O kom píšu? O těch, co se nebojí!

Občas dostanu zjebáno, že o někom píšu.
Občas dostanu zjebáno, že jsem jeho hlášku naopak nepoužila. 
A hodně moc občas se přede mnou lidi bojí mluvit, abych to náhodou někde nepoužila. Že já s těma lidma vůbec kamarádím.

Mám 3 typy kamarádů:

 

1.) Ti, co toho mají hodně co říct a nebojí se to sdílet. Dokonce za mnou i sami běží, aby mi mohli odvyprávět, jakou perlu zrovna řekli a jak moc trapný/cool to bylo. Hned to mám prej napsat, když teda nevyzvoním, že to byli zrovna oni (nakonec to totiž vyzvoní sami, aby se mohli pochlubit.)

2.) Ti, co nemají moc co říct, ale ještě dřív, než usednu, tak musím na Bibli svatosvatě slíbit, že nepoužiju nic, co by mohli v průběhu večera říct. Pokud mi svěří to, že nechali kastrovat kočku, tak musím být maximálně diskrétní. Je to choulostivá věc a lidi by se kočce mohli veřejně posmívat.

3.) Ti, co mají co říct, ale zcela zákeřně to blokují. Protože je jasné, že šílenou a sekýrovací tchýni mají jenom oni. Nikdo jiný na celém světě. A tak by celý svět na beton pochopil, že se bavíme přesně o jejich tchýni.

Třetí kategorie kamarádů je ta nejhorší. Já bych to řezala. Protože doba je zlá. Ale dokud se směje, ještě se neumřelo.

Kategorie 1. - opravdové kamarádky z Love-Fashion

Svět touhle mou třetí kategorií "kamarádů" přichází o ty nejlepší příběhy, které by se mohly táhnout po generace. Mohly z toho třeba vzniknout příběhy, které by si lidi vyprávěli, že se to stalo kdysi u nich v rodině. Mohlo nás to dostat ze všech depek, rozchodů a splínů. Nebo to mohlo jako poučení pro naše děti.

No dobrá. Málokterý příběh, který jsem tu kdy vypustila, byl poučný. A pokud ano, pak se vám omlouvám za možné následky v podobě zničené morálky a slovníku.

Nicméně pro ty, co by mě někdy v budoucnu chtěli zjebat, mám jednoduchou rovnici:

Platí, že nepíšu o těch, co si myslí, že o nich píšu.

Naopak píšu o těch, kteří by si nikdy nepomysleli, že tou hlavní postavou jsou oni sami.

 

A pro všechny ostatní mám emailovou adresu, kde moc ráda přijímám historky ze života :-)

Luc.

3 rady cynika pro manželské štěstí

Slavíme s Holanďanem naše 4. výročí svatby. Dát na mou mamku, která mi celý dětství kazila větou o tom, že se v tom nejlepším má přestat, tak už jsem dávno rozvedená. Ale to ne. Rozhodla jsem se i tentokrát prosadit svou a dobrovolně tak začít odklepávat ten pátý rok.

Často se mě lidé ptají, jak je možné mít tak šťastné manželství. Při této otázce mi vždycky dojde, že být vdaná celé 4 roky je něco tak nekonečně dlouhého, že bych vlastně měla rozdávat rady na potkání.

A to já zase ráda. Jsem Češka. Radu a názor mám na všechno. A pro všechny. A zatímco se Holanďan kdysi bál, aby si domů nepřivedl holku bez názoru, tak pro příště bude za takovou hrozně rád. Ale abych to nezamluvila a mohla svou vrozenou moudrostí ovlivňovat masy.

Půjčovna tepláků? Jen tak. V manželství se to občas hodí.

1.)
Základ je myslet pozitivně. Opravdu. Člověk může být bručoun v práci, v soukromí, s otravnou rodinou i před kamarádama. Tam se to ztratí. Ale nikdy ne s chlapem. Nikdy si nesmím ani pomyslet, že by mohl kdy mít něco se svou sekretářkou, naopak musím předpokládat, že ty SMSky o půlnoci mu posílá maminka s pusinkama na dobrou noc a že kamarádky mužů existují.

