Takové to, když zase máte pravdu

Na dovolené ve Španělsku náš taťka vyreklamoval slovem "kaputo" vadné lehátko tak bravurně, že se nám Španělové omlouvali ještě týden poté. Naše teta na dovče v Itálii rukama nohama dokázala obstarat veškerá stříkátka na hubení dravých komárů. A já?
Já naši rodinnou tradici dotáhla k dokonalosti.
Já jsem v Itálii dva roky žila a italsky jsem celou tu dobu neuměla ani čůrat.

Ale ty první týdny jsem se chtěla italsky učit, a tak jsem se přihlásila do kurzu, kam chodili jen PhD studenti místní univerzity. Alma, naše temperamentní učitelka italštiny, mluvila výborně anglicky, ale angličtinu používala jen pro ty nejtěžší případy tuposti. 
Pro mě.

Už ta první hodina mi ukázala, že to nebude fungovat. "Předpokládám," řekla anglicky Alma, "že tady všichni tak nějak italsky mluvit umí. Káááždej mluví italsky. Minimálně základy," vysvětlovala. "A tak se všichni navzájem představíme!"

Prý káááždej.
Chudák ženská, bude zklamaná, říkám si.
Já, příklad za všechny, jsem sem šla, abych se italsky teprve začala učit.
A hlavně - přiznejme si to - italština není světový ani evropský jazyk.
Tipuju to na 3 lidi, co ze sebe vydaj slovo italsky.
Jak říkám, chudák ženská.

Švéd:

Ahoj, jmenuju se Ule, já žil ve Stockholmu, pak studoval v Oslu a teď dodělám PhD tady. Florencie je krásná a mé město plné vody.

Němka:

Ahoj, jmenuju se Helen, studuju ekonomii a přijedu včera do Itálie. Těší mě.

Brazilka:

Já jsem Michelle, jsem z Brazílie, tam se nemluví španělsky, ale portugalsky. Ale nosově portugalsky. Studuju ekonomii a přijela jsem do Evropy šířit pravdu o tom, že Brazílie není jen Rio de Janeiro a že není chudá.

Polák:

Dobrý den, jmenuju se David, jsem z Varšany a moc nemluvím italsky. Studuju politologii a tenhle rok chci procestovat celou Itálii.


Kurva!
On tu italsky mluví fakt každej.
Ti šprti dávaj už základní konverzaci.
Co je to za lidi?
Všichni navíc dělaj, jak je jim trapně mluvit.
Takové to přemlouvání: ne, já nechci, já se stydím, dělám chyby, nic jsem si nepřipravil...

I prd.
Jsou úplně zdivočelí předvést, co už všechno uměj.
Co všechno doma nastudovali.
Jak pilní byli.
Každej se snaží říct o větu víc než ten předchozí.

A já?
Já opět potvrzuju, že kááááždej italsky nemluví.
Hrdě se narovnám, jelikož jsem měla pravdu. Ostatně, jako vždy.
Chudák Alma.

Co vy a výuka jazyků? Kolikrát jste člověkem?
Luc.

Příběhy čtenářů: Postelové zážitky

Pamatujete na článek Jak jsme v Rusku zničili půlku postele?
Byl o polekané pokojské, která našla v naší posteli spoušť od kokosového oleje:

Nehnutě stojí nad postelí stojí a kouká.
Zřejmě to jaksi zatuhlo a bílý povlak na povlečení nevypadá nejlíp.
Hromada toaleťáku asi taky ne.

Opatrně a jen do nehtů sbírá toaletní útržky.
Fascinovaná tím, co v tý posteli kdo vyváděl.
Bojím se, že tuším, co si myslí.

A bojím se, že je taky v rozpacích.
Ježiš, ona k tomu i opatrně čuchá.
Bože!
Koutkem oka mě zbystří a úlekem odhodí toaleťák.

Co teď?
Mám ji říct, že to je jenom olej?
Mám ale zmiňovat, že to je možná zničená matrace?
Nevím.
A tak se jen debilně a omluvně usměju a řeknu Spasíba.

Taky si často říkáte, že různé situace se můžou stát jenom vám nebo jenom u vás doma?
Dneska vám chci ukázat, že i v tomhle jsme si všichni rovni.
Tady je výběr vašich komentářů a příhod...

Anička mě naprosto setřela. Jakýpak kokosák, když někomu bouchne v posteli impregnační sprej na boty, že? Mimochodem, na co sprej na boty v posteli:-)?

Tomu říkám kosmetická blogerka za všech okolností, Nikolko. Jsem si jistá, že nikdo nemá levandulku otestovanou lépe jak Ty:-)

Sakra, zase všechno to uznání slíznou Němci!

