Čekání na pomoc

"Ať vám paní doktorka předepíše nějaký lexaurin aspoň," povídá mi sestřička a posílá mě do čekárny před dveře čísla 4. Byl to den, kdy jsem odešla přehlídku, pozdravila se s pár lidma a pak se zhroutila.

Dorazila jsem ve stavu, kdy se mi sypal svět pod rukama a ať jsem se snažila sebevíc, klidu jsem nenašla a bolesti neutekla. A čím víc jsem se snažila se dát do pořádku a soustředit na cokoli hezkého, tím víc jsem v sobě dusila bolest, veškerá zranění a hlavně emoce.

Dávat najevo emoce jsem se vlastně nikdy pořádně nenaučila. Hodně toho, co mě trápilo, jsem v sobě celý život dusila. Nikdy jsem o tom nedokázala příliš mluvit, naopak se všechno nepohodlné snažila překrývat tolik adorovaným pozitivním myšlením. Rakovina mě jednou sežere. 

A teď, až přijdu na řadu a oni se mě zeptají, co se děje, jim budu muset říct aspoň část. Nevím, jestli mi dokáží pomoct, jestli tohle dokáží zastavit a hlavně - jestli zase někdy bude líp. Světlo na konci tunelu nevidím, pořád je to jen tmavý neosvětlený tunel, ve kterém bloumám, bloudím a nevím, zda vůbec nějaké světlo přijde. Spíš mě v mém zmatku zajede nějaké auto ještě dřív, než se ke světlu dostanu.

Nejsou to deprese. Je to bezmoc. Vědomí, že jsem přišla o všechno a o každého, koho jsem milovala. Nezbývá už moc záchytných bodů. Nezbývá už moc z toho, co by mě těšilo a není nic, na co bych mohla být hrdá. Všechno se tak nějak rozplynulo, odešlo, skončilo.

Je pro mě i těžké si od někoho nechat pomoc. O většině věcí neví ani mí blízcí přátelé, kterých už taky dost ubylo. Je tu sice osoba, která se mi snaží pomoc jak jen dokáže, pro ni samotnou je to ovšem stejně devastující jako pro mě. Ví, že někoho potřebuju, a tak zůstává. A o to víc mě to ponižuje.

Čekárna je plná lidí a mně je na první pohled jasné, že si tady pár hodin pobudu, než na mě dojde řada. Svléknu si bundu a jakožto ochranu před celým světem vytáhnu mobil. Online svět mi dodává trochu útěchy už proto, že jsou tu emaily, které za mě nikdo nevyřídí. Jsem trochu potřebná.

"Pardon, na kolikátou jste objednaná?" ptá se jedna pacientka druhé. "Nejsem objednaná, jdu si jen pro léky. Snad mi je paní doktorka dá. Vždycky dostanu jen určitou dávku, abych je nesežrala všechny najednou."

"Tak to jsme na tom dost stejně," přihodí ta první. "Já jak už nepracuju a jsem jenom celé dny sama doma, tak mám pocit, že ty prášky jsou jediný východisko." "Že jo? Taky jste v invalidním důchodu kvůli hlavě?" "Taky taky. Začalo to po operaci mozku, ztrácím koordinaci, tudíž mě nikdo nezaměstná. A to mě sejmulo." "Já si teď našla brigádu," povídá první paní. "Ale bojím se toho. Nevím, jestli to vydržím. Jak to na mě přijde, mám záchvat na půl dne."

"Mě vyhodili kvůli tomu, že jsem mívala stavy, kdy jsem nedokázala vstát a jít do práce," přidává se k rozhovoru třetí. "Prostě úzkost, naprostá nehybnost těla, panika. Mívám to často, ale už je to lepší."

"Já mám za sebou zase tolik hospitalizací v Bohnicích, že si všichni myslí, že jsem regulérní blázen," přidává se čtvrtá. "Jenže z toho důchodu člověk nevyžije, zvlášť, když je sám. Takže jsem se vrátila ve svých čtyřiceti letech k rodičům."

"A vy chodíte sem na protialkoholický nebo do skupin? Já jsem nejdřív chodila na terapie pro týrané ženy, ale teď už mi to pojišťovna hradit nebude, vyčerpala jsem limit. Tak můžu jen sem na protialkoholický," zoufá si další.

Mobil mi nepomáhá. Hezké fotky uniformního minimalismu na Instagramu na mě nepůsobí jako oáza klidu. Co já tady dělám? Přišla jsem si sem pro uklidňováky na porozchodovou bolest (a další záležitosti) a chovám se, jako bych byla ta největší chudinka, ke které byl život hrozně nefér. Chudinka, co nemá nic a libuje si v sebelítosti. Jenom je zdravá, zaměstnaná a bez "diagnózy". Chudinka, co potřebuje otupit bolest, protože se ji bojí prožít. A protože si nedovolí brečet.

