Nejsem Holanďanova dcera. A nejsem ve vývinu.

 
Lázeňský pobyt byl po operaci srdce tím pravým ořechovým, co Holanďan potřeboval.
Než si ale povíme příběh, musíme si představit hlavní aktéry:

1.) Holanďan v českých lázních
2.) Holanďanova o třicet let starší maminka
3.) Já
4.) Partička dalších pacientů, kteří jsou minimálně o 20 starší než Holanďan (dále jen "kluci")
5.) Obsluhující dobrácká paní v restauraci 

O Holanďana se první týdny stará jeho maminka, která přijela z Holandska. Bere ho na procházky a zdraví se se všema "klukama", což jsou vlastně její vrstevníci. A i když nikdo nemluví holandsky, mají všichni jasno - je to Holanďanova žena.

Pak se celá situace obrátí, mamina odjíždí a beru si do péče Holanďana já. Taky ho beru na procházky, chodím s ním na terapie a zdravím všechny "kluky". Takže brzy mají všichni jasno - jsem Holanďanova dcera.

"Ježiš, to jste měl říct, že vám přijede holčička," křičí na Holanďana paní v restauraci ten první den. "Vy si dáte kafe," říká mu paní v sedm ráno na snídani, "a pro vás čaj nebo kakao?" ptá se mě.

• Upřímně? V sedm ráno jsem zralá tak na litr kafe, ale beru s povděkem i čaj.

"Vy jste tak krásná," říká mi paní u oběda a otočí se na Holanďana. "Jednou jí dejte někam na modeling, třeba do miss," radí.

• Už jsem vám vyprávěla, jak mě kdysi ještě Miloš Zapletal vyhodil už v prvním kole, hned co na mě kouknul?

"Tady slečně dám tu větší porci," povídá jednou Holanďanovi. "Musí teď pořádně jíst, aby se správně vyvíjela."

• Žel, veškerý vývin byl již dávno dokonán. Smutná realita je, že na to nevypadám.

Ale až při tomhle komentáři mi dochází celá situace, a tak jen dodám, že "děkuju, to jste hodná, ale já nejsem jeho dcera." Paní se omlouvá, kýve, ale stejně dostávám větší porci. Ještě není všem dnům konec a někdo holt dospívá pozdějc, že jo.

Když se s ní jde Holanďan poslední den rozloučit, hned se paní ptá, jak se dostane domů.
"To nemůžete v tomhle stavu tahat těžký kufry," strachuje se.
"Nebojte, odveze mě manželka," dodává Holanďan.
"A která?" 
"Jak která? Já mám manželku jenom jednu, tu mladší. A stačí mi to bohatě."

Přesto, nebo možná proto se Holanďanovi v lázních tak líbilo. O "klucích" vypráví s láskou dodnes. A nechci vědět, co si vypráví oni o něm...
Co vy a lázeňské zážitky?
Luc.


A kdo chce, může přispět hlasem pro Život Podle Lucie v Blogerce roku. Děkuji.

Pocit selhání: Když nemáte závistivé hatery

Závist.
Závistivci. Závistiví hateři.
Je jich plný internet. Teda pokud nejste takovej loser jako já, který nestojí nikomu ani za to, aby mu něco záviděl.

Já si to vždycky představovala takhle - nejvíc křičí ti, co chtějí žít stejně jako my, ale nežijou. Což je dráždí. Dá rozum. Tak proč tady kurva nikdo nekřičí?

To tu bylo fotek - tu v novém outfitu, tu s dokonalým make-upem...
A těch článků! Jeden příběh vedle druhého. Z Itálie, z Bulharska, z Moskvy dokonce.
A nikdo nic?
To tu jako nikdo nechce žít jako já? Bejt jako já? 

Víte, jak mi teď je?

• Přijdu si nudná
• Nedokážu lidi zvednout ze židlí
• Nedokážu je vyprovokovat
• Čtyři roky blogování a furt žádná aféra, achjo
• Při pohledu na můj šatník ani jedinej komentář typu: "A beztak je to fejk!" nebo: "Kde na to bereš?"
• Přijdu si chudá 

Pro blogera nejsou nejhorší hateři. Nejhorší je to, když o něm nikdo nemluví.
A teď ta dobrá zpráva - o mně se mluví!
Tak třeba nedávno mi přišlo neuvěřitelné množství lidí z odkazu na jednom fóru.

"Doporučuju pročíst blog Lucie. To si pak člověk hned přijde líp. To si i říká, že když ona nezůstala na ocet, tak já už vůbec ne."

