Moje máti a moje ségra jsou si dost povahově podobné. Naneštěstí pro mě a pro taťku.
Ale s tím už člověk nenadělá nic. Jednou se to geneticky posralo a vypadá to, že ona povahová chyba se bude možná dědit dál. Já zaplaťpanbu z tohoto DNA cyklu byla vyjmuta a povedla jsem se pěkně. Údajně po babičce z Mladějc, co byla pořádná bordelářka a po dědovi, jenž měl básnické střevo a psal naší vesnici krutopřísnou kroniku.
Ale dneska si povíme o těch dvou. O mamce a sestře.
Obě jsou dost stejné, takové blbě poctivé. Musela jsem tuto neblahou skutečnost ségře sdělit. Bylo to s ní jednu dobu tak špatné, že za podpory naší máti dobrovolně chodila na vejšce na nepovinné předměty, které ještě začínaly v milou ranní dobu 7:00.
Jo, až takhle daleko to nechala zajít.
Promluvila jsem jí do duše a ona mi slíbila, že už to nikdy neudělá. Že bude chodit jen na předměty povinné, které nejde nějak obejít, ale zároveň že dodrží veškeré povolené absence. Chápejte, mít za ségru šprta, to by byla teprve ostuda!
Ségra si tak najednou začala vyspávat skoro až do nějakých nehorázných osmi ráno, do školy chodila jen na to podstatné - oběd a angličtina - a zbytek se biflovala ve svém volném čase. Tedy v práci. Mamka však odpočítávala dny prvním mrtvičkám, jelikož taková nepoctivost na ní byla až příliš.
Jakmile se blížilo zkouškové, byla mamka jak na trní.
"Morfologie? Učila ses? Umíš to všechno?"
"Co když to nedáš na poprvý? Budeš se jenom nervovat!"
"Tys to nedala? Takže už jenom dva pokusy? Co když to nedáš? Co potom? Roky vejšky v čudu? Co budeš dělat?"
Zatímco moje ségra zvládala školu celkem s přehledem, jelikož je konec konců chytrá po mně, mamka to nedávala vůbec. V tomhle tenkrát pomohly České dráhy, za což se jim sluší poděkovat. Pravidelný rychlík ze Strakonic do Budějc, kde ségra studuje, měl pravidelné asi hodinové zpoždění, které si tenkrát ségra kvůli zkoušce nemohla dovolit.
Došla zpátky domů pro auto, že teda do školy bude muset sama dojet.
Panika z toho, že pojede sama do Budějc autem, do toho obrovskýho megaměsta, kde je to samá křižovatka, byla silnější než její poctivost: "Víš co? Vůbec se tou zkouškou nenech stresovat, jo? Vo nic nejde. Tak to dáš příště, no. Hlavně buď na sebe opatrná. Vůbec na tu školu při jízdě nemysli. Hlavně, abys dojela živá. A napiš, až dojedeš!"
A to byl panečku najednou klid.
Co dokáže jeden zpožděnej rychlík...
Nějaké vaše zážitky ze studia?
Luc.