2.)
Druhým pilířem velice kvalitního vztahu je mít na toho druhého něco. Buď něco, čím ho budu moci v budoucnu vydírat nebo na co ho naopak budu lákat. "Když budeš sekat latinu, na blog to psát nebudu." nebo "Vždycky jak po sobě dáš dolů prkýnko, dostaneš ... (doplňte si servis)"

Tady je dobré dobře si promyslet nabízený servis či službu. Jelikož druhý pilíř slouží především k utužení pouta manželského. Takže je blbost nabízet jídlo, protože láska sice prochází žaludkem, ale my se bavíme o manželství, ne o lásce.

3.)
Třetí věcí, která je rovněž nezbytná pro zcela funkční domácnost, je jednoduchá - znát jeho limity. Ve všem. Hlavně ty chvíle, kdy jsem poznala, že mám už radši sklapnout, že se mám držet v povzdálí a nebo ho prostě nechat spát, ty nám hodně daly. Tomu druhému to přinese (zcela mylný) pocit respektu a pochopení a to je hned na každém manželství znát.

A to je vlastně všechno, co za moudrosti můžu předat.
Já vím, já vím. Zní to možná trošku moc sladkobolně a přeslazeně, rovněž uznávám, že je to trošku ohraná písnička a těžké klišé, ale prostě to funguje.

Nám to prostě vždycky pokvete.
My se nerozvedem. My dva ne. Respektive pokud se nerozvedem po tomhle textu, pak už asi nikdy.
Jaké jsou vaše rady na krapet šťastný vztah?
Luc.

Intuice nebo něco, co vám zachrání život

Když jsem vycházela z baráku, nemohla jsem ani náznakem tušit, co se stane. A asi by mě nenapadlo, že Holanďana najdu doma strachy bez sebe a že ta rajčata nakonec nedonesu. Vypadalo to sice na bouřku a déšť, ale krásný a bez mráčků to konec konců není v Moskvě nikdy.

Vyrazila jsem na procházku i tak. Ulice už byly dost mimo centrum, takže jsem se zbavila fotících turistů a štrádovala si to zrychla pár bloků. To už ale začínalo silně pršet, tak jsem se rozhodla obejít jenom celou tu úctyhodně velikou budovu, kolem které jsem šla.

Nevím, co to do mě vjelo

A zrovna tam někde uprostřed celého komplexu mě to přestalo bavit. Nic obcházet nebudu, prší. Ještě jsem mrkla na nápis na tabuli, otočila se a šla v dešti zpátky. Nevím, co to do mě vjelo.

Minutku (dvě, tři...?) poté padla rána a kolem budovy se začala sbíhat vojenská ochranka.
Bylo to přesně to místo, kde jsem se před chvilkou otočila. Na centimentr přesně. Zvedl se černý kouř a něco začalo doutnat. Lehce v šoku a těžkém dešti jsem zapomněla na rajčata a běžela domů. Cestou jsem přemýšlela, jestli se to vážně stalo a jestli to hodlám dobrovolně vyklopit Holanďanovi.

Testování Holanďana

Podle mého to nebylo nic velkého. Ani žádné střepiny z toho nelítaly. Not a big deal. Vojáci plašili, ale od toho tam konec konců jsou, že jo.
Ale hodlala jsem otestovat Holanďanovu lásku - všichni konec konců říkají, že ten 7. rok je nejkrizovější - a jala se celou historku začít slovy: "A byla to tak obrovská exploze, že mě to málem zabilo. To máš štěstí, že jsem přežila. Co bys dělal beze mě?"

Přičemž pochopitelně směl odpovědět pouze to, že by brečel, byl v depresích a v životě už by se znovu neoženil, jelikož by ŽÁDNÁ nedosahovala takových kvalit, jakých jsem dosahovala já (asi tak metr a půl jsem přemýšlela, jaké ty kvality by to asi byly, ale bylo jich tolik, že jsem raději sumírovala kompletní scénář).

V duchu jsem mu dovolila sice nějakou tu milenku (ale až po pár letech), aby nestrádal úplně, ale rozhodně žádnou další lásku. Nakonec by se s milenkama vždycky rozešel (kvůli těm charakterovým nekvalitám).

