Výchovná lekce našeho taťky II.

Můj taťka měl vlastní výchovné lekce.
Aby ze mě vychoval pořádnou ženskou, která nebude fňukat nad každým bebí a která si nenechá utéct chlapa jen kvůli své hysterii, nabídl se sám, že mě ze školky bude vyzvedávat na kole.

Ono totiž taková cesta ze školky domů totiž pokaždé představovala plno nástrah.
Mou nebojácnost hodlal testovat především v lese, přes který vedla cesta domů. Les byl pravidelně plnej vlků, co nás honili a příkrých srázů, co představovaly smrtelné nebezpečí.

Dodneška se divím, že jsme to každej den přežili. Občas to bylo fakt o fous.
Další zkouška, kterou se náš taťka jal testovat jak mojí odolnost, tak hlavně mou férovost, byla hospoda.

Nabízel růžovou limonádu, když ho odsud nebudu tahat.
Mamka mi zase říkala, že taťku do hospody vůbec nemám pouštět.
Nabízela jahodový kefír, když ho odsud tahat budu.

Taťka nabízel růžovou limonádu, když ho z hospody tahat nebudu, mamka zase jahodový kefír, když ho odtamtud tahat budu.

Jelikož kefír byl víc, usoudila jsem ve své malé hlavičce, tak bude lepší sáhnout po nabídce naší mamky.
Jakmile taťka parkoval kolo "Na Růžku", začala jsem řvát.
Měla jsem to už hezky naučený.
Řvala jsem jak tur. Nešetřila jsem ani hlasivky, ani kolemjdoucí, ani lidi žijící na dané ulici.
Kefír byl kefír. Mamka byla mamka. Já si navíc přišla dost důležitě a hlavně - pomáhala jsem dobré věci. Takhle jsem například odnaučila našeho taťku kouřit. Byla jsem na sebe dost pyšná.

Takhle jsem odnaučila našeho taťku kouřit. Byla jsem na sebe dost pyšná. Taková malá a už zachraňuje životy.

Taťku můj ryk otrávil ale jenom na pár dní.
Nakonec, když jsem odmítala jít s ním a dát si limonádu, přivázal kolo k okapu hospody a nechal mě tam sedět. Můj řev mu přitom sloužil jako indikátor toho, zda tam dítě ještě bylo, ještě žilo, ještě se neunavilo či už vysílením usnulo.

Řev sloužil taťkovi jako indikátor toho, zda tam ještě dítě bylo, zda ještě žilo, ještě se neunavilo či zda vysílením neusnulo.

Takové ponížení už ovšem štvalo i mě a žádala jsem tak minimálně nanuk na cestu.
Nabízela jsem za to mlčení před mamkou - buď dostanu nanuk a nepovím nic, nebo nanuk nedostanu a řeknu nejen to, že na pivu byl, ale i to, jak mě s kolem přivázal k okapu.

Ha! A to by mamka těžko rozdejchávala. Resp. taťka by to následně těžko rozdejchával.

Vždycky jsem nanuk dostala.
Ale doma byl i jahodovej kefír. Pochopitelně. Víc než smysl pro férovost jsem měla smysl pro obchod a mamce to tak vykecala. Jak mi ale říkala (abych neměla špatné svědomí, které jsem však stejně nikdy neměla), dělala jsem to pro dobrou věc. A pro zdraví taťky. 

Jen ze mě rostla tak trochu kulička...
Jaké výchovné metody se nechytly u vás?
Luc.

 

Měsíc bez cukru. Dá se to vůbec vydržet?

Cukr je droga, četla jsem.
Droga, která má ničivé účinky na naše zdraví, a přesto si jí většina s klidem omluví. Ale je to droga. Zkuste jí vypustit a uvidíte ten absťák, říkal hrozivě článek.

