Blogy, do kterých se zamilujete...



Posledních pár měsíců mi zpříjemňují život blogy, které trochu vybočují z řady. Jsou krásné, originální, vtipné a hlavně chytré. Každý z nich na vás zapůsobí jinak, ale za pozornost stojí všechny. Tady jsou...

Luxusní život vanilky

Blog, který vás zasvětí do krásy Francie, Lucemburska a života jedné Češky. Každý článek je ze života. Každý článek vypráví o malých každodenních starostech a radostech a každý článek je psán tak, že si ho budete muset dočíst až do konce. Omrkněte rovněž luxusní život obrazem, co v (naprosto) každém vzbudí dobrou náladu i touhu po cestování.


Módní Winiblog

Nejsem moc velký blázen do módy a když už se chci inspirovat, raději než po blozích sáhnu po Elle či Vogue. O to víc si cením autorky Wini a jejího stylového blogu. Ano, je o módě. O nádherné módě. Sama autorka v něm ale nevystupuje a neprezentuje pouze svůj styl oblékání. Módní inspiraci dodává v podobě hodně dobrých koláží a ráda se podělí o styl i ostatních blogerek. Dobrá duše, že?
Tenhle blog je jednoduše krásným zobrazením módy ve všech barvách a to mému oku fakt lahodí:-)

Růžová Panda

Ještě než se dostaneme k Pandě samotné, musíme si představit její autorku Michelle (pak vám bude dávat smysl, proč je Panda zrovna růžová). Michelle znám především z toho virtuálního světa, ale je nepřehlédnutelná i v tom světě reálném. Je to jedna z těch superžen, které s přehledem zvládají za pouhý den to, co my ostatní za dlouhý rok. A její Panda je toho ukázkou - blog přináší zajímavosti z umění, věnuje se sociálním sítím a vlastně i obyčejně krásnému životu neobyčejně krásné Michelle. Jedno mají všechny články společné - budete se u nich řezat smíchy.


Tak. Omrkněte tyhle blogy. Spojíte tak cestování s kulturou i módou. V mezičase budu ráda, když nespustíte z očí ani Život Podle Lucie:-)

A samozřejmě uvítám tipy na další zajímavé blogy ze světa. Díky:-)
Luc.

Pokud se vám tento článek líbí, sdílejte ho prosím s ostatními na Twitteru či Facebooku.

Než si pořídíte postelového mazlíčka...

Že to bývala vaše postel? No a?
Když si pořídíte pejska (zvlášť nějakou "postelovou" rasu), musíte počítat s následujícím...

1.) Že jste se jednou provždy vzdali spát na svém polštáři a i o peřinu se musíte podělit. Těchto dvacet centimentrů na šířku se totiž dokáže natáhnout přes celou manželskou postel:-)


2.) Že jakmile s ním jednou sdílíte svůj talíř, můžete si ty psí granule chroupat po večerech sami.

3.) Že budete vždy při příchodu z práce řádně radostí očůráni.

Další důležitá věc: Jakmile ho vezmete k veterináři třebas jen ostříhat, uraženě s vámi nebude mluvit celej víkend!
4.) Budete muset rovněž přistoupit na hru simulantů. Jednou bude kulhat na levou pacičku, podruhé na pravou. A vždycky u toho bude naříkat tak, dokud si nezíská vaši pozornost. Neřád malej:-)

5.) Jakmile se drobečkovi něco stane, vezmete si v práci neschopenku nebo prostě jednou nepůjdete do školy. V práci se bez vás obejdou, ale co když se malýmu pinďovi bude stýskat?

Začnete na něj dobrovolně šišlat:-)
6.) Budete ho muset nosit, chovat, hladit vždy a za všech okolností. Drobeček je tak malinkej, že chce taky něco z toho světa vidět.

7.) Že když se ho budete chtít na chvilku zbavit, můžete ho klidně dát na parapet na okno. Projíždějící auta ho budou fascinovat hodiny a hodiny. Do té doby, než ho přepadnou chutě na sušenky:-)

8.) Tenhle malý špuntík získá brzy své místo u stolu, vlastní účet na Facebooku i vlastní šatník.

Občas bude vypadat jako retard malej:-)
9.) Že jakékoli pusinkování s ostatními máte zakázáno. Je to malé, ale žárlivé zvíře, tak ho raději nedrážděte:-)

10.) Jakmile se on začne tulit k někomu jinému, začnete žárlit zase vy:-)

11.) Brzy si nedokážete představit svůj život bez toho malýho lumpa. Bude to váš mazlík, váš věrnej kamarád (ikdyž je věrnej všem svejm lidem!), vaše miminko...

