Z deníčku: Mé začátky s módou. A s muži.

Táhlo mi na třetí rok života, když jsem nastoupila se vší pompou a v tom nejsvátečnějším outfitu do školky. Dech se mi zatajil už ve dveří, kdy kolem mě prosvištěl stejně starý Milouš. Měl nádherné hluboké oči a jako jeden z mála z přítomných "budoucích-mužů" netrpěl dětskou buclatostí. Ba dokonce měl tělo pevné jako skála.

Byl to světlooký blonďák, na které jsem si potrpěla už v takto nízkém věku, s jednoduchým, leč působivým účesem na ježka s ofinkou. A čím mě uhranul nejvíc - už začátkem 90. let se pyšnil piercingem v uchu a lacláčemi.

I jemu se zřejmě pohled na mě pozdával a stalo se tak nevyhnutelné. Byla to láska. Oboustranná a mnoho týdnů opětovaná. Já, vědoma si toho, kolik holek mi šilhá po Miloušovi, jsem si s ním hrála s traktory a bagry a autíčky a jeho divnými kamarádíčky, přitom jsem však dbala na to, abych vždy vypadala jak z katalogu na roztomilost.

Jednou se mi to podařilo v nové sukni, kterou mi ušila máti. Měla vysoký pas, střihem do áčka a střídaly se na ní bílé a světle růžové kanýrky.

Já vím, co si pomyslíte - kanýrky. Ale musím dodat, že já jsem je uměla nosit. A nakombinovat. A že pak o 15 let později s podobnou sukní přišla Sarah Jessica Parker v Sexu ve městě. Just Saying.

 
A zatímco já ten den nastoupila do školky připravena na sklízení ovací, moje "Sarah-Jessica-Parker sukně" na Milouše udělala jen pramalý dojem a místo žhavého polibku, na který jsem čekala už dobrý půlrok, mi vrazil do ruky lego a ať si jdu hrát. Bylo mi do breku.

"Líbí se ti moje sukně?" ptala jsem co nejvíce neutrálně a snažila se, aby nepoznal, jak jsem uražená.
Milouš se na mě s úžasem v očích podíval a netušil, na co se ho ptám. 

Dnes - o pětadvacet let později - by už jistě uměl aspoň tu frázičku o tom, že mě má rád komplexně. Jako osobnost. Proto, jaká jsem a ne proto, jak vypadám a co mám na sobě. A další bla bla bla kecy.

"Je hezká, ne? Taková sladká," dodala jsem nebojácně. To už Milouš upustil úlekem i lego, chvilku opařeně stál a pak mi sáhnul na sukni, olízl si prsty a když se přesvědčil, že sukně není sladká, protože přeci není z cukru, dodal to vražedné: "Cože? Dyť není sladká. Pffff," a odešel si hrát. 

V tu chvíli pro mě skončil on i jeho piercing.
Nepochopil, co bylo řečeno obrazně a ještě odmítl uznat mou rozkošnost a roztomilost. 

Nastala éra, kdy jsem si mohla začít hrát s panenkama.

Ne, pardon. Nastala éra: "můj život s muži".

Lucie

Tvořivá mánie u mě doma

Všechno bylo tak dlouho tak stejné. Tvůrčí proces se zasekával už ve dveřích a umíral hned při vstupu do pracovny. Témata se mi v hlavě chrlila rychlostí, kterou ani papír nestačil zaznamenávat, ale cítila jsem, že to všechno ještě musí uzrát.

Spořádanou eleganci v zemitých barvách tak začnete prznit botami s kytičkami a srdíčky a když ani to nestačí, přidáte ještě koukající ponožky z bílé síťoviny. Horní linku vykreslujete mnohem dál od linie řas a poprvé za život jí nerámujete oko, nýbrž taháte špičaté konce do dálky tak, abyste měli ještě ostřejší rysy. A snad i lokty. 

Ze dne na den jsem přestala brát prášky.
Najednou už nebyl důvod. 
Nejsem depresivní typ, nepotřebuju je, šrámy na duši to nezahojí, způsob myšlení nezmění.
A já nemám moc ráda pohodlnost.
Stavy, které tahle změna ovšem přinese, jsou však menším očistcem, psychickou centrifugou.

