Pustit tak chlapa na nákupy

Potkali se v Kaulfandu

Pustit Holanďana samotného nakupovat, víme, nedopadá nejlépe.
S potěšením projíždí každý regál a vždycky domů dotáhne něco, o čem jste vůbec netušili, že to může existovat, natož že je to tak smrtelně důležitý, jak to vždycky popisuje.

Minulý týden domů - společně s chlebem a rohlíkama - dorazila i velká dlouhá plyšová ovce.
Je to ten typ plyšáka, který dáte pod dveře, aby z vedlejší místnosti netáhlo. Jednoduše je to dlouhé, na jedné straně najdete bambuli místo ocasu a na druhém konci chlupatou hlavu.

Ovci můj drahý choť pojmenoval po anglicku "Sheepie" a putovala rovnou do postele.
"Vidělas nový zvíře v posteli?" spustil večer Holanďan. Víte, on už jednou takhle koupil plyšového slona. V Lublani. Měkoučký plyšák byl v hotelu na nočním stolku k prodeji za 20 éček, a tak Holanďan běžel na recepci a se slovy: "beru slona!" jim tam ty těžký prachy nechal.

Teď ke slonovi přibyla ovce.
"Potkal jsem ji v Kauflandu," spustil Holanďan. "A nemohl jsem ji tam nechat!"
"Byl tam ještě jeden chlápek v mým věku a s takovým nadšením na ty plyšový ovce koukal," začal vyprávět. Jelikož je Holanďan dost společenský kluk, dal se okamžitě s oním taky-čtyřicátníkem do řeči: "Jo, to se vám ale opravdu líbí, že jo?" začal zdvořilý small-talk v supermarketu. "Jo, mně se taky líbí," odvětil pán.

"Ale bohužel," jak vzápětí dodal Holanďan, "ten chlap tam měl manželku. A manželka žádnýho plyšáka nechtěla. Hm. Bylo mi ho dost líto."

Manželka začala s manželem diskutovat o koupi ovce, což mi připomíná, že i já jsem hlavou rodiny, pokud jdeme zrovna nakupovat společně. "Ale tomuhle pánovi se taky moc líbí," hájil se manžel a ukazoval na seriózně vypadajícího Holanďana. I tak manželka jedním gestem nákup ovce zamítla a manžel poslechl.

Holanďan ovšem řádil na nákupech sám, a tak manželku výjimečně poslouchat nemusel. Nechal si od manželského páru ale poradit. V nabídce totiž byly ovce modré, ovce růžové a ovce šedivé. "Která se vám líbí nejvíc?" "Ta modrá. Je taková nejvýraznější," řekl manžel. Holanďanovi se ovšem líbila šedivá verze a tak tam všichni stáli, manželé a jeden cizinec, a společně vymýšleli, jakou ovečku pořídit. Nakonec se shodli na tom, že nejvýraznější je sice ovce modrá, ale tvar hlavy má nejhezčí šedivá.*

*Ty jo. Já jsem tak ráda, že se kluci shodli.

Bylo rozhodnuto. Šedivá byla nejhezčí, Holanďan ji tak pyšně přidal do košíku, poděkoval za pomoc s výběrem a spolu s Sheepie se rozloučili.

"Já jsem úplně viděl, jak ji ten pán strašně chtěl. Viděl jsem mu to na očích. Jako když dítě touží po nový hračce. Ale měl tam tu manželku a to nebyla šťastná volba, jak se ukázalo," řekl chytře závěrem.

A já bych ráda dodala následující: Chlapi prostě mají dětskou duši, a i když to možná mnohé ženy  nepochopí, je dobré je čas od času nechat nakupovat samotné.

A modlit se, aby jednou nepřivedli ovci živou.
Luc.

O dárcích a dorostenkách

Puberta je bouřivé, ale také citlivé pro všechno živé na planetě Zemi.
Pro dívky kvůli tomu, že začínají menstruovat a pro kluky proto, že vstupují do světa, jenž je od této chvíle řízen ženskými hormony a PMS. Zároveň stačí jediného křivého slova a dospívajícímu způsobíte rány na doživotí.

