Česká Miss 2016: Jak se rodí královna krásy

Když jsem šla před asi 10 lety na casting soutěže Česká Miss, neprošla jsem ani prvním kolem.
Měla jsem přitom výborně padnoucí plavky půjčené od své kamarádky a chůzi na jehlách pilovala doma po večerech. Moje sestra tenkrát plakala dojetím a říkala, že určitě vyhraju, že to je přeci jasný.

Neprošla jsem ani prvním kolem. Sestřička brečela podruhé.
Nyní - o 10 let starší - jsem dostala nabídku zúčastnit se soustředění s finalistkami, které se po exotickém Thajsku koná na farmě Čapí hnízdo.

Ironie osudu.
Ale jelikož jsem chtěla vidět aspoň malou část veškerého procesu "jak vzniká miss", nemohla jsem odmítnout. Jen přeci v ČR je koncentrace nádherných holek natolik vysoká, že člověka zajímá, kdo je ona vybraná desítka, která postoupí až do samotného finále.

A tak jsem tady. Po přednášce o etiketě a společenském chování.
Z krásné holky se totiž nestane Miss přes noc, a tak každé soustředění je nabité nejrůznějšími přednáškami. Mým úkolem je zúčastnit se celého programu s "misskami" a společně s pánem kameramanem je vyzpovídat do krátkých reportáží.

Photocredit: Česká Miss/David Váňa

Už po prvním dni mám spoustu poznámek. Většina z nich není závistivých:

• Finalistek je 10 a když pán bůh naděloval, na téhle desítce rozhodně nešetřil.
• Patronkou je Iva Kubelková. To, že tady pán bůh taky nešetřil, víme všichni už dávno. 
• Program je natolik nabitý, že se dívky v průběhu dne sotva stačí převléct.
• Večerní programy končí klidně i v půl jedné ráno.
• Budíček je leckdy i v šest ráno. Nevím, jak to vstávání zvládnu.O finalistky se nebojím. Ty už si prý zvykly.
• Při přednášce o etiketě, která je má připravit mimo jiné i na sobotní Ples v Opeře, zvládly dress code líp než já. 
• Základy stolování a společenského chování si pak dívky ověřily v praxi při čtyřchodové večeři, kde se jelo striktně podle protokolu.
• Co jsem netušila bylo, že make-up do společnosti by měl být perfektní, je však dobré se vyhýbat rudým odstínům rtěnky, nebo spíše obtiskům rtů na skleničce. 
• Po večeři dívky ještě pózovaly fotografům. 

"Zastrčte ty čtyři chody," zavelela Iva Kubelková a šlo se fotit.

Photocredit: Česká Miss/David Váňa

Po večeři je pak příprava na samotné finále, což je věc tajná, a tak jsem se rozloučila. Zítra brzo ráno nás konec konců čeká prohlídka farmy, kdy se vymění lodičky za botasky a poběží se do stájí, přednáška o stylu, dívky ještě focení a taneční lekce.

Když koukám, kolik toho musejí absolvovat - s úsměvem na rtěch a na podpatcích - říkám si vlastně, že bych jako finalistka odpadla sama už po druhé noci s pár hodinami spánku.

Já mám tu výhodu, že spánkový deficit okamžitě dohoním. Na druhou stranu to bude asi tím, že na mě žádná zářná modelingová kariéra stejně nečeká. A to je ten rozdíl.

Luc.

Osudová chyba: Sport

Podívejte. Já vím, že se tu ozvete taky jako anti-talenti na sport s tím, že máte s tělocvikem stejnou zkušenost, ale upřímně. Kdo z vás dělal reparát z tělocviku? Já ano, takže se se mnou nezkoušejte poměřovat. Nevyhrajete.

Sport mi nikdy nevyplavoval endorfiny. Naopak spouštěl hormony depresí, které se prohlubovaly s náročností daného úkonu. Tedy že kotrmelce byly v pohodě, skok přes kozu na úrovni podzimních depek, týmové hry už se konaly jedině se smrtí v očích. V očích všech mých spolužáků.

Tělocvik na základce

Byl peklo. Když si kapitáni vybírali lidi do svého mužstva, zrovna dvakrát se o mě neprali. Naopak.

"My Lucii nechcem, nechte si jí vy."
"To radši budem hrát v oslabení, než Lucii."

