Henry Ford zapomněl na zpátečku. Aneb chibujeme kašdý!

Že sy občas vičýtáme své chibi pořád dokola? Ptáme se, jak jsme takhle hloupou chibu mohly udělat, nicménje přýštje jy uděláme znova a tu samou. Je to jako začarovaní kruch. Proto dnešňý blog je o chibičkách (ůspěšých a neůspěšých) takovích velykánú jako třeba Henry Ford, Albert Einstein nebo Pavarotti. Takže - nikdo není dokonalý, ale sny si může splnit každý z nás!

Henry Ford zapomněl zabudovat do prvního auta, které vynalezl, zpátečku. V budově, kde sestavil své první auto, opomněl postavit dostatečně široké dveře, aby auto vůbec mohlo projet ven. V Greenfiel Village je dodnes k vidění díra, kterou musel dodatečně do zdi vybourat.

Když Luciano Pavarotti končil vysokou školu, nemohl se rozhodnout, zda se stát učitelem, či pěvcem. "Luciano, na dvou židlích se sedět nedá. Musíš si vybrat." řekl mu jeho otec. A Pavarotti si vybral zpěv. Trvalo mu sedm let namáhavého studia, než získal profesionální angažmá. A dalších sedm let, než se dostal do Metropolitní opery. Svou židli si však vybral, a to úspěšně.

Michelangelovi jednou jeden jeho host řekl: "Nevidím, že byste od doby, co jsem tu byl naposledy, ve svém díle nějak pokročil." "Ale ano, pokročil. Pohleďte, zde jsem zjemnil linie a tuto partii jsem přepracoval." "To jsou jen maličkosti!" oponoval host."Možná," řekl Michelangelo, "Avšak z maličkostí vzniká dokonalost, a dokonalost není maličkost!"

Charles Darwin trpěl celý svůj dospělý věk bolestmi a nejrůznějšími tajemnými chorobami. I přesto byl schopen neocenitelně přispět k našim znalostem o původu člověka.

Albert Einstein, o němž se tvrdí, že je to nejchytřejší člověk, jaký kdy žil, prohlásil: "Celé měsíce a léta jen přemýšlím a přemýšlím. Děvetadevadesátkrát dojdu ke špatnému závěru. Teprve posté naleznu správné řešení."

Guinessova kniha rekordů zaznamenává pravdivý příběh muže, jenž snědl celé jízdní kolo i s gumovými plášti! Nesnědl jej však najednou. Roztavil kolo na malé kousky, které se daly polknout, a během sedmnácti dnů, v době od 17. března do 2. dubna 1977, je celé snědl.

Věděli jste....?

A věděli jste, že čím větší jsou obtíže, tím větší i sláva, když je překonáme? To řekl Epikuros.

Přeji vám nádherný večer a mimochodem, kdo z vás dočetl do konce první odstavec plný chyb:-)?

Zápisky z cest...

Neděle 12.12.
Ráno vstanu, zabalím na cesty, oddechnu si od mučící anglické gramatiky, připravím oběd, zapomenu si doma rukavice se šálou (jistě, ve Florencii je 15 stupnů nad nulou, na co rukavice, že...?) a nasednu na první bus. Pak na vlak do Milána. Následně ještě 45 minut do Bergamon, pak busem na letiště a hurá do Berlína. V Berlíně je -2C a letos vidím první sníh. Jsem nadšená!

Pondělí 13.12.
Dřív než stačím zavřít oči už mi po půlnoci přijde první blahopřejná SMS k svátku. Bože, já mám svátek  zrovna dneska, paráda. Ráno se přejím u švédských stolů toho skvělého hotelu, co má prý jen 3 hvězdičky. Dopřávám si uzeného lososa, celozrnný chleba (ten v Itálii neznají, burani!), tuny jogurtu a tisíce kilo ovoce.




Do 13hodin pracuju, píšu články pro Slevomat. Nic extra mě nenapadá, ale nabídky se mi víc než líbí (můžete se těšit na prima předvánoční slevy, jako vždy!) Pak vyrážím oběd a běžím nakupovat. Nikdy jsem v Berlíně předtím nebyla, jsem uchvácená. Vše tak obrovské, svítivé, neonové, shopping malls všude, lidé mluvící anglicky, hodně aut a ten správný rušný život.

