale...
chtěla bych se rozloučit. S váma všema se rozloučit. Chtěla bych vám říct, jak moc jsem ráda, že jsme se potkali. Jak moc jsem se s váma a vašima zážitkama nasmála. Jak ráda jsem fotila, zapejkala ve škole a psala si omluvenky, jak ráda jsem vám vyměnila maso za zeleninu a jedla kila melounů!

Jak ráda jsem s vámi byla...Alespoň s některýma:-)!

Teď už bude jen nová životní etapa a já si myslím, že bude stejně tak kouzelná. Tedy, Italové jsou šílení a trošku zvěř, ale já mám divočinu ráda:-)

Budu vás prostřednictvím blogu průběžně informovat. Hlavně o zážitcích ze stěhování:-)

Mějte se krásně, já se jdu loučit se svým bytem:-)
Mám vás ráda a držím vám palce ve všem!
Luc.

PŘIJÍMEJME!


Přijímejte! Dnešní titulek zní dvojsmyslně - buď můžeme přijímat do svého života ještě více štěstí a bohatství, anebo můžeme přijímat to, co již máme a nalézt tak štěstí a bohatství. Přijímejme obojí!

Žijeme proto, abychom si plnili všechny naše sny. Naučili jsme se chtít vždy to nejlepší a nikdy se nespokojit s málem. I když se nám podaří s něčím hnout a udělat krůček dopředu, nejsme spokojeni. Pořád chceme ještě o trošku víc...

A je to tak v nejlepším pořádku. Usilujme o něco, nevzdávejme se, neboť kdo nemá sny, nežije. Jen přežívá. Ale na druhou stranu, činí nás to šťastnějšími? Nebo jsme kvůli tomu spíše vystresovaní, napjatí a nevyrovnaní?

A co takhle toužit po tom, co už máme? Pokud si něco velice přejeme, znamená to, že to NĚCO velice postrádáme. Každá - i ta sebepozitivnější - afirmace má tak v sobě energii nedostatku. Když něco postrádáme, nepřijali jsme to, co nám bylo dáno. Pár příkladů:

Držíme přísné diety, neboť chceme být štíhlejší. Nepřijali jsme jak své tělo, tak fakt, že když je naše tělesná konstrukce stavěná na 70 kg, pak si těžko udržíme váhu 45 kg.

Tvrdě po nocích pracujeme, doděláváme resty a nechceme přijmout, že dřeme nad naše síly. Ještě toužíme po povýšení. Za každou cenu!

Usmíváme se na všechny strany, ač uvnitř cítíme smutek. Nepřijímáme pocity, které nepatří mezi žádané. Nepřijímáme tak sami sebe.

Jak tedy chtít to, co máme?

Na chvilku se pohodlně posaďte nebo si lehněte. Chvilku jen relaxujte. Poté si do posledních detailů vybavte svou práci (tělo, pocity...) tak, jaká skutečně je. Přejte si mít přesně takovou práci, jakou máte nyní. Jako byste o ní celý život usilovali. Vybavte si všechny úspěchy a výhry, jež jste dosud dokázali. Přesně tohle jste jako malí toužili dělat! Představte si, že o takovém těle, jaké máte nyní, se vám ani nesnilo!

Jednoduše v sobě navoďte pocit vděku, úspěchu a sebelásky. Zezačátku si uvědomíte všechno, čeho jste již dosáhli. Uvědomíte si, že ač je vaše cesta trnitá, postupně si svá přání plníte. Dokážete to ocenit a užijete si chvilku vítězství, než začnete tažení na ještě vyšší ligu. Když budete toto cvičení používat častěji, naplníte svůj život vděkem! Budete vlastně mít to, co chcete.

A znáte to - vděčné srdce přitahuje především jen další důvody k vděčnosti. Třeba i tu nejvyšší metu!

Originální článek najdete zde: http://dreamlife.cz/osobni-rozvoj/mysleni/prijimejte/article.html?id=2171

Plňme si tedy ty nejvyšší mety!

Jmenuje se Sandra Rosová...


Ahoj,

ráda vyhledávám nové, zajímavé a podnikavé lidi. Jednak o nich můžu lehce napsat článek, jednak se od nich můžu jen učit....

Jednu takovou podnikavou dívku jsem našla nedávno. Sandru Rosovou.
Zatím vám toho o ní tolik neprozradím, počkejte si přímo na článek. Stejně ji většina z vás zná jako mladou talentovanou Češku, která prorazila v Americe.



V Americe zabodovala a u nás (jako vždy) se zatím setkává s nepřízní médií. Ona se ale rozhodla vydat nevyšlapanou cestou a mě je po rozhovoru s ní jasné, že o ni všichni jednou ještě hodně uslyšíme. Přejme ji tedy hodně štěstí...

A víc vám vážně už říct nemůžu. Snad jen to, že při osobním setkání je velice milá, atraktivní, odpovídá na všechny otázky a často se přesvědčíte, že si do života nenechá mluvit...:-)



Nechme se tedy inspirovat a mějme krásné dny!
Luc.

PS: Kdybyste snad měli tip na to, o kom napsat článek příště (může být i vás samých), sem s tím...:-)