Zatímco mně se ulevilo, že si můžu sednout na lavičku a neaktivovat svůj hormon deprese, tělocvikáři mě nabádali, ať si to nenechám líbit, že takhle začíná šikana. Mezi námi - asi jo. Jít s někým do sporu před školním psychologem, vždycky mě obviní ze šikany. A z ublížení na zdraví. 

Šplh

Se šplhem jsem se dostala do křížku s tělocvikáři až v pubertálním věku. Opravnou zkoušku jsem šla dělat v hodině matematiky, což se mi nesmírně hodilo. Jestli bylo něco větší zlo než tělocvik, tak jednoznačně matika. Tělocvikáři mě omluvili s tím, že mě přeci nemůžou nechat rupnout z tělocviku, že by to byla ostuda i na hotelovce a já nasupěná naběhla na tyč. 

Prošla jsem. Nikoli proto, že bych zvládla šplhat, to chraň bůh. Ale proto, abych okamžitě šplhat přestala, "protože u toho řveš tak, jako bychom tě tu znásilňovali."

To utrpením.

Rugby

Když už povinnost školních tělocviků padla, věděla jsem, že mě čeká zářná budoucnost.  Že mám najednou šanci být světu užitečná. Abych podpořila štěstěnu, jela jsem vybrušovat angličtinu na English Campy. Angličtina se totiž hodí vždycky. A pokud hodláte na English Campech oblbovat Američany, je záhodno ji ovládat aspoň o fous líp než počítání.

To, že se zelené karty asi nikdy nedočkám, mi došlo v moment, kdy došlo na rugby. Nepochopení pravidel hry jsem sváděla na nedostatečnou slovní zásobu v angličtině. A v češtině taky.

Takže jak to vypadalo. Netuším. Pamatuju si jen - pokud si rugby nepletu s něčím ještě perverznějším - že v určitý moment - kdy na mě tým musel zařvat - se žádalo, abych oběhla snad půlku celého hřiště. Nebo něco v tom smyslu. Nikdy jsem ale nevěděla, na kterou půlku mám běžet, a tak pravidelně metla na špatnou stranu.

Baletka? Tak určitě.

Brzy mi tak došla ta krutá pravda. 
Tedy že seznamovat se pomocí (pomocí?) sportu je v mém případě osudová chyba.  Anyway. Evropani mi vždycky přišli víc vzrušující.

Nějaká osudová chyba na poli sportu u vás?
Luc.

PS: Teď mi vlastně došlo, že jsem si tímto článkem zabouchla dveře u Jágra.

Nejlepší přírodní a BIO kosmetika ledna

Kosmetiky není nikdy dost. Zvlášť té opravdu vydařené a čistě přírodní.
Trvalo mi dlouho dát dohromady další seznam dobrých a povedených věcí, ale věřím, že si tu něco najdete.

Acorelle Pěstící olej se třpytkami

 

Oblíbenec měsíce. Pěstící olej v BIO kvalitě s jemnými zlatými třpytkami je určen hlavně pro léto, kdy podpoří opálení a zároveň se postará o pokožku těla po slunění. Jenže v zimě je daleko užitečnější. Dodá trochu života mdlé pokožce. Suchý olej dodá lehký shimmer, takže jej používám všude tam, kde je potřeba holých nohou, rukou či odhaleného dekoltu. 

Výrobce jej doporučuje klidně i do vlasů, čehož se trochu bojím, ale osobně se mi osvědčil i jako shimmer na rozzáření obličeje. Na lícní kosti lepší jak kdejaký rozjasňovač či bronzer. Třpytky jsou jemné, nenápadné, kouzlo ale dodat umějí.

Dulcia Krémový deodorant pro muže

Přírodní deodorant založený na kombinaci jedlá soda + kokosový olej je skoro až sázkou na jistotu. Ono upřímně - takový deodorant si doma vyrábím sama, nic těžkého na tom není. Že jsem ale patlal, tak mi ze směsi většinou zbyde jen drolivá soda v podpaží, anebo ještě hůř - olejem zničené tričko. Spíš ta drolivá soda, která sice výborně chrání před rozkladem bakterií, ale s tílkem je prakticky neslučitelná.

