Pojďme do zákulisí The Way: reality show za udržitelnou módu

"Já to neumím. Já neumím říkat ne," vzdychá Bára Nesvadbová. "Já nedokážu říct těm lidem, se kterýma dennodenně pracuju, že vypadli a konec," děsí se.

Já jsem v zákulisí toho všeho a jsem snad jediná, kdo může z cateringu jíst borůvkový koláč. Přemýšlím, kdo měl tak zlomyslný nápad naservírovat borůvky na natáčení, ale protože jsem pouze host přihlížející a nemusím se nikde ukazovat a do ničeho mluvit, nevadí mi to.

Když jsem ve společnosti lidí, které neznám, příliš nemluvím. Jen poslouchám. Spousta lidí má pocit, že jsem užvaněná a hlučná. Opak je pravdou. Umím mluvit na veřejnosti, když je potřeba. Jinak jsem ale tichá a raději v pozici posluchače. Tím se bavím neuvěřitelně. Sranda přestává tehdy, jakmile se někdo z vypravěčů dozví, že všechno píšu na blog.

Potichu sleduju dění okolo. Vedle v místnosti se natáčí nový pořad The Way, reality show za udržitelnou módu, které vysílá TV Óčko. 8 módních návrhářů z Česka a Slovenska bojují o vítězství - tedy 1 milion korun na autorskou kolekci. Musejí připravit nositelnou unisex módu, pracovat s recyklovanými materiály a ještě takovou drobnost - oslnit a přesvědčit o tom porotu.

A kromě smyslu pro detail je potřeba mít smysl pro obchod a sebeprezentaci. Musíte vědět, jak své nápady prodat, za kolik a jak si vybudovat značku. 

Na tohle je tu odbornice Katarína Král, předsedkyně poroty a expertka na marketing. Další členka - Lucie Robinson - přední česká a celosvětově vyhledávaná fotografka, je vystudovaná výtvarnice, a tak hodnotí vytvořené kousky po stránce provedení. A Bára Nesvadbová, autorka mnoha bestsellerů a šéfredaktorka Harper´s Bazaaru, zase hodnotí, jestli má dané dílo uplatnění v módním světě. Součástí poroty je tentokrát i Petra Balvínová, jejíž značku TIQE už dlouho sleduju a obdivuju všechny modely, které vyšle do světa.

Móda se ke mně dostává poslední dobou oklikou ze všech stran.
Teď se stala i velikou součástí mé práce, protože tento projekt zastupuji a jsem nadšená, že se můžu přiučit novému oboru od skutečných odborníků.

Zatím vám nic neprozradím. Dívejte se na Óčku. 
Lité boje o první místo budou pokračovat až do června a já věřím, že až celá show skončí, budu schopná vám napsat o všem, co jsem se díky The Way dozvěděla. O módním světě. O návrhářích. O udržitelné módě. O materiálech. A o módním PR.

Cesta to tak bude náročná nejen pro návrháře a pro Báru Nesvadbovou, ale i pro můj nebohý šatník.
Lucie

Udržitelná móda v mém šatníku: Pár skvostů, kterých si hodně cením!

Minulý týden probíhal Fashion Revolution Week, tedy týden za udržitelnou módu. Dlouhodobě za ni bojuje má oblíbená Vivienne Westwood, v Česku Kamila Boudová a já se tak rozhodla probrat se vlastním šatníkem, abych zjistila, co udržitelného se v něm skrývá.

Nejsem módní blogerka a nedokážu vám říct, co bude následující sezónu za trendy. Na módě vnímám především barvy, střihy a materiály. Často hodnotím jen celek a to, zda to celé dohromady funguje. Našli bychom pár věcí, které jsem si zakázala nosit, ale primárně mi vadí spíše hloupé kopírování stylu. Na sobě se mi se mi líbí hlavně elegantní kousky, co zdůrazní ženskou linii. A pak už jen občasná extravagance, která zničí ten můj běžný styl.