Mé zdravímilovné srdce tak vyhlásilo válku cukru a já si řekla, že měsíc se nedotknu ničeho, co by jenom prošlo kolem téhle bílé ničivé drogy. Denně jsem totiž dokázala spořádat na půl čokolády. S hořkým čajem ideální start dne. Ale budu silná a absťák zvládnu. Ríkala jsem si, když jsem dojídla poslední zbytky Milky...

1. týden

Jak by to mělo vypadat:
→Krize začne v ten moment, kdy jste zvyklí se naprat něčím sladkým. Je to zásadní týden, kdy nesmíte polevit.

Realita:
→První týden byl fakt zásadní. Běžně vstanete, hodíte do sebe snídani a než abyste nasraní chodili do práce, tak si dáte pár kostiček čokolády a hořkej čaj. Jakmile se nervy po těžké vstávací krizi vyklidnily, zvládáte i pohled na mizernej šatník s úsměvem.

Jenže teď mám po čokoládě. Ale jelikož jsem na svoje předsevzetí hrdá, jsem ještě plná elánu, šatník sice neberu s úsměvem, zase jsem při smyslech, ale zvládám to i bez breku.

2. týden

Jak to má vypadat:
→Neodolatelná touha sežrat všechno sladké, těžké absťáky, u všech jedinců se nedoporučují dělat zásadní rozhodnutí, slabší a citlivější a plačtivější povahy mohou působit labilně, zatím však není důvod udělat je nesvéprávnými.

Realita:
→Jelikož jsem citlivější jedinec (protože jinak si nedovedu zdůvodnit, proč bych tenhle blog, psycho-deník, psala skoro už 5 let), dostávám ráno a večer takovou nouzi na něco sladkého, že po večerech sjíždím roztodivná videa. Videa pejsků a kočiček a morčátek a všeho chlupatýho, přítulnýho a hravýho, co je sladký aspoň z vidění. A kdo cukrový půst kdy držel, tak ví, že fakt nemluvím o pornografii.

3. týden

Jak by to mělo vypadat:
→Začínáte si osvojovat návyk již ten 21. den. To je všechno nové. Pakliže jste dojeli až sem, máte to nejhorší za sebou a nebude potřeba již žádné psychologické pomoci. Může vás sice bolet hlava (čistíte se), může se vám pojebat pleť (čistíte se), ale ta touha udělat místo banky cukrárnu, ta bude slábnout...

Realita:
→Jedu k našim na víkend. Kromě šuplete narvanýho oplatkama a čokoládou ségra taky zlomyslně peče dort a buchtu. Abych to zvládla i bez svěrací kazajky, kupuju si stévii ve formě cukru krystal. Stévií přeslazuju meltu, čaj, lačně si vařím kilo pudinku se stejným množstvím stévie jen pro sebe. S nikým se nehodlám dělit, oni mají čokoládu a buchtu. A vůbec, nemluvte na mě, čistí se mi tělo.

4. týden

Jak to má vypadat:
→Jste za vodou. Zřejmě jste se naučili nesladit a objevili celou řadu nových chutí. Když jdete kolem cukrárny, na dorty se ani nepodíváte, příčí se vám už jen ta představa. Přijde vám to příliš sladký, vystačíte si s ovocem. Jste navíc úplně nový člověk, máte nové návyky, čisté tělo, čistou mysl a vznášíte se radostí centimetr nad zemí.

Realita:
→Poslední den si vyrábím tabulku, kde v první části odškrtávám, kolikrát se ještě vyspím, než se budu moct jít přežrat do cukrárny a ve druhé části odškrtávám hodiny, kolik jich zbývá, než rozcupuju první obal.

Že to u mě nebudou nějak extra výsledky mi došlo až 4. týden, kdy jsem jela nakupovat čokolády na ten 31. den, abych oslavila to, že jsem půst vydržela a to prosím pěkně bez asistence záchranářů.