A tak jsem místo psaní, kde inspirace nepřicházela, přestavovala byt. Nevím, co to do mě vjelo, ale přišlo to náhle a já se tomu nedokázala ubránit. Původně jsem tak svolila, že vyměním jen záclony a závěsy. A tak jsem vymýšlela, jak to udělat, když tu nemám jedinou židli. Pak jsem přemýšlela, jak se poprat s přílišnou délkou závěsů a jak si barvami pomoc k světlejšímu obydlí.

Původním plánem měl být v současnosti tolik moderní severský minimalismus. Takový, jaký vídáme na Instagramu a v rubrikách home decoru. Bílý interiér doplněný designovými doplňky, svíčkami a krásnými polštářky či porcelánem. Nakonec jsem ale skončila u boudoir, salonku plného pudrové barvy, dřeva a kosmetiky.

Mít neomezený rozpočet, skončím u prvorepublikového nábytku s dobovým toaletním stolkem a obrovskou šperkovnicí na poklady, které bych s neomezeným rozpočtem měla.

Byl to zajímavý druh manie. Aby to všechno fungovalo, potřebovala jsem stužky, které jsem neměla, ale věděla jsem, že bez nich neusnu. Že to musím dokončit dřív, než tohle šílenství skončí. Tahala jsem tak mašle z outfitů, stříhala krajky z punčošek, za vděk brala nejrůznější látky a kapesníčky.

Salonek jsem ještě zdaleka nedokončila, ale když jsem spotřebovala veškerou energii, kterou jsem na to ten den měla, provonila jsem byt vavřínem. Nikoli proto, abych si na vavřínech snad ustlala. To ostatně nemám v povaze. Vavřín proto, že svou ohnivou silou stimuluje inspiraci, dodává na odvaze kreativitě, podněcuje jakési vyšší vědomí a vnitřní představivost.

Co tvoříte vy?
Lucie

Proplakávat se ke svému poslání

Většinu života jsem měla pocit, že žiji příliš nudně. Nechci říkat příliš spořádaně, ale určitě bezkoncepčně. A nic na tom neměnil fakt, že jsem se z vesnice přestěhovala do Plzně, do Florencie, do Prahy. Nepomohlo ani roční cestování, kdy jsme s Holanďanem nomádili po světě.

Cestování je nádherná zkušenost. Zážitky, které prožijete, vytvářejí příběhy, vzpomínky, názor, poznání. Když jsem navštívila například Gruzii, byl listopad. Přesto tam bylo normální, že na chodnících ležela novorozeňata zabalená v zavinovačce, čímž žebrala o pár drobných pro rodiče.

Jakkoli jsem si cestování užívala a byla vděčná za tu příležitost, o které jsem na vesnici nikdy ani nesnila, bylo to pro mě jen bloudění po světě. Přemisťování se z místa na místo s těžkým kufrem, kde jsem vozila celý svůj svět.

Svět, kterému něco chybělo.

Touha po budoucnosti. 

Vize. 

Koncept. 

Můžete procestovat půlku světa a přesto se nic nestane.
Můžete utíkat před mafiány a přesto mít pocit, že váš život je pořád hrozná nuda.
Všude se píše, že ti, co dokázali převratné věci, se nebáli ranního vstávání a příležitostí.

A tak jako pako vstáváte brzo ráno, abyste byli ospalí a rozmrzelí až do oběda a berete každou příležitost, kterou vám kdo nabídne. A divíte se, že se nic neděje. Nepřichází ani sláva, ani peníze ba ani pocit naplnění. Možná jen pocit zoufalství, že jste zkusili snad všechno a přesto pořád nic.

Znáte to taky?
Já velice důvěrně. S tímto pocitem si už dlouhá léta tykám, usínám s ním, vstávám i chodím na záchod. Často se s ním také potkávám v práci. Nebo aspoň potkávala. Dlouhá léta.

Možná právě to, že jsem se snažila využít všech příležitostí, mě oddalovalo od toho, kým opravdu jsem a co bych skutečně měla dělat.

A pak jsem si prošla šíleným rokem. Takovým, kdy prosíte, ať se navrátíte zase do svého klidného hezkého známého a nudného života. Ale ono už to nejde. Všechno bouchlo pod rukama, nebo vyplavalo na povrch a vy se k tomu musíte nějak postavit.

Gratuluju! Pokud si neujíždíte na perníku, tak jste právě dospěli.
Já dospěla až loni. A stálo mě to hodně kocovin a miliony slz.
A v první řadě taky manželství.

Abyste se nezbláznili, máte jen jednu možnost: přestat bloudit. 