Bebe je výborná už proto, jaký je optimista. Nicméně by mě zajímalo, co se jí asi tak honí běžně hlavou...:-)

Mám to ale zvrhlé čtenáře, Martinko:-)

Díky za vaše komentáře, jsou skutečnou útěchou, zábavou i inspirací.
Luc.

BBB krém

Už jste slyšeli o BBB krému? Že ne?
Dobře, není to další vynález marketingových hlaviček, nýbrž jsem si to vymyslela já.
To ovšem neznamená, že v tom zase bude nějaká bejkárna.
Naopak.
BBB krém je mé označení pro BIO BB krém, nebo chcete-li, přírodní BB krém s BIO Acai plody od Lavery.

Nikdy jsem k žádnému BB krému ani nepřičichla, a tak mám nyní svou premiéru. Očekávám něco jemně tónovaného, nýbrž po prvním vymáčknutím mě čeká docela tmavá barva odpovídající například klasickému make-upu. Trošku se toho bojím, jelikož to má naoranžovělý podtón a já teď podle doktorů nemám zdravou barvu.

O to větší je moje překvapení, když kapku BBB krému rozetřu naprosto do ztracena. Žádná černoška, žádné tmavé přechody, žádná maska. A pak že prý nemám barvu. Beru to ještě na víkend k našim a pokusnými králíčky mi jsou tentokrát sestřička a maminka. V obou případech barva sedí. Abych hodila nějaký důkaz, na této fotce mám BBB krém jen na jedné půlce obličeje. Poznáte na které?

Zatímco levá půlka se chlubí jen olejíčkem, stíny a řasenkou, pravá půlka dostala navíc ještě BBB krém. Jediný rozdíl vidím v tom, že BBB krém lehce zakrývá drobné žilky na víčku (nebo kdekoli, kde je kůže průsvitná) a černé tečky na nose.

BB krém od Lavery má vyhovovat každému typu pokožky, s čímž souhlasím. Jen odstín nebude nic pro blondýnky nebo bledulky s narůžovělým podtónem. Pokud tedy musíme mít všechno striktně v tom nejsvětlejším odstínu, nekupujte to naslepo. Zato olivová pleť se myslím nemá čeho bát. A to ani v zimě. Souhlasím s tím, že se dobře vstřebává, lehce matuje a zakrývá menší nedokonalosti.

A k těm BIO surovinám...BIO plody acai jsou bohaté na minerály a vitamíny a působí tak výborně i jako antioxidant. Jelikož má krém čistě přírodní složení (NaTrue a Vegan certifikát) bez všeho ropného a syntetického, barví díky přírodním minerálním pigmentům. 

Suma sumárum:

Jako BB krém splňuje požadavky všechny. Jako krém se hodí především pro normální, smíšenou a mastnou pleť. Já pod něj dávám ještě kapku oleje. Občas ho použiju i jen na sjednocení barvy víček či místo korektoru na černé tečky (ač nemá krycí schopnosti). Vůně neutrál.

Zamiluje si ho každá organická duše, každá veganská duše a všichni ti, co ráno nemají moc času na zdlouhavé vytváření člověka:-)

Co vy a BB krémy? Používáte?
Luc.

Jmenovala se Natalia a fantazírovala o dětech s Holanďanem

Jmenovala se Natalia, pocházela z Ukrajiny a bývala to Holanďanova spolužačka z vejšky. Po 20 letech se potkali jako kolegové ve Florencii a milá Natalia nás zvala na večeři. Vždycky trvala na tom, že Holanďan musí přivést i mě a vždycky ty rozhovory byly na chlup stejné. Vždycky byly jen o následujícím:

1. FÁZE

To, že Natalia má asi ráda ženské pohlaví mi neustále připomínal fakt, jak se před Holanďanem rozplývala nad mou krásou, nad mýma očima, nad "krásnými souměrnými rysy a rozkošně kudrnatými vlasy," jak ráda říkávala.
Rozverně to opakovala stále dokola a já se vždycky jen přihlouple usmívala a za všechno jí děkovala, neboť mi to ještě nikdy nikdo neřekl, natož ženská. 

2. FÁZE

To, že Natalia určitě nemá ráda ženské pohlaví mi však došlo v zápětí.
"Taková nádherná ženská," povídá Holanďanovi. "Já si furt říkám, jak zrovna ty si jí mohl sbalit, to prostě nechápu," říkala.

"Ty," dodala dramaticky, "takovej průměrnej chlap by si měl najít nějakou průměrnou ženskou. Někoho víc k sobě. Třeba mě," dodávala vždycky se smíchem.

"No řekni, jestli bysme se měli špatně?" dávala Holanďanovi otázku, na kterou nechtěla odpověď.
"Měli bysme nor-mál-ní manželství. Nemusel by ses bát, že bych tě podváděla, protože nejsem vůbec hezká, aby mě někdo chtěl, já bych se taky strachovat nemusela, no řekli, jestli bysme se měli špatně?"

