Cestování: Když se tak trochu seknete...

"Míp," mípne smutně Holanďan cestou do Drážďan.
Tímhle tónem mípne vždycky, když se něco posere.
Jako když zapomene PIN ke kreditce a je ve Francii sám a bez eura v kapse.
Jako když mu Dexter skončí v tom nejlepším a on musí na další sérii čekat půl roku.
Jako když mu vyprodaj poslední tiramisu před nosem.

"Copak?" ptám se.
"Ach bože. Já jsem blbej, jak se mi to jenom mohlo stát?"
"Co?"

"Chtěl jsem zabookovat hotel Rothenburger Hof v Drážďanech. A omylem jsem zabookoval Rothenburger Hof hotel v Rothenburger Hof městě!"
"Proboha, a kde to je?"
"Obávám se, že daleko. Jižní Německo. To jsou stovky kilometrů!"

"Z toho si nic nedělej. V Americe si i ti nejbystřejší reportéři pletou Česko s Čečenskem."
"Jenže já už jim zaplatil. Něco přes 350 euro. A Booking.com říká, že v hotelu Rothenburger Hof, v tom správném hotelu v Drážďanech už nemají místo."

A kurva.
Okamžitě píše email oboum hotelům - jednomu s omluvou, že musí rezervaci zrušit. Bohužel nemá právo na vrácení peněz. Druhému s prosbou, jestli nemají volný pokoj.
Přijíždíme do Drážďan a jedeme rovnou do hotelu.
Škemráme o volný pokoj.

Prý by jeden měli, pán ho zarezervoval pouze doteď, ale ještě se prý neodhlásil a nemohou se mu dovolat. Prý je asi ve wellness.

Jo, ve wellness.
Si mě klidně drážděte. 
Už vím, proč se Dresden překládá jako Drážďany.

Mezitím čekáme jak dva bezdomovci ve městě.
Vystresovaní, že jsme přišli o takových peněz.
Nervózní z faktu, že nevíme, zda nás ubytují.
 
"To mám za to, jak jsem se kamarádům bestiálně chlubil, že jedu do wellness," promítá si Holanďan.
No jo no.
Ale máme štěstí na happy endy - pokoj se uvolnil a jdeme se nastěhovat.

"Míp," mípne vesele Holanďan.
Tímhle tónem mípne vždycky, když se něco povede.
Jako když si náhle vzpomene na správný PIN.
Jako když mu vyjde celá nová série Dextra.
A jako když ukořistí poslední kus tiramisu.

"Píšou mi z toho druhýho hotelu, co jsem rezervoval omylem. Prý chápou celou situaci a vracejí mi peníze!"
Jo!
"Já měl ty Němce vždycky rád. Rozumní lidi to jsou!"

Takže kdybyste cestovali do Německa - v Drážďanech skutečně je jeden klenot - Rothenburger Hof. A v hotelu Rothenburgeru Hof ve stejnojmenném městě bude asi moc fajn personál. Ale nepleťte si to:-)

Jaké máte zážitky z cest vy?
Luc.

V kosmetickém salonu

Nemám ráda masáže.
Ale v Bangkoku mě Holanďan umluvil a já se rozhodla vyzkoušet aspoň masáž nohou.
To nemůže bolet, že jo.
Zatímco jeho na celostní masáž vzali hned, na nohy bylo plno, a tak jsem musela na recepci počkat jen se štosem thajských magazínů.

Ne že bych tomu rozuměla.
Ale ten speciál o tom, čím vším si bělit pleť, mě zaujal.
A tak jsem toho Itala (či Španěla?), co mi tam vlítnul, zpozorovala až pozdě.
Když se slavnostně posadil, škodolibě mi zamával.

Tak tohle přehnal, frajírek.
Teď budu muset koukat i na ten speciál o přeoperování pohlaví.
Debil.

Navíc měl dokonale oholené nohy a jakmile usedl, vyndal pinzetku, zrcátko a začal si trhat obočí. To už jsem šla na řadu i já a byla usazena vedle něho (takže pochopitelně jsem si těch vydepilovaných nohou nemohla nevšimnout, jinak by mě pochopitelně vůbec nenapadlo zkoumat někomu nohy, že...)