Dneska vám každý řekne, že vaše sociální sítě musejí mít obsah, abyste v konkurenci obstáli. Že střílet od boku ještě žádnou hvězdu nezrodilo. Musíte mít jasně definovaný a připravený plán, co chcete svým posluchačům/čtenářům/sledovatelům předat. 

Sadly enough, sociální sítě jsou odnoží vašeho života.
A dát svému životu obsah stojí miliony slz.
Slzy jsou slané, pro pleť tedy agresivní. Zatímco se tak budete proplakávat ke svému poslání, věnujte zvýšenou péči očnímu okolí.


Lucie

Co mě 7 let blogování naučilo

Neustále se mě lidi dnes ptají, proč jsem si tenkrát blog založila. Zvlášť v dobách, kdy vám z toho nekáplo vůbec nic, jelikož blogerství bylo v plenkách a vás tak četla v lepším případě babička s dědou, pro které byl blog vrcholem žurnalistiky.

Tak tedy. Já si založila blog přesně před 7 lety, v době, kdy jsme věděla, že se s Holanďanem budeme stěhovat do Itálie a mou prvotní vizí bylo psát o kulturních rozdílech dvou (resp. tří) rozdílných zemích. Pochopitelně jsem zoufale toužila po čtenářích, kteří nepřicházeli a na tom se nic nezměnilo ani v dalších dvou letech. Pojmout blog tak, aby byl zajímavý a našel si své čtenáře, byl zpočátku oříšek.

Bezkoncepčně jsem bloumala od jednoho tématu k druhému a doufala, že když nenalákám lidi na zážitky z Itálie, jistě je nalákám na zenové techniky dýchání, co čistí čakry, rozpouštějí bloky a klidně i vodní kámen. Ale nestalo se tak.

Odmítala jsem číst všechny ostatní blogy, kterých začalo přibývat. To proto, abych se jimi nenechala ovlivnit. Chtěla jsem být totiž maximálně originální, že ano.

V praxi ale platí, že musíte znát právě onu komunitu, ve které chcete najít své místo. A musíte vědět, čím ji můžete obohatit. Jinak střílíte od boku.

Když jsem se tedy třetí rok blogování rozhodla vylézt ze své ulity, vítr se otočil a já zanedlouho na to vyhrála Blogerku roku v kategorii Life. To se psal rok 2013 a já z výhry byla natolik šokovaná, že když mi při vyhlašování předali mikrofon, abych poděkovala všem, co mi poslali hlas, zmateně jsem pronesla, že kdyby mi bývali byli řekli, že můžu vyhrát, připravila bych si něco jako děkovnou řeč. Ale měla jsem krásnou sukni - oranžovou s černými ornamenty, kterou jsem si přivezla z Moskvy a mám ji dodnes.

Po mém vítězství se na mě sesypali nejrůznější sponzoři a partneři soutěže a stovky dalších firem, které mi nabízely možné i nemožné a správně doufaly, že jsem natolik ohromená, mladá a pitomá, že budu vděčná za to, že mi poskytnou něco ze svých výrobků. A já jsem samozřejmě ohromená, mladá a pitomá byla a byla jsem vděčná vůbec za to, že mi něco dají. A je jedno, jestli šlo o balíček vložek, desinfekční přípravky na záchod nebo tabletky na hubnutí.

Jakožto holka z vesnice, která není ani na mapě, jsem považovala za zázrak, že si mě někdo všiml a že mě považoval za dostatečně důležitou na to, aby mi věnoval rtěnku nebo pozval na předváděčku svých výrobků a zadarmo nakrmil. Říkala jsem si, že za to musím být vděčná, protože kdo jsem já, abych si mohla vybírat? 

Dá se tak říct, že můj blog byl komerčním odpadem všeho, co jinde neudali. Nedělala jsem to proto, abych měla něco zadarmo, jen z nedostatku sebeúcty.

Smutné? Velice. Blog jsem vždycky psala tak, aby byl odosobněn od té skutečné Lucie. Na druhou stranu však lze říct, že velice dobře zachycuje celé moje vnitřní nastavení, které si přenastavuji až poslední rok.

Pochopitelně jsem se snažila blogem uživit. Marně. Nepomohly mi ani tituly "social media expert", "copywriter" nebo "PR and marketing specialist," které jsem si dávala, protože je jasné, říkala jsem si, že pokud jsem Blogerkou roku, pak určitě musím znát sociální sítě natolik dobře, abych se mohla nazývat expertem.