Výsledek:

Nervy v prdeli a ani jedno pitomý kilo dole. Ne, že bych nějak chtěla nebo potřebovala hubnout. Ale sakra. To mi chtěj jako říct, že ta půl tabulka čokolády denně po celý měsíc není vůbec poznat? To jsem tu čokoládu nejedla celý měsíc úplně zbytečně?

Ale jednu věc si jen přeci odnáším a to mě velice těší. Domů už nebudu kupovat čokoládu žádnou. Žádnou. Žádnou. Možná se něčím naperu u babičky a u našich, ale doma si vystačím se stévií. Zachutnala mi. Společně si přesladíme cokoli jen budeme chtít - pudink, meltu, bílý jogurt a klidně i bramborovou kaši.

Takže ano. Cukr je droga. Absták je silnej. Měsíc to byl krutej a nedej bůh, abych to někdy chtěla opakovat. Ale závislosti na denní porci čokolády jsem se zbavila. A z toho jsem v ráži.

At žije stévie!
Ceho jste se horko těžko zbavovali vy?
Luc.

Třídní sraz po 10 letech: Na co se ptát

A přihlásí se ten, kdo už byl u moře.

Na třídním srazu po 10-ti letech chce člověk zapůsobit.
Musí udělat dojem.
Zvlášť před lidma ze základky, se kterými se loučil v době, kdy mu začaly všude rašit chlupy, roupy a puberta. Člověk musí ukázat, že to všechno je již minulost.

Což jsem hodlala předvést už ve svém manuálu třídního srazu.
Takže se všichni postupně zvedneme a řekneme o sobě pár základních informací.
A ostatní jsou zticha!
Aby někdo neokecával a něco nezakecával, vypracovala jsem pár otázek.
Přidělený časový limit pro každého: minimum 5 minut, maximum 10.

Ano, pamatují si mě i jako Xenu s dřevěným nožem.

• Jak se jmenuju - pro případ, že bychom to zapomněli nebo že bychom dotyčného pod tíhou 10 let nepoznali.

• Jak se mám - otázka na zahřátí, ovšem zde se pozná, jak moc velký je dotyčný kreativec.

• Co dělám - zaměstnavatel, pozice, náplň práce. Na sentimentality ohledně "splnil se mi sen", "jsem flexibilní a hodně cestuju", "na plat si nemůžu stěžovat" a "zde se můžu plně projevit" není nikdo zvědavý, pomlouvání šéfa však není nijak časově limitováno.

• Co jsem vystudoval - titul. Potřebuju znát titul. Obor mě nezajímá, jako správnej Čech si potrpím jen a jen na tituly.

• Kde žiju - název města stačí. To, že v rodinném domečku kousek za městem, to už je nepřípustné chlubení, které se nebude tolerovat.

• Partnerský vztah - s kým, jak dlouho, jak moc. Jen slovíčko pro orientaci (a o orientaci).

• Můj největší dosavadní úspěch - cokoli, co dotyčný považuje za směrodatné. Ale pozor, tohle je chyták jako ve škole! Na tomhle bodě se teprve pozná skutečná inteligence a někdo si na něm možná vyláme zuby.

• Kolik mám dětí - případně opět s kým, jak starý, pohlaví a jméno. Radši to vypisuju, aby nedošlo k nesrovnalostem a děti se nám nepomíchaly. 

• Jsem šťastnej? - jedna filozofická otázka nakonec, abychom mohli uronit slzu a dodali si tak povzbuzení, naději, společnou lásku a pocit otevřenosti, upřímnosti a jednoty. 

Udělat dojem. To je to, o co tu kráčí.

Můj geniální manuál třídního srazu - k mému velkému překvapení - neprošel.
Koukám, že se nic nezměnilo.
V osmičce například, v době svého brutálního zápalu pro zdravou výživu, jsem prosazovala celozrnné knedlíky, hummus a naklíčenou pohanku do školních jídelen a taky to neprošlo.

