Recenze: Body Book od Cameron Diaz

Mít tělo jako Cameron Diaz? Ano, prosím.
Návodem má být knížka Body Book, tedy průvodce, který mapuje veškerou životosprávu Cameron Diaz a jejího božského těla. A i když víc než hubnutí mě zajímá spíše to, jak se psaní Cameron zhostila, pár kazů na životosprávě, se kterými by mi knížka mohla pomoct, mám.

• Večeřím po půlnoci, těsně před tím, než jdu spát. Jinak neusnu. 
• Hltám.
• Jím hodně zdravých věcí. Ale taky jím po restauracích.
• Všude chodím pěšky, ale jinak nesportuju.
• Jím velké porce, třikrát denně. Na svačiny nehraju.
• Občas se odvalím z all-you-can-eat.
• Nejím smažené, ale kompenzuju to sladkým.

Tak, milá Cameron, pojď mě přesvědčit, abych to nedělala.  

O čem je Body Book?

Body Book je vlastně klasická knížka o zdravém životním stylu napsaná pro ty, co chtějí zhubnout nebo žít o kapku zdravěji. Kdo se o věci spojené s výživou zabývá, už hodně informací ví. Knížka Body Book má ale velkou výhodu - je psána způsobem, jakoby Cameron seděla hned naproti mně a se svojí vyřídilkou mi říkala něco o tom, jak si jídlem taky můžu zhuntovat tělo.

Docela na to slyším. Cameron zná člověk jako vášnivou surfařku, ale taky jako holku milující fastfood. Jenže málokdo už ví, kolik toho za posledních pár let změnila. Je mi příjemný ten tón, se kterým na mě mluví, a tak knížku - krom kapitoly plné anatomie - dočítám do posledního písmene. Má přitom tři části: Výživa, Fitness a Mysl.

Nějaké zajímavosti?

Změním díky Body Booku své zlozvyky?

To jsem zase neřekla! Ale ta knížka mi zůstala v hlavě. Našla jsem tam pár hodně dobrých bodů. A argumentů. Leží mi to v hlavě. Třeba taková kapitola o sportu vám taky beztak nedá, abyste nešli něco dělat.

Ale to se dalo čekat. Cameron je hérečka. Herci jsou od toho, aby nám cpali emoce. A to tahle holka umí moc dobře. Celý životní styl totiž popisuje přímo na svém šíleném pracovním tempu v Hollywoodu. Takže mi vlastně vzala vítr z plachet, když jsem chtěla říct, že na pravidelný cvičení prostě nemám čas...

Snad už tedy jen dodat, že Body Book od Cameron Diaz (se Sandrou Bark) seženete jako e-knihu na Palmknihách.

A když už je řeč o jídle - jak jste přežili Vánoce?

Luc.

Pouto mezi čtenářem a blogerem

Nikdy jsem nevěřila v lásku na první pohled.
Na první pohled z někoho můžu padat do mdlob, to je pravda.
Ale láska je mnohem hlubšího ražení.
Na tu je potřeba trochu víc.

Zamilovat si nějakého blogera je přitom to samé. Má to i stejné fáze. A když to se mnou umí, má mě jako čtenáře jistýho.

1.) Náhody neexistují. A je jedno, jestli poznám nového týpka v místech, kde bych ho nečekala, nebo mě vyhledávače záhadně zavedou k dosud neobjevenému blogu. Kde jsou sympatie, tam zůstávám minimálně na obhlídku.

2.) Něčím mě zasáhne. Vlastně je mi jedno, jak je dotyčný týpek vystajlovaný nebo jak designově vyladěný je blog. Když bude jenom to a vnitřek nula, porozhlédnu se jinde. Ale pakliže mě bloger něčím zasáhne...nápadem, emocemi, přístupem k životu, stylem psaní nebo jen autentičností, začínám se zajímat dál.

3.) Proklepnu si ho. Hlavní bod v online světě. Ať už jde o chlapa či blogera. Zajímá mě, kdo je za tak dobrým blogem. Jak si žije, pro co žije, kde pracuje, jak se prezentuje a kde se v něm bere tolik odvahy/nadhledu/originality/drzosti/moudrosti. Chci vědět, co máme společného a čím mě obohatí.

4.) Sleduju ho na sociálních sítích. Tam se ostatně to, jaký je, pozná nejlépe. Chci vidět jeho každodenní život nebo aspoň to, co ho baví a co o sobě prozradí.