Teď se ale podíváme na věci, které ve svém šatníku považuju za skvosty. Každý z nich je buď hand made, z bio materiálů, nebo vintage. Můžou na první pohled působit trochu usedle, protože ano, udržitelná móda vydrží několik generací, a tak látky i způsob šití (např. umístění zipů) je trochu jiný než dnes, právě proto ale zaujmou už na první pohled. Nakonec to tak bývá větší odvaz, než ten nejdražší kousek z běžné konfekce.

Kašmírový kabát jsem si koupila letos v březnu. Je to investice, ale kašmírové kabáty se dědí z generaci na generaci. Tenhle jsem kupovala v ALAE, kde se mi trefili do vkusu, oblíbené barvy, délky a i tím, že má kabát stojáček místo límečku. S límečky vždycky trochu zápasím, zvlášť, když potřebuju šálu. Jinak kašmír, pochopitelně, nádherně hřeje. Na zimu si pořídím ještě pár kašmírových svetrů.

Áčkovou tmavě zelenou sukni jsem našla u babičky na půdě. Tam jsou vám vůbec poklady! Tuhle prý kdysi babička kupovala, když se otevírala Kotva. Babička v ní strávila půlku mládí, a přesto doteď vypadá jako nová. Vtipné taky je, že v pase jsme s babičkou na centimetr přesně. Nebo bývaly ve stejném věku. Jen ona už v mém věku měla dvě děti...

Vintage kabelku Coco Chanel jsem dostala od maminky přítele, která má vytříbený vkus, poradí si s každým materiálem, koukne a vidí. Zajímavé je, že většinu kabelek po své sestře rozdala známým, legendární chanelky si ovšem nikdo nevšiml nebo ji nechtěl. Čekala až na mě!

Peněženku z pytle na cement jsem dostala přímo z Kambodži před víc jak rokem. Od té doby jsem ji nevyměnila a ona stále drží bez chybičky. Jde o značku Angkor Recycled, která dává místním vydělávat na živobytí šitím kabelek a peněženek z použitých materiálů. A myslím, že už jsem je viděla i tady u nás.

Baret TONAK mám z Fezka z rodných Strakonic a patří asi mezi jedinou pokrývku hlavy - ještě s kloboukem - která mi sluší. Mám těch baretů několik, pokaždé jiný odstín červené tak, abych to doladila s rtěnkou. Od Tonaku mám ještě klasický cylindr, na který hledám tu správnou příležitost, ale ona se snad brzy najde.

Psaníčko á la 60.léta je mé nejoblíbenější, ač je dobré outfit doladit v podobném duchu. K šatům (zvláště pouzdrovým) je to však velice slušivá záležitost prakticky vždycky. Je to takový ten nadčasový kousek, který z vás okamžitě udělá dámu.

Pouzdrové šaty ze Suvi+Matias, což je e-shop výhradně s udržitelnými značkami, jsou nepostradatelným kouskem v létě i v zimě. V létě vypadají krásně s psaníčkem á la 60.léta, jelikož jen podtrhují ženskost, sluší ale po celý rok. Proužkovaný kardigan mám zase z NILA, což je rovněž prodejna známá díky všemu udržitelnému.

Trocha krajky sluší všem! Krajková podprsenka je rovněž české výroby a mám ji po mamce, která ji nedávno našla ve skříni. Áčkovou sukni v 80. letech šila máti babička a i dnes je velice slušivá, ač by jistě mnozí namítli, že už dávno není trendy. A ani nadčasová. Nevím. Nosím ji ještě se spodničkou aspoň párkrát za léto, protože vím, kolik komplimentů ta sukně dostane.

Pro papírové tašky Uashmama máme se ségrou slabost. Musím přiznat, že ona jich má daleko víc a teď si brousí zuby na jejich pudrově růžovou kabelku. Já mám kabelku jednu, plus tyhle dva pytle. Malý hnědý mám na pracovním stole na propisky a lepítka, obrovská červená slouží na časopisy. Jde o papírové tašky asi s 2% latexu, které jsou elegantní, šik, designové a dají se i v ruce prát.