Bude se vám po něm hodně stejskat...
Ten náš pinďa se jmenuje Deník. Je mazanej, vyčůranej a jako štěně si furt chtěl hrát na schovávanou. Teď už je to chlápek ve středních letech a za ta léta jsme si ho rozmazlili natolik, že nás má v hrsti všechny. A až si tenhle blog přečte, s hrdostí si ho dá na svůj Facebook:-)

Po maratonu psích sušenek bude na váze koukat jako trestanec:-)
Jaké mazlíčky máte vy?
Luc.

Pokud se vám tento článek líbí, sdílejte ho prosím na Twitteru či Facebooku. Děkuji vám!

Loučení se svobodou. S Italama.


Přípravy na mou rozlučku se svobodou vzaly mé drahé kamarádky Italky na svá bedra. Týdny a týdny si posílaly divoké emaily, co pro mě připraví a já se jen bála toho, že skončím u Berlusconiho na Bunga Bunga party.

Ten večer mě vzaly do auta a jelo se někam do pryč. Za Florencii, na největší diskárnu Manduca. Tak to bude v klidu, děvenky, říkala jsem si...
Vedle.

Když paříte s Italama, musíte si být vědomi jejich temperamentu a vášni k fotbalu. To jen tak na okraj...:-)

A zatímco ony se v autě ještě líčily, mě nasadily na hlavu obrovskou čelenku s ehm, velkou mužskou erekcí. Takhle jsem musela ke vchodu. Vstupné stálo 15 euro, ale když mě viděli s tím kolosem u vchodu, šla jsem zadarmo (už víte, jak se dostat kamkoli zdarma, že?)

Píšťalka. Jako živá:-)

Plus jsem dostala do drinku brčko opět s pořádným a hodně vzrušeným penisem. A píšťalku. Mé drahé Italky všude rozkřikovaly, že se vdávám a loučím se svobodou. A já tam tak seděla se vší tou erekcí (na hlavě, na krku a v puse) a vypadala jsem jak nějaká hodně spokojená nymfomanka.

V tom mi objednaly opravdového "chlapa". Byl to zmalovaný Brazilec, jež vypadal jako Jim Carey v Masce. Těm Italkám bych měla dát lekci vkusu, aby mi neobjednávaly hermafrodity, ale řádného chlapa.

Pak se přihnala parta italských hokejstů a už to jelo...
Bylo jich asi třicet a všichni najednou křičeli jen to jedno jediné anglické slovíčko, co uměli....BLOW...tedy ve smyslu: BLOW tu píšťalku s tak velkou erekcí.

Brčka. S těma teď machruju na každé party!

No a víc si nepamatuju.
Píšťalku, brčko i čelenku si schovávám na období po rozvodu. Určitě se to budou hodit.

Ve zkratce: Tohle je fakt hříšná země. Mamma Mia!
Luc.

Pokud se vám tento článek líbí, sdílejte ho prosím na Facebooku či Twitteru. Děkuji vám!

Borec na konec: Italian way of parking

Proč si nevytvořit vlastní parkovací místo...?

Jestli jste kdy pochybovali o mém řidičském umu (což bych se ani nedivila), pak jste zřejmě ještě neviděli těchto pár italských borců, co si zaparkují lehce a za všech okolností...

TĚMTO BORCŮM VZDEJME ČEST, tohle se totiž musí umět!

Však on ten za váma vyjede, nebojte:-)
Hlavně je za potřebí mít tu správnou taktiku!

Vy snad neparkujete uprostřed silnice? What is wrong with you guys?
Tak v tom případě aspoň parkujete na přechodu, že jo:-)?
Jasně, tohle prdítko se vejde všude!

Není nad to dodržovat pořádek, vážení!

A mě budou říkat, že neumím parkovat. PCHÁ!
Luc.

Pokud jste se zasmáli, sdílejte tento článek na Facebooku či Twitteru. Děkuji:-)

Trapasy z modelingu: Ne vždy se podaří oslnit:-)


Takže dneska něco pro zasmání - pár nepovedených historek ze zákulisí modelingu...:-)

- V 18 letech mě agentura poslala na casting na 16 letou princeznu. Tomu se pořadatelé vysmáli, a tak mi přišili roli staré, ošklivé čarodějnice. WTF?

- Na jednom castingu jsem zalhala ohledně své francouzštiny. Francouzsky neumím ani čůrat, ale uvedla jsem pokročilou úroveň. Když se na to při natáčení přišlo, svedla jsem to na produkční. Bad girl!