Nejsem si úplně jistá, jestli je to kompliment, ale přinejmenším lidi inspiruju. Žejo.
Jak zvládáte svou nálepku na internetu vy?
Luc.

PS: Ne, ten komentář o svým blogu jsem si fakt nevymyslela, přísahám.
PS1: Ano, jak se hláskuje loser jsem si musela vygooglovat.

Nechtěně vyslechnutá konverzace...

No jéžiš, to je toho.
Člověk se jednou nenamaluje.
Měla jsem pocit, že jsem krásně opálená, bez kruhů pod očima...
Když o tom tak přemýšlím, vůbec nechápu, co jsem si myslela.
Že jsem jako snad cajk? Hezká? Že to nepotřebuju?
Naivita mi koukám zůstala ještě z mých dětských let.

Nesu k vrácení pár knížek, co si v univerzitní knihovně Holanďan půjčil a brouzdám regály, co vybrat dalšího.

Macro Enonomics, to fakt nechci.
Energy Markets, hm.
Mathematics, ještě lepší.
Game Theory, to tu sakra nemaj nic lepšího?
Co ti studenti chudáci čtou?
Jako pardon, ale zase tak naivní, abych si myslela, že ty učebnice někdo čte (krom učitelů), fakt nejsem.

"Tahle holka, kdo to je?" sykne tiše nějaká slečna na svou kamarádku.
"Ta je toho Holanďana, no dyť víš," odpovídá ji kamarádka.
Začínám tušit, že mluví o mně.
Čapnu první knížku, v půli ji rozevřu a předstírám, že čtu. Do prdele, zrovna nějaká rovnice o deseti neznámých.

Poslouchám a načumuju.
Slečny si mě letmo prohlédnou a zajdou za další regál.
"Jseš si jistá?"
"Jo, občas jí tu vídám, je taková nemastná neslaná, ale vždycky slušně pozdraví," šeptá.

Nemastná? Neslaná?
" No vidíš. A on je zrovna takovej hezkej chlap," diví se slečna.
"To už tak holt bejvá," dodává s povzdychem kamarádka.

Nevím, co je horší.
Jestli to, co jsem v učebnici viděla, nebo to, co jsem tu slyšela.
Ale co, já jsem přece turbo extra mega nad věcí.
Mě nic nemůže vytočit.
Pro jistotu ale zdrhnu domů, naliju si panáka a svatosvatě si slíbim, že tímto nezačnu pít. I když, upřímně, teď bych asi vážně měla...

Co vy a nechtěně vyslechnuté konverzace?
Luc.

Šlechtické jméno van Koten. Nebo snad ne?

Foto: Fabulously Broke

Jmenuju se Koten. Van Koten. Je to to jediné a skutečné příjmení, které mi zdobí občanku.

"Lucie van Koten, blogerka, těší mě," představuju se na jedné akci paní organizátorce.
"Jé, vy si založíte ten svůj blog a hned si dáváte umělecký jméno, jo? A proč zrovna van Koten? Aby to znělo šlechticky? Němci mají takové to "fon" a mám pocit, že to vždycky ukazuje na nějaký urozený původ, ale opravte mě, jestli se mýlím," dodává líbezně.

Začínám omluvně říkat, že německá jména neznám, že tohle je holandský a že asi nic neznamená, ale že nevím. Paní ale říká, že dělá v reklamě a jestli mi prý může dát radu. Že jestli chci být úspěšná v ČR, ať zůstanu u svého skutečného jména. Že tady ti blogeři ještě nejsou v pozici umělců a dávat si umělecká jména zní trochu směšně, čímž se mě nechce dotknout, samozřejmě, jen mi dává radu jako starší a zkušenější.

Super. Pozvou mě na akci, nic si o mně nezjistí a ještě se mě nechtějí dotknout.
A to je přesně ten moment, kdy...

...kdy mě tíha její ironie donutí ji všechno odkývat. Ano, máte pravdu. Říkám, že...
...že to je moje skutečné jméno, protože jsem si vzala Holanďana...
...že je hezké si myslet, že má modrou krev, ale že...
...že dneska už se to tam tak nedodržuje...
...že to možná bývávalo, ale víte jak...
...dneska už to šlechta není...
...a vůbec, těch pár pozemků, co JSME zdědili, to nestojí za řeč...
...jinak už jeho rodině toho ani moc nepatří...