Kožený náramek od Ilony Fojtíkové z nejnovější kolekce Deta-il jsem od samotné návrhářky dostala minulý týden. Bylo to velice milé a rozhodně nečekané. Na seznam ho přidávám proto, že jde o originální designérský kousek navíc od návrhářky, která si hraje s recyklací materiálů.

Jak zjišťuju, chybí mi úplně trička a svetry, což musím brzo napravit.
Pochopitelně mým módním snem je si jednou pořídit boty/šaty přímo od Vivienne Westwood, ale dokud mám sukni z Kotvy, můžu jen šetřit :-)

Co vy považujete za největší poklady svého šatníku?
Lucie

Přání Holanďanovi k narozeninám

Drahý můj,

dlouho jsem přemýšlela, co ti dát k narozeninám. To jsem ostatně přemýšlela celá ta léta, co tě znám. V tomhle s tebou nikdy nebyla řeč. Vždycky, jak jsem se zeptala, co by sis přál, odpověděls, že pusu. Takhle to bylo o narozeninách, o Vánocích i tvůj na svátek.

Tenhle rok je ale první, kdy nebudeme na tvé narozeniny spolu a kdy ti tu pusu nebudu moc dát. Když si mi teď ve čtvrtek přinesl jídlo, protože mi bylo zle a nikam jsem se nedostala, došlo mi, že i přesto, že už asi nikdy nebudeme fungovat jako partneři, vždycky budeme fungovat jako rodina. 

Nevím, jestli tenhle dárek oceníš, ale rozhodla jsem se ti tento rok napsat, v čem všem si mi změnil život k lepšímu. Tak se na to pohodlně usaď, bude to dlouhý seznam.

• Ráno si vstával vždycky s elánem a nadšením. Dal sis sprchu, poskakoval vesele po pokoji a hledal kusy oblečení, brejle, peněženku nebo mobila. Byla to poprvé v životě veselá rána a ukázal si mi, že i do práce lze chodit rád.
• Nikdy a za nic si mě nekritizoval. Což je něco, co jsem nikdy nepoznala. 
• Nechal sis mě i jako chudou a špatně anglicky mluvící studentku.
• Nabízel si mi, ať studuju, že mi studie zaplatíš. A já byla vždycky příliš pyšná na to, abych to přijala.
• Vždycky a ve všem si mě podpořil, ač sis o tom myslel svý. Vím to. Už mi to došlo. 
• Dokázal ses postarat. Absolutně ve všem. 
• Zaktivoval si můj smysl pro humor. 
• Vždycky, když jsem byla nešťastná, si hledal řešení, kompromis, nápad. 
• Nikdy ses nevrátil z nákupů, aniž bys mi něco nepřinesl. 
• Nikdy sis nenechal ujít příležitost zavtipkovat, pozlobit nebo mě jinak napálit. 
• Asi si mě měl opravdu rád. S tím vším a úplně se vším. 
• Nosils mi do bytu kytky, i když si věděl, že je s největší pravděpodobností přeliju. 
• Snášels moji nevrlost pokaždé, když jsem měla hlad. 
• Byls jediný chlap, co mi tvrdil, že netrpím na PMS a že jsem milá pořád.
• Vyměnil si vazelínu za bambucké máslo. Sprchové gely za sprchové oleje. 
• Nutil si mě kupovat kvalitní věci v době, kdy mi to jako chudými studentovi bylo úplně jedno.
• Naučil si mě, že tou hlavní investicí by měla být investice do kvalitních potravin. A do zážitků. Pro malou holku z vesnice nevídané!
• Naučil si mě dělat ten nejlepší dresing na salát. 
• Ukázal si mi Holandsko a holandskou vlídnost, usměvavost, přímost. 
• Neustále si mi opakoval, jak jsem krásná, úžasná, skvělá, báječná a úplně nejlepší. 
• Ukázal si mi desítky zemí a kouzlo cestování. 
• Vysvětloval si mi zákony ekonomie, principy fungování evropských trhů a EU.
• Vysvětloval si mi úplně všechno. Celý velký svět. 
• Šetřil si mi na důchod a učil mě obchodovat s akciemi.
• Vždycky si mi kupoval o číslo větší podprsenky. Vždycky si mě viděl v lepším světle.
• Změnil si pro mě celý život. A nikdy si mi to nevyčetl. 
• Otevřel ses mi. 
• Už když mi bylo devatenáct si mi řekl, že si mě chceš vzít. 
• A ani v těch nejhorších chvilkách si neutekl...

