Život podle Lucie v říjnu

Letošní říjen mě obohatil především o poznání, že babí léto a kruté mrazy může dělit jen pár hodin.
Jinak to byl ale krásný měsíc!

Max&Co. otevřel první butik v ČR

Italská značka Max&Co. konečně oblažuje i český trh, jelikož svůj první butik otevřela v OC Chodov. Celou otevíračku měla na starosti moje krásná kolegyně Anička, která je i po celé Pařížské známá svým rozsáhlým šatníkem a pečlivým výběrem módních kousků a značek. Aničku nikdy nepotkáte v ničem, co by bylo ušité horkou nití nebo snad ze špatného materiálu. Je tak více než příhodné, že Max&Co, značku, která spadá pod MaxMaru, zastupuje právě ona. 

Já jsem pro značku vybírala trojku módních blogerek, které se vám brzy představí. Jednou z nich je Ina-T., která je ve skutečnosti ještě krásnější než na fotkách. Já si odtud odnesla krátký svetřík pudrové barvy a zamilovala se do fialového kulicha.

Křest knihy Bez jablka  

  

V říjnu se také konal křest nejvtipnější knihy letoška - knihy Bez jablka od Michelle Losekoot a Miloše Říhy. Jejich stejnojmenný blog je pokladem české blogosféry a neznám nikoho, kdo by vám naservíroval větší porci zábavy na téma "partnerské vztahy" než tihle dva. 

Dorazit o pár lidí víc, už by si museli pronajmout Sazka Arénu. A stát ve frontě na podpis o pár fanoušků víc, už by to chtělo bodyguardy. Kmotry knihy se navíc stala Táňa Kuchařová a Ondřej Brzobohatý. 

Podle davového šílenství je mi jasné, že blog Bez Jablka znáte. Je úplně jedno, že už jste ho v návalech rozchodových depresí pročetli celý třikrát, protože teď to potřebujete mít komplet jako knížku. 

Taková knížka se hodí vždycky. Pomáhá svým humorem na prvním rande, na první společné dovolené, na návštěvě u jeho rodiny (ať jste spolu jakkoli dlouho) a je tak dobré ji opatrovat jako oko v hlavě. Jako by už nikdy neměl být dotisk a knížka nebyla nikde k sehnání.

Ale on dotisk bude. A snad i pokračování.

Benefashion

Jelikož je říjen měsícem boje proti rakovině prsu, konala se poslední den i módní přehlídka Benefashion, kde se přední české návrhářské špičky spojily, aby vytvořily unikátní kousky pro modelky, kterými se tentokrát staly samotné pacientky. 

Přehlídka, která neunikla pozornosti mnoha médií, se konala letos už podesáté a hold vzdávala všem ženám bojujícím s touto nemocí a zároveň měla sloužit jako osvěta s poselstvím, že rakovina prsu se nevyhýbá ani velice mladým ženám. 

Ze všech návrhů mě okouzlil například model od Kláry Nademlýnské či Liběny Rochové. Celou akci, která mnohé dojala k slzám, opět skvěle moderovala Iva Kubelková.                        

Říjen byl krásný. 

Čím obohatil vás?

Luc.

Co mě stresuje na antistresových omalovánkách

Když se loni přiřítila vlna šílenství po antistresových omalovánkách, běžela jsem pro ně taky.
Vybrala jsem si omalovánky ze světa módy. Byla jsem přesvědčena, že vybarvování kabátků, šatiček, kabelek a obrovských podpatků ze mě udělá nejen zenově klidnou žínku, ale rovněž mi to vytříbí vkus.

Když jsem nad tím hlouběji přemýšlela, přesvědčila jsem se, že vybarvování není daleko od toho, co dělají módní návrháři. S nadšením, že budu taky tvořit a vymýšlet a kombinovat, jsem si koupila omalovánky rovnou dvoje!

Celá uřícená jsem doma zjistila, že vymalovávat nemám čím, jelikož poslední pastelky, které jsem kdy vlastnila, nepřežily základní školu. Což jim nezazlívám, bylo to náročné období nejen pro mě. Znovu jsem se oblékla a vyrazila pro pastelky.