Domů jsem tak přilítla dramaticky, abych vypadala co nejvíc v šoku, ale víc v šoku jsem byla já.
"Jseš živá? Bože, ty jseš živá! To mi taky nemůžeš zvednout telefon? Volal jsem ti dvakrát! Víš, jak jsem se o tebe bál?"
Heh?
"Proč ses o mě bál?"
"Nevím, ale v životě jsem to neměl. Najednou mě chytnul takovej strach, úplná panika, jakoby se ti něco mělo stát."

A sakra!
Tak to už je divný. To už je sakra divný. Holanďan nebejvá takovej cíťa a plačka. Trošku mě to znepokojilo a všechno jsem mu řekla. To už to byla hotová plačka, takže jsem se radši ani neptala, co by beze mě dělal. Abych ho nedodělala úplně. A hlavně to už přišlo morbidní i mně.

Druhý den jsem vyrazila ke stejné budově znovu. Celý chodník byl uzavřen, uprostřed vykopaná díra. Fakt netuším, co se stalo. Došla jsem ale k závěru, že jsem měla tentokrát obrovský kus štěstí.
A za to vždycky budu vděčná.

Poučení: 

• Být vděčná. Pořád a za všechno.

Poznámka: 

Takže jestli mě hned přepadla myšlenka na to, že super, ještě tady mám být, tak se zároveň vynořila otázka proč. Což je dost zákeřná situace, kdy si přemítáte veškeré špatnosti, které jste kdy napáchali a říkáte si, že odteď budete žít už jenom podle Desatera. Jenže v ten moment vás přepadne depka, jelikož víte, že tady končí veškerá sranda.

Někdo podobné zážitky?
Luc.

Focení pro Sushi Time

Jestli vás zajímá, jak se fotí obžerství, tak vás dneska vezmu do Sushi Time, pro které jsme s bandičkou Love Fashion fotili pár fotek z jejich zahradního pikniku.

Ten den nám ještě dělala společnost malá Kristýnka, kterou jsme odchytávali střídavě v zahradním oblázkovém jezírku a mezi stoly s nenafoceným jídlem. Poté, co si od všeho vyzobala jen to, co chtěla, nám už odmítla pózovat, vzala plyšáka a šla se prospat do kočárku.

Já si rovněž střihla svou rodičovskou premiéru a měla za úkol ji tak na chvilku pohlídat. S veškerou pýchou můžu říct, že mě poslouchala celé dvě minuty mého hlídání a rozbrečela se až minutu třetí, kdy chtěla jít k mámě do náručí pózovat k wokům. Byla zlatá.

A samozřejmě jsme nemohli zapomenout na mužskou část, tedy našeho kolegu Milana, který nakonec na všech fotkách vypadá nejlíp.

 

Zleva Milan Lípa, Jana Janata, Jane Bond, já (blog Love Fashion) a kuchař Lukáš Neckář.

Obrovské poděkování patří celému týmu Sushi Time na Andělu, který se o nás vzorně staral a hlavně Lukášovi, jenž se zase rozhodl, že nám připraví 6 stolů jídla a ještě nás vybaví vejslužkou na večer, abychom náhodou netrpěli hlady.

A za velkou míru tolerance ještě děkuji fotografovi Mickeymu a samozřejmě Kristýnce. I díky nim tu na blogu mám konečně něco stylového. #byltodobrejden
Luc.

Sama doma. A na dlouho.

Když se s chlapem loučíte na letišti a víte, že ho víc jak měsíc neuvidíte, dopadne na vás depka. Nebo spíše zármutek. Já byla ten den taková extra zaražená a smutná. Měsíc je jen přeci příliš dlouhá doba na to, aby vám polovička odjela.

A když spolu dva dlouho žijí - a to podotýkám ve velice milující domácnosti - je přeci normální a lidské být smutný. Člověka totiž přepadají černé myšlenky. Nechtěla jsem si nic připouštět, ale byly tam - jen přece je takovejch věcí, co se může stát. Radši ani nemyslet.

Je toho spousta. Poserou se já nevím pojistky, bojler, pračka a já na to budu úplně sama? To jakože mě čekají dny po tmě, dny bez vody, dny praní v ruce? Při téhle představě - to jsem akorát opouštěla letiště - mi bylo vysloveně do breku.

Jebat feminismus.