Anyway. Dneska je expertem a specialistou na všechno prakticky každý, kdo se dokáže připojit k wifi. 

Ano, nikdy jsem se blogem nedokázala uživit a možná to tak navždy zůstane. I když...
Díky blogu jsem objevila to, co mě dodnes velice zajímá a fascinuje - přírodní kosmetiku. Místo vysokých přijmů z blogu jsem šla na výběrové řízení do BIO obchůdku, kde mě okamžitě vzali na pozici prodavačky. Za to jsem vděčná dodnes, protože mě školili každý týden o něčem novém. Navíc jsem psala do jejich magazínu a starala se o zákaznickou linku. Ve finále jsem si tak došla ke znalosti asi 7000 výrobků, které jsme měli v prodeji.

Jakmile jsem jednou pronikla do tajemství složení kosmetiky, už jsem nedokázala psát o věcech, které jsou proti mému přesvědčení. Bála jsem se ale, že když si zavřu dveře u velkých kosmetických gigantů, nepřijde nic jiného.

Výrobci BIO kosmetiky jsou totiž malí hráči a nemají výrobků ani peněz nazbyt. Pokud něco ušetří, raději to dají do kvalitních surovin, než do reklamy. Byla jsem si vědoma, že jsem se možná nadobro odepsala, ale už jsem nějak nedokázala podpořit kosmetické firmy, co prodávají v Číně a dopouštějí se tak testování na zvířatech. Mimo jiné. 

Nemohla jsem se mýlit víc! Zatímco do té doby jsem s přírodní kosmetikou jen koketovala, dnes je mou hlavní obživou. A teď nemyslím tady na blogu. Mnohým BIO značkám pomáhám s propagací, což znamená nejen komunikaci s médii, ale i různá školení a další eventy.

Po skoro těch sedmi letech mi došlo, že můj blog je příliš cenný a čtený na to, abych ho nabízela komukoli ke komerčním účelům. Moji čtenáři - z nichž někteří jsou tu od samých začátků blogu a odvážně se tak prokousali i "motivačními" články - si to nezaslouží. Zkusili se mnou už dost.

Pokud bych tak měla shrnout uplynulých 7 let s blogem, řekla bych, že mi dal víc, než jsem původně čekala. Dal mi spoustu skvělých lidí a přátelství. Dal mi možnost rozvíjet se a růst, objevit nové vášně a skryté vlohy. A v neposlední řadě - ukázal mi, jak moc potřebná je sebeúcta, sebehodnota a vize.   

 

Jde to i BIO. Zvlášť, pokud Elle vydává i speciální ECO, BIO, RAW edici.

Mohu tak jen poděkovat, že tu jste a čtete tyto řádky. Děkuji za všechny vaše komentáře, emaily, zprávy a setkání. A pokud se v budoucnu bude blog ubírat jiným směrem než nyní, nezazlívejte mi to, prosím. I způsob psaní a sebeprezentace se vyvíjí a já bych nerada ustrnula na jednom místě. Vy jistě také ne. Je potřeba pořád jít dopředu za tím, co chceme lidem předat. 

A mně teď neskutečně začala bavit móda. Ale slibuju, že u bio kosmetiky ještě dlouho zůstaneme...
Děkuju za krásných 7 let!
Lucie

Nejlepší zdravá kosmetika měsíce!

Dlouho jsem neobnovila svou pravidelnou rubriku za zdravou kosmetiku.
Vím, že vám jistě chyběla, a tak jsem se rozhodla vás potěšit zase něčím voňavým, funkčním, hezkým a zdravým! Nemáte zač!

Durance EDT Cotton Flower

Kdysi jsem vám psala, že miluju pudrové vůně. A tohle je vítěz. Načuchala a vyzkoušela jsem toho hodně, byla jsem ochotná hledat i v konvenční kosmetice, nakonec jsem ale našla značku Durance, kde poměr cena/výkon/vůně je jednoznačně nejlepší na trhu. Vůně je velice jemná, sofistikovaná, elegantní. Vůně čistě vypraného prádla jednoduše. A taky platí, že na tuhle toaletku musí mít člověk povahu, aby se stala jeho součástí. Navíc je neotřelá, takže jí nevoní úplně každý. Myslím, že u ní pár let zůstanu. Minimálně do té doby, než se mi změní charakter. :-)

Řasenka pro zvětšení objemu Couleur Caramel

Couleur Caramel je francouzská dekorativní přírodní kosmetika, která líčí hvězdy červeného koberce například na pařížském Fashion Weeku nebo festivalu v Cannes. A tahle řasenka patří mezi bestsellery, tudíž bylo nutností ji vyzkoušet. A ano - drží, nedrolí se, rozčesává řasy a slušnou barvu i objem dává na poprvé.

