Jak jsem šla hubnout a potkala anorexii!

Jak už jsem kdysi psala, začala jsem hubnout v posilovně. Nebo alespoň vytvarovat tělo, jak chcete. Za dva týdny mám 2 kila dole a hned se cítím líp.

Ale víte co jsem ve fitku včera potkala? To nebyla slečna, to už byla jen lebka a kostra potaženou slabou vrstvou kůže...

Slečna už téměř neměla vlasy a pod pravým pažím měla nějaké velké zranění. Oblečena do širokých tepláků a krátkého topíčka s velkým výstřihem, ze kterého občas vyskočila bradavka. Nemůžu říct prso, to s prsem nemělo kromě bradavky nic společného.

Kostra s bílou kůží tam běhala na stroji vedle mě - já vydržela půl hodinky v rychlém tempu, ona hodinu ve zběsilém tempu. Pak skončila, sestoupila ze stroje a...nemohla se nadechnout, hýbat, musela si okamžitě sednout. Jak nabrala sil, šla cvičit znovu a ještě divočeji...
Měla na hlavě obr sluchátka a tak malé tričko, že ji byly vidět až orgány! Podívala jsem se na svůj zadek. Paráda, kosti z něho nekoukají, ale aspoň mám na čem sedět.

Ale co majitelé posilovny? Proč ji tam pouštěli? Riskovali byste, že vám tam tahle slečna zkolabuje a budete muset nést následky? Jsou to Italové, nic neřeší. Až slečna umře, vrátí zbytek peněz za permanentku rodičům....

Krásný víkend a dobře jezte,
Luc.

Představte si…máte přebytek času

Představte si, ač je to v této zrychlené době téměř nemožné, že máte nikoliv dostatek, ale přímo přebytek času. Jak s ním naložíte a co uděláte sami pro sebe nebo pro ostatní?

K tomuhle článku mě inspirovala příhoda minulý týden. V maskérně mě nádherně nalíčili a já s tím krásným pozlátkem měla během minutky jít na plac. Jenže, z minutky byla hodina, z hodiny skoro půlden. Čekala jsem v té malé místnůstce až do pozdních hodin. Sama…

Jsem na podobné situace připravená – všude si s sebou beru angličtinu a poctivě bifluju anglická slovíčka. Jenže najednou slovíčka naučená i pozpátku a přede mnou stále hodně času...

Pozorovala jsem, jak začínám být netrpělivá a nesoustředěná. Chtěla jsem se zklidnit, mohla jsem si pustit muziku a relaxovat. Vlastně, i zdřímnout bych si mohla…

Najednou bylo tolik času, který jsem měla jen sama pro sebe. Tolikrát předtím jsem si přála mít aspoň chviličku klidu, nyní se mi dostávalo hojně a já najednou nevěděla, co si počít…

Znáte ten pocit? Já osobně mám plno činností, které odkládám až budu mít čas. Stejně tak, jako si šetříme plno věcí, které jsou „sváteční“, tedy pro lepší příležitost. Všechno si odkládáme na lepší časy v budoucnu, které ale vůbec nemusejí přijít. A pokud přijdou, tak v jiné podobě, než jsme očekávali a opět šanci nevyužijeme.

Chvíli jsem tak koumala nad touhle komickou situací, plně jsem se do sebe ponořila a musela se začít smát. A řekla bych, že nakonec jsem tu dobu nesnesitelně dlouhého a nepohodlného čekání využila na maximum. Uvědomila jsem si, jak jsem roztěkaná, netrpělivá a v těchto situacích i nesoustředěná….To znamená úplně jiná než v běžným životě.

Takže, až budu mít čas příště, podívám se na to, jak na těchto vlastnostech zapracovat. Ale myslím, že se prozatím budu snažit se čekání vyhnout, jak jen to půjde…

Jak zničit převodovku, motor, brzdy...

Chystám pro Vás novinku, přátelé. Už brzo si zde budete moc stáhnout příběhy Dopisy z hladu. Půjde o historky vtipné, smutné, přemýšlívé a doufám, že vám vždy něco malého osobního dají...třeba jen úsměv, radu a pocit, že v tom nejste sami. Tady je první příběh (zkrácená podoba) na ukázku. Opravdu se mi stalo. Opravdu jsem zničila převodovku. URVALA JSEM JI! Zničila jsem převodovku. Zadřela motor. Odrovnala brzdové destičky. Urvala zrcátko. A udělala řidičský průkaz na počtvrté. A jak jsem to dokázala?