Když bylo obočí vyškubáno, začal na maličkou thajskou masérku pokřikovat slova jako „háárda a stróóónga“, na což se ona uctivě usmála, ale zřejmě nechápala.

Mě taky chvíli trvalo, než mi došlo, že si klučina přeje o něco tvrdší masáž.
Ha! Moje chvilka je taky.
Okamžitě Thajce říkám, že si pán asi přeje o něco tvrdší masáž a ať se nebojí zabrat.

Ital/Španěl to hned poznal a ostýchavě poděkoval.
Thajka se rozzářila a jala se použít svou nejbrutálnější sílu.
A ejhle, to už je na Itala/Španěla nějak moc.
„Léééésssa,“ křičí jak na lesy.
„Léééésssa!“

Ta maličká brutální Thajka se s nevinným úsměvem obrátí na mně.
Asi abych tlumočila.
„Léééééssssa,“ křičí klučina čím dál hlasitěji.

„Přesně takhle se mu to líbí, můžete ještě zabrat,“ vysvětluju Thajce rovněž s nevinným úsměvem a někde v duchu přemejšlím, kde se ve mně vzala ta pomstychtivá fúrie.
No jo no.
Nemá předbíhat.
Nemá bejt škodolibej.
A když neumí anglicky, tak ať si zůstane doma.
Hotovo. A už nemám černý svědomí:-)

Nicméně. To byla jen jedna historka, kterou mi připomněl kosmetický salon, který jsem vám dneska chtěla představit. Je v centru Ostravy (omlouvám se všem ne-Ostravačkám) a kromě detoxikační masáže nabízí širokou nabídku kosmetické péče, kúry, prodlužování řas, bělení zubů či přístrojové terapie na zeštíhlení či omlazení.

A pro zajímavost – i tu trvalou epilaci tam nabízejí a zřejmě i to vytrhání obočí. Pro všechny z okolí tedy přidávám odkaz a jinak se těším na vaše zážitky z kosmetických center:-)
Luc.

Jak jsem k chlamydii přišla

Přišlo mi to logické.
Najít si doktory v Itálii, když tam žiju, že. Přeci nebudu jezdit do Čech s každým bolehlavem.
Obvoďáka jsem tenkrát našla a dostala jsem i kontakt na gynekoložku, která jako jediná mluvila ve Florencii anglicky.

Měla to být jen registrace a běžná prohlídka.
Stala se z toho noční můra a zkažené celé léto.
Paní doktorka mi totiž po sérii testů diagnostikovala chlamydii.

Chlamydii.
Cože? Pane bože, vždyť já skoro umírám!
Beznadějně googluju - bakterie, která dokáže zničit celé tělo.

A teď mě napadá - kde jsem to kurva chytla?
Nechráněný pohlavní styk nejčastěji, říká internet.
Cože? Snaží se mi Google říct, že jsem nějaká...nějaká...nějaká bunga bunga girl Berlusconiho? Že jsem snad nějaká...poběhlice?

Ne, nejsem.
A už vůbec ne tady v Itálii. Tady člověk potká jen malinké Italy, co mají dokonale vytrhané obočí, oholené nohy i ruce a minimálně bezbarvý lak.
A že by mě to nějak rajcovalo?
Fuj, bože, ani pomyslet bych na to nemohla.

Ledaže by...ne...
Ne...
Ne...
Holanďan?

Měli jsme měsíc před svatbou a on právě odjel zařizovat dokumenty do Prahy a Holandska.
Je to jasný.
Možná si tajně libuje v italských bobrech (páč ano, čím vyholenější Ital, tím chlupatější Italka).
Beru telefon a hystericky začínám křičet.
"Já mám chlamydii a to kvůli Tobě, takže se nenamáhej, je konec! Konec! Celou svatbu ruším a užij si bobry!"
A prásknu telefonem.

Den poté začínám léčbu a beru mnoho prášků denně.
Už vám neřeknu, zda to byla antibiotika či přímo kyanid. Pamatuju si jen, že po každém prášku mi bylo tak zle, že se na tu dobu stala záchodová mísa mou největší společnicí.