Foto: ABC News

No co, chtěla to slyšet, tak jsem se trochu zasnila. A jsem v tom dobrá. Láduju do ní informace, který jsem si nejen dokázala vymyslet, ale i informace, které jsem o šlechtě kdy slyšela a četla. Třeba jako v bulváru o Kate Middleton. A jde mi to. Její ironie začíná slábnout, zatímco má ironie sílí.

Ještě bych mohla přidat něco o tom, že to není tak jednoduché, jak se to zdá a že jsme pod neuvěřitelným tlakem mít děti. Jako dědice toho velkýho holandskýho imperia, že jo. Ale to už si netroufám. To už by by to bylo moc okatý.

Foto: US Magazine

Já vím, že si mě paní projede Googlem a zjistí pravdu. Tedy že žádné hrabství, žádné bohatství a žádné pozemky. Ale v danou chvíli mi to nevadí. A až si mě vyhledá, možná nebudu ta jediná, které to bude trapné.

Nějací milí lidé u vás v okolí?
Luc.

10 důvodů, proč jsem výborná manželka

Je pár věcí, na které jsem v životě fakt pyšná. Třeba na to, že jsem Holanďanovi vynikající manželkou. No fakt.

1.) Znám jeho smysl pro humor

Když Holanďan řekne v osm, vím, že to tak nemyslel. Že jen tak vtipkuje a že dřív jak o půlnoci ho čekat nemám.

2.) Nevadí mi lysinka

Lysinka nebo velké kouty mi na chlapech nevadí. Považuju to za známku toho, že testosteron funguje. A to, víme, není vždycky špatná věc.

3.) Nenosím bombarďáky

Jestli si něčeho na sobě fakt považuju, tak právě svých kalhotek. Bombičkám hodlám vzdorovat do té doby, než mě doženou stahovačky!

4.) Nemluvím mu do chytrých věcí

Jsem příliš chytrá na to, abych věděla, že mezi mnou a Holanďanem je přílišná inteligenční propast. Vyjadřuju se tak jen k předpovědím počasí. Může si přát chlap snad ještě větší štěstí?


5.) Se mnou neztloustne

S mým vařením se nemusí bát obezity. Ještě pár let mé stravy a bude z něj hubenej chlapec. Teď koukám na tu cukrářku přede mnou, která na něm, cituji, zanechala plno kilo.

6.) Čím bude starší, tím bude hezčí

Dost si taky považuju svýho vkusu. Šediny, strniště, vrásky, holá hlava...to všechno jsou v mém radaru synonyma pro charisma. Tudíž se Holanďan nemusí bát, že by pro mě někdy přestal být atraktivní.


7.) Vždycky na něj budu mladá

A on bude v očích svých kamarádů vždycky ten borec, co je beztak tak strašně bohatej, že má doma o 20 let mladší ženskou. Páč, víme, proč jinak by s ním tak mladá holka zůstávala, že jo.


8.) Nejsem na něj moc rychlá

Já náhodou vím, že se vypravíme. Až si dá sprchu, až najde brejle, až dopije čaj, až se oholí, až převrátí byt vzhůru nohama pro papíry od auta a peněženku. A až usoudí, že ještě není zááás tak pozdě, abychom už nebyli vítání.

9.) Nedržkuju

Když najdu v zimě pecky od melounu za nočním stolkem? Mám příliš vnitřního klidu na to, aby mě to dokázalo nasrat. Dojemně si vzpomenu na parná léta plná melounů a pecky se vší nostalgií uklidím.

10.) Moc si nepamatuju

Jako podívejte. Po šesti letech vztahu jsem zjistila PIN k jeho kreditce. Po šesti letech. Zaplavila mě euforie. Končí mi bídné časy, říkala jsem si. Po šesti minutách jsem si na tu blbou kombinaci čísel už nedokázala vzpomenout. Šest minut a celých šest let je v prdeli.

Manželka roku hadr.
Nebo je tu někdo minimálně stejně dobrej?
Luc.

Když šuplík s kalhotkama skýtá překvapení

Probudíte se sice ve svý posteli, ale nepamatujete si vůbec nic.
Pili jste s kamarády, ale asi úplně nevinné to nebylo.
Bolí vás kolena, ruce a pusa. Dost blbá kombinace.
A ten pocit, že horší už to fakt bejt nemůže...

Ale jo, může.
To když ráno najdete v šuplíku s kalhotkama něco, co vás nahlodá.
Co předčí úplně všechno, co jste si o sobě dosud mysleli.