"Byli bysme průměrnej, ale nor-mál-ní pár. Lidi by se nedivili, že patříme k sobě. Čas od času bys na mě skočil, děti bysme měli ošklivý, ale chytrý a nadaný na ekonomii. No řekni," dodávala se smíchem.

Počkat.
Ona mluví o dětech?
A s mým Holanďanem?
A přede mnou?
Ta ženská nebude lesba.
Sakra!

Holanďan ani já jsem nikdy nevěděli, co říct nebo jak se tvářit.
I když se vlastně na nic neptala a fantazírovala dál. Manželství i děti viděla naprosto barvitě, jakoby o tom přemýšlela léta. Děti by prý vychovávali multikulturně, ale přála by si pro ně holanské občanství, jelikož: "kdo ví, kdy bude Ukrajina v EU."

3. FÁZE

Ve třetí fázi si Natália vždycky uvědomila, že se asi rozohnila moc a že možná překročila jakousi hranici. Bylo vidět, jak moc jí je trapně, a tak se to snažila obrátit.

"Takže, Holanďane," začínala s vystrčeným ukazováčkem, "když máš tááákhle hezkou manželku a tááákhle mladou, tak se o ní musíš výborně starat," udělovala rady do života.
"Musíš jí stále milovat, opečovávat, ve všem s ní souhlasit, nikdy jí neodporovat, nikdy jí nic neodmítat..."

Moje slova.
Já tu Natálku měla vždycky ráda.

"A hlavně," dodávala nakonec, "musíš bejt prostě pozornej manžel, jinak ti uteče!"

Odcházeli jsme pravidelně v rozpacích.
Já neměla ráda to její fantazírování o manželství a dětech, on byl zase dotčen, že ho nepovažovala za dost atraktivního.
Já ji měla ráda za veškeré lichotky a jemu zase lichotilo to, když mu chválila, jak dobře si vybral.
Nebo možná mu lichotilo, že by si ho ráda vzala.
Nevím. Nikdy jsem neměla dost odvahy se zeptat...

Co vy a podobné kolegyně/spolužačky/nápadnice/ctitelky vás nebo vašich poloviček?
Luc.

Jak mi Holanďan kupoval silonky

Holanďan měl jeden bojový úkol - koupit mi silonky.
Chudák chlap, už mu to nikdy neprovedu.
Doma jsem mu ukázala, co to silonky jsou, jak vypadají a podala další instrukce, ale chytrej z toho nebyl. To vím už od pohledu.

Ale co se dá na obyč silonkách zkazit, že jo?

Holanďan nakluše do obchodu, najde oddělení se silonkami a asi deset minut přemýšlí.
Deset minut divoce kouká na obaly všech silonek v nabídce.
Nějak moc to hraje barvama.
Holanďan všechno bedlivě sleduje, zkoumá materiál, přepočítává velikost.
Celou dobu mu přitom vrtá hlavu, proč na něj ten chlápek z ochranky tak divně civí.
Je přeci jasný, že to není pro něj, že.
Svou postavou nepřipomíná transvestitu.
Budygurdi jsou dneska fakt divní.

Asi po čtvrt hodince vybírání to vzdá, vezme mobil a hodlá mi jedny silonky vyfotit a poslat.
Jakmile však začne fotit, chlápek z ochranky to nevydrží a ptá se ho, co má za problém.
"Já tu nemůžu fotit? Víte, já to potřebuju nafotit manželce, protože já fakt nevím..."
"Tak manželce," říká ironicky ochranka. "Vymyslete si něco lepšího, tady jste v dětským oddělení!" říká už docela zostra chlápek.

"Ježišmarjá, ale ona mě do tohohle obchodu poslala," říká v šoku Holanďan.
"Jste tu čtvrt hodiny, jedinej chlap v tomhle oddělení, koukáte a saháte na všechny silonky a teď si to ještě budete fotit! Podívejte pane, nic jste neukradl a nemám právo vás odsud vyhodit, ale udělal bych to milerád."

Teď mu to dochází.
Bože.
Ten chlap si myslel, že je to úchyl. Nebo ještě hůř - pedofil.
Při nákupu silonek pro dceru se u toho otec asi tak "nevyžívá", že.
A on se smál, že snad nevypadá jak transvestita.

Holanďan okamžitě mizí, nechává tam i ty silonky, kterým tak věřil, že mi budou a zdrhá.
Silonky nakonec kupuje v malém stánku v průchodu metra, prý něco pro manželku, je takhle vysoká a takhle široká, děkuju, mějte se a na shle.

Co vy? Poslali jste své milované mužské protějšky pro něco stejně zákeřného?
Luc.

