5 zlomů v životě blogera

U dětí jsou zásadní zlomy jednoduchý - první zoubek, první třída, první pětka, první sex, maturita, státnice, svatba... Ale svoje milníky mají i blogeři. Což je občas větší průser než celá trapná základka dohromady.

1.) Prvních 1000 zobrazení denně

Nebo jakékoli libovolné číslo, které si předtím bloger vymezil jako hlavní cíl. Jakmile je číslo pokořeno a na blogu to začíná žít, je potřeba si tu slavnostní chvíli užít. Vychutnat si jí. Užít si ten pocit, že jsem hvězda, že jsem tak slavná, že nemůžu vyjít z baráku bez make-upu, aby mě náhodou v moment, kdy vynáším odpadky, nenačapali paparazzi. A víme všichni dobře, že ti číhaj všude!

2.) První hater

První hater je jako první menstruace. Všichni víme, že je jen otázka času, kdy to přijde. Víme, že jsme s tím museli počítat. Je to sice lehce nepříjemné, možná až bolavé, ale víme, že je to známka toho, že všechno funguje tak, jak má a že něco děláme dobře.

3.) Babička s dědou si založí Facebook

Člověk miluje babičku s dědou, stejně tak jako svojí máti (možná o trochu víc, jelikož v dětství byli vždycky na jeho straně proti mamce. A to se hodně počítá).

A právě proto se je snaží uchránit před svým blogem. A Facebookem. Zcela logicky. Zatímco na sociálních sítích ze sebe můžu dělat borce svými kontroverzními, sexuchtivými či provokativními texty, před babičkou a dědou jsem ale ta malá holčička, kterou pomáhali přebalovat!

4.) Objeví vás váš nadřízený

Blogování už nikdy nebude stejný poté, co vám šéf s ďábelským úsměvem řekne, že objevil váš blog.

A zatímco babička s dědou se nakonec ukáží jako největší fanoušci všeho, co napíšete, u šéfa už člověk neví. Za každým jeho slovem slyšíte narážku na svůj předchozí článek a zároveň se bojíte, že se pozná ve všech těch idiotech, o nichž píšete. Přitom o něm nepadne - tedy do té doby, než vás vyhodí na hodinu - ani slovo.

5.) Čte vás váš ex

Tohle už je dost těžký kalibr. Jakmile vám váš ex napíše kromě narozeninového přání i to, že se dobře baví u vašeho blogu, doporučuji to nebrat jako výhružku. Ovšem může to být fatální pro celý blog. Zvlášť pokud máte na svého ex pár šťavnatých vzpomínek, které si doslova žádají, aby byly sepsány na blog.

Já říkala, že milníky v životě blogera nejsou žádnej med.
Svatej první sex!
Co bylo hlavním milníkem na sociálních sítích u vás?
Luc.


PS: Zdravím babičku s dědou.
PS1: Svou nadřízenou mám upřímně ráda. Ani křivý slovo o ní!
PS2: Ano, drahý bývalý. Hodlám napsat přesně tamten příběh.

Na den fashion blogerkou: Outfit z Dyzajn marketu

V domnění, že si celý život vystačím s lifestyle blogem a s příběhy ze života (tedy aspoň do té doby, než se se mnou Holanďan rozvede, protože pak už nikoho zajímat nebudu) jsem si najednou mohla vyzkoušet ten pocit být na den fashion blogerkou.

Ale abych tu neohrožovala morální vývoj mládeže svým vkusem, držela jsem se hesla: Když nemáš styl, svěř se do rukou těm, co jej mají, a tak jsem skončila v péči holek z Love Fashion, které mi z celého Dyzajn marketu sestavily rovnou 3 outfity.

Prošla jsem komplet proměnou. Skoro až proměnou pohlaví.
Vypulíroval se make-up, ulízly vlasy, nasadily brejle a kšiltovka a já si dala svou premiéru s image kluka.

Foto: EveNue

Foto: EveNue

Foto: EveNue

Foto: EveNue

Foto: Jitka Grundová

Upřímně? Holky to vzaly pěkně z gruntu a postaraly se o to, abych byla pořádně k nepoznání. Minimálně u druhého outfitu, jenž najdete na jejich blogu. Zbořily všechno, co jsem si dosud o módě myslela a co jsem kdy nosila a kombinovala. Na kluka a v kšiltovce mě ve městě nepotkáte. Ale o to víc jsem si to s novou identitou užila.