Čekárna zapůsobila víc než samotná terapie. Moji bolest to nezmenšilo, ale změnilo pohled na mou tehdejší "neřešitelnou" situaci. Od té doby přemýšlím, jak pomoci těm, co jsou doma zavření mezi čtyřmi stěnami jen se svými démony. Kdysi jsem sice vedla kurz aromaterapie pro schizofreniky, ale jestli jim to nějak pomohlo, dodnes nevím.

Zatím tedy hledám odpověď převážně v sobě. Nevím, co bych podobným lidem mohla nabídnout. To vlastně pořádně nevím ani u zdravých lidí. Ale vím, že mě to jednou napadne.

Lucie

Fotka od: Lukáš Petr Tesař

Špunti na vodě: Jak se herci fotí na billboardy

RVV studio

Špunti na vodě. Nová česká komedie, která je srovnávána s legendárním S tebou mě baví svět, přijde do kin na Velikonoce. Teď ovšem bylo potřeba nafotit fotky na plakáty, a tak jsme se vydali do ateliéru, kde se zrovna fotila Anička Polívková, Jiří Langmajer, blogerka a herečka Nelly Řehořová a Táňa Vilhelmová.

"Pro mě to byla jedinečná příležitost," říká mi Anička Polívková, která zvládá do foťáku házet pokaždé jiný výraz. "Já vždycky hraju ženský, co si hledají kluky, nebo je rovnou vraždím. Je tam vždycky nějaký problém s mužem nebo vzhledem. A tady jsem byla maminka čtyř dětí ve spokojené rodině. To se hrálo prostě báječně!"

Anička taky vypadala báječně. V civilu, lehce nalíčená a v culíku. To má někdo štěstí.

Další na řadu přišel Jiří Langmajer se svou filmovou dcerou Nelly Řehořovou, která mu i po létě natáčení zapomíná tykat. "Ty už mi zase tvykáš? Něco jsem ti o tom řekl," smál se a ona ho poprosila o fotku na snapchat.

Jiří Langmajer s tričkem "I love my boyfriend" trpěl při focení, kdy musel nasadit velký americký úsměv. Křečovité úsměvy asi nejsou nic pro něj, nicméně sršil humorem, dobrou náladou a s každým se dal hned do řeči. Poskytl pár rozhovorů a rozloučil se s tím, že jede oblažovat Ostravu divadelním představením.

Mezitím dorazila Táňa Vilhelmová - bez make-upu, což nám ale došlo, když se posadila do maskérny. Vždycky obdivuju, když takhle známé osobnosti se v civilu nelíčí a nestydí se vyjít ven mezi lidi. Táňu navíc poznáte bez make-upu okamžitě, vypadá prakticky stejně a je jednoduše krásná.

My s novináři zatím postáváme na place a pijeme hodně kávy. Focení s Vojtou Reslerem, který fotil i natáčení filmu, je zábavné a rychlé. Ano, fotí se herci. Ti vám vždycky ukážou tvář, jakou si řeknete. Přesto není záruka, že budou fotogeničtí. A přesto jsou a na výběr je spousta povedených fotek.

Táňa má jen chviličku, na rozhovor tak reportéry z Primy zve přímo do maskérny. Je jedno, že ji zrovna líčí, neřeší to. Vypadá dobře, je pohotová, zábavná a mluví k věci.

Na plac přijde v šedém svetru a strhnou se boje o to, jaký výraz má nasadit. Jaký výraz její postavu charakterizuje nejlépe. Režisér povídá, ať vypadá přísně. Ona nato, že ve filmu přísná není, že se lehce usměje. Celé to trvá asi dvacet minut, kdy si pak prohlížíme celou plejádu grimas. Nakonec se loučí i Táňa a zbytek týmu si dává pauzu a oběd.

Loučíme se i my. Odpoledne se má fotit ještě Pavel Liška, kterého bych chtěla sice potkat, ale nemůžu tu bohužel strávit celý den. I tak to byl úžasný zážitek, kdy vás sice drtí trochu tréma, nervozita a respekt z lidí, které vidíte na obrazovce. Ale oni se pak na vás usmějou, představí se vám a odpoví i na otázky, ze kterých je jasné, že jste si je nepřipravily a jen těžce improvizujete. 

Díky za fotku, Vojta Resler.

 A o čem celý film bude?

