Střípky každodenního života


Jdete si takhle po ulici a na chodníku před vámi je schoulený hlouček lidí. Podíváte se a co nevidíte...nádherné obrazy malované přímo na chodníku. Většinou poslouží jen nějaká křída a dobrý motiv (často renesanční). A vy se můžete koukat, kochat se krásou, házet mince do klobouku a pak sledovat, jak vše roztéká pod vlnou deště...

Ale to nevadí, namaluje se další! Přeji vám hodně radosti a nadšení:-)

Krásné sobotní ráno...:-)


Opět vás zdravím!

Jak se vám daří? Máte před sebou volný lenošivý víkend?

Já se právě vrátila z menších nákupů. Tedy z tržnice, což je v Itálii vážně zážitek. Ale je to hezké, smlouváte, přehrabujete se ve všem jen abyste dostali to, po čem nejvíce toužíte a nakupujete ty malé roztomilé kravinky, které mají účel obdarovaného potěšit a pobavit:-)!
Všude začíná puček předvánoční atmosféra, výlohy obchodů jsou zavalené Santa Clausem a my přitom na balkoně chytáme sluníčko a naposledy se letos opalujeme. Vážně se vrátilo léto, takže v tom je trošku zmatek.

Ale ten pocit nic nedělání, užívání si volného víkendu a tepla domova dokáže rozehřát víc než sluneční paprsky:-)
Přeji vám krásný a pohodový víkend a tady citátek na dnešek:

Lao-c´: Moudří vynikají, protože vidí sami sebe jako součást celku. Září, protože nechtejí oslnit. Dosahují skvělých věcí, protože nevyhledávají uznání. Jejich moudrost je obsažena v tom, jací jsou, ne v jejich názorech. Odmítají se přít, proto se nikdo nepře s nimi.

Luc.

Opravdový talent? Veronika Polívková!


Po Sandře Rosová vám přináším další slečnu zpěvačku, která má hlas jako zvon (dar od pána boha!) a není pěvecká soutěž, kterou by nevyhrála. Je jí šestnáct let a já se s ní potkala před 3 roky - okouzlila mě svým hlasem, chováním a tím, že si odmalička sama píše texty - i ty anglické. Zde vám posílám nahrávku na Youtube, níže je článek přímo o Veronice, který jsme tenkrát spolu sepsaly pro magazin Fifty-fifty!

Přeji vám krásný víkend, hodně dojemných momentů, sluníčko a úsměv na tváři:-)

Video Killing me softly od Veroniky Polívkové právě zde

Naše maminky ve dvanácti letech vozily kočárky s panenkami a každou neděli hltaly lehce komunistický seriál My všichni školou povinní, tatínkové si hráli na indiány, popřípadě jim ke štěstí stačilo pár "angličáků". My jsme napjatě sledovali každý díl sladkobolné Esmeraldy a jejích osudů.

Dnešní mládež ve dvanácti letech nežije život druhých. Naopak - žijí svůj život a už uskutečňují veškeré své sny!
"Není soutěž, kterou by nevyhrála," zdůrazňuje moderátor ještě před tím, než si dotyčnou zpěvačku pozve na podium. "Ve dvanácti letech vydala své první album," dodává, "hudbu i texty si většinou napsala sama. Samozřejmě i ty texty v angličtině..." To už publikum nevydrží a nenápadně se rozhlíží a zkoumá, kdo je to zázračné dítě.

Ta zpěvačka, co má vystoupit, se jmenuje Veronika Polívková a nedávno oslavila třináctiny (dnes již šestnáctiny). Trpělivě čeká pod podiem a klepe se zimou. Působí tiše až nejistě. Vše se ale rázem změní, vyjde-li konečně před publikum. Energicky zapojí keyboard a začne vtipkovat. Sebejistě vtipkovat.
Při první písni jedna polovina návštěvníků slzí dojetím, druhé běhá mráz po zádech. Tak silná osobnost Veronika je a tak mocný je její hlas. To ovšem není všechno, jak se brzy dozvídáme. Ke zpívání má miliony dalších koníčků a v hlavě přesný životní cíl.

Mluvíte-li s ní, zjistíte, jak smělé sny má a nepřipouští si jakýkoliv neúspěch. Vlastně ani nemusí - už teď má své webové stránky, vlastní fanclub a ochrannou ruku nad ní drží samotný Karel Vágner. Jak ji slyšel zpívat na Britské ambasádě, kam byla pozvána, nabídl ji natočení alba a další spolupráci. O velkých akcích však Veronika slyšet nechce.

Verunka, jak ji říká nejbližší okolí, není však dnes žádnou výjimkou. Před 20 lety něco nereálného, před 10 lety snili o závratné kariéře jen ti největší snílci, dnes už má člověk ve dvanácti téměř jasno o životě. Přesně vám vyjmenuje co bude dělat a rovněž už zná cestu k cíli. Nepotrpí si na idoly a budují si vlastní Osobnost. Rodí se nám talentovaná mládež, které bychom měli dát šanci. Určitě se od ní máme co učit.

Fotoreportáž: Nejnovější výstřelky italské módy - I.část


Zdravím vás! Jelikož jste mě prosily ("y" díky té ženské polovičce) o nejnovější trendy z Itálie, zde jsou. Nechte se inspirovat a já zase brzy vyrazím do ulic na špionáž...:-)
Krásný den!



