Přečtete si: To jsem já, Františka


Františku Čížkovou známe všichni jako módní kritičku českých celebrit a zároveň jako extravagantní osobnost, jejímuž stylu čtenáři Blesku, pro který píše, často nerozumí. I přesto však všichni hltáme každé slovo, které Františka svým svérázným způsobem napíše.

Nemusíme rozumět módě, abychom chápali, že ona je jednou z mála českých žen, která jí rozumí (i za nás). A místo strohého popisování róby daných celebrit vždycky získáme spoustu informací o střihu, materiálu, značkách a samozřejmě kýči!

Františka baví! Je velice sečtělá a svými edukativními texty povýšila módu na úroveň umění - umění se odprezentovat tací, jací jsme za pomoci toho, co na sebe oblékáme.


A tahle módní kritička, která má s Annou Wintour společného víc než mikádo s ofinkou, napsala knížku To jsem já, Františka. Spousta lidí od ní žádalo průvodce stylem, knihu o módě, příručku do společnosti. Mnoho jí blízkých lidí, jak sama píše, zase navrhovalo, ať napíše o svém životě. A tak to Františka propojila a vám se tak do rukou dostane zajímavá směska informací.

Příhody z showbyznysu prokládá vlastním životním příběhem a kdo umí číst mezi řádky, najde si tam leccos i o tom, jak si vytvořit vlastní styl, aniž by porušoval dress code. Každá kapitola vás hodí do úplně jiného světa a zavede k jiným problémům.

Františka Čížková je další ze silných žen, o kterých tu ráda píšu. Desítky let neviděla svého prvorozeného syna, prožila si velice bolestivé vztahy i rozchody, byla vyhledávanou návrhářkou, samoživitelkou a nikdy zlomenou ženou.

Knížka je osvěžující i tím, že z řádků cítíte, že Františka, která tu vypráví svůj životní příběh, je nejen velice inteligentní, ale úžasně vyrovnaná a moudrá. O svých mužích tak mluví bez ublíženosti a zášti, ba dokonce laskavě a mile.



 "Většina lidí volí - a nejen v módě - stádnost, neboť je pro ně bezpečná. Džíny mnohdy dosud předpotopně nazývané texasky či rifle jsou stále stavebním kamenem šatníku. Koktejlky, nemožné nohy zkracující legíny, na tělo upnuté skinny džíny v dámském i pánském vydání. Mikiny, trika, dlouhé topy, separátní saka a do společnosti do nich oblékané bílé košile...Je to těžká nuda, deficit osobitosti. Kreativity."

Františka Čížková 

A proto vám tuhle knížku s čistým svědomím doporučím. Obohatí vás. A to nejen názory na módu.
Lucie

Důkaz ženského přátelství


Ženská přátelství, pokud mluvíme o nejlepších kamarádkách, stojí na pevných základech. S nejlepší kamarádkou nás pojí nejen intimita, ale i spousta tajemství, tudíž se dá říct, že je rozšířenou verzí nás samotné. Dokud se teda nepohádáme kvůli chlapovi.

Troufám si ale tvrdit, že tu nejlepší kamarádku mám já. Po dlouhých hodinách mého nesouvislého, leč dost depkoidního monologu, to vzdala se všemi moudrými radami a slovy útěchy, rozzářila se a povídá: "Já jsem ti vlastně koupila dárek."

"Když jsem to kupovala, speciálně jsem myslela na tebe. Jeden je pro mě a druhý pro tebe. Obě ho budeme nosit vždycky při sobě, slibuješ?"


Talisman s podkovou pro štěstí.
Náramek přátelství.
Zlatá mince přinášející lásku, peníze, úspěch, výhru v loterii.
Nikdy bych si nemyslela, že si na to potrpí. Hlavně je to trochu kýč, běží mi hned hlavou. Ale budiž.

"Hele, jeden pro tebe, jeden pro mě, dej si ho do peněženky," nadšeně mi podává k mému velkému překvapení těhotenství test a s obrovským úsměvem mi pyšně ukazuje ten svůj.

Já věděla, že to nebude nějaká cetka! A jsem vážně pyšná, že tohle číslo je moje nejlepší kamarádka.

"Ale musíme si slíbit, že ho počůráme, až si budem jistý, že se tam objeví dvě čárky. A ideálně, abysme si to stejně načasovaly, abysme tloustly spolu."