O otcích, kteří "unesou" své děti a vyrazí s nimi na vodu. A o matkách, které si to nenechají líbit. Záměry otců a matek se často rozcházejí a s tím množstvím dětí není úplně jednoduché bitvu vyhrát. A zatímco herečky si jezdily při natáčení na kole, pánové mrzli ve vodě klidně půlku dne. Ale všichni nadšeně dodávají, že tak skvělé natáčení už dlouho nezažili.

"Nabídku jsem přijal kvůli spoustě věcem," říká Jiří Langmajer. "Kvůli scénáři, režisérovi, kolegům, prostředí, ve kterém se film odehrává i kvůli tomu, že jde o komedii a že se natáčelo s dětma."

 

Letní komedie, kterou poběží v kinech od dubna, tak slibuje jak hvězdné obsazení, tak i spoustu zábavy. Takže držím palce a těším se na premiéru.
Lucie

Život Lucie 5

Minulý týden byl v mnohém dost přelomový, plný nečekaných zvratů a zároveň velice nabíjející. Pár depkoidních večerů mi vynahrazovaly pracovní dny plné úžasných lidí.

V kině na Jackie

Upoutávku na film o Jacqueline Kennedy jste určitě viděli. Já na něj vyrazila, ač jsem poměrně nedávno četla životopis o Jackie. Na rozdíl od knihy se film soustředí na první dámu bezprostředně po atentátu, kdy ji vykresluje jako psychicky zdeptanou, přesto jasně uvažující ženu. Film sice končí trochu sladkobolným happy-endem, ač víme, že se toho skutečného "happy endu" skutečná Jackie dočkala teprve pár let před svou smrtí. Přesto je to skvěle natočené a Natalii Portman v hlavní roli chcete vidět. Podala dechberoucí výkon. Takhle jsem si skutečnou JK vždycky představovala.

BIO Guru v Top Class magazínu

Pocta! V nejnovějším vydání Top Classu jsem uvedená jako guru na bio kosmetiku, čímž celé redakci převelice děkuji. Top Class navíc věnoval 4 stránky luxusní přírodní a bio kosmetice, čehož si vážím a doufám, že to není poslední článek v podobně prestižních magazínech na toto téma!

Focení Ani Geislerové

Z Instagramu 2mediacz. Sledujte!

Zahrála jsem si výjimečně na produkční a zorganizovala focení Ani Geislerové, o kterém vám toho prozradím mnohem víc, až budou fotky a oficiální tisková zpráva pro média. Zatím nechci nic prozrazovat, ale věřím, že z výsledku budeme nadšení všichni. Strávit pár hodin na place s Aňou je navíc úžasná zkušenost, lidi s aurou hvězdy, jakou Aňa i přes svou skromnost má, je radost se potkávat.

Fotka z Anina Instagramu: Geislerka

Pět minut s Tomášem Klusem

Tomáš Klus u nás na balkoně. Opět - sledujte instagram 2mediacz :-)

Tomáš Klus měl u nás press den a já měla tu milou povinnost ho vyfotit a udělat s ním krátké video. V pauze mezi novináři, kteří od něj odcházeli nadšení a plní života, jsem ho s touhle žádostí přepadla. První video, které jsme natočili, se prakticky nedá publikovat, jelikož je slyšet, jak se za kamerou dusím smíchy. Tomáš ovšem pokračoval dramaticky v přednesu, improvizoval a básnil. Pak se omluvil, že se nechal příliš unést a natočili jsme video další. Ani tady nezklamal svým smyslem pro humor a citem pro češtinu.

Jsem velice vděčná zato, že podobné lidi, kteří dokáží okouzlit, tvořit, hrát, pracovat, inspirovat a v neposlední řadě pomáhat, můžu aspoň v tichosti sledovat a obdivovat.

Lucie

Proč se (ne)mám ráda

Pamatuju si, jak jsem jako čtyřletá seděla každý večer před šatníkem a pečlivě si skládala "outfit" na další den do školky. V dobách, kdy se oblečení tahalo celý týden, já každý den musela chodit v každý den v něčem jiném. Zásadně jsem nosila sukýnky, které musely buď se zbytkem přímo ladit, anebo se aspoň doplňovat. Rovněž jsem si připravila veškeré svoje "šperky" - spoustu korálků a prstýnků s beruškami, můj poklad byl pak prstýnek s dinosaurem.

Tohle byl proces, do kterého mi nikdo nesměl kecat. Máti mohla podotknout jen to, ať se přiobleču víc, mezi její pravomoce ovšem rozhodně nepatřilo mě rvát do čehokoli praktického, ale hnusného. Potřebovala jsem být krásná.