Vybraným návrhářům tak děkuji za půjčení oblečení, Dyzajn marketu za to, že jsem si tu fashion blogerku mohla na den vyzkoušet.

Kalhoty Atomrat

Tričko PourPour

Kšiltovka Youngprimitive

Brýle Plazmalab

Naušnice Lubor Baum

Náramek Tamarchi

Kabelka Mumraj obchůdek

Žlutý kabát Jane Bond

Prošli jste někdy nějakou proměnou?
Luc.

Jarní nálož přírodní a BIO kosmetiky

Nechala jsem se ostříhat.
Ale to, jak jsem se nedobrovolně stala krátkovláskou, vám budu vyprávět někdy příště.
S novými vlasy je tak potřeba nových produktů.
A i když u mě hraje prim především jídelníček, mám tu pár kousků kosmetiky a věcí, které potěší nejen vlasy, ale i celé tělo.

Indický Sesa olej na vlasy

Tohle je hodně zajímavý kousek. Olej na masáž vlasové pokožky a konečků vlasů je složen z 18 ayurvédských bylin, 5 rostlinných olejů a mléka. Obsahuje takové poklady jako je například nimba, henna, triphala, brahmi, ale i sezamový či kokosový olej.

Zatím jsem nenarazila na nic podobného. Většina olejů na vlasy je založena na rozmarýnu, lopuchovém oleji či kopřivě. Ale zrovna triphala, která vnitřně detoxikuje celé tělo, mi přišla dost zajímavá. Vlasové oleje mají jedno mínus - jejich účinky se dají měřit až po měsících intenzivního užívání. Ale ze Sesa oleje mám opravdu radost. Maličko ho uliju do misky a poctivě vmasírovávám do pokožky hlavy, poté po celé délce. Nechávám působit přes noc, ale poslouží i pár hodinek před mytím.

CRP test

V době, kdy se dneska na vše berou antibiotika, je CRP test jako dělaný. Do 5 minut totiž zjistí, zda je nemoc virového či bakteriálního původu a zda tedy antibiotika nebereme zbytečně. Pakliže se bakteriální infekce nepotvrdí, antibiotika jednoduše nepomohou.

Test vypadá trochu jako ten těhotenský, jen je potřeba kapička krve a 5 minut času, kdy se ukáží různé proužky, jenž už stanoví verdikt. Dost tomu fandím, i když sama jsem to ještě nezkoušela a - ťuk, ťuk, ťuk - snad ještě chvilku nebudu potřebovat. Běžně se dá koupit v lékárně.

Bambucké máslo s růží Urtekram

Znáte dánskou značku Urtekram? Tuhle značku mám dost ráda, i když ji paradoxně testuji až nyní. Urtekram má EcoCert i Vegan certifikáty a jejich složení jsou povětšinou čistá, jasná, jednoduchá. Teď přichází s novinkou - bambuckým máslem s růží.

Voní božsky. Roztírá se ještě lépe. Použít se klasicky dá na veškerá suchá místa, jako tělový balzám, jako balzám na kůžičky, na rty, ale taky jako noční maska či maska na vlasy. Oujééé.

BIO rtěnka Sheer Zuii

To, že Zuii uvedla na český trh novou řadu rtěnek, to už prolétlo online světem dávno. Ale zase je to něco, co prostě umějí udělat. Rtěnka je plná olejů (např. bambucké máslo, ricinový a jojobový olej, dále pak olej z muškátových květů, pelargónie, slupek pomeranče červeného a růže damašské...), takže hydratuje opravdu super slušně.

Já dostala k otestování odstín Ruby. Nevím, jak to v Biorganice dělají, ale vždycky se mi nějak záhadně trefí do vkusu. Podtón do oranžova s jemnými třpytkami mi sedne výborně. Nejčastěji rtěnku používám jen na zvýraznění přirozené barvy rtů. Dělá z nich něco neuvěřitelně šťavnatého. Když si vyhraju a nanesu ji víc, jde už o opravdu krásnou sytou barvu, která se dá použít i k večernímu líčení. A pár hodin vydrží i s pitím!

