To jsem si zase jednou zadělala na vřed.
Holanďan se tenkrát nabídl, že když mám noťas v opravně, že můžu pracovat na jeho počítači.
A odešel do práce.
Ze začátku bez problémů.
Mám ráda svůj vlastní klid.
A ten bych i měla, kdyby to tak po hodince nezačalo pípat.
"Nepípej, prevíte, nic jsem ti neudělala," křičela jsem na PC.
Fakt jsem nic ani náhodou blbě nesmáčkla. A že to umím.
Jenže sakra, ono to vteřinové pípání...
60-59-58-57-56-55-54-53-52-51-50-49...
Bomba?
Chvíli jsem na to konsternovaně koukala. Červené světýlko navíc rytmicky problikávalo.
Po pár sekundách šoku mi to došlo.
Bože, bomba.
Začínám panikařit.
A vždycky jak panikařím, tak přestávám myslet.
Utíkám rychle do koupelny, zavírám se tam.
Já vím, že by bomba roztrhala celej barák a že by to smetlo půlku ulice.
Já to vím.
Ale nějak mám v tu chvíli pocit, že mě ty jedny dveře zachrání. Nebo že už nestihnu utéct, tak ať aspoň nezhynu v kuchyni, že jo.
I přes zavřené dveře slyším, že se pípání zrychluje.
Přesně jako ve všech těch filmech, co jsem kdy viděla.
Třeba...třeba jasný LOST. Tam to taky zrychlilo před explozí.
Furt se mi honí hlavou to, proč by tu byla bomba.
Bože, já umřu sama. Bez Holanďana. Ani se s ním nerozloučím.
Počkat.
Nenabízel on mi svůj comp nějak moc ochotně?
Pípání zesiluje. Teď to přijde, čekám skrčená u umyvadla, zacpávám si uši, když najednou celé pípání přestane. Ticho. Teď to přijde. Ne, nic se neděje.
Ještě čtvrt hodiny se schovávám v bezpečí koupelny, než se opovážím vyjít ven.
Vzduch čistej? |
Počítač přestal blikat, vypadá pořád stejně.
Aha. Takže vlastně vůbec nic vzrušujícího (kromě mého srdečního tepu) se neudálo.
Můžu ale říkat, že jsem přežila bombu.
Udatně schovaná v koupelně.
Ale co bombu. My nikdy nepřišli na to, co to mohlo být.
A počítač až do svého skonu už nikdy ani nepíp.
Co vy a nečekaná dramata?
Luc.