Ve škole to se mnou nebylo o moc lepší. Podpatky jsem začala nosit už ve třetí třídě, všem navzdory.
Potřebovala jsem být krásná. Možná proto, že jsem byla celé dětství dost baculka, takřka nejbaculatější ze třídy. A tak jsem v pubertě začala drasticky hubnout.

Na tehdejších 168 cm jsem se dostala na váhu 42kg. Potřebovala jsem být krásná. Kurýrovala jsem z toho tělo několik let. Duši jsem ještě asi úplně nezahojila. 

Celou základku jsem se neuvěřitelně dřela, abych školu zvládala. Musela jsem mít jedničky, maximálně dvojky, abych se dostala na střední. Byla jiná doba a s trojkou, jak jsem slyšela ze všech stran, mě vezme jedině učňák. A já nemůžu na učňák, protože nejsem praktická, zručná a rukama bych se neuživila.

To učení bylo každodenní peklo. Pamatuju si, že poslední roky jsem měla volno jen v pátek večer, sobota i neděle patřily miliardě úkolů a přípravám na písemky. Že bych byla přirozeně inteligentní jsem si o sobě rozhodně nemyslela.

Největším problémem mi byla matematika. Obsahy, objemy, pláště jehlanů a dalších podivných vesmírných těles jsem nikdy spočítat neuměla. Navíc mi to přišlo potřebné asi jako klíšťáci s encefalitidou. Jednou jsem dokonce musela přesvědčit máti, aby mi napsala omluvenku na čtvrletku z matiky, protože jsem věděla, že jí za jedna nedám. Ani za dvě. A trojka znamenala trojku na vysvědčení, tedy učňák.

Jediné, co mi z počtů šlo, bylo odpočítávání dnů, kdy tohle drtící se peklo skončí. Měla jsem u postele něco jako adventní kalendář a každý den si odškrtávala, kolikrát se ještě musím vyspat, abych dosáhla svobody.

Celý život se tak probouzím s tím, že nejsem ani příliš chytrá, ani příliš hezká a vždycky nedostatečně hubená. Například to, že mám asi rychlý metabolismus, protože můžu jíst co chci a netloustnu, jsem si přiznala myslím až loni. 

První komplimenty jsem slyšela až na střední v Plzni. Mužům jsem se začala líbit a oni mně. V osmnácti jsem potkala Holanďana, který mi změnil život, do té doby jsem však bývala mužům jen milenkou, nikoli něčí přítelkyní.

Holanďan mě miloval a uctíval jako bohyni. Dělilo nás 20 let, ale ten rozdíl jsme nikdy příliš nepocítili. On mě bral jako rovnocennou partnerku a už po roce vztahu se mě ptal, jestli bych si ho vzala, kdyby mě požádal o ruku. To jsem maturovala. Jelikož šlo o starého mládence, který odmítá za každou cenu závazky, lichotilo mi to. A i časem se ukázalo, že kvůli mě je ochoten pohnout celým vesmírem, jak by řekli esoterici. 

Jenže jsme se rozešli. A já až nedávno přišla na to, že jsem mu ty komplimenty nikdy příliš, bohužel, nevěřila. Chválil a podporoval mě ve všem, nikdy mi neřekl, že je to šílený nápad, i když to mockrát věděl.

V jeho očích jsem byla dokonalá, ale to jen proto, že mě miluje a není tudíž objektivní, říkala jsem si celou dobu.

"Promiň, nemiluju tě. A v posteli prostě potřebuju prsa," řekl mi nedávno někdo jiný. Drsný komentář znovu otevřel veškeré hrůzy mého nesebevědomí a postaral se navíc o další mindrák. Resp. vzhledem k velikosti mého poprsí spíše mindráček.

Ale jsou i momenty, kdy ze sebe mám radost. Radost mám z toho, že se sama dokážu uživit, ač pravda, jsem celkem skromné děvče. Nepotrpím si na luxus, nýbrž na kvalitu. Nepotrpím si na nákladnou módu, ale snažím se, aby mě zdobila osobitost.

Také miluju svojí práci. Je každý den úplně jiná, s úplně jinými lidmi a zároveň smysluplná. Propojuji lidi, ukazuju jim kouzlo a funkčnost BIO kosmetiky a mám vždycky radost za každou zprávu o zlepšení stavu pleti. Těší mě třeba, že se Aňa Geislerová nechává i na plac a společenské události líčit BIO dekorativkou Zuii. Těší mě, že si Martha Issová vyžádala vzorky make-upů, aby to mohla ukázat kolegyním a vizážistům na place. Teď jsem se dozvěděla, že za Zuii děkuje i Tamara Klusová. To se vždycky vznáším na obláčku euforie.