Holanďan mezitím tisíckrát volal a já mu tisíckrát típala telefon.
Až jeden večer SMS: Šel jsem ve dvou nemocnicích na dvě vyšetření všech pohlavních nemocích, i na AIDS. A nic. Jsem čistej. Tak mi to pls zvedni.

"Takže nakonec jsem to já, kdo to přitáhl?"
"Ne, tak jsem to nemyslel. Za tím nikdo jiný není. Protože podívej, buď to máme oba nebo ani jeden. Ale není možný, abys to měla jenom ty," vysvětluje mi.
Bože, to mě nenapadlo.

Já jsem tak blbá.
Okamžitě jedu do Prahy a skutečně se zjišťuje, že nic nemám.

"Ženská," povídá mi doktor "i kdybyste měla chlamydii, tak zrovna tenle typ antibiotik vám vůbec nepomůže. Zabírá téměř na všechny pohlavní nemoci, ale chlamydie je zrovna ta výjimka, co si pamatuje každý lékař na celém světě!"

Nevěřil mi a říkal, že jsem si zbytečně zhuntovala tělo, za což on nemůže vzít zodpovědnost.
Přesvědčila ho až lékařská zpráva oné italské gynekoložky i popis léčby.

Tehdy se mi doktor omluvil.
A já se musela omluvit Holanďanovi.
A přestala jsem platit zdravotní pojištění v Itálii.

Podobné zkušenosti z domova či ze světa?
Luc.

Fotoreportáž: Ingolstadt Village Outlet

Taková normální bavorská vesnička - Ingolstadt Village

Vyráželo se na dvoudenní tiskovku do Ingolstadtu.

Ač byl program zorganizovaný do posledního momentu (včetně ubytování v hotelu Kult, procházky městem s průvodcem a návštěvou Audi), většině novinářek utkvěl v hlavě jen jeden bod programu: tiskovka a následné nákupy v outletové vesničce Ingolstadt Village.

Ano, outletová vesnička. Lepší jak velkoměsto, jsem zjistila.
Člověk se jen tak prochází po typicky bavorské vesnici a kamkoli zavítá, tam najde 30% - 60% slevy. A mnoho služeb k tomu (například si můžete objednat osobního stylistu nebo člověka, který vám bude tahat těžké tašky...:-)

Ze značek si užijete například Swarovski, Rituals, Valentino, Versace, Pepe Jeans, Pandora, Miss Sixty, Lacoste, CK a třeba i Desigual a Lindt (mé oblíbené destinace...).

Ingolstadt Village je jednou z devíti Chic Outlet Shopping Villages po celé západní Evropě. Každá z vesniček přitom má odpovídat architektuře daného místa, dané země apod. A právě se otevírá i outlet Suzhou Village v Číně (protože nemusí být vše Made in China, že?)

Asi takhle. Je to celodenní výlet. Honba za slevami.
Ale narozdíl od nákupních center se procházíte na čerstvém vzduchu (je to jen přeci vesnička za městem), užívat si můžete hezkého počasí, a tak to lze považovat i rodinný výlet. Nějaké hřiště pro děti jsem tam spatřila a dokonce i hodně chlápků s velkými taškami. O ženách nemluvě:-)

Po tiskovce a celodenních nákupech nás čekala večeře v ingolstadském hotelu Kult, druhý den prohlídka Ingolstadtu (řádil tam Napoleon i Frankestein třeba) nás pak čekala prohlídka Audi. Tam jsem s hrůzou zjistila, že auta, co Němci zařadili do "historického muzea aut" se u nás ještě běžně prohánějí na ulici. A že jejich kantýna v práci vypadá jako u nás švédské stoly pětihvězdičkového hotelu.

Ingolstadt městečko:-)

No. A když jsem se sladce zasnila o tom, jak bych milovala život v Německu, tak mi Holanďan napsal, co bych říkala na to, kdybychom na chvilku žili na Sibiři.
Ne vše holt končí happy-endem.