5.) Když už jsem lapena, projíždím historii blogu. Chci vidět ten vývoj. Anebo mě prostě zajímá víc a víc článků. Většinou pak přečtu celý blog za víkend. Je to ostatně jako číst knížku - žiju se svým online hrdinou, děsně mě to baví, ale nevím, jak to dopadne. Jen vím, že když ho budu sledovat nadále, že budu součástí jeho příběhu.

6.) Jsem v tom až po uši. Tedy v ideálním případě, samozřejmě. Tady je ten online svět o trochu jednodušší, jelikož nežádám opětovanou lásku. Vlastně nechci nic. Jen pokračovat.

Pakliže si ale někoho zamiluju, je to vždycky stejný proces.
A pak i věrnost ráda slíbím.

...a to je ve vztahu přesně ten moment, kdy sice čekám, že to řeknete na oplátku taky, ale nežádám to...

Jak se zamilováváte vy?
Luc.

To chladné podnebí Itálie

Narodit se v Brazílii, to musí bejt peklo.
O Austrálii raději ani nemluvím.
Zato my v Česku máme docela v pohodu.
A Holanďani s Angličanama, ti si musej pískat.

Řeč je o počasí. A o stěhování národů.
My čtyři - já, Holanďan, kamarádka Australanka a kamarádka z Brazílie jsme přežívali v Itálii každý po svým.

Jaro, od března slunečno, 15°C

Brazilka: "Na to, že je jaro je dost ledovej vítr. Aspoň to sluníčko že svítí."
Australanka: "Tady je kosa jak u nás v zimě!"
Já: "Březen a ono už to hřeje? Krása!"
Holanďan: "Neprší!"

Léto, v srpnu denně 45°C

Brazilka: "Začíná se dělat hezky, musíme vyrazit k moři."
Australanka: "Ještě o pár stupňů víc a budu si muset pořídit opalovák."
Já: "Nikdy jsem netušila, že to řeknu, ale miluju klimatizaci."
Holanďan: "Nikdy jsem netušil, že to řeknu, ale mohlo by zapršet!"

Podzim, od října do ledna v kuse lije

Brazilka: "Depka. To nebude tropickej deštík."
Australanka: "Potřebuju slunce!"
Já: "Nemrzne! Krása!"
Holanďan: "Jako doma."

Zima, teploty na nule

Brazilka: Jelikož nehorázně mrzne, odjíždí do března k rodičům do Brazílie.
Australanka: "Nehorázně mrzne. Tohle až budu doma vyprávět, tak si budou myslet, že jsem žila na Sibiři."
Já: "Nemrzne, není ledovka, nesněží, nic rozblemcanýho. Krása!"
Holanďan: "Neprší!"

Obě národnosti mi navíc ukázaly, že v případě opravdu krutých mrazů, kdy teploměr ukazuje skoro až nulu, zvládají o počasí mluvit víc a hlasitěji, než kdejaký Angličan. 

Zatímco pro nás s Holanďanem sloužilo italské počasí jako příliv endorfinů, těm dvěma zhýčkalkám endorfiny v Itálii nadobro odumřely. Australanka je tam dodnes, prý už si zvyká a pořídila si speciální termo bundu pro horolezce, Brazilka dneska žije v Holandsku. Předtím žila v Praze. Psala, že se její práh bolesti o hodně zvýšil...

Co vy a počasí v jiných koutech světa?
Luc.

Tváří veganské kolekce triček

Být tváří módní značky, ambasadorkou smysluplného projektu a nafotit provokativní sexy kampaň, to byl vždycky můj sen. Viděla jsem to naprosto jasně - všehlasný módní dům, projekt za statisíce, dokonale vyphotoshopované polonahé fotky a jistý dobročinný záměr, který těm sexuchtivým fotkám dodá trochu na puncu serióznosti.

Předpokládala jsem, že se mi sen splní mezi 18 a 20 lety, tedy v době nejnižší váhy a nejnižší pravděpodobnosti prvních očních vrásek a působení gravitace.

A nebylo tenkrát nic. Ale já věděla, že to jednou přijde. Chtělo to jen čas.
A ten přišel nyní. Já to dokázala. Za pompézních ovací jsem si stoupla před objektiv Máji, která tvoří značku Magifešn a jejíž fashion kousky, které bodují na módním poli Fleru, mají nejen provokativní, ale hlavně smysluplný podtex.