Jsem rovněž vděčná za všechny zprávy a dotazy od čtenářek. Jsem vděčná za úspěch tohoto blogu a za to, že lidi dokáže ve velkém přitáhnout, upoustat, pobavit, vyprovokovat.

Nemám možná prsa a vlastně si nejsem úplně jistá, zda bych do sebe nechala řezat a šla na plastiku. Možná teď vůbec netuším, co bych případně mužům mohla nabídnout, ale sebe samu jsem překvapila, když mi došlo, že jsem v podstatě veselý a usměvavý člověk plný energie a touhy měnit svět k lepšímu. Jen bez těch sluníčkových keců.

Nevím tedy, jestli se mám ráda. Možná jen trošku a určitě nedostatečně. Ale věřím, že nejsem úplně marná.

Co na sobě (ne)máte rádi vy?
Lucie 

Nejlepší zdravá kosmetika za leden 2017

V lednu jsem měnila hodně věcí, mezi které spadá i kosmetika.
Objevila jsem pár novinek, které bych vám ráda představila, protože je dobré o nich vědět.

Balm Balm - Parfémované jednosložkové vody

Představte si minimalistický flakonek s vůní, která se skládá jen z jednoho éterického oleje. Takže tu máme čistou levanduli, mandarinku, mátu, bergamot, ylang ylang, petitgrain a mou oblíbenou pelargonii, která voní lehce po růžích, ale není tak těžká.


Vonět pouze jednou složkou a nikoli kombinací vůní? Inu, já přišla na to, že jednak jednu složku lze krásně kombinovat a okořenit jí svůj stávající parfém, nebo lze podle libosti vůně kombinovat a když se použije parfém samotný (například levandule), lidi okolo nemají pocit, že za tou příjemnou vůni není parfém, ale vaše přirozená vůně těla. 

Taková máta, která samotná voní sice jako žvýkačka, je ovšem výborná na kombinování. U mě z parfémků vyhrála Pelargonie, je to velice ženská, ale zároveň jemná a nevtíravá vůně. Holanďanovi jsem k Vánocům koupila Bergamot, jelikož jej - jako správný Holanďan - miluje. A právě on mě kdysi naučil, jak jednotlivé vůně kombinovat. Ke své vodě po holení vždycky přidával trochu Levandule, která vytvořila zcela nečekanou kompozici a dodnes tuhle vůni budu mít spojenou jen s ním. Je to taková jeho vizitka a dodává mu na osobitosti.


S dárkem jsem uspěla. Bergamot mu voní. A on jistě voní všem okolo.

I+M Pleťová voda sléz a černý bez

Tonizační pleťové vody od I+M jsem si za poslední půl rok mimořádně oblíbila. Mají snad jen 1% alkoholu, což zvýší tonizační účinky, přitom je velice jemná a jediné, co stahuje, jsou póry. Tady navíc pleť objeví výtažky ze slézu, černého bezu, ale i meduňky, fenyklu, řebříčku a chmelu. Už z ingrediencí je jasné, že tahle voda je určená především pro smíšenou a mastnou pleť, protože reguluje tvorbu kožního mazu, nicméně zaručuju se, že ani suchou pleť nevysuší a naopak se postará o rozzářenou čistou a voňavou pleť. 

Přírodní deodorant: Kamenec, Alun, Krystal

Tuby krystalů jako deodoranty známe všichni z drogerií velice dobře. Vždycky však jde jen o v organických rozpouštědlech rozpuštěný krystal a jeho slisované odřezky, u nichž nevíme, jestli tam nejsou rezidua daných rozpouštědel. Navíc se tímto velice snižuje účinnost.

Asi zatím jediný skutečný krystal, který jsem na našem trhu, je ten od Cosm´etiky. Poznáte ho tak, že je křišťálově průhledný, nevypadá jak mléčné sklo a hlavně - nedrolí se a neřeže podpaží. Tenhle krystal vydrží možná i pár desítek let a pokud by se vám případně rozbil, tak se odlomí jen kus, žádné odřezky.

Účinnost a funkčnost čistého krystalu je někde úplně jinde, než na co jsme zvyklí od ostatních výrobců - tedy stahuje póry (nedá se však považovat za antiperspirant), dezinfikuje a zabraňuje rozkladu bakterií. A lze jej používat i po holení.

Planet Pure na mytí nádobí - Pomeranč a rozmarýn

Loni jsem se zúčastnila přednášky od zakladatele Planet Pure, který na mě udělal dojem svými názory na životní prostředí a zatěžující chemii v kosmetice a mycích prostředcích. Dostala jsem Gel na mytí nádobí Planet Pure, který obsahuje velké procento mýdlových ořechů, čímž se postará o tu nejhorší mastnotu a špínu.