Samotné vybarvování považuji s odstupem času za velice terapeutické. Asi jako když jste single a musíte si sama opravit boiler. Taky víte, že když to zvládnete, budete na sebe hrdá a dokážete si, že jste silná nezávislá žena, ještě zdatnější než vaše vlastní matka.

Jo, ty zatracený omalovánky byly podobnej očistec.

• Předně jsem bojovala s pocitem, že bych měla něco dělat. V kuchyni plný dřez nádobí, spousta neotevřených emailů, spousta nedočtených knih a spousta nevytržených zdivočelých chlupů jménem obočí. 
• Ale hlavně se nestresovat!
• Následně mě nebavilo vybarvovat velké plochy. Ono se řekne kabátek! Ale vybarvovat ho i s límečkem, když se musíte vyhýbat všem knoflíkům a serepetičkám - jelikož bóže, on to musí být kabátek s kytičkovaným vzorem - bylo náročné a hlavně úplně zbytečné.
• Začal mě srát kytičkovaný vzor.
• Mezi námi: už je dávno out.
• Modelky v omalovánkách měly rovněž moc dlouhý a hustý vlasy. Rovněž zbytečné a hlavně nereálné. Vybarvování vlasů mi trvalo stejně dlouho jako by kadeřnici trvalo tohle nabarvit!
• A jestli mi vadil kabátek, tak kabelky byly teprve peklíčko. Ono nestačí, že to má zip a dvě ucha. Ještě tam musí být přesky a různé přívěšky.
• U kabelky s logem LV už mi naběhla cévka na čele. To to nemůže bejt aspoň fejk?
• Po půl hodince vybarvování jsem se rozhodla si nikdy nepořídit Louis Vuitton kabelku, i kdybych na ni někdy náhodou měla. Už z principu si radši koupím chanelku.

...a pak přijdou na vybarvování listy, kde sedí 4 kamarádky na kávičce, všechny stylově oháknuté do kabátků s knoflíčkama, do květinových či kostkovaných vzorů a s LV kabelkou a vy se bojíte, že vám popraská těch cévek víc.

• Šla jsem si k tomu otevřít víno. 
• S vínem mi došlo, že na chanelku nikdy mít nebudu.
• Rozhodla jsem se, že se tím nenechám stresovat. Přestanu řešit módu a začnu těm pitomým nakresleným modelkám líčit jen obličeje. Malá plocha, na které se ovšem dá kreativně vyřádit. To mi pomůže. To přesně potřebuju.
• Ty obličeje, a to vám říkám, nebyly moc povedené. Modelky neměly řasy, což mě iritovalo, a místo hezky tvarovaného obočí měly jen úzkou čárku.

Po třech skleničkách vína jsem tak vztekle všude domálovávala řasy a obočí.

Jelikož se mi tou dobou ještě doma neválely zásoby xanaxu, bylo potřeba se ke vzniklé situaci postavit čelem. Zaútočila jsem na první second hand, díky čemuž jsem po zbytek měsíce jedla jenom rohlíky, ale - zaplať pámbu - jsem se konečně totálně vyklidnila.

Luc.

PS: A proč vám to dneska píšu? Protože jsem vlezla do Levných knih, kde vyprodávaly stohy nejrůznějších anti-stresových omalovánek za pár korun. Musím říct, že vidět je tam, jak se válí a nikdo o ně nestojí, bylo také velice uklidňující.

Co je pro mě toxické? Palmový olej!

Problematika palmového oleje budí stejné emoce jako Miloš Zeman. Ale narozdíl od Miloše Zemana to s ním není ani zdaleka tak jednoduché.

O palmovém oleji jsem se rozhodla napsat pro soutěž LOHAS Bloger 2016, protože se s celou problematikou díky své práci setkávám dennodenně. Palmový olej máme dnes i ve věcech, kde vůbec není potřeba. Nikdo přesně neví, kdo nebo co za tímto náhlým nárůstem spotřeby PO stojí, vždycky však existují alternativy.

A zatímco u jídla si hlídat složení můžeme, u kosmetiky si člověk nemůže být jisti nikdy. A tak tedy v článku Ekologická katastrofa jménem palmový olej přidávám i pár tipů na kosmetické značky, jež se PO vyhýbají úplně (včetně jeho derivátů), anebo si aspoň hlídají, odkud PO pochází. I to je vodítko, které nám pomůže v tom, co změnit můžeme. 