Uznávám, tady nejde ani tak o módu jako o královské lože...neodolala jsem, musela jsem je zvěčnit:-)

You are the reason: Novinka, kterou musíte slyšet!



Opět vás zdravím,

už v říjnu jsem vás informovala o singlu, který mě osobně zahřál u srdce - You are the reason (viz info níže). A protože je to hudba dělaná srdcem, našla si své posluchače nejen v Německu, kde její autor Luk (německá zkratka od Svatopluk) žije. Uchvátila rovněž Anglii s Francií. A já doufám, že zasáhne i Česko...

Přikládám dnes tedy odkaz, kde tuhle nahrávku seženete - stačí kliknout zde:-).

A teď už originální článek o You are the reason:

dnes vám chci představit něco, co mě včera dostalo. Obdržela jsem balíček z Německa, vlastně jsem ho čekala. Jeden můj známý - Čech jménem Sváťa Alexander žijící v Německu - mi do Itálie poslal svůj nový singl You are the reason.

Zamilujete si ho. Je to těžká romantika, nádherný ploužák, který vás rychle hodí do pohody, zrelaxuje, dojme, rozmazlí...

Kdyby všichni interpreti natáčeli a skládali takovou hudbu i s tím nádherným přebalem a věnováním, svět by byl hned poslouchatelnější:-).

O to víc si cením, že to Sváťa (Německy Luk:-)) dělá jen jako hobby, které obohacuje jeho život. Musím dodat, že i životy ostatních.
Já tedy tímto velice děkuji, přeji hodně štěstí a inspirace a vám všem plno krásné muziky...

Luc.

Anděl krásy, anděl Florencie







Než půjdeme spát, řekneme si pohádku na dobrou noc. Není to ovšem pohádka vymyšlená, je ze skutečného života a minulý měsíc o ní informovali noviny La Nazione. Moc ráda sbírám tyhle příběhy ze života - inspirují, dodávají odvahy i vděčnosti za to, co máme. Tak tedy...

V oblasti Le Cure, v části Florencie kde žijeme, je jako hlavní spojka podchod. Podchod s těmi nejlepšími grafiti na světě, které zároveň děsí a zároveň fascinují. Procházím tudy denně. A nestačím se divit...

Salvatore "Toto" Orlando, 58 letý Sicilčan se pod mostem usídlil už před 15 lety. Zpívá tam, hraje na nástroje, pouští muziku a povídá si s místními lidmi. Je to starý pán a nežebrá, přesto mu tam vždy někdo něco hodí.

Každý cent, který získá ale věnuje na úklid podchodu - vytírá zde, sype piliny když to klouže, pouští svíčky, už jsem tam viděla i balonky a různé dekorace. Procházet tím podchodem je každodenní radost.

Před 15 lety byl tento podchod zabrán drogovými dealery, feťáky a homeless people. Dnes je to nejbezpečnější podchod celé Florencie. Sám Toto přespává jen na matraci na studentských kolejí, díky každodennímu hraní se mu však podlomilo zdraví.

"Florencie se o mně nemusí bát. Právě tohle město potřebuje pomoc - je nebezpečné a chudé. A ikdyž si velice užívám své práce, nezměním zdejší situaci sám, ale to nevadí. Nedělám charitu, mám vše, co potřebuji a nestěžuji si. Chci jen pomoc těm, kteří to potřebují a nestydím se za svou práci," říká v rozhovoru Toto....

A co vy, znáte někoho z okolí třeba i bezdomovce s podobným osudem? Těším se na odpovědi a teď už vážně dobrou noc...

Luc.

Jak jsem šla hubnout a potkala anorexii!


Jak už jsem kdysi psala, začala jsem hubnout v posilovně. Nebo alespoň vytvarovat tělo, jak chcete. Za dva týdny mám 2 kila dole a hned se cítím líp.

Ale víte co jsem ve fitku včera potkala? To nebyla slečna, to už byla jen lebka a kostra potaženou slabou vrstvou kůže...

Slečna už téměř neměla vlasy a pod pravým pažím měla nějaké velké zranění. Oblečena do širokých tepláků a krátkého topíčka s velkým výstřihem, ze kterého občas vyskočila bradavka. Nemůžu říct prso, to s prsem nemělo kromě bradavky nic společného.

Kostra s bílou kůží tam běhala na stroji vedle mě - já vydržela půl hodinky v rychlém tempu, ona hodinu ve zběsilém tempu. Pak skončila, sestoupila ze stroje a...nemohla se nadechnout, hýbat, musela si okamžitě sednout. Jak nabrala sil, šla cvičit znovu a ještě divočeji...
Měla na hlavě obr sluchátka a tak malé tričko, že ji byly vidět až orgány! Podívala jsem se na svůj zadek. Paráda, kosti z něho nekoukají, ale aspoň mám na čem sedět.

Ale co majitelé posilovny? Proč ji tam pouštěli? Riskovali byste, že vám tam tahle slečna zkolabuje a budete muset nést následky? Jsou to Italové, nic neřeší. Až slečna umře, vrátí zbytek peněz za permanentku rodičům....

Krásný víkend a dobře jezte,
Luc.