Pero - Korektor Couleur Caramel

Myslím, že jestli něco přírodní/BIO kosmetice chybí, pak je to kvalitní korektor se štětečkem. Ten, který není tuhý, a tak se dá bezproblémů použít i na kruhy pod očima. U Couleur Caramel je tohle perfektní. Korektor navíc dokáže rozzářit oční okolí, pokud je unavené. Roztírám štětečkem nebo prstem, každopádně s ním dokáže pracovat jak laik, tak i profík. Kryje maximálně, ale zároveň se velice dobře přizpůsobuje odstínu a struktuře pleti, takže není vidět ani při bližším ohledání.

Dulcia Léčivé sérum na bělení zubů

Asi nejšetrnější metoda lehkého bělení zubů, které jsem zatím objevila a shledala funkčním. Jde vlastně o směs kokosového oleje - který má bělící účinky sám o sobě - a jedlé sody, která je zase zásaditá. Pak k tomu připočtěme ještě éterické oleje jako badyán, citron, rozmarýn (prokrvuje dásně), skořice a hřebíček (používá se při bolestech zuby, krásně bolest "umrtvuje").

Nepoužívá se jako běžná zubní pasta, pouze 3x týdně. Se sodou vždycky opatrně. Chuť je slaná s příchutí badyánu, sérum nepění, neobsahuje žádné bělící látky. Samotné mi přijde, že dobře neutralizuje ústa po nějakém pikantnějším nebo aromatičtějším jídle, což se občas hodí. Jediné, na co si budete muset zvykat, je nezvyklá chuť.

Zuii rtěnka Classic Red

Prostě klasická Marylin Monroe rudá tak, jak ji máme rádi a ještě v BIO kvalitě. Nerozpíjí se a kromě jídla drží moc pěkně. Je příjemně krémová a hlavně - díky vysokému obsahu růže po růži opravdu voní. Růžovým olejem. A chutná jak růžová voda. Prostě ano!

Beleva Taurin

Tohle je zcela přírodní látka, doplněk stravy, který stimuluje a prokrvuje mozek, tudíž se používá k lepší koncentraci například v období zkoušek (či uzávěrek, žeáno). Dokonce se používá do energy drinků. Potlačuje únavu a stimuluje myšlenkové pochody, čímž přispívá k větší odolnosti vůči stresu a větší pohodě. Může se mi někdo divit, že jsem jej brala v nejvyšším možném množství? 3 tbl denně v tom nejhorším období zafungovaly asi stejně jako vzpruha na běžícím páse. A když jsme u běžícího pásu - výrobce to sice nikde neuvádí, ale mám takové podezření, že to stimuluje i fyzický výkon. To, jak jsem se po taurinu vracela z fitka vypadalo, jako bych běžela maraton. A to jsem jen posilovala. Takže...asi dobrý!

Přírodní zubní pasta Yotuel - Pharma B5

Měla jsem tu čest, že mě výrobce přírodních zubních past Yotuel pozval do Madridu, abych tam - společně s médii a influencery ze zahraničí - reprezentovala jako blogerka Českou republiku. Byl to krásný výlet, o kterém vám ještě napíšu. Zatím se ale vraťme k pastám na zuby, které už teď jsou na českém trhu.

Yotuel Pharma B5 je zubní pasta zcela bez pěnidel, což mě zaujalo jako první. Druhá věc, proč jsem se pasty rozhodla podpořit byla, že obsahuje 10% xylitolu, tedy přírodní látky, která se používá jako prevence kažení zubů. Xylitol najdeme běžně například i ve žvýkačkách, ale vždy záleží na jeho koncentraci, která by měla být minimálně 7,5% aby se mohl za účinnou látku skutečně považovat. A dalším argumentem, který mě přesvědčil je, že ač jde o zubní pastu bělící, level abrasivity je pouze 36 RDA, což u normálních past bývá kolem 60RDA a u bělících klidně až přes 100 RDA. Přitom čím agresivnější mikro částice v pastě, tím méně šetrné vůči zubní sklovině jsou.

