Když vám myši padají z půdy na pánvičku

Holanďan je chlap mnoha talentů.
Jedno mu však nejde - vybírat byty, ve kterých by se dalo pohodlně žít bez toho, že bych si musela říkat: "A přeci může bejt ještě hůř."
Jeho staromládeneckou garsonku, do které mě poprvé vzal, komentovat nebudu.
Ale tehdá ve Florencii musel bejt fakt hodně přepracovanej.

"Objevil jsem super byt v centru Florencie," nadšeně poskakoval radostí. "Z okna se člověk dívá na Ponte Vecchio a ani to není drahý. A provede nás tam slečna, co tam teď žije a bude se stěhovat zpátky do Kanady. Schůzku máme ve středu ráno."

Znělo to jako pohádka.
V centru Florencie. Výhled na řeku, na nejromantičtější most v celej Evropě.
A s balkonem, kde budu moc trávit večery při západu slunce.
Moje naivita dosáhla vrcholu.

Byla by to vcelku pěkná a zachovalá budova. Kdyby zdi a stropy společné chodby nebyly pokryté plísní, která vypadala, že tam byla už za dob renesance.
Byt mě ale překvapil.

Vlhkost z něj nesálala. Měl sice tmavou maličkou ložnici, ale jakmile slečna dodala, že k ní náleží i stejně velká šatna, hned jsem na pocity stísněnosti zapomněla.
Obývák byl zalitý sluncem a s opravdu krásným výhledem.
Problém se ukázal až v kuchyni.

Nad kuchyňskou linkou se, po celé její délce, táhla půda.
Půda nebyla nijak zavřená.
Jednoduše se tak rozprostírala asi dva metry dlouhá černá a prašná díra všude tam, kde se dole vařilo.
Nahoře měla slečna nějaké krámy. Lezla tam žebříkem a chválila si úložný prostor navíc.

Prášilo se odsud neuvěřitelně.
Ale Holanďan byl ve svém živlu.
Měli jsme měsíc po svatbě a já se chtěla rozvádět.
Jak jsem si tohohle chlapa mohla vzít?
Přitom se zdál být tak...normální. 
Bez úchylek, bez pohnutých úmyslů, bez pohnutého vkusu.
Možná jsem si to však jen nalhávala, abych tím odůvodnila to, proč si vybral zrovně mě, že.

"To ty myši z půdy budou padat rovnou na pánvičku," šeptla jsem mu do ucha.
"Ale to není moc často," odpověděla Kanaďanka s úsměvem.
A kurva. Slyšela mě.
Mimochodem, to měl bejt vtip. To měl bejt vtip. Bohužel nebyl.
To už bylo moc na nás oba, rozpačitě jsme se usmáli a rychle zdrhli.

Od té doby je vybírání bytů čistě moje doména.
Co vy a hledání hnízd lásky?
Luc.

Giveaway o 3 psyllium balíčky dle výběru

Možná si v zimě zasoutěžíme o něco, co vás pořádně prohřeje.

Na podzim si však dáme něco, co nám utuží imunitu a připraví tělo jak na období chřipek (které teď nebude mít šanci), tak na nadcházející vánoční přežírání.

Ano, nabízí se psyllium od Dr. Popova. Přesně ta vláknina, která zvětšuje svůj objem v trávicím traktu až 40krát, čímž dokáže pomoci při nočních nájezdech do lednice a navodit sytost až do rána. A s plným břichem se tak dobře spí.

Kromě toho, že si tak zvýšíte denní příjem tolik potřebné vlákniny, tak se zbavíte škodlivých zbytků, které se ve střevech už léta tráví. Výsledkem může být víc energie, čistější pleť, dopnuté staré džíny a podzim bez stonání.

A pokud vám samotné psyllium nechutná, vyzkoušet ho můžete buď nasladko (oslazené stévií, doporučeno Holanďanem) nebo jej zobat v tabletkách. A pokud se zrovna kurýrujete po antibiotikách, pomůže určitě psyllium ve spojení s probiotiky, které znovu nastolí zdravou mikroflóru. Takže ...

O co se tedy hraje?

Mám tu tři poukazy.

1. místo – poukaz na jakékoli psyllium výrobky od Dr. Popova v hodnotě 1000 Kč
2. místo – poukaz na psyllium výrobky rovněž dle výběru v hodnotě 500 Kč
3. místo – to samé jako v případě druhého místa, tedy balíček dle výběru za 500 Kč

Podmínky soutěže?

1.)   Napište mi, jaké výrobky byste si vybrali v případě výhry – vybírat a sestavovat si svůj balíček vlákniny můžete tady.

2.)   Připsat svůj email a mít doručovací adresu v ČR.