Neříkám, že mě psaní tohoto článku nerozbrečelo, ale brečím spíše dojetím. Necítím ztrátu ani smutek, protože ses mi neztratil. Jseš tu pořád a pořád takhle úžasný. Ani náš rozchod a rozvod nic na tvé laskavosti a čestnosti nezměnil.

"Tak se asi oficiálně rozvedeme," řekl si mi ve čtvrtek. "A když nám dojde, že to byla chyba, tak se vezmeme ještě jednou, co říkáš? Anebo se rozvedeme a já si tě adoptuju. Jako Woody. Jen obráceně."

 

Tak všechno nejlepší. Ať uspěješ ve všem, v čem uspět chceš a ať se všechny rány co nejrychleji zahojí. Přeju ti pevné zdraví, hodně elánu a lásku. A kdyby něco z toho nedejbože náhodou nevyšlo, tak víš, kde bydlím. 

Tvoje

Byla jsem oblíbená. I přes to všechno.

Ty perverzní choutky ke změně k lepšímu se u mě začaly objevovat už v pubertě.
A puberta mě v tomto případě omlouvat nemůže.
Snad za to může má máti, známá dráma queen široko daleko, která nás se ségrou učila zdravému životnímu stylu hláškami typu: "Z tý bílý mouky se ti jednou ucpou střeva!" 
Tím už tu svou nesnesitelnou touhu omluvit můžu.

Na střední mě společně s tělocvičnou nejvíc děsila ještě školní jídelna.
Na výběr byla dvě jídla, která se lišila snad jen omáčkou. Knedlíky a maso zůstávaly stejné a v těch nejkreativnějších dnech se střídala buď rýže s UHO, případně brambory s UHO.

Bylo mi šestnáct a žila tak striktně zdravě, že bych jistě nebyla potěšena, kdybych viděla svůj dnešní jídelníček. Nikdy bych vlastně ani nevěřila, že můžu klesnout k namazanému chlebu na snídani, k obědu a k večeři, jako tomu leckdy bývá.

Hřálo mě mládí a odhodlanost se školním jídelníčkem hnout. Dneska mě samotnou až překvapuje urputnost, se kterou jsem chodila za vedoucí jídelny i za ředitelem školy, aby jídelníček změnili a seskládali podle zásad zdravé výživy. Shromažďovala jsem veškeré recepty, které se daly snadno a dobře připravit a oni mi ukazovali kalkulace jednotlivých surovin i celkového jídla, kterým jsem se musela podřídit.

Byla jsem nesnesitelná, ale nedalo se mi moc ubránit. Studovala jsem hotelovku, a tak jsem chytře argumentovala, že mnoho z jídel je proti gastronomickým zásadám, takže čemu se to, prosím pěkně, tady učíme?

Jelikož pan ředitel si běžně schůzky se studenty nedával, přiřítila jsem se prakticky kdykoli, kdy se mi zachtělo. Uznávám, že jsem se mohla lépe obléct, ale v šestnácti vám tyhle drobné nuance - a že v mém případě byly ty minisukýnky skutečně drobným kouskem látky - unikaly.

Těžko říct, jestli jsem udělala dojem svou přesvědčivostí, nebo otravností, každopádně se povedlo.  Na jídelníčku se začaly objevovat ryby, pohanka, saláty, dušená zelenina, občas i sója.