- Na focení pro Olympus jsem čekala, že vyberou typově podobnou modelku jako jsem já. Přišla Hanka Mašlíková se svýma šestkama. Zase vedle!

- Na castingu na Miss ČR v roce 2007 mě pan Zapletal vyhodil ještě dřív, než jsem mu stihla ukázat svůj oslňující úsměv, nádherně ploché bříško, své mohutné boky a než jsem stačila otevřít pusu. Velká ztráta pro něj:-)

- Na natáčení pro Veet jsem polonahá musela holit nožičky Miss Janě Doleželové. Od té doby jsem se ženské nedotkla, přísahám!


- Když jsem na castingu seděla mezi Dianou Kobzanovou a Agátou Hanychovou, došlo mi, že jsem se taky mohla narodit prsatější, blonďatější a delší. Back luck!

Nobody is perfect. Občas to prostě nevyjde a musíme se tomu umět zasmát!


Přeji vám prima dny,

Luc.

Pokud se vám tento článek líbí, sdílejte ho prosím na Facebooku či Twitteru. Děkuji vám!

Velký příběh o naději...



Nedávno jsem zaslechla krásný a pravdivý příběh o naději. Musím se o něj podělit...

Vědci chtěli naději zkoumat. Jako prostředek zkoumání použili myš. Dali myš do baňky s vodou a čekali, za jak dlouho se utopí. Utopila se za 8 minut.

Pak vzali druhou myš (kruté, že?) a těsně před 8.minutou, když už chudák dodělávala, ji vytáhli a nechali ji odpočinout. Poté ji opět dali do baňky s vodou, tentokrát s kusem dřívka. Na ten se naše chytrá myška vyšplhala a přežila!

Po odpočinku ji nechali plavat potřetí a naposledy a čekali, za jak dlouho se utopí. Místo počátečních 8 minut dokázala věřit v záchranu (měla naději, že ji opět vyndají) a plavala celých 8 hodin....!!!

Tady nám páni vědci ukázali, že pořád můžeme věřit, že to nikdy nemáme vzdávat a nenechat se potopit hned, jak skočíme do vody!

Moc se mi tento příběh líbí, rozposílejte ho dál, ať máme naději a víru na přežití všichni:-)
PS: Taky je vám najednou těch myšek tak líto?

Mějte se krásně,
Luc.

Sdílejte tento článek na FaceBOOKU či Twitteru. Děkuji vám:-)

Není nad pořádnej českej podzim:-)


Holandsko bylo minulý rok vyhlášeno nejbohatší zemí EU 2010 (pokud nepočítáme "tax heaven" Lucembursko) a přesto si tam lidé stěžují doslova jako psi.

V Čechách je to podobné. My jsme druhým nejbohatším státem z post komunistických zemí (hádejte, která země je první?) a rovněž neustále remcáme jak se mají všude jinde líp.

Zítra se nalodím na palubu a pojedu po 14 dnech opět do Itálie. Je tam teď pořád něco přes 20 stupňů a hodně sluníčka, není to paráda?

Jenže já mám ráda ten krásný český podzim. Celý minulý týden mrzlo, ale svítilo sluníčko. Ideální na procházky s tím naším malým čoklíkem. To se pak celí promrzlí vrátíte z procházky se zmrzlými prsty a ušními lalůčky a jdete se zahřát k horkému topení.

S čajem v ruce (ok, v mém případě s kakaem, ale jsem na to už dost stará, a tak se to bojím přiznat:-). Najednou nic nemusíte, jen si užívat té pohody. Sluníčka za oknem. Dobrého filmu v televizi.

Tahle domácí pohoda vůbec nesouvisí s tím, jak se nám tu žije. Ale právě tahle domácí česká pohoda mi - po nastěhování do Itálie - začala chybět. Novou zemi můžeme milovat, ale kořeny a tradice máme většinou takové, v jakých jsme vyrostli.

Já vyrostla na kakau u horkého topení s vlněnýma ponožkama od babičky. A teď musím do horké Itálie. Jsem nostalgická a nechce se mi.

Většina lidí, co žije v zahraničí to má prý podobně. Někdy jim prostě chybí české Vánoce, svátky nebo jen trávení večerů s rodinou. To jen tak na uklidněnou, že jsme na tom vlastně všichni stejně...:-)

Takže si užívejme. Žije se tu skvěle!
Luc.

Pokud se vám článek líbí, sdílejte ho prosím na Twitteru či FB. Díky:-)