Dulcia deodorant je naopak krémový a podpořen mnohými éteráčkami, které podpaží zdatně dezinfikují. Vybrala jsem si deo pro muže, nicméně bych asi opravdu doporučila nějakou dámskou vůni. Tahle mužská verze je na mě jen přeci příliš dřevitá. Účinek však moc ráda potvrdím.

SanyBIO prací gely

SanyBIO je značka v ČR úplně nová, ale uniknout by nemělo těm, co se snaží vyhýbat palmovému oleji a derivátů z něj. Tahle švýcarská firma nakupuje veškeré ingredience takřka lokálně (do 800 km od závodu) a sami si vyrábějí povrchově aktivní látky.

A kromě toho, že dbají na maximální šetrnost výrobků a férovost marketingu, tak si potrpí i na vůně. Jsou to vůně sice základní, voní hlavně po éteráčcích, nicméně jsou to vůně dost silné a svěží. Prací gely zkouším dva - rozmarýn a pomeranč a jeden s levandulí na jemné prádlo. Perou výborně, tam žádné připomínky mít snad ani nemůžu. Navíc po nich prádlo lehce voní i daným éteráčkem (což, mezi námi, nedávají ani mnohé přírodní aviváže).

Yarok Texturovací pasta na vlasy BIO 

Dostala jsem od Verči, která má obchůdek LadyBio, malé cestovní balení a skoro mě až začíná mrzet, že mi krátké vlasy odrůstají. Texturovací pasta je ve skutečnosti lehký našlehaný krém, se kterým i ze suchých vlasů vytvaruju prima plážové vlny. Samozřejmě čím kratší vlasy, tím lepší výsledek. Ale zatím to funguje pořád. Líp než většina gelů, které jsem kdy zkusila. Vlasy nejsou nijak slepené, není potřeba totiž velké množství.

Yarok má být profi vlasový styling, čemuž bych i věřila, ač nejsem kadeřník a na úpravu vlasů nejsem moc šikovná. Je to ovšem user friendly a oči mě přecházejí i z nádherného složení. A do příště otestuji jejich objemovou pěnu.

Řasenka Cosm´etika  

Téhle české značce fandím už řadu let a ještě mě žádným výrobkem nezklamala. Koncem loňského roku přišla s novými řasenkami, jelikož řasenky ze staré kolekce se vyprodaly celkem rychle. Ani se nedivím. Nová řasenka má dost podobný (stejný?) kartáček jako ta předchozí, jen díky úzkému hrdlu lépe stírá nánosy barvy.

Platí, že je to super řasenka, která se nerozmazává a nedrolí, dobře barví a řasy neslepí. Kartáček je užší, takže z něj nečekejte mega velký objem, jak je hezkým heslem mnohých reklam, ale dobře se s ním pracuje. A pro citlivky dodávám, že obsažená voda z heřmánku zklidňuje, šalvějová voda zase předchází podráždění očí.

Divine Herbal Vlasový olej

Tenhle olej jsem dostala od Andrey z Lohas Magazínu ještě před létem. Úplně jsem o něm zapomněla napsat. Na druhou stranu po více jak půlročním testováním ho můžu posoudit už se vším všudy.

Takže. Vlasový olej obsahuje 21 rostlinných a éterických olejů a 10 rostlinných výtažků zkombinovaných tak, aby celá směs pomohla znovu zahustit kštici, zmírnit vlasopád a podpořit rychlejší růst vlasů. Je tak jasné, že nemůže chybět ricinový olej, prokrvující rozmarýn, olej z černého kmínu, výtažek z heřmánku, lopuchu a kopřivy. 

A prostě jo. Masíruju pravidelně 2x týdně na noc, ráno olej vymyju. Rychlý růst vlasů se sice příliš nekoná, zato zahuštění pořádné. Výrazný je taky lesk vlasů (v tom ovšem hraje taky velkou roli henna) a fakt, že vlasy prostě už nepadají.

Po půl roce jsem ve třetině balení, nedávám jej totiž do konečků, jedu jen kořínky. A jelikož značka nemá v ČR ještě zastoupení, pište pro více info přímo Andree :-)

A ještě anglicky, ať se to hezky šíří:

Divine herbal hair oil is one of the most powerful hair treatments I have ever tried. And I have tried lots of them as I used to have problems with hair loss. After reading the ingredients list I knew immediately it is one of those products where you don´t pay for marketing, but for high quality ingredients.