Zdravé vložky Gift

Hodně dobré přírodní alternativy se dočkaly i klasické vložky. Značka GIFT totiž vložky nebělí chlórem, jsou navíc bez dalších chemikálií, syntetiky a prachu. Voní po bylinkách a obsahují turmalín, který působí antibakteriálně, pomáhá předcházet podráždění a bojuje s vaginální infekcí. 

O tomhle se strašně málo mluví. Bohužel. Mě na běžné vločky a nedej bože tampony, které se dotýkají přímo děložního čípku, přešla chuť v momentě, kdy jsem zvětřila chlór. Od té doby jedu v BIO bavlně. A i když mám doslova hroší kůži, GIFT je fakt rozdíl...

Logona Fénové tužidlo Bambus

S krátkými vlasy přišla změna. Potřebovala jsem ukočírovat vlny a zároveň natužit to, co jsem kulmou vytvořila. Na fénové tužidlo od Logony jsem slyšela samé chvály - chrání totiž vlasy před ničením horkem, neslepuje a nezatěžuje vlasy. Což je pravda. Tužidlo je fajn věc na jemné neposlušné vlasy - lehce je zpevní a tvarovat vlny je pak jednodušší. Jen je pak ještě potřeba účes něčím zafixovat...

Diozon krém Diochi

Poslední dobou mám nějak moc divných příznaků. Ekzém pod nosem je jedním z nich. Držel se mě měsíc a nepomohla ani svěcená voda. Ložiska se navíc začala rozrůstat a míra zarudnutí byla na korektor krátká. Kolegyňka nadšeně doporučovala Diozon, že jí to pomáhá na všechno.

Na ten krém bych se nikdy předtím nepodívala. Obsahuje jen olivový olej a ozon. Je lepivý a nevoní hezky. Neměla jsem ale co ztratit, a tak jsem ho vzala s tím, že tedy jen lokálně na ekzém bude fajn. Teď, 5 dní poté, ho uctívám jako nic předtím. Rozhodně nemám vyhráno, protože stále neznám příčinu. Možná se ekzém ještě projeví. Ale Diozon mi pomohl jako nic předtím. Ekzém už jednoduše není, je jen málo znatelný, vše se zatáhlo. Doteď už budu spát jen s pořádnou vrstvou krému pod nosem. Nevoní to hezky, ale je to ten nejlepší "korektor", co jsem zatím poznala.

Olejový parfém Jana Eyrová

Jak vidno, chemie se dá v životě lehce nahradit. Ale zrovna u parfémů je tohle dost problém. Syntetika jen přeci vykouzlí lepší věci než příroda, jejíž vůně jsou jednoduché, přímé a pokaždé trochu jiné. Ale kdo umí, ten díky éteráčkům dokáže taky dělat divy!

A tím divem je olejový parfém Jana Eyrová, který obsahuje jen růži, bergamot a šalvěj luční. Jde o olejovou věc, která není ničím naředěná a o to je její vůně koncentrovanější. Olejové parfémy jsou těmi nejsilnějšími. Použít je můžete na zápěstí, na krk, na spánky, kamkoli.

A jako člověk, který moc nemusí vůni růže, jsem od toho moc nečekala. Ale tohle je tak výborná kompozice, že vás překvapí, jak může být růže a bergamot správná dvojka. Nakonec se rozvoní šalvěj, která tomu dodá říz. Díky tomu parfém nesklouzne k těžkým vůním. Chválím hodně. I za to balení.

Mezi další věci, které jsem v březnu objevila patří zázračná kurkuma, macca a olej z pšeničných klíčků. S tímhle arzenálem doufám, že do roka a do dne budou dlouhé vlasy zpátky. A v plné síle.
Do čeho jste se zamilovali vy?
Luc.

6 věcí, podle kterých se pozná blogerka

Blogerky z Bloges Robes, Love Fashion a Život Podle Lucie

Tento článek je dnes určen především mužům.
V době, kdy se po ulicích prohání nejedna blogerka, je totiž zapotřebí o takovýchto věcech mluvit.
Na žádné seznamce nebo škole flirtování vás to nenaučí.
Ale nebojte. Já vás tím provedu krok za krokem.

Najít si blogerku je štěstí. Můžete se vsadit, že dotyčná bude minimálně kreativní. A to vás bude bavit.
Ale pozor - některé věci holt musíte dělat s blogerkou jinak.