Pasty mají rovněž neutrální pH a konkrétně tahle zubní pasta chutná po lékořici. Co jsem tak poslouchala ostatní, zubní pasta jim chutná i přesto, že lékořici neradi. Já lékořici hodně ráda, pro mě je to něco na způsob dezertu. Jinak ale Yotuel vyrábí klasické příchutě, které teprve testovat budu.

Argital Ústní voda se zeleným jílem, ananasem a koloidním stříbrem

Přiznám se, že od dob, kdy jsem používala ústní vodu, křiklavě modrou v litrovém balení, uteklo už hodně let. Jakmile jsem se začala zajímat o složení kosmetiky, vyřadila jsem ústní vody okamžitě. Touhu je zase vyzkoušet mi dala až italská značka přírodní kosmetiky Argital, která si zakládá především na jílových výrobcích. A výjimku neudělala ani při ústní vodě. Kromě zeleného jílu tu najdeme ještě výtažky z ananasu a koloidní stříbro. 

O výborné antibakteriální účinky se stará rovněž měsíček a šalvěj, o příchuť a svěží dech se tu starají éterické oleje z eukalyptu, máty, anýzu a pochopitelně hřebíčku, který v žádné zubní péči chybět nesmí. Je to skvělé analgetikum, mimo jiné.

Výsledná chuť je pak stejná jako u všech zubních vod, tady však nehrozí nejrůznější syntetika a barviva. Argital zubní vodu prodává ve 100 ml balení, ale každá dávka se ředí. Podle aktuálního problému. Pokud má tak zubní voda sloužit jako prevence, uděláte z ní klidně 2 litry. A mimochodem, na záněty dásní je to bezvadná věc.

Sparkle Hearts Bezoplachový kondicionér

Budete se smát, ale tento bezoplachový kondicionér je primárně určen pro malé holčičky. Jde totiž o 100% přírodní věc, která voní jak sladkost a přitom pomáhá rozčesávat zacuchané vlasy. Bezoplachové kondiconéry jsou zase určeny pro všechny, co mají jemné vlasy a krémové kondicionéry je zbytečně zatěžují. Rovněž se používají všude tam, kde je potřeba dodat lesku či ochranu před tepelnou úpravou.

Skvělé na bezoplachových věcech je, že zůstávají na vlasech, takže se s nimi dá vždycky dobře pracovat. Kdo má ovšem vlasy jako žíně, případně hodně vysušené od odbarvování, více ocení krémovou variantu kondicionérů. Mezi tyhle šťastlivce rozhodně nepatřím, a tak si bezoplachové kondiconéry nemůžu vynachválit.

Sparkle Heart je pak opravdu velice voňavá záležitost - voní jako sladké ovocné žvýkačky - a přitom namíchaná z éterických olejů. Kromě klasických ingrediencí, za které chválím, jako je aloe vera, lopuch, panthenol a kopřiva, obsahuje ještě výtažky z macešek. Třeba. Jemné vlasy nezatíží, jen příjemně provoní a dodá jim nový život v podobě lesku.

Objev měsíce: Akamuti Čokoládová maska s marshmallow

Voní to, jako když otevřete Granko, ale je tam ještě pravá vanilka, což samotnou vůni ještě lehce dosladí. Řeč je o jílové masce Akamuti, která se smíchá buď s vodou nebo olejem (nebo obojím) a necháte, aby všechna výživa působila na pár minut na vaší pleti.

Jistě znáte a používáte jíly na čištění pleti a především čištění pórů a černých teček. Na podobné účinky se můžete těšit i tady, základ totiž tvoří růžový jíl. Čokoládový fairtrade prášek pleť navíc maximálně vyživí a zvláční, výtažky z kořene marshmallow jsou rovněž bohaté na řadu minerálů a vitamínů. Ve složení je rovněž růžový pudr a jemně drcená vanilková semena.

Jakmile masku smícháte s vodou, připravte se na to, že vám vznikne barvou i konzistencí čokoládový krém na dort. Dá se to dokonce i úžasně vyšlehat. Bude vás to lákat, zvlášť, když vám bude maska vonět pod nosem. Klidně si dejte, ale chutnat to tak dobře nebude. Příliš jílové a bez cukru. Pleť si ale pochutná.

Masku s vodou odstraňuju po 10 minutách, kdy už je ztvrdlá, jen konjak houbičkou. Pokud přidávám lžičku oleje, smývám to hydrofilním odličovadlem a rovněž houbičkou. Maska je velice voňavá, ze začátku ale dost osvěžující. A jsem si jistá, že uspěje nejen u vás, ale i u všech ženských kamarádek a možná i u partnerů. Pro mě je tak určitě objevem měsíce!