I had been massaging the product into my scalp 3 times a week for a few months when I realized that I don´t lose hair anymore. For the first time in years! Right now I have much more hair than a year ago. I have a quality of hair that I used to have as a child. Unfortunately the massage doesn´t seem to make my hair grow faster, but I am glad for such a great improvement in hair loss and quality of my hair.

Tuhý šampon a kondicionér Soaphoria

Jestli hledáte přírodnější verzi LUSHe a jeho tuhých šamponů a kondicionérů, pak mrkněte po sortimentu Soaphorie. Já jsem nadšená moc. Šampon na můj vkus trochu víc pění než co jsem z přírodní kosmetiky zvyklá, ale pokud vymývám vlasový olej, tak jej vymyju napoprvé. Vlasy nevysušuje, necuchá a nádherně voní. Beru ho hlavně na cesty, kde je skoro nic nevážící alternativou tekutým šamponům. Jen na něj nemůžu najít odkaz na e-shopu.

Kondicionér Nutrieeze už je pak lahůdka, kterou jsem si v poslední době dost oblíbila. Je určen na suché a poškozené vlasy a že není tekutý, tak se ho nevyplácá tolik a vlasy tolik nezatíží. Přesto krásně "naleští".

100% Pure Oční krém Káva

Bezvodá libůstka na tmavé kruhy pod očima s kofeinem. Na tmavé kruhy sice netrpím, bezvodé krémy s aloe vera základem mám ale ráda. Sahám po něm vždycky, když potřebuju rychle vyběhnout do mrazů anebo když nemám čas si dopřávat olejovou péči. Lehce totiž matuje, výborně žehlí (slouží i jako anti-age krém na vyhlazení prvních vrásek) a je narvaný antioxidanty a vitamíny nejen z ovoce.

Ve složení se mi pak líbí hlavně rozmarýn, oregáno a tymián. Oční krém káva voní paradoxně po vanilce, což beru jako mírné mínus, jelikož není nic lepšího než se probrat s vůní kávy. Ale budiž. Nebuďme zlí. Složení je vymazlené a krém neuvěřitelně příjemný.


Letošní zimu tak zvládám převážně s bezvodými výrobky a příjemnými vůněmi.
Stejně se ale těším na příští přehled toho nej z kosmetiky. Proč? Protože než to dám dohromady, tak už bude jaro.

Potřebuju jaro. 
Luc.

Jak upéct perník

Věrný čtenář jistě zbystřil už s názvem článku.
Vsadím se, že podobně odvážný post o pečení jste ode mě nečekali.
Ale nezapomínejte prosím, že mám hotelovku. Tam se peklo a vařilo každé pondělí.
Takže si vezměte zástěry, jdeme na to!

Sedím na kafi s kamarádem, když mi najednou zazvoní mobil. Eliška.
"Promiň, to musím vzít. Volá kamarádka, má dost složitý životní období, víš?"
Ano, nikomu jinému bych to nevzala. Ale nejlepší kamarádce se pomoci musí. Bývá občas lehce... emočně nestabilní. Ne, že by to byla nějaká oficiální diagnóza, ona navíc bývá většinou zcela příčetná. Ale občas má holt krizi. Protože chlapi. Neptejte se.

"Ahoj, copak se děje?"
"Prosím tě, nevím, komu zavolat, tak to zkouším u tebe. Včera jsme si řekli pár fakt hnusnejch věcí, posral to on, ale já si teď říkám, že bych ho chtěla překvapit. Upeču mu perník. Myslíš, že tam mám dát marmeládu?"

Vidíte? Krize. Já vám to říkala. Ale nečekala jsem, že to bude takhle vážný. Byla jsem připravená na hodně. Na slzy. Na hysterii. Na scénu. Na to, že se rozcházejí. Na všechno jsem měla připravenou odpověď. Ale u pečení perníku mi došla slova.

"To víš, že jo. Bez marmelády je to suchý."

"No dobře," říká Eliška. "Mám tu recept na perník, je to jednoduchý, ale nevím, jak mám do těsta dát tu marmeládu, aby byla přesně uprostřed. Podle mě se to musí spéct dohromady, ne?"
"Eliško, miláčku, to nejdřív upečeš perník, pak ho rozkrojíš a potřeš marmeládou. Jinak to neuděláš."