Nikdy jsem holt nebyla třídní lídr. A doteď to nechápu.
Nějaké příhody z třídních srazů?
Luc.


PS: Mají se všichni dobře, jsou šťastní, úspěšní a dostudovaní. Zaplaťpánbu, že se na to nikdo neptal mě.

Soutěž! BIO kosmetika Unique dle vlastního výběru

Dneska je přesně ten den, kdy je dobrý pokoušet štěstí.
Prostě to vím. Štěstí se totiž musí pokoušet každý den, i když né každý den se může zdát výhrou v loterii. Ale třeba právě dneska to vyjde.

Soutěžíme totiž o úplně novou dánskou BIO kosmetiku na českém trhu.
Zaměřuje se především na péči o vlasy, ale i tělo si přijde na své. A najdou se tu unikátní věci. Je to značka Unique.

Co Unique používá za ingredience?

Rostlinné emulgátory, certifikované rostlinné extrakty, certifikované organické rostlinné oleje, certifikované organické mléko, jemné konzervační látky, certifikované organické esenciální oleje, certifikované fair trade suroviny a lokální ingredience.

Co odmítá používat?

Parabeny, propylenglykol, PABA sluneční filtry, syntetická barviva, syntetické vůně, nanoingredience, geneticky modifikované suroviny, formaldehyd, deriváty formaldehydu, jedovaté chemikálie, lanolin, SLS/SLES, triethanolamin (TEA), EDTA, močovinu a testování na zvířatech.

A o co hrajeme? 

Zajímavá tělová péče? Zkuste třeba Chrpové mléko s aloe vera, mlékem a pampeliškou. Vlasový styling bez silikonů? Nejprve se dá použít sprej s mořskou solí na zpevnění vlasů, poté silný fixační sprej bez vůně. Jako rychlá vzpruha pro namáhané vlasy pak může být bezoplachový kondicionér ve spreji, který bojuje proti narušení vlasu vysokými teplotami.

To jenom na ukázku.
Pakliže vaše srdce, respektive tělo a vlasy prahnou po BIO výživě, můžete si zahrát o voucher v hodnotě 500 Kč na výrobky dle výběru. Poštovné je samozřejmě zdarma.

Podmínky?

 

1.) Napište mi do komentáře, co byste si od Unique v případě výhry vybrali (vybírat můžete na stránkách Bio-shopik)
2.) Budu potřebovat znát Váš email, kam Vám voucher zašlu :-)
3.) Žádná třetí podmínka není, ale můžete mi napsat cokoli dalšího. Budu ráda.

Soutěž probíhá od 14.4. - 21.4.2015 včetně a vyhlášená bude na mém Facebooku. Výherce vybere Random.org

Držím palce, 
Luc.

Holandské domy: Tady končí veškeré soukromí

Takový ťuťuňuňu zahrádky. Ty krásně zastřižené pámelníky. Úžasně barevné záhony před barákem plné různobarevných kytiček, rostlinek, keříků. Nikde žádné skleníky s okurkama, nikde žádné prádlo sušící se na balkoně, nikde rozmlácené silnice...A domečky načančané a sladké jak z reklamy na zdravý cukr.

Jebat holandský domečky!
Jsou sice děsně pěkný, díky těm obrovským oknům super prosvětlený a možná i celkem chytře vyřešený, ale je to zlo. Pro mě minimálně. Diskriminuje to mojí domácí pohodu v mnoha ohledech.

1.) Velká okna jako výloha bytu

Holanďani jsou exhibicionisti. To je jasný už z těch obrovských oken, ze kterých člověk vidí přes celý obývák až do kuchyně. Plus si někdo dá tu práci a vystaví do oken pár veledůležitých starožitností, drahé kameny, zuby po babičce (či rovnou její fotku) anebo kočku.