To ovšem nebyl případ mojí babičky. Dej jí pánbůh věčnou slávu.
Ta o mně za celý život nepronesla špatného slova a naopak si mou budoucnost malovala v zářivých barvách.

Ke dvanáctým narozeninám jsem od ní dostala krásně zabalený dárek.
Z balicího papíru vypadla krabička skýtající luxusní saténovou košilku na spaní. Dárek, kterým mě od té doby neobdaroval žádný muž, už tehdy stál neuvěřitelné peníze, ale babička tento dar považovala za zcela nezbytný.

Byla to investice do budoucnosti. Do mé budoucnosti.
Babička mívala vkus, a tak usoudila, že podobná noční košilka - krémové barvy a jednoduchého, leč rafinovaného střihu - přiláká nejednoho ženicha.

Minimálně, ale to před babičkou neříkejme nahlas, se mi postará o divoké milostné eskapády.

Ač byla košilka velikosti S, ve dvanácti letech se zdála být obrovská.
"Neboj," mávla rukou babička, když jsem namítala, že je mi dost veliká, "do toho časem dorosteš!"

Teď už je to víc jak dvanáct let.
Přesto jsem do té košilky nikdy nedorostla.
Pořád se ještě najdou partie, do nichž výplň chybí.

Promiň, babi.
Luc.

Když nenávidět, tak na úrovni

Ve světě jsou hate blogy velice populární.
Jenže ve světě se to umí udělat.
Jak tedy vytvořit "hejt" blog, který bude dobrý, zabávný a netrapný?

Musíte znát obor. A souvislosti.

Základem je dobře znát obor nebo prostředí, o kterém píšete a které hodláte kritizovat. Musíte být odborníkem v daném oboru. Pokud chápete jen třetinu z toho, co se děje, brzo vás někdo "sejme" jedním jediným komentářem.

Glosujte. Vtipně a s nadhledem. 

Nešvary, které odhalíte, je dobré vtipně glosovat - s nadhledem, s nadsázkou a ironií. Pokud tohle umění neovládáte, můžete si jej postupně pilovat třeba na Twitteru. Pokud vám ani to nepomůže a ironie a nadhled jsou vám cizí, neblogujte. 

Nejhorší, co se vám může stát, je, že se čtenář nebude bavit a vy místo svých morálních zásad odhalíte maximálně svoje frustrace a komplexy.

Budujte si jméno.

V zahraničí je spousta výborných "opozičních" blogů, díky nímž si autoři přišli nejen na spoustu čtenářů, ale i pracovních příležitostí. Blogují pod svým reálným jménem, protože vědí, že když dokážou správně a věcně argumentovat, mohou si vybudovat v branži jméno.

Pokud jste ovšem naprosto amorální, k tomu neschopní a nezaměstnatelní a jen potřebujete upouštět svým komplexům a stavět na odiv vlastní psychické poruchy, blogujte raději anonymně, jinak je jisté, že už vám žádná pracovní nabídka nepřijde. Nikdy!

Máte senzaci? Připravte si i důkazy!

Když přijdete s nějakou senzací, musíte mít i důkazy. Konec konců, kdo tvrdí, že bloger nemůže fungovat jako investigativní žurnalista?

Nevymýšlejte si.

Máte odhalovat a přinášet svým čtenářům pravdu, nikoli si vymýšlet báchorky za účelem co nejvíce pošpinit ty, o nichž píšete. Cítíte ten rozdíl? 

Buďte slušní.

Když komunikujete příjemně, bez urážek a agrese, hned si u čtenářů získáte aspoň nějaké sympatie a důvěryhodnost. Blog se hned lépe čte, když čtenář ví, že autor dokáže komunikovat v klidu, bez prasklé žilky v oku a když ví, že se dokáže omluvit a udělat si legraci i sám ze sebe.

Protože co se stane, když hejt blog psát neumíte?
Inu, příkladem nám budiž Černobílý blog.
Anonymní uživatel, jenž už v názvu prozrazuje, že všechno vidí černobíle, si hraje na znalce blogosféry.

Dlouho jsem se jím nezabývala.

Z principu nečtu nikoho, kdo si dělá hloupou legraci z druhých a nedokáže se zasmát sám sobě. Natož abych sledovala lidi, kteří vědomě a schválně ubližují komukoli na virtuální potkání.