Soutěž potrvá od 13.9. – 20.9.2014 včetně a první a druhé místo vybere Random. Třetí si dovolím vybrat já sama. Možná jej získá věrný čtenář, originální komentář nebo ten, kdo mě jednoduše vezme za srdce. Vítěze pak oznámím co nejdříve na Facebooku.

Takže hodně štěstí:-)

Luc.

Miluju tě, bejku

Skutečné přátelství neznamená, že vám přinesu upečenou buchtu jen tak z čista jasna.
V tom by spíš byl nějaký háček.
Skutečné přátelství v té nejryzejší podobě znamená, že vám začnu říkat třeba Bobe.
Nebo jakoukoli jinou sladkou verzí a zdrobnělinou, kterou mi připomínáte.
Třeba Bejku.

Jako malá jsem vynikala v pojmenovávání všech našich koček. A že jich bylo.
Bedřich, Špunt a Vana, Františka, Čmoud, Kraťas nebo třeba Pipina.
Nutno dodat, že všechny kočky na tak debilní jména slyšely a že jim šla jména výborně k vzhledu či charakteru.

Ale nezůstávalo jen u domácích mazlíčků.
S oddaností jsem vymýšlela jména i věcem, které mi dobře sloužily. Vysavač byl Johnny, připomínal mi Jacka Sparrowa. Staré auto našich zase Pelikán, současné auto Zdenička.
A fungovalo to obráceně - jména si zasloužily i věci, které jsem bytostně ráda neměla. Ani radši nechtějte vědět, čemu jsem říkala Bolifant.

Funguje mi však jedno pravidlo.
Jméno nelze vymyslet ihned. To jméno musí sedět. Musíme se nejdříve s dotyčným sžít, sednout si a teprve pak přijde ta osvícená chvilka, kdy se vytvoří kromě přátelství i jméno.

Svojí sestře od malička říkám Bejku.
Kamarádům povětšinou Bobe, Prde nebo Prcku. Záleží.
Jestli to pro ně není ponižující?
Myslím, že ne. Překvapeně koukají jen poprvé. Pak si novou přezdívku osvojí a začínají na ní být hrdí.

Jak jinak si vysvětlit to, že moje ségra zuřila, když jsem Bejku začala volat i na Holanďana.
Ten byl naopak poctěn, bral to jako největší kompliment, který se mu jako chlapovi může dostat a div se ti dva nepoprali.

Ovšem nechtějte vědět, jak Bejk říká doma mně...

Co vy a vaše láskyplná vyznání?
Luc.

Takový ten sen o tom, že jsem bohatá a chladná

Takový ten sen, kde když se probudíte, tak realita vám přijde ještě docela fajn.
A takový ten sen, kdy si můžete zahrát na někoho úplně jiného a stejně si myslíte, že jste to vy.

V tom snu mi volala policie. Už tu máte na stanici dceru, přijeďte si pro ní, říká mi policajt.
Říkám, že dceru nemám, že to bude nějaké nedorozumění a že nikam nejdu.
Naléhá.
"Podívejte, to dítě jsem sice mohla zapomenout, ale porod bych si pamatovala, že jo."

Jsem tak brutálně asertivní, to se mi líbí. Mám dokonce pocit, že jsem těžce za vodou a neuvěřitelně snobská. Mám podpatky, velké sluneční brýle, velkou drahou kabelku, šátek a nula emocí. To se mi líbí ještě víc.

Doma na mě ale čeká Holanďan s dítětem. Asi čtyřletou holčičkou.
Že by Holanďan někomu to dítě hlídal?
Ten sen začíná bejt fakt divnej.
Čí je to holčička, ptám se. "Víš...dá se říct, že je naše," začíná zhurta Holanďan.

"Naše? Myslíš jako tvoje?" ptám se a jdu seřvat hospodyni, kde je jako sakra ta večeře.
Sledujte, mám hospodyni. A uklizenej barák. Tomu říkám sen!
Nalévám si skleničku vína. Sledujte, v tom snu umím i chlastat.
Musím se ale smířit s pocitem, že mi Holanďan zahnul a pořídil si někde jinde dceru.

Ale mám nula emocí, takže po jedné skleničce mi to začíná být fuk.
Super, má dceru, aspoň se ty jeho chytrý geny budou množit a já budu mít klid od rození. Když koukám na tu super postavu, co v tom snu mám, tak jsem vlastně ráda.

"Ona biologicky není moje," vysvětluje ale Holanďan.
To už je ale fakt divnej sen.
Já tady chlastám, že má dceru a on, že není jeho.
"Adoptoval jsem jí. Původně je z Ukrajiny. Všechny ty boje a vojáci...Prý tam napadli jejich vesnici a znásilnili všechny ženy, tak jsem jí radši zachránil," tvrdí.