Jistě se teď ptáte, zda jsem byla v kolektivu vůbec oblíbená. Odpověď zní: úplně nejoblíbenější a to bez nadsázky. Vždycky jsem sloužila jako skvělý příklad toho, jak rozhodně nedopadnout, ale zároveň se naší třídě hodily mé přátelské vztahy s ředitelem. Obzvláště tehdy, když někdo na maturáku naházel chlebíčky na strop sálu a potřeboval nedostat ředitelskou dutku. 

Tak. Teď ještě udělat tu kosmetickou bio revoluci a uklidním se. Slibuju.
A zdravím pana ředitele.
Lucie

Beauty editorial pro Glanc: Jak to celé vznikalo

Nabídka nafotit beauty editorial pro časopis Glanc, přišla z ničeho nic. Původně jsem měla sloužit jen jako modelka prezentující francouzský styl. "Hned jsem si vzpomněla na tebe," psala mi kosmetická redaktorka Monika, která je mi zároveň velice blízkým člověkem, "připomínáš mi Marion Cottilard a přesně někoho takového hledáme."

Kromě obrovské poklony - to si dám snad do životopisu - z toho nakonec vzešel nádherný editorial podporující k tomu všemu ještě bio kosmetiku, kterou jsem se nechala líčit. Přestože jsem na tom netrvala, jakmile byla možnost, přišlo mi smysluplné nechat se nalíčit Zuii, značkou, kterou miluju a se kterou jsem často spojována. Rovněž jsem dostala možnost si vybrat vlastní styling, takže má volba padla na oblečení z  Max&Co., které spadá pod MaxMaru, je nadčasové, elegantní a chic! 

Dlouze jsme vybíraly outfity, jelikož jsme chtěly použít skoro všechno. Nafotili jsme rovněž úžasné fotky s bílou košilí a žlutým sakem, abychom po chvilce zjistili, že přesně tohle - i stejný účes - bude mít na titulce Jana Plodková, tudíž se fotky nedají použít. Vybíraly jsme tedy další kombinace, které by odpovídaly francouzskému stylu a zároveň fungovaly jak v reálu, tak na fotkách.

Být stylistou na focení musí být náročné. I kombinace, která v reálu vypadá úžasně, na fotkách může vypadat fádně. Myslím, že cokoli se musí umět vynést, jinak to prostě "nevyzní" a to nám fotky ukazují. A nebo to naopak na fotkách vypadá skvěle i přesto, že v reálu to nefunguje. Fotka jednoduše unese víc než reálný život. Je třeba rovněž znát jednotlivé materiály a to, jak se budou chovat, jakmile se v nich ohnete.

A tomuhle fashion světu se moc ráda učím. Věnuju se naplno kosmetice a občas mám pocit, že už více informací vstřebat nedokážu nebo nechci. Móda se mi poslední dobou stává menším únikem, ač pořád zůstávám ve světě pomyslné krásy. Jak by mnozí řekli, ve světě povrchním a konzumním, o čemž jsem vždycky schopná se pohádat do krve. Móda je totiž druhým nejšpinavějším byznysem současnosti. A kosmetika jí šlape na paty.

Myslím, že povrchnost najdeme ve všem, když nejdeme dostatečně do hloubky. A taky věřím, že právě díky módě a kosmetice, což všichni řešíme denně, je možné udělat spoustu prospěšných věcí. Za tohle bych Glancu chtěla moc poděkovat. Že dali v redakci příležitost bio kosmetice a kvalitní módě, která se šije v Itálii.

 
A kromě editorialu jsme ještě fotili i TV reklamu pro Glanc, kterou jsem sice ještě neviděla, ale prý už v televizi běží, psala mi vyděšěně sestra, které jsem prý skočila do rozkoukaného filmu.

Z editorialu mám tak velikou radost a doufám, že se bude líbit i vám.
Lucie

Focení pro: Časopis Glanc

Fotograf: Petr Weigl
Make-up: Dáša Kršková se Zuii

Outfity: Max&Co.