Inu, já si tuhle věc oblíbila, ale rozhodně ne na mytí nádobí. Gel je totiž velice tekutý a nepěnivý. Já nepěnivé výrobky kvituji, nicméně pěna byla objevena právě na odmašťování v průmyslové výrobě, takže mi celkem dává smysl to použít právě na nádobí.

Nicméně je to natolik šetrný gel, že absolutně nevysuší ani tu nejcitlivější pokožku. Používám ho tak jako tekuté mýdlo a ručky mám vláčné a nepotřebují ani v nejtužších zimách krémovat. Jako přírodní variantu jaru na nádobí pak ráda doporučím gel od AlmaWin s rakytníkem!

Eliah Sahil práškový šampon

O ES suchém šamponu, jen ve verzi proti padání vlasů, jsem tu už kdysi psala. Tohle je tak důkaz mé několikaroční přízně, protože mám doma vždycky nějaký při ruce. Je to suchý šampon, ale primárně se používá jako šampon klasický, tedy v kombinaci s vodou. Nanesete malé množství do dlaní, vmasírujete do pokožky hlavy a dobře spláchnete. Opakuji - musíte dobře spláchnout, ajurvédské bylinky jinak ulpívají na vlasech a místo krásného objemu získáte zplihlou mastnou hřívu. Naučit se s tím pracovat je ovšem otázka chvilky a výsledky mi přijdou ohromující. 

Jemný prášek skládající se pouze z ajurvédských bylinek, má podobný efekt jako rhassoul - vlasy zpevní a zvedne od kořínků. Pění jemně (a to spíše až napodruhé, což ovšem není třeba), má neutrální vůni, vydrží věčnost a stará se o krásnou lesklou hřívu.

Biofficina Toscana - Revitalizační sérum

Značka z Toskánska, která je novinkou na českém trhu, mi nabídla si něco vybrat z jejich celkem širokého sortimentu. Sáhla jsem okamžitě po olejovém séru se šalvějí, protože olejová séra používám často i kdykoli během dne, jako pleťové masky a v těchto mrazech nelze prakticky použít nic s obsahem vody.

Zajímavostí tohoto séra může být olej z rýžových otrub, která je bohatý jak na antioxidanty, tak vitamín E, zabraňuje předčasnému vysychání pleti a pro vláčnost, kterou dodává, jej lze použít i jako péči po opalování. Zpomalení stárnutí podporuje i skvalen, který je zde rovněž obsažen.

Olejové sérum tak má sloužit pro suchou, citlivou, namáhanou a vystresovanou pleť, skvělé je, že se výborně vstřebává, je lehký a lze jej použít samotnatně nebo jen na oční okolí pod krém.

Biofficina Toscana -  Roll-on deodorant

Od té samé značky jsem si vybrala ještě roll-on, jelikož mě na něm zaujala kombinace tymiánu, šalvěje a máty. Máta jak známo ochlazuje, tymián je jeden z nejsilnějších EO a šalvěj se používá do všech "proti-potících-se" přípravků i přípravků na ošetření nohou, jelikož omezuje pocení. Tudíž jasná volba!

Roll-on voní po bylinkách, šalvěj je zde cítit asi nejvýrazněji. Deodorant nevydrží bohužel celý den, ale půl den minimálně. Nebo náročný trénink ve fitku. Jinými slovy - je to fajn pro běžné nenáročné dny nebo po koupeli. Při vyšším zápřahu si jej ale radši vemte s sebou do kabelky.

Sprchový gel Naturalis

Sprchové gely nepoužívám, ten od Naturalis však prakticky nepění a božsky voní, tudíž jsem ho vyzkoušela ráda. Vůně je jako u všech výrobků Naturalis stejná a jelikož jde o kosmetiku i pro ty největší citlivky a dětičky, je vážně příjemná a voní takovou tou jemnou "miminkovskou" vůní.

Gel má zároveň sloužit jako pěna do vany, k čemuž jsem ho nezkoušela. Ale umím si představit, že to je asi ta jediná pěna do koupele, kterou bych dítěti povolila. Složení navíc obsahuje výtažky z levandule, rozmarýnu a měsíčku. Jemnost dodá i olej z pšeničných klíčků, který je pro pleť tím nejlepším možným jednodruhovým olejem - vytváří totiž podobnou emulzi jako kůže. (Vmasírujte olej do vlhkých dlaní a vytvoří se bílá emulze, což většina rostlinných olejů nedává.)

Jamieson - Vitamín D3 

Ano, tohle není kosmetika. Ale ocitla jsem se vám nedávno na jedné přednášce doktora, který říkal, že Češi by měli povinně užívat vitamín D od podzimu do jara z nedostatku slunečních paprsků. Což dává smysl. A když řekl, že pomáhá lepší náladě, koupila jsem si extra velké balení. Jinak má posilovat imunitní systém, ovlivňovat metabolismus vápníku a chránit srdce.