Já a Audi:-)

Ingolstadt Village najdete mezi Norimberkem a Mnichovem, odkud můžete přímo vzít sjezd a užít si nákupy i za mě:-)
Nakupujete v Outletech, v Německu či v Ingolstadt Village?
Luc.

Proč (aspoň občas) poslouchat matikářky

V životě člověk narazí na hodně životních mouder. Většinou je slýcháváme od lidí, kteří to s námi myslí dobře. Nebo od těch, co se nás chtějí bezpracně zbavit. Podobné věty jsem si vyslechla hlavně od svých učitelek a hlavně od matikářek...

Chci říct. Dokud jsme zůstávali u malé násobilky, byla jsem chytré dítě s jedničkama. Pak se ale přidalo dělení pod sebe a tehdy jsem to slyšela poprvé:

"Pamatuj si, Lucko, ženská se má tak dobře, jak dobře se vdá..."

Dokonalá věta, když někomu chcete jemně říct, že se třeba jednou objeví někdo, kdo vás bude chtít i blbou.

Na druhém stupni už se vypočítávaly obsahy a objemy a plochy krychlí, kvádrů a jehlanů. A jako příklad mi matikářka dávala, že až si jednou budu chtít vydlaždičkovat koupelnu, tak musím vědět, kolik dlaždiček nakoupit, že. Problém byl, že se ty zkurvený dlaždice v písemce nedaly půlit!

"Lucko, život je o pozitivním myšlení."
"Nebojte, logické myšlení roste a vyvíjí se po celý život."

Utěšovala matikářka mou máti na každé třídní schůzce, která tak nabyla dojmu že z jejího dítěte bude jednou možná i génius. Ovšem jen do tý doby, než se jí matikářka odhodlala říct mou známku na vysvědčení.

 Na střední už jsem ani netušila, co to počítáme. A teprve tehdy přišla věta zřejmě nejzásadnější...

"Víš co, Lucko? Když už nic nevíš, tak to aspoň opisuj od těch správných lidí!"

Ha! To bylo ono!
Ano, umět se dobře vdát je důležité. Zvlášť pokud nemůžete nabídnout, že vydlaždičkujete koupelnu.
Ano, život je o pozitivním myšlení. O víře, že matika se vašemu životu úplně vyhne.
Ne, logické myšlení se nevyvíjí po celý život. Pouze blbost sílí!
A ano, nikdy není na škodu motivovat se (tedy opisovat) od těch správných a úspěšných lidí.

Mám to celý život na paměti. A žije se mi dobře.
I na výpisu z účtu vidím, že stejně víc jak malou násobilku nepotřebuju.
Co vy? Jaké je vaše nejpravdivější životní moudro?

Luc.

Já, gauner

Přiznávám, gauner je silné slovo.
Nic kriminálního jsem nedělala.
Jsem nevinná.
Navíc to byl Holanďanovo nápad, upozorňuji.

Problém byl v tom, že jsme v Itálii to zatracené WIFI museli sdílet s majiteli bytu, kteří bydleli jen přes zeď. A že majitelé měli jen jednu emailovou adresu na celou rodinu, kterou kontrolovali jen dvakrát týdně. A že WIFI často zlobilo a často nešlo.

A na to je nejlepší co? Restartovat to.
Jenže nemůžete přijít k majitelům jen tak domů, porozhlédnout se po baráku a restartovat modem, že. Navíc ne v noci, kdy už rodinka spinká.
A tak zbývalo jen jediné řešení - vyhození a znovu nahození pojistek.

Jednoduchá mise pro dva gaunery z Čech a Holandska.
Jeden z nás zůstával v bytě a hlídal, zda je vzduch čistej.
Druhej - často já - se vyplížil, potichu zdolal schody a v přízemí vyhodil a znovu nahodil pojistky.

Dío mío, modlím se potichu, hlavně aby nekoukali na televizi.
To už by vylítli a já měla kulku v hlavě.
Ale ne, asi chrní.  