Závažnost situace mi došla v moment, kdy už i kamarád spustil oči od displeye svého mobilu, nevěřícně koukal a čekal, jak se celé dráma bude vyvíjet.

"To je moc složitý, to nerozříznu. Tak já to poliju čokoládou, to bude stačit. Díky za pomoc, ještě se asi ozvu."

Ozvala.
Nejdříve, aby se zeptala, jak moc blbej nápad byl nalít těsto na alobal a jestli se z toho alobal po upečení sundá.
Podruhé psala, že čokoládovou polevu spálila, ale že už větrá a že než se její milý vrátí domů, po kouři nebudou už ani stopy.
Psala i potřetí. Prý našla Milku a jestli může rozpustit tu.
Než jsem stačila odpovědět, tak psala počtvrtý. Milka prý rozpustit nejde, asi je prošlá. Nicméně našla kokos, a tak to posype kokosem.
Pátá zpráva už byla fotka perníku. Vyvedl se prý mimořádně dobře.

Výborně. Člověk má ze sebe hned lepší pocit, když někomu může pomoci. Navíc se dmu pýchou. Ta hotelovka jen přeci k něčemu byla. (To já jí říkala, že alobal není dobrý nápad a že potřebuje čokoládu na vaření, pozn.)

Kamarád ale mé nadšení nesdílel. "Ty že dáváš rady kamarádkám, jak péct? Ty? To mi chceš říct, že je na tom některá s pečením ještě hůř než ty?"

Jako mezi námi - to byla dost jedovatá poznámka. 
To, že jsem nikdy nepekla ještě neznamená, že to neumím.
Já bych určitě perník zvládla. Kdyby šlo do tuhého.
Naštěstí mám ale rozum. A tak na to radši peču.

Luc.

Jak správně vychovat mladšího sourozence

Minule jsme si říkali, že nebýt mě, není moje ségra na světě. Skončili jsme částí, kdy mi došlo, že to dítě bude potřeba taky nějak vychovat a zformovat do nějaké vábné podoby. V ten moment začala celá ta řehole výchovy, která mě pochopitelně doprovází dodnes.

Ale buďme fér! Já jako starší sourozenec mám nejen vůči tomu mladšímu sourozenci povinnosti, ale i určitá práva, která rodiče uplatňovat nemůžou (přišla by na ně sociálka). Osnova mé výchovy měla 4 základní body a jak se k výsledku dopracovat, to už jsem nechala na svém nejlepším svědomí.

Naučit jí mluvit

To byla ta zásadní chyba! Ještě dneska bych si za to nafackovala. Zaprvé měla moje ségra od maličky těžce pedantské sklony a tudíž se to velice rychle zvrhlo v komandování celé rodiny a zadruhé se sestřička za celý život nenaučila tu pusinku zastavit.

(Jedinou výjimkou je porce svíčkové s dvanácti. Ta vám zajistí chvilku klidu do té doby, než sestřičce dojdou brusinky. Nebo knedlíky, pozn. blogerky.)

Na čem jsem ale musela zapracovat, to byla její výslovnost. Jako malé žvatlavé mimino mně místo Luci oslovovala láskyplně Pusy. Pussy. S odstupem času si říkám, že tehdy uměla anglicky lépe, než dnes.

Naučit jí chodit

To ovšem bylo užitečné, na rozdíl od mluvení. Dlouho to odmítala, a tak bylo potřeba přijít s inovační metodou. Jednou večer, když máti nebyla doma, jsme jí s taťkou měli hlídat. Šlo nám to výborně. Zařízli jsme to oba u televize a když nás nevzbudil ani půlhodinový hladový rykot té malé nenažrané bestie, došla si ségra pro jídlo sama. A najednou jak to šlo!

Rozvíjet talent

Mnozí v sobě neobjeví talent celý život. Já ho v sestřičce viděla okamžitě (vizte odstavec o pedantství). Jakmile tak uměla chodit (a bohužel i mluvit), bylo na čase to umět správně uchopit a využít.

Někdo by mohl říct, že jsem ségru nutila za mě umýt nádobí, zamést, uklidit exkrementy našeho psa nebo spoušť po rozbité skleničce s mlíkem. To je ovšem velice špatný úhel pohledu. Jelikož to všechno byly činnosti, které milovala dělat, já jí naopak denně dopřávala tu možnost se v tom rozvíjet a věnovat se svému koníčku již od plenek.