V tu chvíli mi blikla SMSka od Holanďana, že už mu chybím. Takže já tady řeším (v budoucnosti) rozbitou pračku a následné vyplavení sousedů a jemu prej už chybím. Vtipálek. Ale chápu ho.
Měl taky dost namále, jen přeci i on bude zažívat nová dobrodružství, když nebude mít pokojskou.

Ale říkala jsem si, že nebudu plašit, že mám skoro 2 měsíce volnej bejvák, kde zatím všechno (ťuk, ťuk, ťuk) funguje a je potřeba si jej tak plnohodnotně užít. Uspořádat divokovou párty, pozvat si domů desítky milenců a nabídnout azyl opuštěným pejskům, co najdu na ulici (a taky všem těm pejskům, co sedí přivázaní před krámem a kňučí, těch je mi dost líto, ty beru hned taky).

A bude ZOO!

Vracím se tedy do bytu s tím, že bude prázdný, tichý, smutný.
Tichý zaplaťpánbu ano, nikde neřve to Holanďanovo techno, prázdný zůstal jen kredenc a lednička a smutný ten byt je hlavně pro ten zubožený stav.

To je jasný, že když se loučíte s chlapem, že se mu snažíte pomoct s balením. Aby si něco důležitého nezapomněl. Moskva je v tomhle zrádná - zapomenete bundu a buď umrznete cestou z letiště, nebo vám nákup zimní bundy vylágruje bankovní účet spolu s úsporama na důchod. (Vím, o čem mluvím, věřte mi. Kdysi jsem tam byla nucená koupit sukni. Byla dost hezká.)

Takže abych vyhrála titul chápající manželky roku, opakovala jsem mu, ať se hlavně sbalí a o zbytek se nestará, že to kdyžtak (slovíčko kdyžtak je důležité!) uklidím. Prvních pár dní jsem však uklízet nic nehodlala.

Ten bordel vidím jenom já a já o sobě vím mnohem horší věci a vím, že jsem to v životě taky neměla jednoduchý, takže se umím pochopit a odpustit si to. 

Po týdnech domácího bezvládí jsem se ale přesvědčila argumentem, že jestli si sem chci dotáhnout nějakou zvěř (a teď nemluvím o milencích), tak bych trochu uklidit mohla, jelikož jsem zásadně proti krutosti, testování a utrpení zvířat v jakékoli podobě.

A to bude mejdan. Šťáva z červené řepy poteče proudem!

A to vám byl najednou bejvák, to vám povím!
Bejvák, co drží celou tu dobu v původním stavu. Jako prádlo, co vyperete v Arielu. Nikdo mi tam nedělal bordel, nikdo mi tam nepouštěl divnou muziku, nikdo nešpinil nádobí, ani nedrobil.
Může mi tedy někdo říct, proč je kolem toho loučení takové drama?
Luc.

PS: Tímto se přidávám do řad feministek, aby bylo jasno. Bojler už určitě vydrží!

Použití zdrobnělin podle Holanďana

To, že je Holanďan velký český lingvista, který dokáže do mrtě rozebrat každé slovíčko, to víme dávno. S češtinou je to prý leckdy horší než s ženskou - postrádá smysl pro logiku, jediné její slovo si lze vyložit mnoha způsoby a když už si je člověk něčím jistý, tak v tom bude určitě nějaký háček. Minimálně výjimka.

Ale což o to. Horší je, že některá česká slovíčka znějí Holanďanovi dost tvrdě. A to prosím nemá rád. Od toho jsou tu jiný jazyky. Můžete mít v angličtině nebo němčině celý repertoár sprostých slov a je to v pohodě, ale opovažte se něco podobného vypustit z pusy v jeho milované češtině.

V angličtině cokoli, ale česky jedině s láskou!

Aby tak vyjádřil své rozhořčení a přitom nezněl vulgárně, dal si mnohá slovíčka do zdrobnělin.

• "Vůbec nechápu, jak se mu to podařilo ukrást. Ten hajzlík!" - pár dní před naší svatbou mu zloděj v tramvaji ukradl peněženku i s dokladama. Člověk by si řekl, že je konec světa, že se nelze ženit bez občanky, nemluvě o všech těch kartičkách a penězích. Ale ne, když to byl jenom hajzlík. To je pak svět v hned příjemnějších barvách.