Za modelku, za stylistku, za maminku!

Když přišla nabídka na focení pro koloběžky Kostka, věděla jsem okamžitě, že tohle dělat chci. A ačkoli šlo jen o to koloběžky nafotit a dát souhlas k použití fotek k propagaci značky, věděla jsem taky hned, že vám o tom chci i napsat.

Jde totiž o českou firmu, která celá léta vyrábí neuvěřitelně příjemné a stylové koloběžky v Šumperku, což je sám o sobě dost dobrý důvod celou věc podpořit. Kdyby se více odpichovalo a méně dupalo na plyn, ulice by byly hned veselejší. 

Jestli jsem si však myslela, jak budu sexy na fotkách s trendy koloběžkou, mýlila jsem se. Moje role modelky tentokrát obnášela focení s celou rodinkou, tedy mým "manželem" a šestiletým synem.

Člověk si pořád přijde na osmnáct a oni mu už dají šestileté dítě. 

Další role, pro mě dosud neznámá, byla role stylisty. Budget na profi stylistu sice byl, málokdy se mi ale stylisté trefí do vkusu, a tak jsem se v tomto případě nabídla sama. Všeobecně mám ráda, když mě lidi oblečou a nalíčí podle svého a zásadně do toho nikomu nekecám. Je to koneckonců osvěžující, jelikož každý vás vnímá jinak a podtrhne něco jiného, čeho jste si na sobě nikdy nevšimli. A každý vám něco předá. Ve spojení s koloběžkami se však nabízel street style nebo sportovní móda a tady mám vyzkoušeno, že to na mě vypadá příšerně.

Nechápu proč, ale nejde mi to k naturelu. Mlátí se tam dvě osobnosti. A je to do očí bijící. Zvlášť, pokud se snažím zapojit do hry kšiltovku...

Jestli jsem si však myslela, že si jednoduše něco zapůjčím od značek, které mám ráda, zase jsem se spletla. Při pohledu na tři koloběžky, které jsme měli fotit, jsem měla jasnou představu - jde o trendy koloběžky, které si sice můžete dovybavit taškami, stojánkem na láhve a udělat z nich koloběžky na výlety do přírody. Zároveň - i proto, že jsou skládací a elegantní - jim sluší město. 

Potřebovala jsem tak oblečení, ve kterém by se dalo pohybovat a zároveň nebylo outdoorové, protože to do města nepatří. Takže spíše ležérní a takové, ve kterém můžu vyrazit i do práce. Mě tak padlo do oka Max&Co., které kromě rovných navy blue kalhot má v kolekci nádherné tričko s proužky a červeným nápisem, tedy přesně v barvách koloběžek. Honza, můj manžel z Brna, dostal vybrat z outfitů od JineyLevel a malému Nikymu, který nám byl synem, jsem šla vybrat do Lindexu. 

Největší fuška byla zkombinovat nás tři + tři koloběžky dohromady. Musíme být rodina. A rodina má držet při sobě. Minimálně jednotným stylem. 

Vybrat správné oblečení pro školáka, mi dalo zabrat asi nejvíc. Nikdy jsem po dětském oblečení nekoukala a neznám ani velikosti různě starých dětí, rozplývala a ztrácela jsem se tak hodiny v oddělení růžových sukýnek a frajerských mikin s cool vzorem.

Nakonec však došlo k výměně syna a na koloběžce se s námi pak projížděl tříletý Nicolas. Kalhoty jsme tak stáhli a ohrnuli, vršek mu nechali. Malý Niky nepočítal s tím, že by měl být modelem, ale nadšeně s tím souhlasil a užíval si chvilky, kdy se celá pozornost soustředila jen na něj. Byl za hvězdu celý den, ale spolupracovat se mu občas nechtělo.

"Já ši budu jezdit po svym," odpověděl nám, když jsme ho směřovali do světla. Jakmile jsme zase chtěli, aby vyrazil současně s námi, odpověděl zase, že "se nepotšebuje po nikom opišit."