A chci říct. Teď z ní roste učitelka pro první stupeň, kde využije všechno z toho, co se díky mé striktní výchově naučila.* A můžu si já přát pro svoje skoro-dítě něco víc?

* Ještě jednou bude ráda vzpomínat na exkrementy psí.

Nenechat se napálit

Zde bylo potřeba dobrého příkladu, který by jí navždy utkvěl v paměti. Jednoho krásného dne jsem si tak z hrstičky posledních jahod udělala mléčný koktejl. Věděla jsem, že jakmile ségra zbystří, že já mám něco sladkého a ona ne, bude to chtít zákonitě taky. (Tuhle nemilou vlastnost má ostatně po máti.)

Ráda jsem jí vyhověla, ale jahody už nebyly. Podobnou barvu mléčnému koktejlu mohly zajistit jedině rajčata, a tak jsem použila ta. Příklad to byl znamenitý. Rajčatovo-mléčný koktejl v ní nechal tak silnou vzpomínku na ty 2 dny plné zvracení, že dneska už se nenechá napálit a už se nespokojí jen tak s něčím. 

Sestřička s máti na maturáku. A obávám se, že dá i tu vejšku. Se stejně širokým úsměvem.

Nikdo neměl hezčí dětství než moje ségra se mnou.

A ještě se mi výchova povedla. Ségru se mi podařilo zformovat do celkem vábné podoby.
A to učitelství jsem jí stejně už dávno odpustila.

Luc.

Potřebuju ségru. Nutně.

Byly mi 4 roky, když mi došlo, jak nefér tenhle svět je. 
Zatímco u sousedů bylo 5 dětí, což vám zaručovalo dostatek her, válek a odřenin na celé dětství, já žádného sourozence neměla.

Když jsem s tím přišla za máti, nebyla s ní řeč, což jsem nikdy moc nechápala. 

Já byla tak boží dítě, že se předpokládalo, že naši budou u vytržení pořídit si spoustu podobně povedených exemplářů.

Jelikož si to ale naši odmítali připustit, zašla jsem tenkrát promluvit do duše taťkovi. Vidím to jako dneska. Přesně vám řeknu, kde to bylo a co jsem měla na sobě. Jasně jsem mu vysvětlila, co se od něj žádá. Ségra, v lepším případě. Brácha v případě horším.

Taťka si říct naštěstí dal a pár měsíců na to mi bylo oznámeno, že sourozenec tedy bude. Svou první reakci si nepamatuju, ale pár vzpomínek mám:

1.) Den porodu

Věděla jsem od začátku, že to bude holka. Ale musela jsem slíbit, že to taťkovi až do porodu neřeknu. Už já měla být kluk. A když to nevyšlo u prvorozeného dítěte, muselo to vyjít aspoň u toho druhého, tedy posledního. Až do poslední minuty tak máti chránila taťku před zklamáním, že to bude další (boží) dcera.

Celá nadšená jsem pravdu vyklopila v moment, kdy jsme vezli máti do porodnice. Taťka byl na infarkt, máti v bolestech, já v extázi.

2.) Den po porodu

Druhý den jsme slavnostně nakráčeli za máti na pokoj. Okamžitě jsem se vrhla k postýlce, ale naši mě odehnali s tím, že musím být opatrná. Uraženě jsem odešla na chodbu a už se na pokoj nevrátila. Chci říct. Trochu vděčnosti by mi prokázat mohli. Nebýt mě a mojí přímluvy u taťky, tak to dítě nemaj!

3.) Z porodnice doma

Když se měla máti z porodnice vracet, uklidila jsem si dobrovolně (!!!) pokoj. Pro ségru. Počítala jsem, že je to naposledy, co uklízím já, jelikož uklízení patří k hlavní náplni života mladších sourozenců. Od toho ostatně jsou. Ségru ovšem okamžitě šoupli do postýlky do ložnice a já tak uklízela úplně zbytečně.

4.) První setkání

Že mám ségru a nikoli bráchu, toho jsem si dost považovala. Mé nadšení ovšem opadlo v moment, kdy jsem ji poprvé uviděla. Zatímco já byla už od narození kudrnatá blondýnka, ségru zdobil porost havraních vlasů až po lopatky a už tehdy měla náběh na srostlé obočí. Dítě vonělo sice dobře, když se to neposralo, ale vypadalo to jako yetti.*

No dobře, teď už je sestřička kost. A čí je to zásluha? Staršího sourozence. Vždycky.