Doufám, že jste si tu svého favorita našli a že i v květnu jedete na přírodních věcech.
Lucie

Pojďme do zákulisí The Way: reality show za udržitelnou módu

"Já to neumím. Já neumím říkat ne," vzdychá Bára Nesvadbová. "Já nedokážu říct těm lidem, se kterýma dennodenně pracuju, že vypadli a konec," děsí se.

Já jsem v zákulisí toho všeho a jsem snad jediná, kdo může z cateringu jíst borůvkový koláč. Přemýšlím, kdo měl tak zlomyslný nápad naservírovat borůvky na natáčení, ale protože jsem pouze host přihlížející a nemusím se nikde ukazovat a do ničeho mluvit, nevadí mi to.

Když jsem ve společnosti lidí, které neznám, příliš nemluvím. Jen poslouchám. Spousta lidí má pocit, že jsem užvaněná a hlučná. Opak je pravdou. Umím mluvit na veřejnosti, když je potřeba. Jinak jsem ale tichá a raději v pozici posluchače. Tím se bavím neuvěřitelně. Sranda přestává tehdy, jakmile se někdo z vypravěčů dozví, že všechno píšu na blog.

Potichu sleduju dění okolo. Vedle v místnosti se natáčí nový pořad The Way, reality show za udržitelnou módu, které vysílá TV Óčko. 8 módních návrhářů z Česka a Slovenska bojují o vítězství - tedy 1 milion korun na autorskou kolekci. Musejí připravit nositelnou unisex módu, pracovat s recyklovanými materiály a ještě takovou drobnost - oslnit a přesvědčit o tom porotu.

A kromě smyslu pro detail je potřeba mít smysl pro obchod a sebeprezentaci. Musíte vědět, jak své nápady prodat, za kolik a jak si vybudovat značku. 

Na tohle je tu odbornice Katarína Král, předsedkyně poroty a expertka na marketing. Další členka - Lucie Robinson - přední česká a celosvětově vyhledávaná fotografka, je vystudovaná výtvarnice, a tak hodnotí vytvořené kousky po stránce provedení. A Bára Nesvadbová, autorka mnoha bestsellerů a šéfredaktorka Harper´s Bazaaru, zase hodnotí, jestli má dané dílo uplatnění v módním světě. Součástí poroty je tentokrát i Petra Balvínová, jejíž značku TIQE už dlouho sleduju a obdivuju všechny modely, které vyšle do světa.

Móda se ke mně dostává poslední dobou oklikou ze všech stran.
Teď se stala i velikou součástí mé práce, protože tento projekt zastupuji a jsem nadšená, že se můžu přiučit novému oboru od skutečných odborníků.

Zatím vám nic neprozradím. Dívejte se na Óčku. 
Lité boje o první místo budou pokračovat až do června a já věřím, že až celá show skončí, budu schopná vám napsat o všem, co jsem se díky The Way dozvěděla. O módním světě. O návrhářích. O udržitelné módě. O materiálech. A o módním PR.

Cesta to tak bude náročná nejen pro návrháře a pro Báru Nesvadbovou, ale i pro můj nebohý šatník.
Lucie

Udržitelná móda v mém šatníku: Pár skvostů, kterých si hodně cením!

Minulý týden probíhal Fashion Revolution Week, tedy týden za udržitelnou módu. Dlouhodobě za ni bojuje má oblíbená Vivienne Westwood, v Česku Kamila Boudová a já se tak rozhodla probrat se vlastním šatníkem, abych zjistila, co udržitelného se v něm skrývá.

Nejsem módní blogerka a nedokážu vám říct, co bude následující sezónu za trendy. Na módě vnímám především barvy, střihy a materiály. Často hodnotím jen celek a to, zda to celé dohromady funguje. Našli bychom pár věcí, které jsem si zakázala nosit, ale primárně mi vadí spíše hloupé kopírování stylu. Na sobě se mi se mi líbí hlavně elegantní kousky, co zdůrazní ženskou linii. A pak už jen občasná extravagance, která zničí ten můj běžný styl.

Teď se ale podíváme na věci, které ve svém šatníku považuju za skvosty. Každý z nich je buď hand made, z bio materiálů, nebo vintage. Můžou na první pohled působit trochu usedle, protože ano, udržitelná móda vydrží několik generací, a tak látky i způsob šití (např. umístění zipů) je trochu jiný než dnes, právě proto ale zaujmou už na první pohled. Nakonec to tak bývá větší odvaz, než ten nejdražší kousek z běžné konfekce.