"A jak jsi mohl sám adoptovat dítě?"
"To je to, o čem jsem s tebou chtěl mluvit. Zfalšoval jsem tvůj podpis a adoptovali jsme jí tak jako rodina."

Aha. Takže on adoptuje dítě a chce se mnou mluvit o tom, že zfalšoval můj podpis.
Dá rozum.

"Už je to tři roky, ale vychovávala jí moje babička. Ta teď umřela, a tak je holčička naše. No není rozkošná? Jsou jí čtyři, takže už, miláčku, ani na mateřskej zůstávat nemusíš, dáme jí rovnou do školky!"

Už jsem se lekla.
Holčička je Ukrajinka, mluví jenom holandsky a bojí se mě.
Nechápu proč. Já jsem tady jediná normální.
Chvilku na ní koukám a nevím, jestli jí mám dát najíst.
Zcela bez emocí se Holanďana ptám, odkdy je tak citlivej vůči ostatním. "Já? Odjakživa! Ty jseš ale furt strašně chladná."

To už se celá divoká probouzím.
Zkontroluju tělo, kuchyň, kabelku a postele. Tělo a kabelka furt ta samá bída, kuchyň bez hospodyně, postel bez holčičky. Takový ten sen, kde když se probudíte, tak realita vám přijde ještě docela fajn.
I když...

Co vy a divoké sny?
Luc.

Když holíte Brazilky

Na střední jsem byla na brigádě v kosmetickém salonu, což jsem tenkrát považovala za naprostý vrchol blaha. A všeobecně to blaho bylo.
Ale taky jsem viděla něco, co ve mně zanechalo jakousi stopu.
Ještě minulý týden se mi o tom zdálo.

Do salonu totiž chodilo na depilaci celého těla i několik Brazilek.
Tahle epilace voskem stála tenkrát nějakých dvanáct stovek.
Nechápala jsem, proč platit takových peněz za něco, co se v pohodě udolá žiletkou.
Brazilky byly holky pěkný, ale jen do té doby, než se svlékly.

Pak začal těžký boj s chlupy, které se táhly v trsech po celém těle a nevynechaly ani takové partie jako břicho, záda, krk či prsty na nohou. Omlouvám se za nejapné vtipy o žiletkách.
Tohle šlo udolat voskem jen s vypětím všech sil.
Sil mých a sil Brazilek.

Muselo se taktizovat, protože...

• Porost rostl v různých směrech, takže nebylo lehké určit odkud kam mám trhat
• Jedna páska s voskem vzala jen třetinu celé divočiny
• Při druhém pásku se mi místo chlupů začala odlupovat kůže té nebohé Brazilky
• Při třetím pásku už tekla krev, kůže nikde, ale s chlupama to ani nehlo!

Jestli v reklamě ukazujou slečnu, co se na vaně jedním trhnutím postará o dokonale hladké nožky, tak v reálu s Brazilkou to vypadalo tak, že jsem nad ní střídavě stála, krčila se, poskakovala, modlila se a brečela.

Chci říct.
Byla jsem teenager.
Tohle by teenageři vidět neměli.
Co z nich potom vyroste, když budou přihlížet takovéhle morbiditě?
Jaký postoj si asi vypěstujou ke svým vlastním chlupům, že jo.
Jak říkám. Ješte minulý týden se mi o tom zdálo.

Brazilky na to ale očividně byly zvyklé a všechny tak úžasně spolupracovaly. Byly milé, zdvořilé a vůbec jim ta intimita mezi náma nevadila. Mluvily dost dobře česky na to, aby mě samy dirigovaly.

Zákazníci čekající na recepci si tak mohli vyslechnout jistě zajímavou konverzaci Češky a jedné cizinky, že když pokrčí nohy, že se tam možná dostanu. Ona že ano, ale musím z druhé strany. Nebo že natáhne krk, abych jí mohla oholit dekolt. A že za ušima by to chtělo taky, ale ať dám majzla na to, kde jí končí krk a netahala jí zbytečně vlasy.

Nutno dodat, že měly zřejmě snížený práh bolesti, jelikož ani při těch nejtěžších operacích - typu třísla a intimní partie - necekly. Zato já cekala za ně a emotivně prožívala každej pokosenej centimetr čtvereční.

Dvanáct set vlastně vůbec nic nebylo.
Ale co, já už jsem celkem v pohodě.
Že jsem trošku labilnější, to už mi vyčítat nikdo nemůže.

Co vy a zajímavá povolání?
Luc.

Kosmetické radosti srpna

Srpen v mojí koupelně nebyl vůbec špatný.
Přinesl pár zajímavých věciček...