Dío mío si říkám ráno, když majitelé zvoní u dveří.
Ty vole. Přišli si pro mě.
Prý ať se nezlobím za vyrušování, ale jestli nám někdo v noci nevyhodil proud. Jim prý ano, čímž odpojil veškerou elektroniku a tudíž i nastavený budík.
A zaspali.

Kůrva.
Tohle mi nedošlo.
Říkám, že to mohl být zkrat. Ale to prý ne, protože dotyčný ZLODUCH to zase nahodil.
Je v tom jasný útok na jejich rodinu.
Dělá to někdo ze sousedů, protože jsou prý rasisti a nemají rádi jejich černošské adoptované syny.

Osobní útok.
Nenávist sousedů.
Zlodušství.
A že je to prý týden co týden.
Ale tentokrát to prý tak nenechaj. Když on je architekt, tak si tam nainstaluje malou skrytou kameru a dotyčného vyčmuchá a zničí.

Ach bože. Dío mío. Jsem gauner. Útočím na tu nebohou rodinu, co se smilovala nad africkými sirotky. A co hůř - jsem v jejich hledáčku.
Jdou na mě nainstalovat kameru.
Aby mě pak mohli zničit.

Aj.
Buď mě vyhmátnou anebo to dělat přestanu a jim dojde, že jsem to byla já, protože nikdo jiný o té kameře nevěděl, že.
Tak jako tak mám po ptákách.
Kurva.

Co vy? Stali jste se někdy hledanými gaunery:-)?
Luc.

Březnový SenzaBox: Co z něj nutně potřebuju

Jednou takhle v Budapešti mě potěšila zpráva od Rosie ze SenzaBoxu, že jsi pro mě jednu krabičku krásy přichystali na testování. Páni!

Už vím, co mám na těhlech krabičkách asi nejradši - to překvapení, když to přinesete domů a ani náhodou netušíte, co tam objevíte. Je to jako když o Vánocích běžíte omrknout stromeček a tam desítky prima zabalených dárečků. Taky nevíte a taky se těšíte.

Tentokrát mě velice překvapilo nádherné balení, růžový papír místo slámy (nic proti slámě) a výrobky naskládané v hezkém pytlíčku s peříčky.

Obsah březnové edice znáte. Ve své pomalosti jsem asi ta poslední, co o březnovém Senzaboxu píše. Takže vám jen řeknu, co u mně vyhrálo na plné čáře:

Anatomicals - banánový lip balm
Banánový! Chci říct. Co je víc než banánová příchuť? Snad už jen melounová, ale tu asi nevyrábí. Balzám/lesk byl tak první, co jsem koštla a před Holanďanem ho schovala na dobře tajné místo:-)

Weleda - tělové mléko citron
BIO věci, to je moje.

Make Up For Ever - Aqua Eyes tužka na oči
Tak pozor, vážení! Tohle je tužka na oči, co má být extrémně černá, extrémně voděodolná a vlastně vůbec určená do extrémních podmínek.
Ha! Tak to určitě přežije i celodenní saunování. Víte, zjistila jsem, že do tý sauny bude asi trocha zvýraznění očí třeba. Ne že se musela potit s večerním make-upem. Ale už mě skutečně u lehátek nebaví poslouchat: "Máš tady volno, chlapečku?"

Co holt nedohnala Matka Příroda na bujných křivkách, to budu já muset dohnat s Make Up For Ever. Zatím si ji tedy schovávám na podobné případy nouze a když se osvědčí, kupuju v plném balení:-)

Dáreček od Rosie - sada Dove
Snad smím napsat, že jsem k balíčku dostala ještě dárek od Dove. Sprcháč (ach bože, běžte pro něj. Nikdy jsem netušila, že sprcháč může být tak prudce krémový:-), Tělové mléko a Antiperspirant. Vše z edice Pure and Sensitive, tudíž bez parfému, alkoholu, parabenů a barviv. Konečně i klasické značky začaly s přírodními verzemi bez zbytečné chemie okolo:-)

Takže jaký byl SenzaBox v březnu? Povedený. Hezký. Milý. Voňavý. Užitečný.
Co se vám líbilo nejvíc? A na koho se usmálo štěstí a získal banánovej balzám:-)?
Luc.