Naučila jsem se milovat nakupování!

Úterý 14.12.
Vstávám v 5:00hod. Na recepci beru balíček se snídaní a nočním Berlínem se ploužím (bez rukavic) na nádraží a odtud do Jény. Přijíždím o 2 hodinky později. Malé městečko, krásné, vyzdobené, vánoční. Jdu se ještě natáhnout. Pak zase na články a pak zase na nákupy.

Nic moc od nákupů nečekám, ale se blížím směrem k centru Jeny zjišťuji, že tu je jen jedno velké shopping centrum - vše spojené v jedno. Obrovské slevy, namrzlé chodníky a čím dál tenší peněženka. Paráda, tady je ráj nakupovat. Už mám 28kg těžkej kufr, batoh i kabelku. To bude letos štědrej Ježíšek...

Večer jdu na večeři. Brečím nad lahodným čajem s názvem Elixir of Life a neuvěřitelným salátem. Vracím se přežraná domů a těším se na zítřek - poslední den nákupů a objevování.

Že je dnešní blog přesycen slovy nákupy? ANO, je! V Itálii slovíčko shopping neznají, nechte mě si to užít aspoň u našich sousedů...a pak, za ten čas v Itálii se ze mně stal kulturní barbar...Inu, každému podle libosti:-)

Buďme tedy upřímní, milujme Vánoce a užívejme si sněhu. Je to prima!
Luc.


Meditace smíchem a její účinky na naši mysl

 

AKTUALIZACE 11.12.: Dneska jsem si byla vyzkoušet, jaké by to bylo mít certifikát z angličtiny, ale moc jsem si to nevyzkoušela. Zkoušky byly takový drill, že už vlastně vůbec netuším čí jsem:-)
Ale mám volno a zítra odjíždím do Německa, takže se můžete těšit na prima fotoreportáže a další dobrůtky od našich sousedů. Prozatím se mějte krásně a hřejte se navzájem:-)


Zdravím Vás,
dneska tu mám něco, co je jak velká zábava, tak i prima očištění mysli od všeho negativního. Vyzkoušejte a dejte vědět:-)

Nedávno jsem absolvovala seminář, kde jsme mimo jiné dělali meditaci smíchem. Nepředstavujte si meditaci v tureckém sedu o hláskách "OM", tady šlo o trošku něco jiného.

Naše meditace smíchem probíhala tak, že jsme si sedli do kroužku a naším úkolem bylo 20min bez přestávky přímo řvát smíchy!

Zkuste si to - první dvě minutky jsou vážně srandovní, chi chi chi cha cha cha, smějete se navzájem. Pak už vám ale do smíchu moc není, ale nesmíte přestat. Musíte se přemáhat, hrát salvy smíchu hlavně nesmíte přestat.
Po deseti minutách vás začně bolet čelist, pak se přidají svaly břišní. A vy se stále (ač nuceně) hurónsky smějete.

DVACET MINUT smíchu bez přestání, umíte si to představit? Po té době jsme si lehly a .... a nic! Prázdno! Bylo to poprvé, co jsem na nic nemyslela, nic nehodnotila, nic neplánovala. Moje mysl byla stejně vygumovaná jako při hodinách matematiky - ha ha ha!

Meditace smíchem se běžně provádí 3x denně (ráno, v poledne, večer) a pokaždé hodinku. Neumím si to představit.
Nicméně to odbourává naše blokády, strachy, pročišťuje to myšlenky, čistí nás to od všeho negativního, co máme hluboko v podvědomí a také - zpevňuje břišní svaly víc, jak dvě hodinky aerobiku!

Zkuste to třeba před zrcadlem.

Není nic lepšího než se smát sám sobě:-)

Ještě na skok do Berlina, do Jeny, do Prahy a pak...

Mám hlad. Hlad po domově. Hlad po Vánocích. Dokonce i hlad po sněhu a vánočních pohádkách. Trápí mě hlad po vánočních punčích a svařeném víně, ač jsem léta (skoro) abstinent.

Dneska ráno mě probudilo sluníčko, což je vždy příjemné pokud začíná jaro, léto nebo pokud jde o teplý podzim. Není ovšem nic příjemného, když čekáte na bílé Vánoce a venku je 15C, lidé odhazují bundy, kabáty a čepice a zpívají vám ptáčci do oken.