Když jsem předloni psala pro Lohas Bloger článek Šetřím sebe i přírodu. Používám přirozenou antikoncepci, zvedl se o téma tak obrovský zájem, že mi z toho dodnes chodí spousta emailů. Palmový olej tolik pozornosti bohužel zřejmě nevzbudí, přesto doufám, že splní účel a najde si ty čtenáře, kteří po alternativách pátrají. 

Pokud mezi ně patříte i vy, pak doufám, že si nenecháte ujít Green Beauty Market 12.11., kde má být jak spousta workshopů na téma udržitelnost, tak i prodejní akce toho nejlepšího z přírodní a BIO kosmetiky. 

Děkuji za pozornost a prosím, teď článek o palmáči si vážně přečtěte. Potěšíte mě.

Luc.

Pustit tak chlapa na nákupy

Potkali se v Kaulfandu

Pustit Holanďana samotného nakupovat, víme, nedopadá nejlépe.
S potěšením projíždí každý regál a vždycky domů dotáhne něco, o čem jste vůbec netušili, že to může existovat, natož že je to tak smrtelně důležitý, jak to vždycky popisuje.

Minulý týden domů - společně s chlebem a rohlíkama - dorazila i velká dlouhá plyšová ovce.
Je to ten typ plyšáka, který dáte pod dveře, aby z vedlejší místnosti netáhlo. Jednoduše je to dlouhé, na jedné straně najdete bambuli místo ocasu a na druhém konci chlupatou hlavu.

Ovci můj drahý choť pojmenoval po anglicku "Sheepie" a putovala rovnou do postele.
"Vidělas nový zvíře v posteli?" spustil večer Holanďan. Víte, on už jednou takhle koupil plyšového slona. V Lublani. Měkoučký plyšák byl v hotelu na nočním stolku k prodeji za 20 éček, a tak Holanďan běžel na recepci a se slovy: "beru slona!" jim tam ty těžký prachy nechal.

Teď ke slonovi přibyla ovce.
"Potkal jsem ji v Kauflandu," spustil Holanďan. "A nemohl jsem ji tam nechat!"
"Byl tam ještě jeden chlápek v mým věku a s takovým nadšením na ty plyšový ovce koukal," začal vyprávět. Jelikož je Holanďan dost společenský kluk, dal se okamžitě s oním taky-čtyřicátníkem do řeči: "Jo, to se vám ale opravdu líbí, že jo?" začal zdvořilý small-talk v supermarketu. "Jo, mně se taky líbí," odvětil pán.

"Ale bohužel," jak vzápětí dodal Holanďan, "ten chlap tam měl manželku. A manželka žádnýho plyšáka nechtěla. Hm. Bylo mi ho dost líto."

Manželka začala s manželem diskutovat o koupi ovce, což mi připomíná, že i já jsem hlavou rodiny, pokud jdeme zrovna nakupovat společně. "Ale tomuhle pánovi se taky moc líbí," hájil se manžel a ukazoval na seriózně vypadajícího Holanďana. I tak manželka jedním gestem nákup ovce zamítla a manžel poslechl.

Holanďan ovšem řádil na nákupech sám, a tak manželku výjimečně poslouchat nemusel. Nechal si od manželského páru ale poradit. V nabídce totiž byly ovce modré, ovce růžové a ovce šedivé. "Která se vám líbí nejvíc?" "Ta modrá. Je taková nejvýraznější," řekl manžel. Holanďanovi se ovšem líbila šedivá verze a tak tam všichni stáli, manželé a jeden cizinec, a společně vymýšleli, jakou ovečku pořídit. Nakonec se shodli na tom, že nejvýraznější je sice ovce modrá, ale tvar hlavy má nejhezčí šedivá.*

*Ty jo. Já jsem tak ráda, že se kluci shodli.

Bylo rozhodnuto. Šedivá byla nejhezčí, Holanďan ji tak pyšně přidal do košíku, poděkoval za pomoc s výběrem a spolu s Sheepie se rozloučili.