Jednoduše to byla skvělá pracovní neděle!
Lucie

Hlídám Bizona

Když má nejlepší kamarádka odlétala na měsíc na dovolenou, nemohla jsem odmítnout, že jí pohlídám kocourka. Kocourka jménem Bizon. Jelikož mám kočky ráda a s jednou takovou - která byla velice osobitá, až lehce nespolečenská - nás pojila vzájemná hluboká láska, takže jsem vlastně byla ráda, že tu budu mít kočičího mazlíka.

Bizon byl zpočátku dost vyplašený. Bál se nového prostředí, stýskalo se mu a ten večer, kdy ke mně dorazil i se záchodem, pelíškem, granulema a hřebenem, si našel útočiště za pračkou.

"On je strašnej mazel," slibovala Evička. "Spí v posteli s náma, krásně hřeje, to se těš!"
I těšila jsem se už tu první noc, kdy mi dal ale Bizon vale a ustlal si v koupelně v koši na prádlo, který odmítal opustit.

Je chudinka vyděšenej, říkala jsem si a zalezla do postele bez kočky. Otevřela jsem mu dveře po celém bytě, ač to bytostně nenávidím. Já musím mít dveře všude zavřené. Je to úchylka už od mládí a neumím jinak. Nicméně přemluvila jsem se, Bizonovi dveře přiotevřela a okamžitě vytuhla.

Čekala nás ovšem náročná noc. Ve tři ráno jsem se zděšením probudila s hrůzou, že mi po bytě běhají zloději. V polospánku mi došlo, že dveře si zřejmě otevírá Bizon a zase usnula. O hodinu později jsem stejně rozespale vylítla s tím, že mi doma straší. Tiché pravidelné šouravé kroky, otevírající se zásuvky skříní a vrzající dveře. Až jemné mňouknutí mě po nekonečné čtvrt hodině uklidnilo.

V pět ráno už ale zřejmě Bizonovi se mnou došla trpělivost a hlasitě se dožadoval pozornosti. Z kočky, která mnou až doposud opovrhovala, jak to jen kočky umějí, se stal uzlíček nervů a stesků. Naříkal a řval nadpozemským rykotem. 

"Pojď sem, Bizi, pojď ke mně," vzala jsem uřvanou kočku do náruče a nesla ji k sobě do patra, kde spím. "Tady máš polštář a hele, peřina, zachumlej se," zkoušela jsem to láskyplně a po dobrém.

Nebohý kocour se však rozklepal a vyhrožoval sebevražedným skokem z postele.
"Bizone, nikam nepůjdeš, zlobíš. Lehni a spi."
Načež mi kocour odpověděl uraženým trucováním v koutě.
Na to jsem nereagovala a když jsem začala znovu usínat, Bizon se opět pokoušel o nacvičování skoků.
"Bizone, buď tady se mnou."
Nic. Kocour objevil schůdky a přemýšlel, jak se po nich dostat dolů.
"Bizone, spi!"
Hysterické mňau. 
"Bizone," řekla jsem už stejně hystericky, "hele, když si se mnou večer nechtěl do postele, respektovala jsem to. Ale víš, co by za to jiní chlapi dali bejt na tvým místě?"
Bizon na mě vztekle prsknul.
"Nebuď drzej, jo?"
Opět začal prskat.
Očividně byl jiného názoru a spát se mnou nehodlal ani omylem.

Odnesla jsem ho zpět do koše s prádlem a řekla mu, že jestli bude dělat podobné scéničky, nedostane kapsičku. Jenom suchary! 

To už místo mňoukání jen kníknul a naštvaně zalezl za pračku.
A pak jsme spali skoro až do rána. Nebo spíše do doby, než se zase probral...
Ale budeme v pohodě, vážně. Kočky mají devět životů a já? Já
 mám ještě někde zásoby lexaurinů.

Lucie