Veganská kolekce tak spojuje celou komunitu veganů a další milovníky zvířat.
Tričko Vegan, protože mám ráda ptáky je tou první vlaštovkou z celé kolekce.
Těšte se na tu druhou.

Všechno jsem to tak splnila do posledního bodu.
Proto raději ani nebudu říkat, za kolik (statisíc) jsme tyhle fotky nafotily.
Které fashion kampaně poslední dobou oslovily vás?
Luc.

Odposlouchávadlo v baráku? To mi ještě chybělo!

Na svou obranu říkám, že šlo o dost stresující den.
A už jen to, že máte chlapa na hadičkách je taky dost stresující.
Doktoři potřebovali Holanďanovi na 24hodin monitorovat srdce. Nasadili na něj dráty, hadičky a kabely a poslali jej domů.

Celý hrudník posetý diody, to byl smutný pohled. "To bude dobrý," chlácholil mě Holanďan. "A představ si, tohle je i mini recorder, co zvukově nahrává všechno, co se děje, aby případně doktoři věděli, na co srdce reaguje."

• Recorder? To jako zvuková kamera? 
• To jako bude slyšet úplně všechno?
• Jako úplně všechno?
• No to mi ještě chybělo!

Podívejte. Nejsem naivní. Já vím, že doktoři nemaj celej den na to jenom si pouštět záznamy jednoho pacienta. A už vůbec je nezajímá, co si povídá s manželkou. Ale zase...Holanďan je tu celý den sám a odpočívá. Teď mu přijdu já, takže je jasný, že mu to srdce začne bít rychlejc, že jo.

To se stává, když se dva maj rádi.
Jako nechci bejt naivní, ale Holanďan mě furt rád má, víte? 
Určitě mě i vroucně miluje, na tom se za těch sedm let určitě nic nezměnilo. To poznám.
Takže je logický, že mu najednou to srdce začne tepat rychlejc tou láskou.

A to už se doktoři podívaj, na co mu srdce reaguje, že jo.
Takže jsem radši celej večer zticha. Nechci, aby někdo náhodou zaslechl, o čem se doma bavíme.
O sexu ani nemluvě. Bože. Nic nebude.
Zvládám  tak jen základní fráze typu: "Nedáš si čaj?" "Nemáš ještě hlad?" "Vstáváš ráno brzo?"

"Honey, co ti je? Jseš dneska taková zamlklá," ptá se Holanďan.
OK. Trochu jsem zaražená, ale měl by bejt minimálně rád.
"Nestalo se ti něco? Nebo tě děsí ty dráty?"
"Ne, jsem v pohodě," říkám pološeptem. "Já jen," dodávám a ještě ztišuju hlas, "nechci, aby všichni případně věděli, co si tu povídáme. Já vím, že to kontrolovat takhle nebudou, ale je mi to nepříjemný, když máš na sobě tu kameru."

Ano, ano, přesně tak.
Holanďan se rozesměje na celé kolo: "Myslíš tohle? No jasně, to natáčí sice všechno, ale jenom tikot srdce, ne to, co si tady povídáme. Nebo sis to vážně myslela?"

Ehm. No. Jsem přetažená. A jak říkám - je to děsně stresující, když máte někoho po operaci srdce na hadičkách.
Za normálních okolností bych to prokoukla. Samozřejmě.
"Ale tak fajn," vychutnává si mě Holanďan. "Příště už vím, čím tě umlčet! To byl tak super klidnej večer, už jsem si dlouho tak neodpočinul."

Jak se projevuje stres u vás?
Luc.

3 věci, které jsem jako malá fakt dokázala vymyslet

Nebyla jsem hloupý dítě.
Jen jsem v dětství zřejmě vynechala tu fázi "A proč?", a tak mi ve škole nezbývalo, než si vlastní teorie vytvářet. Což mi šlo báječně. Moje bujará fantazie tak byla důvodem, proč se na nejedné rodičovské schůzce mamka pořádně zapotila. Co jsem zvládla vymyslet?

• Pták se čtyřma nohama

Byl to výkres. Měl to být špaček, nepovedlo se, protáhla jsem to na slepici. Slepice byla trochu objemnější, než jsem předpokládala a nožičky na špačka by jí tak neunesly. Přepadávala by, usoudila jsem, a slepici přikreslila další dvě nohy vepředu.