(...) Startovala jsem tak, že jsem ten motor zadřela nebo pro změnu tak, že mi to chcíplo dřív, než jsme stačili zaregistrovat jakýkoliv zvuk. To byla ta druhá jízda, když jsem se učila jak na spojku, plyn a brzdu. Tohle umění jsem ovšem nezvládla ani při další jízdě – to jsme se řítili akorát z Jezárek, takové klidné čtvrti, kde se nikomu nemůže nic stát! Jenže mně jo, mně se stalo.

Dávala jsem akorát přednost autům zprava jedoucím a pak se chtěla opět rozjet. Zapomněla bych dodat, že se na tomhle autě strašně špatně zmačkávala spojka. A tak se stalo, byl to zrovna horký letní den, že jsem tu spojku nejen pořádně nedošlápla a tudíž přeřadit bylo nemožné, že jsem zazmatkovala a vší silou a přiznám se, že v tom zoufalství i oběma rukama, vzala tu nešťastnou řadící páku a prudce jí trhla směrem k jedničce.
Zdevastovala jsem synchrony, smrdělo to jako blázen a škoda přes sto tisíc.

Dobře, tak to byla ta třetí jízda. Čtvrtá, pátá (mezitím v jiném autě) nebyla nijak zvláště výrazná, obešla se jen se zadřenými brzdovými destičkami na straně instruktora. To prý proto, vysvětloval, že tak divoce musel brzdit, když jsem to tak divoce rvala do pangejtu!

Druhý pokus o řidičák už nebyl tak tragický, pokud pominu to parkování. Jde Vám parkovat dozadu? Myslím tím, zadkem auta tak, abyste se přesně trefila mezi auto vlevo, vpravo, abyste dostatečně zajela, věděla, kdy zrovna stočit volant na kterou stranu a ještě k tomu nenabourat nebo neurvat zrcátka autu vlevo? Já teda ne! Sejmula jsem pár zrcátek a "trochu" odřela lak... (...)

Případ Aničky Janatkové

Zdravím vás!

Ač se na tomhle blogu nevěnuji ničemu negativnímu, neboť tím náš živí noviny, internet a zprávy, pak dnes musím udělat výjimku.

Jde o případ Aničky Janatkové - holčičky, která se jaksi "ztratila" předminulou středu a od té doby je policie zcela zoufalá. Všichni doufáme (ale už jen málokdo z nás věří), že se podaří malou holčičku najít a v pořádku předat rodičům.

Moc bych si to přála. Ten strach, že se ten druhý už nevrátí domů jsem zažila poměrně nedávno a myslela jsem, že zešílím. Neumím si představit, že bych byla maminka a moje Anička by se jednoho dne nevrátila a nestačila se ani rozloučit!

Bohužel už nevěřím na pohádku v dobrý konec. Na druhou stranu my Češi nejsme sadisti, abychom unášeli děti a drželi ve sklepení. Přála bych si konec, ale něco mi říká, že případ bude už brzo ukončet BEZ VÝSLEDKŮ.

Policie dělá co může, to ji neberme, nezaslouží si naši kritiku. Chci tímto článkem říct, že se tohle může stát každému z nás. A kdo z nás se s těmi druhými loučí tak hezky, jako by ho viděl naposledy? Kdy říkáme při odchodu jak se máme rádi? A kdy těm druhým za vše poděkujeme?

Čekám na další zprávu o té malé a věřím, že se to vše brzo vyřeší a že viník bude pěkně pekelně po zásluze potrestán!
A co Vy...věříte, doufáte, tušíte, víte nebo máte nějaký názor?

Nezapomínejme, jak je důležité se loučit...
Mám vás všechny moc ráda!
Luc.

PS: Zde je video o Aničce s prosbou o pomoc. Rozesílejme ho dál, nikdy nevíme, kdy to sami budeme potřebovat...

http://email.seznam.cz/redir?hashId=1798446626&to=http%3a%2f%2fwww%2eyoutube%2ecom%2fwatch%3fv%3dV2gObHWrHgA

Podzimní večer a pár vzpomínek...