Celkem dost to odsuzuju.

Když jsem minulý měsíc byla s Holanďanem na dovolené v USA, Černobílý bloger mě celou dobu obviňoval z toho, a že se živím jako společnice, a jsem tam “pracovně”. Přišel na to po dluhých uvahách poté, co jsem nezveřejnila žádnou společnou fotku s Holanďanem.

Mám důkaz. Mrkněte na printscreen z Instagramu:

A mám pro ČB blogera jednoduchou odpověď. Pár fotek z US:

Times Square

Společná v New Yorku

Tento článek vznikl na podporu Petry Lovely Hair a dalších blogerek, které byly Černobílým blogerem křivě obviněné. Byla bych ráda, kdyby se i ony k tomu vyjádřily a kdyby blogerky byly tím, čím by být měly v první řadě - inspirací pro ostatní. 

Nenávist ještě nikoho neinspirovala.
Pravda a láska ano.

Tímto pro mě celé téma končí. Nebudu se k němu už dále vyjadřovat a nikoho nikde osočovat či se obhajovat. Nehodlám si tímto špinit karmu. Ani jiné části vybavení koupelny. Nechám tak na každém, ať si obrázek utvoří sám. 

Jedno už víme ale jistě: hejt blogy tu v Česku nikdo psát neumí.
Radujme se tak z blogů, které nám aspoň umějí udělat radost...
Luc.

Co jsem vážně nestrávila

Mě příliš nepobuřuje fast-foodové stravování Američanů.
Těch 5 týdnů, které jsem teď v USA strávila, jsem zvládla bez úhony - nechytl mě žlučník, nepraskl vřed, neodrovnala jsem si žaludek, pravděpodobně i cholesterol zůstal v normě. Ale tlak mi lehce stoupal vždy, když došlo na stravování samotné.

Za dobu našeho road-tripu jsme vystřídali spoustu hotelů a motelů, z nichž ten nejhorší vypadal jak z béčkového hororového filmu a ten nejlepší jak apartmá z Pretty Woman. 

Přesto je pojila jedna věc - "kultúra" stolování a nádobí na jedno použití.

Papírové hrnečky na kávu s plastovým uzávěrem.

Talíře povětšinou plastové, případně směs papíru, plastu, molitanu.

Voda a džus, to patří do plastových hrnečků.

Příbory jsou rovněž z umělé hmoty.

Občas se dokonce najde i něco z hliníku.

A teď bych tu měla takovou slovní úlohu pro chytré hlavičky:

Průměrná americká rodinka o dvou dětech.
Každý člen rodiny si dá ke snídani pomerančový džus a kolu do kelímků. Rodičové usrkávají ještě z papírového kalíšku rozlévané kafe. Všichni čtyři si dají porci waflí nebo amerických lívanců, otec ještě použije další papíro-plasto-molitanový talíř na slaninu s vejci. Matka si běží přidat něco sladkého a děti potřebují další mini talířek na javorový sirup. Povětšinou si běží ale ještě pro druhou porci waflí, kterou však nemají šanci dojíst.

A teď mi vypočtěte počet veškerého odpadu a staletí, za která se tahle jedna jediná snídaně jedné jediné průměrné americké rodinky rozloží.

O rozkladu jedné průměrné americké rodiny ani nemluvě.
Luc.

Nejzákladnější zboží podle Američanů

Amerika, světe, Amerika.

Přijíždíme do Bostonu a zastavujeme u prvního Walmartu, jenž se u cesty nabízí. V nabídce je kromě regálů s jídlem i elektronika, oddělení s dětským oblečením nebo drogerie, ale my máme jasno - potřebujeme zásobu melounů.

Ve Washinghtonu jsme nad Walmartem přímo bydleli a desetikilové kusy jsme si tak vozili nahoru výtahem. To vám byl život, panečku. Tady procházíme celý obrovský supermarket, ale ovoce se zeleninou nemůžeme najít.

Když už si dáváme třetí kolečko, jsme vzteklí.
To, že mají v Americe trošku jiný systém řazení zboží než máme v Evropě, to už víme. Ale že by ovoce mělo být mezi elektronikou, to se nám nezdá.