Ale všechno se mění...V pondělí nasedáme do letadla a odjíždíme (tak trochu pracovně) na dva dny do Berlína. Nikdy jsem tam nebyla, těším se jak malá. Budu dělat "shopping" a utratím veškerou svou výplatu na vánočních kravinkách. Pak, šíleně brzo ráno, nasedneme na vlak do německé Jeny, kde si také nakoupím, projdu si vánoční trhy, promrznu a budu šťastná.

Ve čtvrtek pak konečně do Prahy, v pátek k našim domů na Vánoce. Na pravý, poctivý jihočeský Vánoce s vánočkou, kaprem, sněhem i nervózní maminkou, která se stresuje z toho, že neumyla letos okna, tudíž nepřijde Ježíšek:-)

Inu, jak jste na tom s přípravami vy? Taky tak uklízíte, protože jsou svátky? A co je pro vás vánoční film number 1?
Mějte se moc krásně, brzy se zase ozvu a přidám pár fotek z nádherného vánočního Německa. Teda pokud nezmrznu:-)
Luc.

Tolik lásky v sobě máme?


Jedna vzpomínka na dívčinu, která umí zázraky...

Vlítla do pokoje jak velká voda - rozrazila zprudka dveře a pokoj oslnila obrovská vlna světla a záře. Snad se tomu říká aura, mě ale napadlo jiné slovo: ANDĚL.

Tento příchod ji zcela vystihuje - temperamentní, veselá, energická a kurdnatá.
"Hello, my name is Kelsea!" vypadlo z ní tak rychle, že jsem ani nezaregistrovala jméno. Tak tohle bude má nová spolubydlící z Ameriky, napadlo mě, to si ten pobyt užiju. Užila. A domů se vracela jako nový člověk. Znovuzrozený.

Naše první dny byly hlavně o míchání kultur amerického a českého života. Pocházela z amerického venkova - tak trošku z westernového městečka - koně, stáje, cowboyové, divoký Západ, divoká příroda.

Postupem času jsem si ale začala zvykat na to, že po sprše rozhodí všechnu kosmetiku po pokoji a následně ji šťastně překračuje, rovněž jsem si zvykla na ten zdravý, posilující spánek, který si vždy po vydatném obědě dopřávala nehledě na okolní svět.
Zvykla jsem si na její neustálé prozpěvování a pohupování v bocích při chůzi i na ty zářící oči přeplněné elánem.

Nejen, že jsem si začala zvykat, já to začala milovat a obdivovat. Milovala jsem tento zrychlený vítr, kterému nikdy nedocházel dech, síla, naděje a který tak miloval život.


Poslední večer našeho společného bydlení, zrovna v době, kdy si tento "instantní energizer" vychutnával ovocný čaj, jsem se jednoduše musela zeptat na zdroj jejího optimismu.
"Hey, Lucy, " začala a přisedla si. "Každé ráno, co otevřu oči, si uvědomuji ten dar žít. Děkuji za to, že mám plno lidí, které miluji, že mám co jíst, pít, kde spát a že mám možnost lidem zlepšovat náladu," věcně se usmála.
"Tak třeba tenhle čaj, " pozvedla skleničku, "víš kolik lidí pracovalo na tom, abych ho mohla pít? Ti, co plody sbírali, co je opracovali, zabalili, vyvezli a prodali. A co lidí pracovalo na tom hrnku?"
Seděla jsem vedle ní jak opařená, ona ale ještě neskončila. "A večer, krátce před usnutím, posílám svou lásku do celého světa, víš? Posílám ji všem lidem a hlavně těm, co nejvíce trpí - třeba dětem v Africe. Poor children! Mám té lásky v srdci tolik..."




To je její recept na šťastný život - vděk. Docela prostý, že? Pravděpodobně už ji nikdy neuvidím, dělí nás tisíce kilometrů. Přesto ani ty nám nezabrání, abychom si i přes oceán neposílaly vzájemně lásku, které máme v srdci tolik...

Luc.

Pokud se vám tento článek líbí, sdílejte ho prosím na FB či Twitteru. Děkuji:-)

Hořela mi postel a já s ní


V prvé řadě Vám chci moc poděkovat za přáníčka...však vy už víte. Jste moc hodní a já doufám, že brzy budu znát více podrobností!