"Já jsem úplně viděl, jak ji ten pán strašně chtěl. Viděl jsem mu to na očích. Jako když dítě touží po nový hračce. Ale měl tam tu manželku a to nebyla šťastná volba, jak se ukázalo," řekl chytře závěrem.

A já bych ráda dodala následující: Chlapi prostě mají dětskou duši, a i když to možná mnohé ženy  nepochopí, je dobré je čas od času nechat nakupovat samotné.

A modlit se, aby jednou nepřivedli ovci živou.
Luc.

O dárcích a dorostenkách

Puberta je bouřivé, ale také citlivé pro všechno živé na planetě Zemi.
Pro dívky kvůli tomu, že začínají menstruovat a pro kluky proto, že vstupují do světa, jenž je od této chvíle řízen ženskými hormony a PMS. Zároveň stačí jediného křivého slova a dospívajícímu způsobíte rány na doživotí.

To ovšem nebyl případ mojí babičky. Dej jí pánbůh věčnou slávu.
Ta o mně za celý život nepronesla špatného slova a naopak si mou budoucnost malovala v zářivých barvách.

Ke dvanáctým narozeninám jsem od ní dostala krásně zabalený dárek.
Z balicího papíru vypadla krabička skýtající luxusní saténovou košilku na spaní. Dárek, kterým mě od té doby neobdaroval žádný muž, už tehdy stál neuvěřitelné peníze, ale babička tento dar považovala za zcela nezbytný.

Byla to investice do budoucnosti. Do mé budoucnosti.
Babička mívala vkus, a tak usoudila, že podobná noční košilka - krémové barvy a jednoduchého, leč rafinovaného střihu - přiláká nejednoho ženicha.

Minimálně, ale to před babičkou neříkejme nahlas, se mi postará o divoké milostné eskapády.

Ač byla košilka velikosti S, ve dvanácti letech se zdála být obrovská.
"Neboj," mávla rukou babička, když jsem namítala, že je mi dost veliká, "do toho časem dorosteš!"

Teď už je to víc jak dvanáct let.
Přesto jsem do té košilky nikdy nedorostla.
Pořád se ještě najdou partie, do nichž výplň chybí.

Promiň, babi.
Luc.

Když nenávidět, tak na úrovni

Ve světě jsou hate blogy velice populární.
Jenže ve světě se to umí udělat.
Jak tedy vytvořit "hejt" blog, který bude dobrý, zabávný a netrapný?

Musíte znát obor. A souvislosti.

Základem je dobře znát obor nebo prostředí, o kterém píšete a které hodláte kritizovat. Musíte být odborníkem v daném oboru. Pokud chápete jen třetinu z toho, co se děje, brzo vás někdo "sejme" jedním jediným komentářem.

Glosujte. Vtipně a s nadhledem. 

Nešvary, které odhalíte, je dobré vtipně glosovat - s nadhledem, s nadsázkou a ironií. Pokud tohle umění neovládáte, můžete si jej postupně pilovat třeba na Twitteru. Pokud vám ani to nepomůže a ironie a nadhled jsou vám cizí, neblogujte. 

Nejhorší, co se vám může stát, je, že se čtenář nebude bavit a vy místo svých morálních zásad odhalíte maximálně svoje frustrace a komplexy.

Budujte si jméno.

V zahraničí je spousta výborných "opozičních" blogů, díky nímž si autoři přišli nejen na spoustu čtenářů, ale i pracovních příležitostí. Blogují pod svým reálným jménem, protože vědí, že když dokážou správně a věcně argumentovat, mohou si vybudovat v branži jméno.

Pokud jste ovšem naprosto amorální, k tomu neschopní a nezaměstnatelní a jen potřebujete upouštět svým komplexům a stavět na odiv vlastní psychické poruchy, blogujte raději anonymně, jinak je jisté, že už vám žádná pracovní nabídka nepřijde. Nikdy!

Máte senzaci? Připravte si i důkazy!

Když přijdete s nějakou senzací, musíte mít i důkazy. Konec konců, kdo tvrdí, že bloger nemůže fungovat jako investigativní žurnalista?

Nevymýšlejte si.

Máte odhalovat a přinášet svým čtenářům pravdu, nikoli si vymýšlet báchorky za účelem co nejvíce pošpinit ty, o nichž píšete. Cítíte ten rozdíl? 