Konjak houbička

Tohle je pro mě objev roku! Nemám ráda houbičky a různé masážní pomůcky na obličej, protože kůže má vlastní mechanismy, jak se čistit od odumřelých buněk, tudíž si myslím, že peelingy a lufy apod. zbytečně jen ničí kožní film. Na mě jsou dost tvrdé i mořské houbičky.

Takže ke konjak houbičce jsem přistupovala dosti skepticky, ale jakmile se namočila, změkla a byla hebká natolik, že mohla konkurovat i vatovým tamponkům. A protože nejdříve používám na odlíčení olejový cleanser, který mechanicky setřu houbičkou a pak jen lehce dočistím tonikem, šetřím asi třetinu vatových tamponků.

Konjak houbička je čistě rostlinného původu, lze ji použít i na citlivou pleť novorozenců, zabíjí bakterie, které mohou být příčinou akné, vyrovnává pH pokožky a prý je skvělá i pro lidi s atopickým ekzémem. To neposoudím, mně ovšem dělá velice dobře a produkuju mnohem méně odpadu, což se mi taky líbí.

Teatox Wellness čaje!

 

A konečně! Leden jsem strávila s Teatox čaji v ruce! Designovou termosku s vyjímatelným a chytře řešeným sítkem jsem tahala prakticky všude s sebou a čaj vařila vždy, když jsem potřebovala vyrazit do krutých mrazů.

K Vánocům jsem navíc ještě dostala Skinny Detox - sadu 2 čajů na 14-denní očistnou kúru. Zatímco ranní dávka obsahuje maté, senchu a goji, tedy pro povzbuzení, večerní čaj už lze nazvat teasánem, jelikož obsahuje rooibos, mátu peprnou a meduňku. Směsi jsou tak skvěle namíchány, že se dají pít kdykoli během dne a jsou výborné.

Tuhle Teatox značku mají na starosti dva mladí krásní kluci z Německa a mají skvěle vyladěný jak manuál co jíst a pít, tak i design, jednotlivé bylinky a poměr mezi nimi. Zhruba za 14 dní bych měla jet na Biofach a potkat se s nimi, tak věřím, že se od nich dozvím spoustu zajímavostí nejen o čajích. Každopádně - z Teatoxu jsem nadšená a ještě před létem bych ráda vyzkoušela jejich čaj s guaranou a kayenským pepřem.

Novinek za leden bylo spoustu a já doufám, že něco bude nápomocné i vám!
Lucie

Život Lucie 4

Jestli jsem si na Silvestra říkala, že začnu nový rok úplně jinak a že na sobě zamakám, myslela jsem to pouze obrazně. V blízkosti svého nového bydliště jsem však ke své velké smůle objevila fitko a v novoroční euforii jsem si koupila dokonce permici.

A tohle byl týden, kdy jsem na fitko neměla ani čas, ani pomyšlení.
Dělo se toho hodně. Potřebovala jsem, aby se toho dělo hodně.

Šlo se na operu!

Andrea Chénier v Národním divadle, to byla událost! Ač jsem zvyklá chodit do společnosti a potkávat různé lidi, stejně jsem si přišla jak v Pretty Woman. Rudé šaty, které jsem do divadla zvolila, jsem navíc nedokázala sama na zádech dopnout a v panice tak obepisovala své kamarádky, zda-li by mi nepřijely pomoc. Ač si přípravy na podobnou událost žádají trochu času, mně to kvůli zipu trvalo celou věčnost!

Večer to byl však úžasný, bavila jsem se celou dobu a kromě skvělé opery jsem si užila velice příjemné společnosti a prošla si celé Národní divadlo. To bylo v pondělí. Týden nemohl začít lépe.

Setkání u vína

Jednou z mnoha těch, kteří mi po mém článku o rozvodu psali, že kdybych kdykoli potřebovala vytáhnout na víno, mám se ozvat, byla i Radka z oblíbeného blogu Kusanec. Ač jsme se předtím viděly pouze dvakrát, objevila jsem v ní opravdovou pomoc, skvělého člověka, moudrého rádce a posluchače. Vypily jsme láhev vína a před půlnocí jsme se rozloučily. Občas pomáhá, když se vlastně příliš neznáte a nemáte prakticky žádná očekávání. Každá jsme si pak dala ženšen proti rannímu bolehlavu a ráno byly zase fit! A ještě o spřízněnou duši bohatší.

