Pondělí, středa, sobota. Třikrát týdně článek, čtyři roky.
Jakmile se mi něco přihodí, je to pohoda. Okamžitě sednu a píšu.
Jsou ale dny, kdy vůbec netuším, o čem psát.
To je těch 95% případů. Mám na to ale pár fíglů...
1.) Dělat to, co nesnáším
Sedím u počítače a nevím. Celé hodiny pokouším mozeček a celé hodiny mi mozeček vypovídá službu. Paměť vypnula a nehodlá mi připomenout žádný zážitek. V tomhle případě už vím, že musím začít jít dělat něco to, co
nemám ráda - mýt nádobí, vytírat, vydrhnout koupelnu.
Myju nádobí a už po druhém hrnečku si mozek začíná
vymýšlet výmluvy, proč toho nechat. Začne mi sám dávat příběhy, které jsem léta úspěšně přehlížela. Ještě chvilku myju, dokud mě netrkne ten správný příběh. Jakmile ho mám, osvobodím své tělo od fyzického trápení, nechám lžičky lžičkama a jdu psát.
2.) Jdu se proběhnout
Vzít si hodinku času, sluchátka, dobrý boty a jít na menší procházku. Vždycky se potřebuju jak proběhnout, tak si pro sebe přeříkávat, co vidím: "Ženská venčící psa, matka s dítětem, chlápek vyzvedávající si balíček z pošty, chlápek, co jde od doktora, projíždějící auta, vzteklej řidič, chodec, co chytře přebíhá rychle před tramvají, tramvaj...
řekla jsem tramvaj? Nedávno jsem v tramvaji potkala toho chlápka, no jo!" Hohoho, příběh je tady:-)
3.) Ptát se a poslouchat
Ptám se všech kolem sebe. Občas mě překvapí, co lidi zajímá, co jim uniklo anebo co jsem úplně přehlédla zase já. Někdy mi unikají maličkosti, věci, které jsou mi tak samozřejmé, že nemám potřebu je ani vysvětlovat. Ale čtenáři to nevědí a chtějí či potřebují vědět. Aha.
Dalším zdrojem je moje ségra. Ptám se jí často, o čem psát.
Chudák malá, asi má z dětství se mnou hrozná traumata. Vždycky na mě vychrlí celej seznam těch nejhorších věcí, co jsem (jí) prováděla. Velice dobře taky funguje jako
malej špion našich: "A co taťka?" ptám se. "Neprovedl něco?" "Což taťka," odpovídá ségra. "Ale co teď mamka udělala!"
4.) Cítit sebelítost
Že je sebelítost špatná? Kdeže!
Když mám příběh, je potřeba mu
dát emoci.
Pakliže píšu o jiných, pak to musím osekat od vlastních názorů. Ať si je každý udělá sám.
Pakliže píšu o něčem hodně trapném, co se stalo mně,
musím se tak cítit.
Když mě krásně nalíčíte, uděláte vlasy, dáte podpatky a budete mi říkat, jak jsem dokonalá, nenapíšu dobrej příběh. K tomu se musím celá odlíčit, namazat se oleji, naolejovat i vlasy a chvilku strašit sebe samu před zrcadlem. Chvilku je mi do pláče, pak je mi sebe tak líto, že se v tom trapasu dokážu dokonale
vymáchat!
5.) Musím se tomu zasmát
Z některých příhod jsou vtipné historky až po letech. Až se přestanu stydět, až mě to přestane bolet, až mě to přestane dopalovat, až přestanu cítit vztek. Až se tomu prostě dokážu
sama zasmát. Do té doby jsem se naučila o tom nepsat - nikdy to nebude vtipné, bude to znít ukřivděně nebo nasraně.
Jakmile se tomu dokážu zasmát, mám vyhráno.
Už to není slabost. Už je v tom síla. Už mě to nemůže zranit ani znovu naštvat. Už se za to ani nestydím. A pokud se chlámu u psaní, pak je to ještě lepší. To už ovšem, společně s bodem 4, hraničí trochu s
poruchou osobnosti.
V rámci duševní hygieny jsem se tak rozhodla udělat si okurkovou sezónu a po celé léto sbírat příběhy. Od příštího týdne až do září tak bude blog vycházet jen v
pondělí a čtvrtek. Teda pokud mi neprozradíte vlastní zdroje inspirace a vyvolávání múzy...
Díky,
Luc.
.jpg)