1.) Nejdřív nafotit, potom sníst

Můžete mít hlad sebevětší, ale opovažte se to sežrat dřív, než to ona stačí nějak hezky nafotit. Hodnota jídla je vyvážena lajky na Facebooku a Instagramu. A tvořit neustále hezký a inspirující obsah na sociálních sítích je prostě alfa omega blogování.

Vyčkejte proto, až jídlo dofotí i za cenu, že to vystydne. Při nejhorším se to znovu přihřeje, což je furt menší utrpení než tichá domácnost. Anebo jí vemte na oběd do jídelny. Tam ta jídla vypadají tak odporně, že se radši nic fotit nebude.

Nafotit a přidat hashtag #sushi #foodporn a #byltodobrejden

2.) Žádná romantika v restauraci

Blogerka - stejně jako každá jiná žena - miluje, když jí pozvete na romantickou večeři. K narozeninám, k výročí, jen tak. Ale prosím vás, nejdříve ji nechte všechno vyřídit, pak se vám bude věnovat celý večer. Nejdřív však musí dát "check-in" minimálně na Foursquare, případně na FB. A pak ještě nafotit to jídlo.

Jakmile je mise splněna, můžete na ní klasicky mluvit.

"Klidně mluv, ale pak mi to budeš muset zopakovat."

3.) Žádnej sex po ránu

Ale jako jo. Ale na světě jsou i důležitější věci. Blogerka, která spala (= byla tak offline) 8 hodin musí nejdříve zkontrolovat veškeré notifikace na Facebooku, Instagramu, Twitteru, pročíst komentáře k nejnovějšímu postu na blogu a projet pár emailů od čtenářů (ano, pár. Ač se vám/sama sobě snaží namluvit, že jsou jich stovky).

Pakliže zkontroluje všechno a všechno je cajk, můžete na ní klidně skočit. To už jí je pak jedno.

4.) Všechno bude použito online

Vést blog je dřina. To chce furt nějaký nápad, furt něco originálního, furt něco, co bude bavit lidi číst. Proto se blogerka chytá všeho, co by mohla použít. Takže i vás. Takže i příběhy z vašeho života. Takže i příběhy z vašeho společného života. Dokonce i příběhy o vašich. A o vašich kamarádech.

Musíte si tedy být vědom, že vaše hlášky i omyly skončí u ní na blogu nebo u ní na Facebooku. Takže jí buď neříkejte nic, anebo zakažte sestře, mamince a babičce, aby blog vaší milované přítelkyně-blogerky četly. Pro klid v rodině. Věřte mi.

Samozřejmě. Jako hrob.

5.) Selfie jako měřítko úspěchu

Je to tak. Selfie z akce je občas důležitější než akce samotná. A to pozor nejen pro blogerky. S prvním dobrým selfíčkem však padá veškerý stres, společenská povinnost je splněna, a tak pokud je akce hrozná nuda, můžete jít zase domů.

Kontrola selfie nutná.

6.) Wifi místo vzduchu

Doteď samý srandičky, ale tenhle bod musíte mít na paměti - v rámci šťastné budoucnosti - pořád. Blogerka s vámi půjde kamkoli. Opakuji KAMKOLI. Ale musí tam být wifi. Když bude wifi na vrcholu Mt. Everestu, můžete si být jisti, že se tam doškrábe jako první.

Což je známka skromnosti. Nemusí mít tekoucí vodu nebo čtyřhvězdičkový hotel. Vystačí si s málem. Klidně jí na prázdniny můžete vzít na chatu na samotě u lesa. Klidně. Když si tam ale den předtím necháte zavést rychlý internet.

OK. Tenhle článek není úplně fér. Je psán stylem: "Podle sebe, soudím tebe."
Ale víte jak. Mám silné podezření, že z blogerek nejsem jediná.
A tedy - je štěstí najít si blogerku.
Luc.

Má holandská rodinka, nudisté

Ono dozvědět se to hned, asi bych se dost vyděsila. Ale zjistit to po 2 letech vztahu, tedy v době, kdy už se běžný smrtelník dokáže celkem i slušně zamilovat, to je prostě k vzteku. Protože to už neuděláte nic.