"Prosím vás," zastavuje Holanďan prvního týpka s modrým tričkem Walmart, co tam doplňuje jogurty, "omlouvám se, ale nemůžu najít ovoce a zeleninu. Poradíte mi?"

A teď, přiznejte se, čekáte vtipnou pointu.
Já většinou i těm nejsmutnějším příběhům umím vymyslet zábavný konec.
Ovšem tentokrát nic podobného není v mých silách.

Klučina kývne a říká, že ovoce se zeleninou najdeme ve Walmartu o dva bloky dál, který je mnohem větší a nabízí tak komplet nabídku všeho možného.

"To víte," dodává s americkým úsměvem, "tohle je jenom malá pobočka, tady najdete jenom to nejzákladnější zboží...."

Bless you, America.
Luc.

New York City

Pittsburgh

NYC

Cleveland

Chinatown ve Washinghton DC

Pohled na New York

Pittsburgh

Pittsburgh

Někde na východním pobřeží

Cleveland

Z New Yorku: Módní agent mě zastavuje na ulici

Nebudete mi to věřit, ale následující příběh se opravdu stal.
Upřímně ale doufám, že nevěříte ničemu, co tady píšu.

5th Avenue, New York City.
Na kraji silnice chytám pokemony, když za mnou přijde nádherný kluk. Jak se vzápětí ukáže, nechce vůbec moje číslo, jak bych doufala. Je to scout jedné modelingové agentury, která sídlí nedaleko a ptá se mě, zda jsem někdy přemýšlela o tom, stát se modelkou.

Prý by mě mohli zastupovat.
Dává mi vizitku. Zve mě na fototesty do agentury. Ptá se, jestli mám smlouvu s jinými agenturami, portfolio fotek a zkušenosti s focením.
"Tall, skinny and beautiful," opakuje mi.
No teda.

Takhle dojatá jsem byla naposledy tehdy, když mi po roce a půl vyndavali rovnátka.
 

Ono se to v té Americe opravdu děje. Ti lovci talentů a módní agenti.
Jsem tu 3. den a hned takováhle nabídka, panečku.

New York, zasnila jsem se. To by byla destinace. A já od malička věděla, že sem patřím.
Chci říct. Vždycky vás ten osud přeci zavane tam, kam patříte. I za cenu toho, že vás někdo nečekaně osloví na dovolené, když chytáte pikaču. A konec konců - jsem tu třetí den, ale už mám úplně jasno, na jaké adrese bych chtěla bydlet.

Daniel se ještě ptá na můj věk. Když mu jej odhalím, vytřeští oči.

"Ah, that old? In that case...,"
That old? Trošku mi zamrzne můj americký úsměv na rtech. Ano, už mi není patnáct ani dvacet, ale tělo mám jak leckterá třináctka před vývinem! A ve tváři (skoro) ještě ani vrásku. Ovšem, narazili jsme na číslo jménem věk.
New York, baby.
Takže se asi spíš loučíme. Vyměnili jsme si kontakty, začal mě sledovat na Instagramu (tak to udělejte taky, jo?) a prý si napíšeme.

"So," dodává nakonec, "keep looking young, lady!"
A já vím, že je to v háji a že je úplně jedno, na jaké adrese bych tu doprčic chtěla žít. Vrátím se hezky do Prahy na Žižkov a jednou budu ledatak svým vnoučatům vyprávět, jak jsme mohli mít v New Yorku bejvák.

Kdybych se bývala byla narodila tak o deset let později. Spíš patnáct.

Luc.

Nejlepší letní čtení. Hodně stylu, lásky a humoru.

Noční stolek zatížen knihami, slibem, že začnu mnohem víc číst a černým svědomím, jelikož se mi to zatím tolik nedaří. Přesto aspoň posílám pár titulů, které se výborně hodí na pláž.

Felicia Day - Jak (ne)být divný na internetu, JOTA

Tuhle knížku mi poslali z Neoluxoru. Nevím, co mi tím chtěli říct.

Americká blogerka, herečka a online hvězda Felicia Day se zařadila po bok dalších amerických blogerek, které vydávají své blogy knižně. Jenny Lawson a její Fakt se to stalo? jsem konec konců taky kdysi dostala. Pro změnu od kamarádky, jež hlásala, že to je nejvtipnější americká blogerka a že se jí v mnohém podobám.