Jako chodci, co prochází kolem, mi to nijak nevadí. Ba naopak. Mám plno inspirace co se týče zařízení domů, aniž bych musela do Ikey nebo listovat katalogy. Omrknu odstín skříní, barvu gauče, šlehnu okem po elektronice, mrknu, co dávaj v televizi a ještě stihnu kouknout na obrazy na stěně.

Ale žít tam, aby mi všichni koukali dovnitř? To jako že bych musela pořád uklízet? Furt mejt ta okna? Chlubit se tím, že máme nábytek každý pes jiná ves? Tomu mám říkat soukromí domova?

2.) Ideální po ránu

Další děsivá věc, hlavně pak po ránu, je moje tvář. Respektive vlasy. Respektive i to, v čem spím. A to prostě nechci sdílet se sousedama (i když jsou to moc milí, přátelští a vřelí lidé, kteří mi zamávají z každé místnosti, když se pohledem potkáme). Když se probudím v Holandsku, naproti obrovskému oknu do ulice, nemůžu jen se tak na postel posadit, zívnout si, protáhnout se a ve vší bolesti (jaké jen vstávání obnáší) se dobelhat z dohledu.

Naopak. Jakmile přijdu aspoň trochu k vědomí, musím zůstat ležet, překulit se na zem a po ní se rychle skrčená odplazit do koupelny, kde se dám do pucu ještě před tím, než usednu v kuchyni ke snídani, abych lidem mohla ukázat, jak moc mi přes noc vytrávilo.

3.) Koupelna. Další velký problém.

Jak už jistě tušíte, i koupelna je prosklená. U mé tchýně je to konkrétně ta strana naproti záchodu a vaně. Tam už je sice jakási záclonka, i tak mám z vany ale slušnej výhled na lidi v okolí. Nedávno jsem takhle viděla, že přijel kurýr se zásilkou ještě dřív, než stačil zazvonit. Křičela jsem na Holanďana, ať mu jde otevřít, kurýr to slyšel a děkovně na mě kývnul hlavou.

Měla jsem z toho radost. Zaprvé jsem neseděla na záchodě, což by byla ta méně sexy varianta a za druhé jsem pomohla dobré věci.

Zamávej sousedům, jde se spát!

Můj osud je tedy zpečetěn. Už navždycky zůstanu v bytovce. Nebo v paneláku. Ideálně v hodně vysokých patrech.
Co vy? Někdo dobrovolně v Holandsku?
Luc.

Nejlepší vztah? Když ti dva nemluví stejnou řečí.

Je na čase naplánovat svatbu, miláčku.

Vztahy, kde ti dva nemluví stejným jazykem, můžou kupodivu přežít.
Vlastně právě proto.
Platí, že čím míň tomu druhému rozumím, tím větší mám šanci na úspěch.
Dokážu si omluvit všechno.
A začnu se chytat aspoň těch slovíček, která mu rozumím a zbytek už si holt domyslím.
V auře zamilovanosti to není nic těžkého. Jako například:

On: "I don´t love you."

Co rozumím já: "love you."

Nečekala jsem, že to řekne. Chci říct. Neřekla jsem mu to jen proto, aby mi to řekl taky. Stačí, že on to ví a že já to na něm poznám. To je víc než tisíc slov. Bude skvělý a milující otec. 

Já věděla, že mě taky miluje.

On: "I never want to get married."

Co rozumím já: "to get married."

Miluje mě a už je ready na ženění. Bože, jsem tak mladá. Nic jsem si ještě neužila. Neměla bych mu na to kývnout okamžitě. Nebo počkat potom se svatbou ještě třeba půl rok. Mezitím zjistím jeho příjmení a začnu nacvičovat podpis nového jména.

On: "I´m kinda scared of having children."

Co rozumím já: "having children."