Nakonec si řeknete, že na nahotě není vůbec nic špatného a že můžete být rádi, že jste se dostali do tak liberální rodiny (jednou se to třeba může hodit). A že vídat manžela nahýho není zase taková tragédie. Teda aspoň by neměla být. Protože jestli jo, tak jste totiž docela v čudu. Ale tím chlapem to sakra musí končit!

Podívejte, já nejsem puritán.

• Nahota je normální. 
• A zcela přirozená. 
• Je to taky určitě zdravější, než se škrtit ve všech gumičkách a těsném prádle. 
• A vlastně jsme všichni stejní. 
• Jen někdo má proporce větší, jiný menší a někdo má proporce v jiném poměru, no. 
• Ale všichni jsme ze stejného těsta, jestli mi rozumíte. 
• Základ je ale vždycky stejnej. 
• Takže zase o tolik nejde.

Když jsem tenkrát přijela do Holandska se svým vyvoleným poprvé, byla to vlastně úplně normální návštěva jeho maminky. Tak normální, že s úderem večera a otevřeným vínem jsme začaly být natolik sentimentální, že se mi jala ukázat rodinná fotoalba.

To se tak dělá. Že maminky pyšně ukazují své ratolesti (dnes ve středním věku) jako ty maličké roztomilé bytosti, které sladce pózují na školních fotkách střižení na blbečka, s brýlema přes celý obličej a v šusťákovce.

Kéž by v šusťákovce.
Většina fotek byla samozřejmě dojemných - mini Holanďánek v přírodě, ve škole, v karavanu...
Jenže pak přišlo to fotoalbum z nudistického campu.
Bylo na čase se seznámit nejen tváří v tvář se svou budoucí rodinou.
Všichni moc milí, sympatičtí a usměvaví lidé. Všichni nazí.

"Tohle je náš kamarád Frank," ukazovala na největšího dlouhána maminka, "tohle je strejda Hank s tetou Gertrůdou, bratranci Bob a Marvey a jejich manželky Anna a Helga."

Něco jako v Bridget: "Tohle je Bridget. Jako malá u nás běhala nahá po trávníku."

Moc bych to nerozebírala.
Ale tehdá jsem myslím plně pronikla do genetiky celé Holanďanovy rodinky. Víte jak, já teď už dokážu odhadnout i proporce, barvu vlasů a výšku našich potencionálních dětí. 

Došel mi však jeden prostý fakt - až dojde na rodinné sešlosti, budu muset předstírat, že mě bolí hlava, umírám na bolesti břicha nebo trpím na závratě. 

Chtěla bych poznat strýčka Hanka a tetu Gertrůdu.

Ale už teď mám pocit, že je znám až moc dobře.

A hlavně - budu se taky muset svlékat? 

Ano, nahota je více než přirozená. Člověk by se za ní neměl stydět. Všichni jsme stejní. Jen doprčic, do mých proporcí nikomu nic není. A zvlášť příbuznejm ne!

Co vy a rodinná fotoalba?

Luc.

Sexy focení? Spíše zkouška nervů a trpělivosti.

Dodnes je mi záhadou, proč si vybrali zrovna moje nohy.
Nejsou ani extra dlouhé, ani extra štíhlé, ba naopak by se daly přirovnat ke kůlům v plotě, co jen vedle sebe tupě stojí a léty trouchnivějí. To prý ovšem, říkali mi, vyřeší vysoké podpatky a trocha vyhlazení v počítači.

Byla to reklama na depilační krém. Konkrétně na jeho bikiny verzi, která vás zbavila i těch nejmenších chloupků z těch nejcitlivějších partií. Vymyšlené to bylo tak, že jsem si sedla, nasadila podpatky tak vysoké, že i při pouhém sezení mi natékaly kotníky, na nohy dostala sexy nadkolenky a škrabošku s peříčkem na kolena.

Výsledná fotka tak určitě byla - za předpokladu těžké retuše - sexy. To peříčko na škrabošce mělo symbolizovat chloupky a jemnost holení zároveň. Škraboška pak měla působit dráždivě a zároveň zakrývat nahý klín. Fotily se nohy jen po škrabošku, a tak jsem měla dovoleno mít krátké tričko, zmrzlé ruce a nasraný výraz.