"Počkej, ale já..."
"Hele, platí to jen do roku 2019, tak sebou hoď."

To mě dojalo. Nic hezčího pro mě žádná kamarádka neudělala. Tohle gesto mi jasně ukázalo, že už si nemám fňukat a že naše přátelství postoupilo zase na vyšší level.


Jaký nejzajímavější dárek jste od kamarádky dostali vy?
Lucie

Recenze: Neumím jinak než láskou


Neumím jinak než láskou. Tak se jmenuje divadelní představení o životě a manželství Boženy Němcové, na které jsem vyrazila v sobotu do divadla Viola. To, že půjde o výbornou věc, dala tušit už Táňa Vilhelmová v hlavní roli.

Božena Němcová je tu vyobrazena jako mučednice lásky, po které celý život prahla a kterou vlastně nikdy nepoznala. To, že její manželství s Josefem Němcem, ze kterého vzešly čtyři děti, nebylo šťastné a měla celou řadu nápadníků a milenců, víme ze školy.

Hra Neumím jinak než láskou je pak výbornou sondou do nitra ženy, která v době, kdy manželka byla jen od toho, aby posluhovala muži, toužila jak po manželství z lásky, tak i po životním naplnění. A po osobě, se kterou by mohla sdílet to nejniternější, co se v ní odehrávalo. Místo toho byla doslova udána jako dítě zralému muži, vůči němuž cítila pouze chlad.

On nedokázal "cítit" a ona urputně potřebovala trochu něhy, lásky a vřelého obětí. Dostávalo se jí toho sice vrchovatě od ctitelů a milenců, v jejichž náruči pookřávala. Ovšem aby to nebylo tak jednoduché, byla pro každého muže možná múzou, nicméně vždy příliš komplikovanou osobou. 

Nebylo těžké ji pochopit, přesto byla těžce uchopitelná. Narozdíl od většiny žen ví bezpečně, co chce. Lásku. Místy však umí jednat chladně a tvrdě. Nenechá si brát své ideály, ale ten největší boj svádí hlavně uvnitř sebe sama. I když Božena Němcová působí jako hromádka neštěstí, Táně se ji podařilo zahrát zároveň jako silnou, osobitou, uznávanou osobnost. Tvrdohlavou a svobodomyslnou zároveň.

Hra vás nadchne poetičností, jazykem vyprávění, dialogy. Úžasná a podstatná je její hádka s manželem, kde konečně odkrývá nejen všechnu svojí bolest, ale i zklamání a pocity méněcennosti.

Přesto nejde o žádné depresivní představení, má to spád a vtáhne vás to do děje. Občas se i zasmějete, dokonce. Občas vám přejede mráz po zádech. Prostě Božena.

Jak řekla Meryl Streep na předávání Zlatých Glóbů: Take your broken heart and make it into art.


A vzhledem k tomu, jak Božena Němcová ovlivnila českou literaturu, se můžeme snadno dovtípit, že její srdce muselo být doslova roztrháno na kusy.

Lucie

Hrají: Taťána Vilhelmová, Tomáš Pavelka, Aleš Procházka
Režie: Miloš Horanský



Život Lucie 3

A dočetla jsem knížku od Františky Čížkové. Skvělá záležitost. Zvláště porozchodová.


Tento týden byl relativně klidný.
V práci jsme měli poradu, kde jsem nad celým kolektivem zvítězila v počtu snědeného sushi, sušenek a chipsů z červené řepy.

Ve středu se vrátil Holanďan z pracovně-relaxační cesty po Asii. Navštívil Thajsko, Malajsii, přednášel v Singapuru. Přišel se podívat na můj nový byt a přinesl mi dárky k Vánocům a mimo jiné adventní kalendář, který mi před svým odletem nestihl dát.

Otevřeli jsme tedy chlívečky z prvního, druhého a třetího prosince a těšili se z dárků k Vánocům. A z přítomnosti jeden druhého. Přijel s novou, křiklavě oranžovou šálou a koupil si i skvělou péřovku ve stejné barvě. Slušelo mu to. Opálený sice nepřijel, ale bylo na něm vidět, že si odpočinul, trochu pohubl a dal se do kupy. Taky to nese špatně.