Buďte slušní.

Když komunikujete příjemně, bez urážek a agrese, hned si u čtenářů získáte aspoň nějaké sympatie a důvěryhodnost. Blog se hned lépe čte, když čtenář ví, že autor dokáže komunikovat v klidu, bez prasklé žilky v oku a když ví, že se dokáže omluvit a udělat si legraci i sám ze sebe.

Protože co se stane, když hejt blog psát neumíte?
Inu, příkladem nám budiž Černobílý blog.
Anonymní uživatel, jenž už v názvu prozrazuje, že všechno vidí černobíle, si hraje na znalce blogosféry.

Dlouho jsem se jím nezabývala.

Z principu nečtu nikoho, kdo si dělá hloupou legraci z druhých a nedokáže se zasmát sám sobě. Natož abych sledovala lidi, kteří vědomě a schválně ubližují komukoli na virtuální potkání.

Celkem dost to odsuzuju.

Když jsem minulý měsíc byla s Holanďanem na dovolené v USA, Černobílý bloger mě celou dobu obviňoval z toho, a že se živím jako společnice, a jsem tam “pracovně”. Přišel na to po dluhých uvahách poté, co jsem nezveřejnila žádnou společnou fotku s Holanďanem.

Mám důkaz. Mrkněte na printscreen z Instagramu:

A mám pro ČB blogera jednoduchou odpověď. Pár fotek z US:

Times Square

Společná v New Yorku

Tento článek vznikl na podporu Petry Lovely Hair a dalších blogerek, které byly Černobílým blogerem křivě obviněné. Byla bych ráda, kdyby se i ony k tomu vyjádřily a kdyby blogerky byly tím, čím by být měly v první řadě - inspirací pro ostatní. 

Nenávist ještě nikoho neinspirovala.
Pravda a láska ano.

Tímto pro mě celé téma končí. Nebudu se k němu už dále vyjadřovat a nikoho nikde osočovat či se obhajovat. Nehodlám si tímto špinit karmu. Ani jiné části vybavení koupelny. Nechám tak na každém, ať si obrázek utvoří sám. 

Jedno už víme ale jistě: hejt blogy tu v Česku nikdo psát neumí.
Radujme se tak z blogů, které nám aspoň umějí udělat radost...
Luc.

Co jsem vážně nestrávila

Mě příliš nepobuřuje fast-foodové stravování Američanů.
Těch 5 týdnů, které jsem teď v USA strávila, jsem zvládla bez úhony - nechytl mě žlučník, nepraskl vřed, neodrovnala jsem si žaludek, pravděpodobně i cholesterol zůstal v normě. Ale tlak mi lehce stoupal vždy, když došlo na stravování samotné.

Za dobu našeho road-tripu jsme vystřídali spoustu hotelů a motelů, z nichž ten nejhorší vypadal jak z béčkového hororového filmu a ten nejlepší jak apartmá z Pretty Woman. 

Přesto je pojila jedna věc - "kultúra" stolování a nádobí na jedno použití.

Papírové hrnečky na kávu s plastovým uzávěrem.

Talíře povětšinou plastové, případně směs papíru, plastu, molitanu.

Voda a džus, to patří do plastových hrnečků.

Příbory jsou rovněž z umělé hmoty.

Občas se dokonce najde i něco z hliníku.

A teď bych tu měla takovou slovní úlohu pro chytré hlavičky:

Průměrná americká rodinka o dvou dětech.
Každý člen rodiny si dá ke snídani pomerančový džus a kolu do kelímků. Rodičové usrkávají ještě z papírového kalíšku rozlévané kafe. Všichni čtyři si dají porci waflí nebo amerických lívanců, otec ještě použije další papíro-plasto-molitanový talíř na slaninu s vejci. Matka si běží přidat něco sladkého a děti potřebují další mini talířek na javorový sirup. Povětšinou si běží ale ještě pro druhou porci waflí, kterou však nemají šanci dojíst.

A teď mi vypočtěte počet veškerého odpadu a staletí, za která se tahle jedna jediná snídaně jedné jediné průměrné americké rodinky rozloží.

O rozkladu jedné průměrné americké rodiny ani nemluvě.
Luc.