Pamatuju si, jak jsem jako čtyřletá seděla každý večer před šatníkem a pečlivě si skládala "outfit" na další den do školky. V dobách, kdy se oblečení tahalo celý týden, já každý den musela chodit v každý den v něčem jiném. Zásadně jsem nosila sukýnky, které musely buď se zbytkem přímo ladit, anebo se aspoň doplňovat. Rovněž jsem si připravila veškeré svoje "šperky" - spoustu korálků a prstýnků s beruškami, můj poklad byl pak prstýnek s dinosaurem.
Tohle byl proces, do kterého mi nikdo nesměl kecat. Máti mohla podotknout jen to, ať se přiobleču víc, mezi její pravomoce ovšem rozhodně nepatřilo mě rvát do čehokoli praktického, ale hnusného. Potřebovala jsem být krásná.
Ve škole to se mnou nebylo o moc lepší. Podpatky jsem začala nosit už ve třetí třídě, všem navzdory.
Potřebovala jsem být krásná. Možná proto, že jsem byla celé dětství dost baculka, takřka nejbaculatější ze třídy. A tak jsem v pubertě začala drasticky hubnout.
Na tehdejších 168 cm jsem se dostala na váhu 42kg. Potřebovala jsem být krásná. Kurýrovala jsem z toho tělo několik let. Duši jsem ještě asi úplně nezahojila.
Celou základku jsem se neuvěřitelně dřela, abych školu zvládala. Musela jsem mít jedničky, maximálně dvojky, abych se dostala na střední. Byla jiná doba a s trojkou, jak jsem slyšela ze všech stran, mě vezme jedině učňák. A já nemůžu na učňák, protože nejsem praktická, zručná a rukama bych se neuživila.
To učení bylo každodenní peklo. Pamatuju si, že poslední roky jsem měla volno jen v pátek večer, sobota i neděle patřily miliardě úkolů a přípravám na písemky. Že bych byla přirozeně inteligentní jsem si o sobě rozhodně nemyslela.
Největším problémem mi byla matematika. Obsahy, objemy, pláště jehlanů a dalších podivných vesmírných těles jsem nikdy spočítat neuměla. Navíc mi to přišlo potřebné asi jako klíšťáci s encefalitidou. Jednou jsem dokonce musela přesvědčit máti, aby mi napsala omluvenku na čtvrletku z matiky, protože jsem věděla, že jí za jedna nedám. Ani za dvě. A trojka znamenala trojku na vysvědčení, tedy učňák.
Jediné, co mi z počtů šlo, bylo odpočítávání dnů, kdy tohle drtící se peklo skončí. Měla jsem u postele něco jako adventní kalendář a každý den si odškrtávala, kolikrát se ještě musím vyspat, abych dosáhla svobody.
Celý život se tak probouzím s tím, že nejsem ani příliš chytrá, ani příliš hezká a vždycky nedostatečně hubená. Například to, že mám asi rychlý metabolismus, protože můžu jíst co chci a netloustnu, jsem si přiznala myslím až loni.
První komplimenty jsem slyšela až na střední v Plzni. Mužům jsem se začala líbit a oni mně. V osmnácti jsem potkala Holanďana, který mi změnil život, do té doby jsem však bývala mužům jen milenkou, nikoli něčí přítelkyní.
Holanďan mě miloval a uctíval jako bohyni. Dělilo nás 20 let, ale ten rozdíl jsme nikdy příliš nepocítili. On mě bral jako rovnocennou partnerku a už po roce vztahu se mě ptal, jestli bych si ho vzala, kdyby mě požádal o ruku. To jsem maturovala. Jelikož šlo o starého mládence, který odmítá za každou cenu závazky, lichotilo mi to. A i časem se ukázalo, že kvůli mě je ochoten pohnout celým vesmírem, jak by řekli esoterici.
Jenže jsme se rozešli. A já až nedávno přišla na to, že jsem mu ty komplimenty nikdy příliš, bohužel, nevěřila. Chválil a podporoval mě ve všem, nikdy mi neřekl, že je to šílený nápad, i když to mockrát věděl.
V jeho očích jsem byla dokonalá, ale to jen proto, že mě miluje a není tudíž objektivní, říkala jsem si celou dobu.
"Promiň, nemiluju tě. A v posteli prostě potřebuju prsa," řekl mi nedávno někdo jiný. Drsný komentář znovu otevřel veškeré hrůzy mého nesebevědomí a postaral se navíc o další mindrák. Resp. vzhledem k velikosti mého poprsí spíše mindráček.
Ale jsou i momenty, kdy ze sebe mám radost. Radost mám z toho, že se sama dokážu uživit, ač pravda, jsem celkem skromné děvče. Nepotrpím si na luxus, nýbrž na kvalitu. Nepotrpím si na nákladnou módu, ale snažím se, aby mě zdobila osobitost.
Také miluju svojí práci. Je každý den úplně jiná, s úplně jinými lidmi a zároveň smysluplná. Propojuji lidi, ukazuju jim kouzlo a funkčnost BIO kosmetiky a mám vždycky radost za každou zprávu o zlepšení stavu pleti. Těší mě třeba, že se Aňa Geislerová nechává i na plac a společenské události líčit BIO dekorativkou Zuii. Těší mě, že si Martha Issová vyžádala vzorky make-upů, aby to mohla ukázat kolegyním a vizážistům na place. Teď jsem se dozvěděla, že za Zuii děkuje i Tamara Klusová. To se vždycky vznáším na obláčku euforie.
Jsem rovněž vděčná za všechny zprávy a dotazy od čtenářek. Jsem vděčná za úspěch tohoto blogu a za to, že lidi dokáže ve velkém přitáhnout, upoustat, pobavit, vyprovokovat.
Nemám možná prsa a vlastně si nejsem úplně jistá, zda bych do sebe nechala řezat a šla na plastiku. Možná teď vůbec netuším, co bych případně mužům mohla nabídnout, ale sebe samu jsem překvapila, když mi došlo, že jsem v podstatě veselý a usměvavý člověk plný energie a touhy měnit svět k lepšímu. Jen bez těch sluníčkových keců.
Nevím tedy, jestli se mám ráda. Možná jen trošku a určitě nedostatečně. Ale věřím, že nejsem úplně marná.
Co na sobě (ne)máte rádi vy?
Lucie