 

Když jsem se odstěhovala, z kouta v obýváku zmizel můj pracovní stůl a prázdné místo Holanďan nesnesl. Asi jsme potřebovali nějaký rituál rozloučení. Došel si tedy do Albertu pro množství krabic od banánů a celý kout tím zatarasil, aby zaplnil tu prázdnotu. Symbolicky. 

 

Já si zase pečlivě schovala veškeré vzkazy, které mi kdy napsal. Například ke každým narozeninám mi dával mimo jiné i přání, kde každý rok psal - aniž by si to kdy uvědomil - to samé. Že pro něj vždycky budu mladá teenagerka a na "mnoho dalších společných let". To samé mi nechával psát jako vzkazy ke každé kytce, kterou mi nechal poslat. Občas mi někam připravil vzkaz jen tak, nebo když odjížděl pracovně na dlouho pryč. Anebo pokud na mě něco čekalo v lednici. Všechny tyhle vzkazy, malé radosti a památka na to, že tu jen přeci je někdo, kdo mě miluje, jsem si nechala a schovala.

Taky jsem si vystavila všechny flakónky parfémů, které mi daroval. Midnight Poison od Dioru, cestovní sadu od Chanelu a Brasil parfém od Yves Saint Laurent, což byl můj první parfém vůbec. Dostala jsem ho ke svým dvacátým narozeninám.

Ty jsme slavili v Krkonoších. Při snídani, kde byla spousta Němců a Holanďanů, mi na stůl naservíroval všechny pečlivě zabalené dárky. Já to rozbalovala místo předkrmu a Němci tleskali nadšením. Pak jsme vyrazili na Sněžku. Byl krásný sluneční podzimní den, já si přišla na vrcholu blaha a zamilovanosti. A jediné, co mě tehdá dělilo od dokonalého štěstí, byl fakt, že našim ten den umřelo kotě.

Pak mi pomohl přestěhovat stůl, pevně mě obejmul, dal mi pusu a odešel. 

Den poté jsem se rozptýlila na schůzkách a v kině. Zajděte si na Tanečnici. Je to skvělý film. Příběhy silných žen miluju a tenhle je rozhodně jedním z nich. Samozřejmě ve mně vzbudil zase pocit naprosté neschopnosti, protože zatímco hlavní hrdinka měla jasné představy o tom, jak tanec bude vypadat, jak budou vypadat kostýmy, jaká bude produkce, já nezvládnu ani vymyslet další pořádný článek na blog.

Rozhodla jsem se ale, že si dám minimálně jeden rok plný kultury a využila tak všech příležitostí navštívit divadelní představení a filmy v kině. Dneska vyrážím na Táňu Vilhelmovou ve hře Neumím jinak než láskou. Jde o zobrazení života Boženy Němcové. Má to být úžasně napsané, zrežírované, zahrané, hodně depka a trochu doják. Super. Půjdu si pobrečet na veřejnost.

Ale vezmu si pěkné šaty a nové kozačky. Nalíčím se a budu zase hezká. 
Jaký byl váš týden?
Lucie

Taky jsem dostala růži od blízké osoby.

A taky jsem se konečně vybalila a zabydlela!

A o čem bude blog teď?



"A o čem teda jako budeš psát, když už nemáš Holanďana?" zeptala se mě kamarádka. Je pravda, že jsme si s Holanďanem často dělali srandu, že jestli se někdy rozvedeme, můžu ten blog rovnou zavřít. Jednou mi dokonce řekl, že jestli se s ním někdy rozvedu, začne on blogovat o mně.

Kamarádce jsem nedokázala odpovědět. Vtipné historky ze života umřely spolu s mým smyslem pro humor. "Hlavně z toho nedělej Sex ve městě, to už je deset let pasé," dodala. "Jo. A nemám boty od Blahnika," dodala jsem já.

"Tak už bys jednou mohla taky začít psát sama o sobě," řekla po chvilce přemýšlení. "Jak to myslíš? Vždyť píšu o sobě."

"No nevím. Vždycky si z blogu spíš působila jak stepfordská panička," řekla. Chytře.
"Náhodou! Stepfordský paničky by na ty boty od Blahnika měly!"
"Vidíš? Zase se snažíš bejt vtipná. Kašli na to, prostě piš o tom, co se ti honí hlavou a jak doopravdy žiješ."

"A vůbec. Místo bot od Blahnika by sis stejně koupila ty svoje olejíčky, dyť tě znám."
Pousmála jsem se. Jo. Má pravdu.