Kašmírový kabát jsem si koupila letos v březnu. Je to investice, ale kašmírové kabáty se dědí z generaci na generaci. Tenhle jsem kupovala v ALAE, kde se mi trefili do vkusu, oblíbené barvy, délky a i tím, že má kabát stojáček místo límečku. S límečky vždycky trochu zápasím, zvlášť, když potřebuju šálu. Jinak kašmír, pochopitelně, nádherně hřeje. Na zimu si pořídím ještě pár kašmírových svetrů.

Áčkovou tmavě zelenou sukni jsem našla u babičky na půdě. Tam jsou vám vůbec poklady! Tuhle prý kdysi babička kupovala, když se otevírala Kotva. Babička v ní strávila půlku mládí, a přesto doteď vypadá jako nová. Vtipné taky je, že v pase jsme s babičkou na centimetr přesně. Nebo bývaly ve stejném věku. Jen ona už v mém věku měla dvě děti...

Vintage kabelku Coco Chanel jsem dostala od maminky přítele, která má vytříbený vkus, poradí si s každým materiálem, koukne a vidí. Zajímavé je, že většinu kabelek po své sestře rozdala známým, legendární chanelky si ovšem nikdo nevšiml nebo ji nechtěl. Čekala až na mě!

Peněženku z pytle na cement jsem dostala přímo z Kambodži před víc jak rokem. Od té doby jsem ji nevyměnila a ona stále drží bez chybičky. Jde o značku Angkor Recycled, která dává místním vydělávat na živobytí šitím kabelek a peněženek z použitých materiálů. A myslím, že už jsem je viděla i tady u nás.

Baret TONAK mám z Fezka z rodných Strakonic a patří asi mezi jedinou pokrývku hlavy - ještě s kloboukem - která mi sluší. Mám těch baretů několik, pokaždé jiný odstín červené tak, abych to doladila s rtěnkou. Od Tonaku mám ještě klasický cylindr, na který hledám tu správnou příležitost, ale ona se snad brzy najde.

Psaníčko á la 60.léta je mé nejoblíbenější, ač je dobré outfit doladit v podobném duchu. K šatům (zvláště pouzdrovým) je to však velice slušivá záležitost prakticky vždycky. Je to takový ten nadčasový kousek, který z vás okamžitě udělá dámu.

Pouzdrové šaty ze Suvi+Matias, což je e-shop výhradně s udržitelnými značkami, jsou nepostradatelným kouskem v létě i v zimě. V létě vypadají krásně s psaníčkem á la 60.léta, jelikož jen podtrhují ženskost, sluší ale po celý rok. Proužkovaný kardigan mám zase z NILA, což je rovněž prodejna známá díky všemu udržitelnému.

Trocha krajky sluší všem! Krajková podprsenka je rovněž české výroby a mám ji po mamce, která ji nedávno našla ve skříni. Áčkovou sukni v 80. letech šila máti babička a i dnes je velice slušivá, ač by jistě mnozí namítli, že už dávno není trendy. A ani nadčasová. Nevím. Nosím ji ještě se spodničkou aspoň párkrát za léto, protože vím, kolik komplimentů ta sukně dostane.

Pro papírové tašky Uashmama máme se ségrou slabost. Musím přiznat, že ona jich má daleko víc a teď si brousí zuby na jejich pudrově růžovou kabelku. Já mám kabelku jednu, plus tyhle dva pytle. Malý hnědý mám na pracovním stole na propisky a lepítka, obrovská červená slouží na časopisy. Jde o papírové tašky asi s 2% latexu, které jsou elegantní, šik, designové a dají se i v ruce prát.

Kožený náramek od Ilony Fojtíkové z nejnovější kolekce Deta-il jsem od samotné návrhářky dostala minulý týden. Bylo to velice milé a rozhodně nečekané. Na seznam ho přidávám proto, že jde o originální designérský kousek navíc od návrhářky, která si hraje s recyklací materiálů.

Jak zjišťuju, chybí mi úplně trička a svetry, což musím brzo napravit.
Pochopitelně mým módním snem je si jednou pořídit boty/šaty přímo od Vivienne Westwood, ale dokud mám sukni z Kotvy, můžu jen šetřit :-)

Co vy považujete za největší poklady svého šatníku?
Lucie