Mezi svýma kalhotkama nacházím ráno Holanďanovu botu.
Zašoupnu šuplík, abych si promnula oči a ujistila se, že to byla jen halucinace.
Otevřu šuplík a halucinace to nebyla!

Může mi, prosím, někdo napsat něco hezkého?
Jakože třeba jinak jsem moc milá holka?
Nebo třeba že to o mně vůbec nic nevypovídá?
Že se mi bota připletla s prádlem, když jsem uklízela, no bóže.
Nebo že to ještě nic není, že to vy jste jednou našli v šuplíku na spodní prádlo zlatý vidličky po babičce?

Nemůžete. Já jsem si to myslela.
Hlavou se vám honí: To už je moc i na mě. Kdysi mě Lucie bavila, ale už začíná bejt trapná s tím, jak je pitomá. Divím se Holanďanovi, že jí ještě nezdrhl.

Podívejte, já si to teď myslím taky.
Ukazuju to Holanďanovi.
Má z toho děsnou srandu.

"Vidíš, i po těch všech letech se pořád překvapujeme. Nehledě na to, že to fakt musela bejt noc," začíná vtipkovat Holanďan. "A hele, to abys všechny ty kalhotky vyprala, co? Jsem zvědavej, v čem teď budeš chodit," dodá s úsměvem od ucha k uchu.

Ježiš, to je fakt.
Jsem v prdeli hned dvakrát. Vlastně třikrát.
Nevím, kde se tam vzala bota, nemám kalhotky a jemu to ještě přijde vtipný.
A ještě si vůbec nic nepamatuju.
Takže čtyřikrát.

Nechcete mi prosím něco pěknýho jen přeci napsat?
Luc.

Holanďan, Číňané a vědecké experimenty

Je rozdíl, když Holanďan řekne, že dělal vědecké experimenty a když to samé řekne Číňan.
To nám mělo dojít hned. V tom malém čínském bistru však byli moc milí pánové. A povídaví.
Okamžitě byli s Holanďanem jedna prdel.

Bylo to zvláštní. Komunikovali spolu všichni česky a vůbec jim nevadilo, že si moc nerozumějí.
"A co děláte?" ptal se jeden z mužů.
Holanďan, který ten den seděl už skoro týden v kanclu a prováděl své výzkumy dodal, že "experimenty a to si ani nepřejte vidět."

Jeho ekonomické experimenty spočívají v tom, že dobrovolné skupinky studentů posadí za počítač a nechá je plnit dané úkoly, aby zjistil, jaké je jejich ekonomické chování. Každý ze studentů si tak vydělá tolik, kolik se mu za celou tu dobu podařilo nashromáždit.

Nebohé Číňany ta odpověď však vyděsí.
"Experimenty?" opakují znepokojeně.
"No, experimenty. Už čtvrtý den v kuse. Jsem úplně zničenej."
"Vy jste zničenej?"
"Taky jsem netušil, že to bude tak náročný. Ale víte co...těm účastníkům, pro ně to skončí a nějakej experiment už je jim jedno. Už je nic netrápí. To já s tím mám potom plno práce," vysvětluje Holanďan.

To už mu kluci zdrhaj.
Nevíme vůbec, co rozuměli.
Bože můj, dochází mi po chvilce. My mluvili s Číňany o experimentech. A na lidech. Dokonce. To je zřejmě i na Čínu moc.

Běžím zachránit situaci. Jídlo koneckonců ještě nepřinesli.
To je na těch cizincích to nejhorší.
Řeknete A a oni si to vyloží jako B. Klasika.
A pak že to v tom máme bordel jenom my ženský.

Jednou jsem takhle někde na cestách nadnesla šlupání ženských na Velikonoce a už lidi křičeli za lidská práva a emancipaci žen.
Teď jsme s Čínou na kordy za testování na lidech.
Jestli se mi celou situaci podaří zachránit a my dostaneme oběd, dám se na diplomata.
Zjednám ve světě pořádek a mír.

"To nejsou pokusy na lidech. Zkoumá se ekonomie a obchodování. Jeden prodá za nějakou cenu a druhý se rozhodne, jestli se mu to vyplatí koupit. A tak..." dodávám s úsměvem.

Dostáváme oběd.
Říkám to furt, s cizincema se to musí umět. Nemluvíme stejnou řečí a máme jiné zvyky, ale můžeme dojít k vzájemnému porozumění. A s ženskýma je to to samý.
Jen o něco komplikovanější. Tam řeknete A a ženská má ještě celou abecedu si to vyložit jinak. Svatí cizinci!

Co vy a hašení konfliktů?
Luc.