Abych pravdu řekla, dnes se necítím zrovna nejlíp. Vydali jsme se na obří nákupy a jsem z toho zničená ještě teď! To je asi divné na ženskou...ne?

Ležím v posteli s vyhřívací dekou a celý den si tak nějak vzpomínám na ty podzimní večery jako malá u našich. Taková ta atmosféra, že už jsem všechny úkoly do školy udělala a teď mám čas.

Většinou jsem si dala horký kakao (kdy jsem ho vlastně měla naposledy?), na nohy hodně teplé ponožky pletené od babičky, dala nohy na topení a koukala se na nějakou echt českou komedii z 80.let. To mě hodně bavilo!

Dodnes cítím tu vůni nicnedělání, pohody, tichého štěstí a teplo domova. Doma jsem i tady ve Florencii, ale místo podzimních dní je tu tak trochu babí léto, zatímco byt je studenej. Nemám tu kakao, pouze italskou MTV a rozhodně to není nicnedělání - dopsat tohle, tady uzávěrka, najít témata na příští týden, dopsat poslední deal a aspoň otevřít učebnici angličtiny.
Ale mám tu svého prince a tohle je má nová rodina. Kdybych měla ještě víc, už by to byl vážně bonus:-)

Mějte krásnou sobotu i neděli, užívejte si klidu, rodinky a vědomí, že o víkendu nic nemusíte. Dejte si něco dobrýho a zalezte také do peřin!

Děkuji a krásný večer,
Luc.

Děkuju, že hlasujete:-)

Děkuju moc všem, kteří hlasují v anketě o Mažoretku roku 2010 pro mou sestřičku. Jste vážně skvělí, hodně ji to pomáhá a já věřím, že si nakonec odnese aspoň šerpu s růžičkou:-)

Díky a když budete potřebovat klikat Vy, dejte vědět...:-)

Dobrodružný život Joy Adamsonové

Ahoj! Abych jen pořád nepsala jen o sobě, protože to už musí být vážně nuda, mám tady jeden krásný životní příběh:

Češka, která prožila dětství jako příslušnice německé komunity v Sudetech a která téměř půl století žila v chýši v divočině, aby zanechala světu zprávu o dávných kmenech a zákonech přírody...

Joy Adamsonová, pravým jménem Frederika Viktorie Gessnerová, se narodila roku 1910 v Opavě, kde i vyrůstala. Víc než šest let Joy strávila v různých koutech Keni mezi domorodými kmeny. Ač byla velice svobodomyslná, celý život hledala vlastní identitu. Učila se od náčelníků o tradičních obřadech, mravech a životě například čarodějů, vojáků, věštců.

Po dobu jejího pobytu s nimi se jí deník začal plnit obdivuhodnými až téměř neuvěřitelnými poznámkami. Zde naplno rozvinula další svou vášeň - vyobrazování portrétů, totemů, ornamentů.
Touto dobou se již považovala za Rakušanku, ve svých pracích se však nechávala ovlivnit především dětstvím na Moravě a Sudetech. Možná proto měla obrovský dar zachytit věci do nejmenších a nejjemnějších detailů.

Nic ji ale nevystihuje tak, jako láska k divokým zvířatům. Naučila se žít s šelmami, lvi byli její nejlepší kamarádi a Joy neustále hlásala jejich věrné přátelství. Se svým - již třetím - manželem, Georgem Adamsonem, inspektorem pro ochranu zvířat, pomáhala zřizovat národní parky a rezervace. O tom všem vznikla nejedna kniha, Narozena na svobodě (Born in free) byla dokonce zfilmována. Na dokumentu se čilá autorka podílela i v pokročilejším věku.

3.1.1980 byla Joy zabita místním lupičem. Svůj popel nechala rozsypat nad národní park a navrátila se tak opět své milované zemi. Ať už byla Joyina smrt jakkoliv brutální, ona svůj čas rozhodně nepromarnila. Tam, v chudé zemi, v chýši, nalezla smysl svého bytí, splynula s čistou přírodou, jako první Češka vystoupila na Kilimandžáro a zanechala po sobě odkaz duše zvířat a života dávných kmenů. A my se od ní učíme dodnes...