A tak píšu. Dneska si přijdu silná. Za víkend jsem přečetla pár knížek z Vánoc, komplet se zabydlela, rozhodla se vyházet půlku šatníku a nepracovala. Konečně jsem si koupila kozačky a pár obrovských svetrů. Pánských XL. Přemýšlela jsem, proč jsem to udělala. Nosím zásadně sukně, šatičky a rozepínací svetříky obepínající tělo.

Ale přišla jsem si jak nahá a potřebovala jsem se schovat aspoň za obří svetr.
A pořídila jsem si rudou rtěnku. Teď, když nemám koho olíbávat, můžu být aspoň hezká.
Jo, samota je terapeutická. Snad mě finančně nezruinuje.

Lucie



Život Lucie v jednom týdnu



Byl to týden zásadní.
Po řadě měsíců jsem se odhodlala napsat text o tom, že jsme se s Holanďanem rozešli. A začít to říkat veřejně, protože ač už jsme jsme separé řadu měsíců, nikdy jsem nikomu nic nepřiznala. Všechny bolesti jsou mojí niterní záležitostí, kterou odhaluju až v moment, kdy se s tím sama dokážu vyrovnat. Článek si v prvních čtyřiadvaceti hodinách přečetlo přes 20 tisíc lidí a odhaduji, že několik set z nich mi psalo a snažilo se pomoci.

Nikdy jsem netušila, že se s pomocí nabídnou lidé, do nichž bych to nikdy neřekla. A že tolik věrných čtenářek se mnou bude sdílet svoje podobné bolesti, rozchody a pády. Lidé nabízeli, že mi přijedou pomoct se nastěhovat, že se u nich můžu kdykoli vyplakat, že mi klidně půjčí do začátků a jedna čtenářka mě pozvala k sobě do Colorada. Psali mi také neznámí lidé, že jim můj blog vždycky pomáhal a že teď chtějí pomoci mně. První dny v týdnu jsem tak strávila v lehčí euforii z toho, že dobří lidé ještě existují a že jich mám kolem sebe spousty.

Děkuji vám tedy převelice.
A celkově to byl hezký týden.

Stěhovala jsem se


Přestěhovala jsem se do krásného bytu, který je takový malý salonek. Ještě žiju mezi krabicemi, jelikož nebylo příliš času na vybalování, ale těším se na postupné zútulňování. Spím na dvoulůžku v patře, kde v peřinách a s noťasem na klíně trávím většinu dne. Je tu teplo a spousta prostoru na kosmetiku, knížky, čokolády a tři peřiny!

Česká Miss odlétala na Miss Universe


Nítěné knoflíčky mě opravdu zaujaly.
Andrea Bezděková v národním kroji, který byl vytvořen speciálně pro Miss Universe.


Celý týden jsem vlastně žila Českou Miss. Začaly castingy, bylo oficiální zahájení nového ročníku a miss Andrea Bezděková představila róby od Terezy Sabáčkové, ve kterých nás bude reprezentovat ve světě. Byla nádherná! Zaujal mě také národní kroj, který byl posetý nítěnými knoflíčky, kterými se kdysi zapínalo povlečení. Dodnes je to pouze česká tradice, nikde ve světě to už neumějí. Knoflíčky pomáhali tvořit žáci s mentálním postižením, kterým poputuje i výtěžek z šatů, až se vydraží. Zatím ale Andree přejme hodně sil!

Otevíračka Kusmi



Kusmi čaje piju ve velkém a předpokládám, že se budu muset vrátit pro jejich čaj s mandlemi, s mátou nebo s růží, protože bez nadsázky lze říct, že kromě kvalitního čaje je hrneček po ránu malou voňavou terapií v mrazivých dnech.

Na otevíračku nové prodejny v OC Chodov jsem tak pozvala své oblíbené blogery a při té příležitosti jsem dorazila také. Uváděla se novinka Blue Detox, což mě přivedlo na myšlenku lehčího detoxu po náročném roce. Jo! Začnu zítra. Ale čaj jsem začala pít už včera, je vynikající.

S Milošem Urbanem v ateliéru


Miloši, úsměv!