Představení Přípitek aneb Cihla

Ve čtvrtek jsem vyrazila do divadla Viola na další představení. Po Neumím jinak než láskou jsem zhlédla Přípitek aneb Cihla s Jiřím Langmajerem v hlavní roli a skvěle se bavila. Hra velmi zábavným způsobem demonstruje myšlenky dandysmu - tedy životního stylu, kdy se snažíme ze sebe i ze svého života udělat osobité umělecké dílo, být nedotčení společností - v praxi. A protože jde o životní postoj, filosofii a sebevyjádření nejen módou, bude vás zajímat všechno, co se tu řekne. Scénáře jsou napsány tak, aby pobavily, zároveň tu ovšem objevíte - tak trochu mezi řádky - hodně zajímavých informací a pár zásadních myšlenek ze života těch, co rozhodně nezapadli v davu.

A mimo jiné zjistíte, že tahle hra je především o přátelství. Možná o podivném, leč fungujícím přátelství. Oba herci - Jiří Langmajer a Hanuš Bór - jsou ve svých rolích vynikající a dokonce i zpívají. Myslím, že až někdo z mých kamarádů bude potřebovat vyléčit menší splín, Přípitek aneb Cihla je přesně to představení, na které je vytáhnu.

Zmíňka v Mojí Psychologii

Vždycky mě velmi potěší, pokud média dají šanci i zdravé přírodní kosmetice. Takže mě potěšilo, když jsem viděla mnoho mých oblíbených produktů od Zuii a Inlight v magazínech, které patří mezi top fashion časopisy.

V Mojí Psychologii vyšla tentokrát zmíňka o mně, mém blogu a rudých rtěnkách bez zbytečné chemie. A já tímto Míše velice děkuji!

Sestřička dorazila na návštěvu

Nový byt mi přijela schválit sestřička, se kterou jsme si sedly do "salonku", pily velké množství ženšenu, jedly, povídaly a já zjistila, že svět je zase hezký a v pořádku. 

Jaký jste měli týden vy?
Lucie

Přečtete si: To jsem já, Františka

Františku Čížkovou známe všichni jako módní kritičku českých celebrit a zároveň jako extravagantní osobnost, jejímuž stylu čtenáři Blesku, pro který píše, často nerozumí. I přesto však všichni hltáme každé slovo, které Františka svým svérázným způsobem napíše.

Nemusíme rozumět módě, abychom chápali, že ona je jednou z mála českých žen, která jí rozumí (i za nás). A místo strohého popisování róby daných celebrit vždycky získáme spoustu informací o střihu, materiálu, značkách a samozřejmě kýči!

Františka baví! Je velice sečtělá a svými edukativními texty povýšila módu na úroveň umění - umění se odprezentovat tací, jací jsme za pomoci toho, co na sebe oblékáme.

A tahle módní kritička, která má s Annou Wintour společného víc než mikádo s ofinkou, napsala knížku To jsem já, Františka. Spousta lidí od ní žádalo průvodce stylem, knihu o módě, příručku do společnosti. Mnoho jí blízkých lidí, jak sama píše, zase navrhovalo, ať napíše o svém životě. A tak to Františka propojila a vám se tak do rukou dostane zajímavá směska informací.

Příhody z showbyznysu prokládá vlastním životním příběhem a kdo umí číst mezi řádky, najde si tam leccos i o tom, jak si vytvořit vlastní styl, aniž by porušoval dress code. Každá kapitola vás hodí do úplně jiného světa a zavede k jiným problémům.

Františka Čížková je další ze silných žen, o kterých tu ráda píšu. Desítky let neviděla svého prvorozeného syna, prožila si velice bolestivé vztahy i rozchody, byla vyhledávanou návrhářkou, samoživitelkou a nikdy zlomenou ženou.

Knížka je osvěžující i tím, že z řádků cítíte, že Františka, která tu vypráví svůj životní příběh, je nejen velice inteligentní, ale úžasně vyrovnaná a moudrá. O svých mužích tak mluví bez ublíženosti a zášti, ba dokonce laskavě a mile.

 "Většina lidí volí - a nejen v módě - stádnost, neboť je pro ně bezpečná. Džíny mnohdy dosud předpotopně nazývané texasky či rifle jsou stále stavebním kamenem šatníku. Koktejlky, nemožné nohy zkracující legíny, na tělo upnuté skinny džíny v dámském i pánském vydání. Mikiny, trika, dlouhé topy, separátní saka a do společnosti do nich oblékané bílé košile...Je to těžká nuda, deficit osobitosti. Kreativity."

Františka Čížková 

A proto vám tuhle knížku s čistým svědomím doporučím. Obohatí vás. A to nejen názory na módu.
Lucie