Nicméně dnešní noc/ráno mě přesvědčilo o tom, že se vlastně VŠE může ze dne na den změnit. Inu, ve tři ráno mi začala hořet postel...
Včera večer jsme pořádně promrzli na Vánoční párty s našimi kamarády. Pěkně jsem si teda v postýlce (já chytrá) zatopila svou (italskou!!!) hřejivou dečkou a slastně usnula zhruba kolem jedné.

Abyste rozuměli - vyhřívací dečky musí dosahovat norem EU o bezpečnosti, takže se vám už nesmí stát, že by se dečka přehřála a vy explodovali. Ne tak ovšem v Itálii, zde EU zatím nedosáhla:-)

Ve tři ráno mě vzbudilo horko a kouř. Opravdové horko a opravdový kouř. Otevřela jsem oči a viděla (jen tak mimochodem) menší plameny přímo nade mnou, na peřině, která už připomínala spíš jen škvařenou klobásu a okamžitě jsem vylítla.

Jak jsem se ale zvedla došlo mi, že hoří kus matrace přímo pode mnou...To už bylo kouře po celé ložnici a oheň se né a né zkrotit mými pokusy o udušení! Do akce se zapojil i přítel, hasil vodou, zatímco já dusila, otevírala balkon a krchlala přidušením.

Shořela část matrace, peřiny, prostřeradlo a povlečení jen já zůstala zázračně celá. Bez jediného spáleného místa na těle, jen s ohořelými prstýnky.

Celý den větráme, ovšem ložnice stále "voní" jak čerstvě po barbeque. Šok z toho, co se stalo (ta zatracená dečka italská!) převážilo štěstí z toho, že se ani jednomu z nás nic nestalo. Buď jsem natolik studená, že hasím i oheň nebo mě má ten pán bůh tam nahoře rád...

Nevím. Každopádně mu za to děkuji! Mějte se proto pořád na pozoru a opatrujte se!
Luc.

Vánoční čas nebo horečka Vánoc?

Co se vám vybaví, když se řeknou Vánoce? Buďme upřímní. Užíváme si těchto dní a bereme je jako neopakovatelné,plné vánoční romantiky, nebo doslova šílíme z příprav na Štědrý den a z nákupu dárků?


Ve všech nákupních centrech to dnes vypadá stejně. Chaos a rychlé shánění dárků pod stromeček jak rodičům a partnerům, tak i kamarádům. Možná, abychom si udělali radost i sami sobě. Nevíme, hledáme, láteříme a počítáme peníze!


Naproti tomu třeba v Africe, na druhém konci světa, jsou lidé, kteří pojem Vánoce neznají. Mají docela jiné problémy. Nebo jako můj kamarád Anoop, je nevyznávají.
Anoop je nesmírně inteligentní pětadvacetiletý Newyorčan, jehož rodiče pocházejí z Indie. Ač sám není příliš věřící, vyznává hinduismus, a tedy svátky vánoční s rodinou neslaví. Nezdobí ani stromeček.

"A nechybí ti to? Ty dárečky, rituály, tradice a ta atmosféra?" ptám se. "Lucy," dostává se mi odpovědi, "my nezdobíme stromeček, nepečeme cukroví a ani nemáme krocana k slavnostní večeři 25. prosince. Dá se říct, že ten den pro nás nemá význam. Ale oslavujeme - jiný den - lásku a to, že jsme spolu. Většinou se scházíme v domě mé sestry a dárečky si dáváme. Jen jako hinduisté neuznáváme tu komerci všude okolo a pohodu jen tak "na oko". A nepřijdeme si nijak ochuzení. "Máme hodnoty jinde!"



Možná bychom si občas na hinduisty měli zahrát a nelpět na dokonalém Štědrém večeru, o kterém máme vlastní představy často zkreslené americkými filmy.
Vždyť Vánoce (pomnožné podstatné jméno!) přeci nejsou rovnicí jen k večeru 24. prosince, smaženému kapru a salátu, nýbrž k času tepla, lidskosti, lásky a obdarovávání těch, které milujeme za to, že tu jsou.

Až tedy půjdete vystresovaní nakupovat či se na vás pod stromečkem budou usmívat tepláky s ponožkami, rovněž se usmějte a vzpomeňte si na mého kamaráda: "Hodnoty máme jinde..."