První rok byla s miminem nuda. Moc známek zábavy to nevykazovalo. Jakmile to začalo být trochu zajímavé, došlo mi, že to bude potřeba vychovat. Dobře to vychovat. A to jsem nemohla nechat na našich.

Ale od toho tu my, obětaví starší sourozenci, jsme.
Vyhradila jsem si tenkrát na ségru veškerá práva a jak jsem jí tím zařídila krásné dětství, to vám povím příště.

Co vaši sourozenci?
Luc.

* Jak ségra začala růst, vlasy ze zad postupně vypadaly a obočí jsme jí oholili radši už před zápisem do školky. Dnes je to nádherná holka s hustou hřívou a krásným obočím, ale tehdy jsem jí právem říkala krtečku. 

Alena Klenot: Z tábora pro emigranty k hollywoodským hvězdám

Kdyby se v Hollywoodu točilo pokračování Podnikavé dívky, předlohou by scénáristům mohla být Češka Alena Klenot, která se z emigračního tábora vypracovala k vizážistce líčící například Cher, Lady Gaga nebo Celine Dion, se kterou jí navíc pojí letité přátelství. 

A já jsem moc ráda, že mi při své návštěvě České republiky poskytla rozhovor o tom, jak se jí to celé podařilo.

Jste na vrcholu zářné kariéry, nedávno jste třeba působila v Kanadě jako vizážistka Lady Gaga. Ale pojďme se vrátit na samý začátek. Kdysi jste emigrovala z Československa a skončila v Rakousku v uprchlickém táboře, měla jste nějakou představu o budoucnosti?

Když je člověk mladý, přemýšlí spíš, co bude v nové zemi dělat. Já v Československu vystudovala ekonomiku a přála jsem si jít na žurnalistiku, která ale nepřipadala v úvahu, jelikož byl můj otec na černé listině. Ono ale ani s tím „fantastickým“ komunistickým vzděláním ekonomie toho v cizině moc nedokážete, navíc ještě bez  ne velké znalosti angličtiny.

Protože jsem milovala televizi a líčení, rozhodla jsem se ještě v Rakousku zkusit vizážistiku. Tajně jsem doufala, že jsem podědila určitý cit pro barvy po své mamince, která byla akademickou malířkou.

Jak vypadal život a vaše manželství ten rok a půl, kdy jste po emigraci s manželem čekali na víza do Kanady?

Celé to začalo v uprchlickém táboře ve Vídni, kdy nás na týden s manželem rozdělili a jakmile jsme prošli přísnými kontrolami, při kterých se braly otisky prstů a zkoumala se naše minulost, tak nás jako rodinu poslali do Gasthofu v Innsbrucku.

Byla tam nádherná příroda, ale životní podmínky tvrdé. Dávali nám prošlé léky či vařili zkažená masa. Oblečení jsme dostávali jen to, co místní vyhodili. Neumím si představit, jak bychom to zvládli, kdyby si tam tenkrát manžel nenašel práci. Sice jako velice studovaný člověk, jenž mluvil plynně čtyřmi světovými jazyky, plavil manuálně dřeva po vodě, ale byli jsme za to rádi.

Měla jste půlročního syna. Co vás drželo nad vodou?

Byla jsem mladá, brala jsem všechno jako dobrodružství. Dokonce jsem tenkrát vyhrála i 2. místo Miss Innsbrucku a za našetřené peníze jezdila do Vídně na školu vizážistiky k Diorovi. A po večerech se samozřejmě učila jak němčinu, tak angličtinu, kterou jsem byla prakticky nepolíbená.

A i když se mi hrozně stýskalo po rodině, tak se přede mnou otevřely nové možnosti, nový život, nové příležitosti a věci, o nichž jsem v komunistickém Československu ani neslyšela.

Jaká byla vaše první práce v Kanadě?

Když jsme se dostali do Kanady, skončili jsme v Ottawě, což je vládní město, ve kterém se člověk k vizážistice příliš nedostane. Šla jsem tedy pracovat jako prodavačka do drogerie, na což mi základy angličtiny stačily.