Taková normální rodinka II.: Babička s dědou

Babička s dědou.
Ti dva vždycky vymyslí, jak svým vnoučatům nenápadně vrazit co nejvíc peněz i to, jak Pinďovi nepozorovaně rozdat půlku balíku psích dobrot ("ale poslední, Pinďo, už jsi dostal!")

Za ta léta jsme se já, ségra i mamka naučily nemluvit o tom, co chceme.
Zmínit jen tak mezi řečí, že "ten svetr byl boží", "budu potřebovat novou bundu" nebo "letos asi nikam nepojedem, nejsou prachy," to by byla osudná chyba. To víme.

Ale třeba babička dokáže ze všeho vydedukovat, že potřebujete na něco peníze.
Je jedno, jestli se bavíte o počasí, politice nebo o jídle.
Vždycky se najde věc, kterou nutně musíte mít.

To pak - když jsou všichni z dohledu - zabrousí babička do peněženky, i tisícovku přehne na tisíc kousků tak, aby se jí v pohodě vešla do dlaně a chvíli pokračuje v běžné činnosti. Občas mám pocit, že s tím maličkým kouskem papírku v ruce dokáže i cedit omáčku.

Na a neříkej to mámě!

Chvilku čeká, až se mamky bude moc zbavit, pak za váma rychle běží do pokoje a se slovy: "Na a kup si ten svetr," vám mačká peníze do dlaně.
Odporujete?
Pchá!
Babička - celý život pracující v JZD - dokáže zkrotit mnohem divočejší zvířata, a tak není dobré se bránit. Ani žádné argumenty nemají smysl. "Ajť si," řekne babička. "Peníze budou, my nebudem. Tak si to vem, něco si kup a neříkej to mámě!"
A uteče.

Děda zase používá taktiku: "tady jsem něco našel po kapsách, tak si to nech, co já bych s tím dělal."
Když jsem jako malá měla na vysvědčení samé jedničky, mohla jsem vysypat jeho prasátko s drobnými. I když tam přispíval pravidelně, vždycky dělal, že ani netuší, jestli tam ještě něco vůbec je.

Babička s dědou.
I když jsme je proukly za ta léta dokonale, ti dva vždycky vymyslí, na co přispět.
Peníze budou, my nebudeme. A nemel a neser!

Co vy a úžasní prarodičové?
Luc.

Já že mám tlačit auto s holým zadkem?

"A tak manželka vylezla a to auto popadlo nový dech a odjelo," povídá svým studentům Holanďan, jako kdyby to byla moje prdel, kdo to auto tížil.

To byl ten první den ve Florencii, kdy jsme hledali byt.
Postarší auto narvané kuframa a nábytkem nezvládlo toskánské kopce a ten nejstrmější se mu stal osudným - nevyjelo to a za náma se začala tvořit kolona.

"Prosím tě, můžeš vylézt a trochu zatlačit?" křičí Holanďan.
Kdo? Já?
Já mám na sobě plavky, jen s lehkou tunikou.
To mám jako takhle vylézt?
A před zraky horkokrevných Italů tlačit?

"Nakrucuj se, ať ti s tím pomůžou," chytračí Holanďan.
No já snad špatně slyším.
On mě tu nabízí jako kus masa, jenom aby mu to nechcíplo!
Cha!
Teď vylezu pomalu, ladně, líbezně se rozhlédnu na všechny strany, vyšpulím zadek a začnu tlačit.
Chci vidět, jak se bude tvářit, až sem přilákám ty davy Italů, co ochotně zatlačí na cokoli.

Vykročím, nasadím brýle, hodím hřívou, dojdu pomalu k zadku auta, vyšpulím svůj zadek a tlačím.
Chlapi, pojďte mi pomoc, běží mi hlavou.
Dělejte, já to sama nedám.
Je to těžký jak kráva.
Chlapi, no tak.
Nebudu vás přeci přemlouvat.
Přestaňte troubit a pojďte mi pomoc s tlačením.

Chlapi!
Zoufale se rozhlížím...
Kurva!
Do jaký země se to já vůbec stěhuju?
Nevím, co víc by ještě tak chtěli.  
Jak teď vypadám? Jak zoufalec, kterej ani v tom nejtitěrnějším kousku oblečení nedokáže klofnout chlapa, tak vypadám!
Nechytl se nikdo.
Ani to s nima nehnulo, zatímco s motorem naší Zdeničky (tak té těžkopádné autí dámě říkáme) jo a vesele se do kopce rozjíždí.

"Stačilo, aby manželka vylezla a to auto popadlo novej dech," baví studenty Holanďan.
Tak abyste věděli.
To já ji (sama!) vytlačila.
A to já ten den utrpěla obrovský šrám na svém sebevědomím.

Co vy a S.O.S situace na cestách?
Luc.