Chce děti. Dokonce mluví v množném čísle. Doufám, že mě do nich nebude tlačit. Musím mu vysvětlit, že je ještě moc brzo. Musíme se ještě pořádně poznat. To není jen tak mít dítě. Je to zodpovědnost a muselo by se vyřešit, kde budeme bydlet a plno dalších věcí. Hlavně doufám, že jich nebude chtít mít nějak moc. Tak dvě tři děti maximálně, ale víc fakt ne.

Vidím to jasně - tři děti, barák u moře. Ale ještě se musíme poznat.

Dokud je vztah v této fázi, vše je sluníčkové a bez sebemenších pochyb.

Problém nastává ve chvíli, kdy se začnu učit angličtinu, abych mu porozuměla ještě víc.

Protože čím víc rozumím slovům, tím míň mám pochopení pro toho chlapa. Jasná přímá úměrnost.

Zodpověděla jsem tedy na vaši otázku o tom, jak jsme spolu mohli s Holanďanem vydržet, když jsem neuměla vůbec anglicky?

Luc.

5 zlomů v životě blogera

U dětí jsou zásadní zlomy jednoduchý - první zoubek, první třída, první pětka, první sex, maturita, státnice, svatba... Ale svoje milníky mají i blogeři. Což je občas větší průser než celá trapná základka dohromady.

1.) Prvních 1000 zobrazení denně

Nebo jakékoli libovolné číslo, které si předtím bloger vymezil jako hlavní cíl. Jakmile je číslo pokořeno a na blogu to začíná žít, je potřeba si tu slavnostní chvíli užít. Vychutnat si jí. Užít si ten pocit, že jsem hvězda, že jsem tak slavná, že nemůžu vyjít z baráku bez make-upu, aby mě náhodou v moment, kdy vynáším odpadky, nenačapali paparazzi. A víme všichni dobře, že ti číhaj všude!

2.) První hater

První hater je jako první menstruace. Všichni víme, že je jen otázka času, kdy to přijde. Víme, že jsme s tím museli počítat. Je to sice lehce nepříjemné, možná až bolavé, ale víme, že je to známka toho, že všechno funguje tak, jak má a že něco děláme dobře.

3.) Babička s dědou si založí Facebook

Člověk miluje babičku s dědou, stejně tak jako svojí máti (možná o trochu víc, jelikož v dětství byli vždycky na jeho straně proti mamce. A to se hodně počítá).

A právě proto se je snaží uchránit před svým blogem. A Facebookem. Zcela logicky. Zatímco na sociálních sítích ze sebe můžu dělat borce svými kontroverzními, sexuchtivými či provokativními texty, před babičkou a dědou jsem ale ta malá holčička, kterou pomáhali přebalovat!

4.) Objeví vás váš nadřízený

Blogování už nikdy nebude stejný poté, co vám šéf s ďábelským úsměvem řekne, že objevil váš blog.

A zatímco babička s dědou se nakonec ukáží jako největší fanoušci všeho, co napíšete, u šéfa už člověk neví. Za každým jeho slovem slyšíte narážku na svůj předchozí článek a zároveň se bojíte, že se pozná ve všech těch idiotech, o nichž píšete. Přitom o něm nepadne - tedy do té doby, než vás vyhodí na hodinu - ani slovo.

5.) Čte vás váš ex

Tohle už je dost těžký kalibr. Jakmile vám váš ex napíše kromě narozeninového přání i to, že se dobře baví u vašeho blogu, doporučuji to nebrat jako výhružku. Ovšem může to být fatální pro celý blog. Zvlášť pokud máte na svého ex pár šťavnatých vzpomínek, které si doslova žádají, aby byly sepsány na blog.

Já říkala, že milníky v životě blogera nejsou žádnej med.
Svatej první sex!
Co bylo hlavním milníkem na sociálních sítích u vás?
Luc.


PS: Zdravím babičku s dědou.
PS1: Svou nadřízenou mám upřímně ráda. Ani křivý slovo o ní!
PS2: Ano, drahý bývalý. Hodlám napsat přesně tamten příběh.