Jenny Lawson i Felicia Day mají (každá svou a jinou a jinak těžkou) duševní poruchu. Jenny víc než Felicia. Být blogerka ve Státech, hned jsme nejlepší kamarádky.

Ke knize tak můžu napsat jediné - je to šílené. Místy netušíte, jestli tohle autorka myslí vážně, jestli zkouší, zda máte smysl pro ironii a nadsázku v té nejvyšší možné míře, občas vás to rozlítí, ale povětšinou se skvěle bavíte a hodně se nasmějete. Je to vlastně dost na hraně. I proto, že víte, že za každým humorným příběhem je možná i spousta vnitřní rozpolcenosti a bolesti.

Jennifer L. Scottová - Madame Chic, Mladá Fronta

Aneb jak být elegantní každý den a zápisky o stylu z Paříže čtivou formou očima Madame Chic. Jednoduše praktický průvodce světem stylu, společenského chování, oblékání a elegance. Ač takřka příručka, měla by se tahle knížka objevit v povinné literatuře někdy na druhém stupni.

A ten boží pytlíček do kabelky koupíte na Loveyourhome.cz :-)

Pařížanky totiž můžou mít spoustu dětí, spoustu práce, spoustu tašek s nákupy, ale nikdy neztratí vrozenou eleganci. My Češky to vrozené nemáme, ale smysl pro krásu si pomalu a postupně budovat můžeme. Madame Chic to určitě probudí. A Madame Chic na úrovni vás zase provede chováním ve společnosti.

Michaela Dombrovská - Pořádek (nejen) v hlavě, GRADA

Míša Dombrovská působí na první pohled jako éterická víla, přitom je to jedna z nejsilnějších žen, co znám. A protože ji znám, léta ji obdivuju a vím, jak žije, tak vám její nejnovější knížku nejen s čistým svědomím doporučím, ale nejradši bych vám ji i vnutila.

Začněme pořádkem v hlavě. Konec konců, Míša je autorka Pravidel pozitivního sobectví, takže se můžete spolehnout, že ví, o čem mluví. Pořádek v hlavě se pak projeví i pořádkem v životě, pořádkem v bytě, pořádkem ve vztazích. Prostě pořádkem na všech frontách.

Míša vám ukáže, jak stačí udělat pár základních kroků a začne se všechno v životě propojovat. Píše to neuvěřitelně laskavým způsobem, který nepoučuje, ale velice jasně ukazuje možnosti. V knize samozřejmě nechybí ani konkrétní tipy a nápady a milovnice minimalismu si tu přijdou na své.

No a pak se v té knížce taky píše, že autorka blogu Život Podle Lucie je velkou propagátorkou přírodní kosmetiky a že máte číst její blog. Což je samozřejmě taky pravda. To jenom pro pořádek.

Anne-Marie O´Connorová - Dáma ve zlatém, Metafora

K létu patří lovestory. A Dáma ve zlatém je strhující příběh mistrovského díla Gustava Klimta a slavného portéru Adél Blochové. To, co prožívali v soukromí a co ukrývají Klimtova díla je jen malým dílkem celé knížky.

Oba hlavní protagonisté totiž umírají už v první čtvrtině knihy. A zbytek? Osudy desítek židovských rodin ve Vídni během 2. světové války i po ní. Jestli vás zajímá vídeňská smetánka a umělci 20. století, začtete se snadno. Pokud vás zajímá druhá světová, začtete se okamžitě. A pokud si žádáte velké a srdceryvné (a skutečné) příběhy lásky, od knížky se neodrhnete.

Ač si počtete o té největší krutosti války a jasně daných historických faktech, autorka si dala záležet, aby vypíchla ty nejzajímavější osudy vídeňských rodin. Ne vždycky to končí happy endem, ale po dechu budete lapat celých 454 stran.

Autorce tak patří můj obdiv za to, že ukryla učebnici dějepisu do roucha napínavého příběhu a překladatelce za to, jak skvěle to zvládla přeložit.

Tak. A teď bude tíha na vašich nočních stolcích.
Muhehe.
Luc.