Po roce jsme se pak přestěhovali do Toronta, kde v tu dobu akorát vypsali konkurz pro Yves Saint Lauren a já měla to štěstí, že jsem jej vyhrála a začala tak pracovat přímo v salonu. Dva roky na to jsem vyhrála konkurz pro Chanel, čímž jsem začala líčit i pro mnohé časopisy. Pořád jsem ale měla v hlavě práci pro televizi, které jsem se nechtěla vzdát. Sledovala jsem veškeré vypsané konkurzy a jeden z nich vyhrála. Přijímal mě produkční, který se později stal mým druhým manželem. Takže dodnes ten konkurz beru jako velice vydařený. Kromě vysněné práce mi přinesl i skvělého chlapa. 

Jak vaši práci ovlivnil rozvod, potažmo skutečnost, že jste byla svobodná matka v cizí zemi?

Abych nás se synem uživila, musela jsem pracovat. Zároveň jsem si však nemohla dovolit chůvu, a tak jsem syna po škole brala všude s sebou. Když bylo potřeba vyrazit s televizí do terénu, sbalila jsem všechno potřebné a udělala z auta náš pojízdný domov. Syn buď poletoval venku, nebo si v autě dělal domácí úkoly, četl si knížky, leckdy tam i usnul a já ho jen doma přenesla do postele.

Jakým způsobem jste se dostala k líčení celebrit? Kolik let vám to trvalo dostat se nahoru?

Trvalo to několik let, klientela přicházela pomalu, postupně, ale dá se říct, že tím hlavním zlomem bylo seznámení se Celine Dion. Tu jsem poprvé líčila na Olympijských hrách v roce 1994, které měl můj muž na starosti jako produkční. S Celine jsme si sedly hodně i lidsky a společně pilovaly angličtinu.

Celine se stávala v 90. letech stále slavnější, bylo tak potřeba jí líčit jak na vystoupení, tak i na videa či na focení. Tam jsem se postupně seznamovala s dalšími kanadskými hvězdami jako je třeba Shania Twain, Alanis Morissette, Shaggy. Pak přišla americká televize a s ní Janet Jackson nebo Cher. Tu mimochodem považuji za nejvíce charismatickou ženskou, jakou jsem kdy potkala.

Já bych se před podobnými celebritami styděla a měla pocit, že jsem jenom chudá holka z ještě chudšího Východu. Jak jste se cítila vy?

Tohle v Kanadě necítíte, je to země plná přistěhovalců a otevřená všem bez ohledu na národnost. Když navíc pracujete s celebritami, nejste v pozici fanouška. Jste si rovnocenní a každý jste špička v jiném oboru.

Když teď přeskočíme do vašeho současného života. Líčíte pro Chanel, jste nejen vizážistkou, ale i stylistkou amerických hvězd, přednášíte v Praze o tom, jak zůstat mladistvá a aktivní. Kdybyste ženám měla předat jednu jedinou radu, zkušenost, jaká by to byla?

Dbát o sebe jako o celek se vším, co k tomu patří. Zdravě jíst a hýbat se by mělo být samozřejmostí. Málokdo ovšem ví o bioidentických hormonech, o kterých přednáším. Já sama obdivuju především Američanky, které na sobě dřou ve všech směrech. Sledují přitom nové trendy, ale i nejnovější vědecké poznatky v oblasti well-being a o všem chtějí vědět maximum. Taková žena vás prostě ohromí v každém věku.

Na co jste nejvíc pyšná?

Že jsem se naučila pořádně anglicky. Je jednoduché naučit se komunikovat v angličtině, ale je nesmírně obtížné se naučit tak dobře anglicky, aby lidé nepoznali, že nejste rodilý mluvčí. Jistý přízvuk člověku vždycky zůstane, ale pokud i po létech v Americe mluvíte s přízvukem jako Ivana Trump, měla by vám být hanba.

Alena Klenot žije s manželem převážnou část roku na Miami, Vánoce však ráda slaví ve své rodné Praze. V České republice pořádá přednášky o bioidentických hormonech a letos se rozhodla jako vizážistka podpořit značku Biorganica, konkrétně její přírodní make-up Zuii. A i když se naučila výborně naučila anglicky, na její češtině nepoznáte,  že byla doba, kdy česky nepromluvila skoro 15 let. 

Luc.