Zuii Organic Lesk na rty

Už jste slyšeli o nové dekorativce Zuii? Je to organická kosmetika z Austrálie, která jede především na výtažcích z květin. Rtěnky, pudry, make-upy tak krásně voní například po růžích a komu nesedí kosmetika na bázi minerálů, ten si Zuii zamiluje. Pudry nevysušují, nezanáší póry a jsou hebké na dotek. 

Já od nich dostala lesk na rty v odstínu Sea Shell, tedy lehce metalická nude barva. Trefili se úžasně do vkusu. Výrazné černé linky, pleť jako z porcelánu, dlouhé řasy, vlasy s jemným melírem a nude rty. Klasika, která mě vždycky dostane. A tenhle lesk tomu přesně odpovídá. A je to navíc přesně ten lesk, který má nulovou lepivost.

Karlovarské vřídlo

Karlovarské vřídlo jsem dostala od jedné své čtenářky. Je to takové solné léčivé bahýnko, které můžete použít jako obklad pro těžké nohy, použít jej jako masku pro mastnou či zánětlivou pleť (fakt to umí krásně hojit), přidat ho do wellness zábalů, na celulitidu či ho jen rozmíchat ve vaně a dát si bahenní koupel.

Používá se ale i k zábalům k regeneraci namožených svalů, k masáži a poslouží i jako menší peeling. A dobře čistí póry! Výrobce ještě říká, že si výborně poradí s akné, zjemňuje jizvy, zesvětluje pigmentové skvrny a odstraňuje přebytečnou mastnotu. To už ale se svou suchou pletí zkoušet nebudu. Užívám si ale zábaly a koupele.

Lávová zem Logona

Tuhle věc už asi moc dobře znáte. Lávová zem se používá k mytí těla a vlasů, které čistí bez tenzidů. Lávovou zem používám už plno let na vlasy. Dělá totiž neskutečný objem. Rozmíchejte lžíci "země" v malém množství vody a vmasírujte jen ke kořínkům. Pokud máte sušší vlasy, konečky vynechte či ošetřete olejem. Přidávám ještě pár kapek rozmarýnového oleje (na podporu růstu vlasů) a nechávám čtvrt hodinky působit. S rozmarýnem je to fakt síla, pokožka hlavy se krásně prokrvuje, což cítíte okamžitě. Pak spláchnete, tím se vymyje styling i z konečků a krásná hříva je na světě.

Srpen byl sice lehce mrazivý, ale stál za to.
Takže hezké září.
Luc.

Kdy abstinent ztrácí veškerou důstojnost

"Dal bych si malý pivo," kouká na nápojový lístek Holanďan. "Pomůžeš mi?"
Tohle se čas od času stává a já nikdy nevím, jak reagovat.
Ano, ráda bych mu dopřála to potěší z pár loků piva.
Ale malý pivo ve dvou?
Kdo bude koho podpírat a odnášet, když se nezřízeně zřídíme takhle oba naráz?

Holanďan i já nejsme abstinenti.
Ale víte, je to s náma těžký.
Cucat společně pivo, občas i panáka, nám dává neuvěřitelně zabrat.
Já, protože jsem se ještě nenaučila pít a on, jelikož už dávno pít neumí.

Pamatuju si, když šel Holanďan zapíjet kamarádovu holčičku.
Odešel v osm, přišel v půl jedenácté.
Byl úplně v pohodě. Nebreptal, nemotal se, nehihňal se, reagoval rychle a šel si ještě udělat vajíčka.

Láhev zabiják!

Následující ráno mě čekala velká snídaně až do postele.
Prý se strašně omlouvá za to, jak se včera zlískal.
Měl prý celé (velké!) pivo a panáka na zdraví té nově narozené.
Že mu bylo celou noc zle a ať se nezlobím, že přišel v takovém stavu.
Prý už se to nestane.

Nechtěla jsem tu snídani vracet, a tak jsem mu řekla, že ano, přišel hrozně nalitej, byl vulgární až agresivní, ale že mu teda odpouštím, no.

Když Čech řekne, že jde "na jedno", vždycky kecá.
Když můj Holanďan řekne, že jde "na jedno", kecá taky.
Dát si jedno, tak domů nedojde.

Včera mi přišel dvakrát Cider od Martinusu na Den nepřečtených knih.
4,5% alkoholu. To je, přepočteno na naši výdrž, něco jako 3 promile v krvi.
S třema promilema vám přečtu kdeco. Dočtu i to, co jsem číst ani nezačala. A začnu číst i to, co jsem akorát dočetla.

Jestli to není nebezpečný mít takovýto alkoholový problém?
Je to nebezpečný.
Přijdete o většinu přátel a po sklence vína i o veškerou důstojnost. 

Někdo další s podobným alkoholovým problémem?
Luc.