Dneska je velká móda říkat, že je člověk profesionál za každých okolností.
Já to teda o sobě neříkám.
Jedna věc je být profesionální a dobře naladěný za normálních okolností, druhá věc je být profesionální a dobře naladěný v době, kdy vám ta blbá škraboška nedrží na kolenou a potřebujete tak celý tým pomocníků, aby seděli přikrčení vám mezi nohama a vymýšleli fígle, jak tam tu věc udržet.

Jelikož se vedle natáčela ještě reklama do televize na daný produkt, celá hala skýtala na desítky produkčních, asistentů, kameramanů a největší problém pro mě byli ti mladí hezcí brigádníci, co pomáhali osvětlovačům. Ti na to vše totiž koukali pěkně z výšky a dokázali prosvítit snad cokoli.

Občas jsem měla pocit, že můj zadek nebo klín zrovna prošel rentgenem.
Občas moje paranoia způsobila, že jsem u každého, kdo zrovna kontroloval mobil či psal SMSku, předpokládala, že si celou tu scénu "asistenti-mezi-nohama-nedržící-škraboška-celá-rudá-já" natáčí na mobil, aby mohl bavit nejen kamarády u piva, ale i lidi na Youtube.

Nafotit to pak bylo otázka jen patnácti minut.
Štelování škrabošky půl hodiny.
Štelování moje do jakési uvolněné pózy asi hodinu.

Ovšem mělo mě varovat, že po odfocení budu muset s nahým zadkem vstát a dojít přes půlku haly do šatny, kde se teprve budu moci obléct. Do mobilů, měla jsem pocit, koukal každý, pod vousy se smál taky každý a nejzáludnější radost z toho měly modelky odvedle, co si tam v pohodlí a v plavkách natáčely hlazení svých sexy heboučkých a uzoučkých nožiček.

Ještě dlouho mi pak trvalo, než jsem se vzpamatovala a byla opět schopná nosit mini sukně.
Co vy a profesionalita za každých okolností?
Luc.

Bývaly doby, kdy jsem měla obrovská prsa

Mám pocit, že jsem se s dnešní váhou 55kg snad i narodila.
Měla jsem ji minimálně už v době, kdy jsem poprvé vlezla na váhu. To mi mohlo být devět. 
A zatímco na dnešní výšku je to cajk, při výšce malýho skrčka to z vás udělá kuličku.

Dobrá, nebudu přehánět. Kulička jsem nebyla.
Ale baculka určitě.
Pamatuju si dodnes všechny ty tetičky, co k nám chodily na kafe:

• "Naše Klárka z těch kalhot vyrostla, tak jsem si říkala, jestli by to nechtěla Lucinka. Ale ona je jen přeci trochu silnější než naše malá."
• "Naší Růže je tahle halenka velká, tak jsem si vzpomněla na Lucku. Podle Růži už je to jen přeci kus ženský."
• "Buďte rádi, že je správně stavěná. To ta naše, to je samá ruka samá noha. Až to není hezký."

Vlastně si myslím, že chyba ani nebyla ve mně. Jen většina mých kamarádů a spolužáků vypadala bídně podvýživeně, nebo aspoň bez pravidelného přísunu jídla. Nedalo se na ně občas vůbec koukat.

Zlomová pak byla 6. třída.
Netuším, jak jsem byla vysoká, ale mých 55 kilo dávalo tušit, že boky jsem měla už připravené a zformované k prvnímu porodu. V té době mi také jako první ze třídy začala natékat prsa. Netvrdím, že mi prsa začala růst. Tvrdím, že to nějak začalo natékat. 

Mé spolužačky byly přitom ještě tintítka, bez sebemenších náznaků ženského pohlaví. A to byl přesně ten rok, kdy jsem poprvé - a ano, i úplně naposledy - zažila ten pocit krásných ženských tvarů a obdivu z mých velkých prsou.

Pak přišla totiž třída sedmá, já se dost vytáhla, zhubla a pokud do té doby vše úspěšně natékalo, tak tehdá to zase všechno nějak úspěšně splasklo.

 
No a dneska? Ani vám nebudu mluvit. Nedá se na to koukat.
Každá druhá holka v devítce mě svým výstřihem strčí do kapsy.
U vás vývoj proběhl v pořádku?
Luc.