Byl to tenkrát skandál. Naši se to snažili ututlat: "Holka z vesnice a ona nakreslí ptáka se čtyřma nohama!" a na základce mi hrozilo, že mi ta kule z výtvarky ovlivní i známku z přírodovědy. Nikdy jsem ten povyk nechápala. Bylo přece logický, že pouze na dvou zadních stát nemohla.

• Syknál

Slovo "signál" v diktátu? V tom bude nějakej háček. Kdyby to bylo tak jednoduchý a psalo se to tak, jak slyším, tak by to v diktátu určitě nebylo. Takže logicky to musí bejt nějaká výjimka. Chci říct. Celá čeština je jedna velká výjimka. A já jsem dost chytrá na to, abych to prokoukla. Takže místo signál jsem chytře napsala "syknál". Dvojtý zásah!

Za trest jsem slovo "signál" musela přepsat stokrát!

• Kde se vyrábí mléko? V mlíkárně!

Radši nechtějte vědět, kolik mi bylo. Ale to byla špatně položená otázka. Kdyby se mě zeptali, ze kterého zvířete to mléko je, věděla bych. Ale jako dcera mlékařky jsem holt byla v těhlech věcech o krok napřed, takže ta ostuda po celé škole byla naprosto neadekvátní.

Mou rodinou, příbuzenstvem, vesnicí i základkou se šířila panika a hysterie. 

Nejen, že jsem vykazovala jistou ignoranci vůči svému dětství v JZD, ale dokonce jsem vykazovala znaky městské holky, což bylo na malé jihočeské vesnici dost na pováženou.

Jaká byla školní léta u vás?

Luc.

Můj největší flirtovací omyl

On: 25 letý Vláďa, student posledního ročníku práv v Plzni. Krásnej už od pohledu, milej a galantní.

Já: 15 letá Lucie, studentka prvního ročníku na střední v Plzni. Buclatá, křiklavě oranžové vlasy s kroutící se ofinou, oranžovými rovnátky a křiklavě originální módou (jinými slovy se tomu taky říká puberta).

Seděli jsme naproti sobě cestou vlakem z Plzně.
Koukali jsme na sebe v odrazu okna, když si se mnou začal povídat.
Takovej hezkej a milej a hned podezřelej.

Chápejte, s mým tehdejším vzhledem jsem si nemohla říct: "Jde mu jenom o to jedno." Kéž by.

•  S těma rovnátkama a ofinou jak po zásahu elektrickým proudem máte právě že úplně opačný problémy. 
• Nikdo vás nechce ani na to jedno. 
• Nebo možná - hlavně na to jedno vás nikdo nechce.
• A to, co jsem zrovna měla na sobě, to taky neodpovídalo ničemu, s čím by mužská fantazie uměla pracovat, jestli mi rozumíte.

Byl tudíž podezřelej.
Což mi opravdu vůbec nevadilo. Lepší podezřelej a hezkej, než žádnej. To budou holky ve škole čumět. Chci říct. Hezkej brunet s propalujícíma očima. A právník.
Řekla jsem, že je podezřelej? Ale kdeže.
Jen prostě není tak vizuálně zaměřenej a vidí i mou všudypřítomnou vnitřní krásu, že jo.
Ne, nemá divnej vkus.
Jen prostě není povrchní a ženskou nesoudí podle vzhledu.
A ano, je to fakt chlap.

Koutkem oka jsem tak omrkla "Školu flirtu" v Bravíčku a při odchodu mu dala číslo.
Ozval se a pozval mě na kafe.
Kafe šlo dobře. Zvolila jsem méně křiklavých doplňků, sladila aspoň čepici s rukavicema a říkala si, že ta právničina musí bejt ve finále dost sexy.

A pak jsem udělala tu chybu. Na jeho SMSku o tom, že to bylo super a že by to moc rád zopakoval, jsem mu neodpověděla. Předpokládala jsem, že to bylo jasný, ježišmarjá, samozřejmě, že to bylo super, to bylo na mně přeci vidět, že jo, a nikdy mu už nenapsala. Čekala jsem na druhý rande, ne na to, jak to bylo super.

Podívejte. Bylo mi patnáct a nikdo se mnou do té doby neflirtoval.
A v tom blbým Bravíčku nepsali ani slovo o nějakým odepisováním.
Tak si dneska říkám, kde já dneska mohla bejt. Ale nebojte, pořád se učím...

Čím jste to zazdili vy?
Luc.