Miloš Urban je vynikající český spisovatel a člověk, kterého začalo strašně bavit focení. Zřídil si ateliér, pořídil patřičné vybavení a jelikož se známe, stála jsem mu chvilku modelem. Miloš je velice milý a tvořivý člověk a brzy mu vyjde kniha s titulkou, kterou si sám nafotil. Bude se jmenovat Závěrka a já ji mám dostat i s věnováním. Moje knihovna začne být konečně zajímavá!

Vybírali jsme make-up pro Aňu Geislerovou na natáčení



Z tohohle mám opravdu velikou radost. Vlastně tomu pořád nemůžu uvěřit, i když to spojení je logické. Aňa Geislerová miluje jak péči Inlight, tak i bio květinovou dekorativku Zuii, kterou chce být líčená na natáčení i společenské akce. Sešly jsme se tedy s vizážisty, kteří ji pro nový projekt HBO líčí a můj tajný sen - tedy ukázat lidem, že i bio kosmetika může sloužit k profi líčení a patří i do záře reflektorů - se tedy pomalu začíná naplňovat. Díky, Aňo! 

Večery trávím převážně prací a po létech jsem začala poslouchat rádio. Pomáhá to. Když je moc ticho.
Jaký byl váš týden?
Lucie

Coco Chanel: Pohled zblízka


Okamžitě odložte veškeré motivační knihy od autorů, co si jen navzájem vykrádají myšlenky a předhánějí se v tom, kdo ze síly pozitivního myšlení dokáže vymyslet srdceryvnější příběh a začněte číst strhující životopis té, která obrátila Evropu i Spojené státy vzhůru nohama. A nikoli válkou, nýbrž módou. Řeč je samozřejmě o Coco Chanel. Návrhářce, která definovala eleganci a francouzský styl. 

Protože Coco Chanel tím, co dokázala, strčí hravě do kapsy veškeré motivační pisálky. Bez nadsázky totiž lze říct, že je to žena, která ovlivnila svět umění 20. století jako málokdo. Nevymýšlela totiž módu, ale poprvé ženám ukázala, co to znamená "mít styl". Svými modely, kde zkracovala délku sukní, dělala z žen nejen elegantní krásky, ale malými, leč výborně promyšlenými kroky se zasadila o emancipaci žen. 


Ona totiž byla ta, co vyrostla u jeptišek prakticky bez rodiny. Maminka ji zemřela, otec opustil. Nikdy se jí nedostalo vzdělání a i v pozdějším věku, kdy už patřila do velkého světa, měla problém s gramatikou, a tak raději nikdy příliš nepsala. A Paříž začátkem 20. století opravdu nepřála chudým děvečkám bez vzdělání. Mohly být v lepším případě oficiálními milenkami bohatých mužů, nebo kurtizány.

Jakmile se ale jednou začtete do Coco Chanel: Pohled zblízka od Lisy Chaney, pochopíte způsob jejího uvažování, kouzlo a sílu její osobnosti a zároveň masku, za kterou se skutečná Gabrielle, jak se původně jmenuje, skrývá.


Coco Chanel nepřicházela každou sezónu pouze s novými modely. Učila lidi využívat nové materiály a hrála si s ženskou postavou, kterou přetvořila k obrazu svému. Vytvořila parfém No. 5, který patří mezi nejprodávanější v historii, dala vzniknout "malým černým", byla múzou mnoha umělců i německého nacisty, byla rovněž závislá na morfiu a nenáviděla svoje dětství.

A kromě vytváření modelů vytvářela celoživotně legendu s názvem Coco Chanel. Vždycky věděla, čím ji přiživit, co si přimyslet, co zatajit a jak použít svůj vliv ve prospěch společnosti. 


Životopisů o téhle legendární návrhářce vzniklo už za jejího dlouhého života celá řada. Posmrtně snad ještě více. Až Lisa Chaney se ale dostává k dosud neuveřejněnému vyprávění a k lidem, kteří ji znali. Osvětluje zcela nová fakta, což tvoří z jejího života zcela jiný příběh, než jak jsme ho znali doposud.

A zatímco žasnete nad tím, jak Coco přemýšlela a tvořila, žasnete rovněž nad úsilím autorky, který si s knížkou dala. Navíc vás Coco Chanel vtáhne do světa tehdejší pařížské smetánky, mezi aristokraty a milionáře a zároveň vám něco předá ze svého estetického cítění. 


Prostě - vybraná společnost na 440 stránkách.
Vydala Eroika.
A teď mi doporučte nějaký fascinující životopis vy!
Lucie