• "On ho propustil na hodinu. Na hodinu, no chápeš to? Ten darebáček!" - zprávy před spaním ho vždycky naprosto odrovnají, vyburcujou, zdevastujou. Zachází do nechuťáren a jeho slovník přiostřuje!

Pak jsou samozřejmě ještě věci, které má Holanďan osobně dost rád a čeština je nedokáže dostatečně ocenit. I pro tento případ je tak potřeba hodit zdrobnělinu.

Holanďan ovšem není jediný, kdo si oblíbil zdrobněliny. V práci v Kotvě by mohly vyprávět.

Pantoflíky - jeho pantofle velikosti 46, co zabírají asi tak půlku jeho zavazadla. Ale procestoval s nima půlku světa, takže je má rád!
Jeřábek - padesát metrů dlouhý jeřáb, jenž trčí hrůzostrašně nad celým městem. A staveniště, to je jeho.
Komínek - to byl ten jeho obří komín, který když se rozhodli zbourat, nepoložila ho pořádně žádná nálož dynamitu. Ale protože holt už nestojí, nějací darebáčci se mu ho rozhodli úplně bezdůvodně zbourat, tak je to chudák nebožtík komínek.

V ostatních případech se zdrobněliny používají jen tehdy, když potřebuje vyžehlit průser, nebo naopak pokud mě chce o něčem přesvědčit a něco mi nabulíkovat. Holanďan má pro češtinu jednoduše cit. A nebojí se jej použít. Já už mám však cit pro každou bejkárnu, která se za zdrobnělinou skrývá.
Luc.

Mluvit doma anglicky neznamená umět anglicky

Možná už neumím nepřímou řeč, ale rozkazy furt zvládám. Fotil Photograb.

Časy, kdy jsem se vyžívala ve frázových slovesech, anglických předložkách, nepřímé řeči o pěti souvětích a kondicionály jsem mrskala i v polospánku, jsou pryč.
Když jsem v Itálii žila mezi anglicky mluvící komunitou, byla jsem za machra. Britové v úžasu otevírali pusu, Amíci už nerozuměli.

Dobře, trochu přeháním. Jen chci ilustrovat fakt, že jsem bývala sakra dobrá.
Holanďan mi dával číst The Economist a když jsem to přelouskala, mohla jsem na něj za odměnu zkoušet nepřímou řeč plnou kondicionálů, frázových slov a záludných předložek po dobu jednoho celého večera v měsíci. Jinak jsem musela držet hubu.

A pak jsme se přestěhovali zpátky do Česka. Já znovuobjevila češtinu a angličtina pomalu začala chátrat. Nebylo kdy jí používat. Nebylo s kým ji procvičovat. Nebylo si s kým anglicky povídat. Že mluvíme doma s Holanďanem anglicky?

A taky umím dobře tvořit otázky. Foto: Daniel Špitálník

Podívejte, to, co my máme doma, tomu se říká manželství.
Man-žel-ství.
V manželství moc člověk s anglickou gramatikou nezamachruje. Co jako chcete v běžným životě použít za echt angličtinu, že jo.

"Umej nádobí." *

"Ukliď si to po sobě."

"Vyper mi to červený prádlo."

"Pojď už."

"Pořádně zamkni."

Pravda, s kondicionály už je to trošku snažší.

"Kdybys vydělával víc, mohli jsme bejt už dávno ve svým!"

"Spíš kdybys ty uměla vařit, tak bysme nemuseli utrácet za restaurace."

Jediné, v čem se angličtina jakž takž procvičí, to je tvorba otázek.

"V kolik přijdeš?"

"Cos dělal celej den?"

"Jak to, že nikam nejdeš?"

"Už budeš?"

"Miluješ mě?"

Jinými slovy: pokud se nevyžíváte přímo v sadu-masu, po večerech skutečně nepraktikujete brutálnosti a výjimky pokročilé anglické gramatiky. Což je k vzteku zvlášť tehdy, když za studium angličtiny zaplatíte za dva roky víc, než si za pět let vyděláte. Asi do toho SM půjdu. Nemůžu si dovolit zapomenout, jak se v angličtině tvoří rozkazy. Páč to už by byla jasná tichá domácnost...
Odpověděla jsem vám, jak moc umím anglicky?
Luc.


* Veškeré přímé řeči jsou smyšlené. Povětšinou. A zatím. Ono to jednou přijde...