Masáže v domově důchodců

Domovy důchodců.
Na Srí Lance převážně pro lidi bez rodin. Přicházíme s Pauline do velkého komplexu budov s nádhernou zahradou, kterou si důchodci udržují, a kde se muži a ženy potkávají jen na jídlo a modlení.

Ženy sedí na terase a jen tiše sledují okolní dění. Některé z nich pomáhají s vařením, zbytek je rád, že je jdeme zabavit. Máme deskové hry, spoustu pexesa, omalovánky, které milují a puzzle. Mnohé ženy jsou mladší než "naše" Pauline - 66 letá mamma volunteer - jak ji tu říkáme. Bohužel místní životní podmínky nepřejou příliš zdraví a vitalitě. Přesto všechno jsou to babči stejné jako u nás - zvědavé, neposedné, ukecané a místy až dětské.

Každá si rozebere to svoje - některá maluje, další hraje pexeso, povětšinou se tu mastí karty. Milujou, když se jim někdo věnuje. Taky milujou, když jim Pauline zpívá anglické písničky a ony se snaží chytat refrén.

Jedna paní, Mathilda, si hrát nechce. Nemá náladu, přeležela se a všechno ji bolí.
"Máte to dost zatuhlý. Nechcete to namasírovat?" ptám se jí.

Málo se to ví, ale jsem "vyučená" kosmetička, tudíž umím i lymfatické masáže obličeje, šíje a dekoltu. A nad všechna neočekávání mi to celkem jde. Nemám ráda jen mechanicky provedené masáže, a tak se hlavně věnuju těm bolavým nebo nejvíce potřebným místům, které dokážu dotykem rychle rozpoznat. 

Paní se rozzáří a já si vzpomenu na lahvičku arganového oleje se santalovým dřevem, co nosím u sebe v kabelce. Ha! A co tedy mělo být jen krátké uvolnění šíje, to je najednou masáž ramen, rukou, ztuhlých čelistí, koutků...

A už je tady řada dalších žen, co se přicházejí podívat a sednout si taky do fronty na masáž.
Dneska mám po pexesu!
A jak je masíruju jednu po druhé, děsím se toho, že jsou spíš jak na trní, než na masáži. Sice podmínky na nějakou relaxaci tu nejsou, ale stejně. Uvolnit se neumí ani jedna. Povolit svaly a nezatínat je taky ne.

Když domasíruju poslední, jsem zničená já.
Říkám, že přijdu zase zítra, že potřebuju sprchu a jídlo, ale naše dopolední seance ještě neskončila. Čeká mě přeci ještě návštěva u mužů!

A o tom zase příště!
LvK

Dobrovolníci na Srí Lance: Takhle si tu žijeme

A dokonce i had. Zleva: Pauline, Julie, Xavier, já a Ashkar

Za ty dva týdny na Srí Lance jsme si s ostatními dobrovolníky najeli na jakýsi denní režim. Dopoledne strávené s dětmi, odpoledne nejčastěji na hodinách angličtiny v různých školách. K večeru na pláž - smýt to celé ze sebe a dát si to jedno pivo o hezké míře 625ml. Ale pak jsou tu věci, se kterými jsme nepočítali:

Ještěrky

Ještěrky jsou všudypřítomné a kdo je nemá rád, nesmí ani na Srí Lanku, ani na kutě. Ale jsou neškodné a bojí se lidí. Většinou se drží hezky na zdech, jen občas se stává, že vám ještěrka v noci projede pod nohama v posteli. 

Vši

Než si vás děti pustí k sobě na dvůr nebo do školy, náležitě si zkontrolují, že jim nepřinesete žádné vši navíc. Je to první věc, co je bude zajímat. Hbitě se chopí vaší hlavy a začnou se probírat vlasy. Samy jsou takhle na to zvyklé a nám dochází, že si ty líbezné dívenky nečešou vlasy a nedělají si copánky. Ty líbezné dívenky si hřebenem vyčesávají vši.

Pavouci

Potkala jsem jednoho při cestě na večeři zrovna v moment, kdy jsem si volala s kamarádkou. Byl to pavouk větší než moje dlaň. Měl jen pět nohou, zato delších než Claudia Schiffer. Obrovské chlupaté zvíře se mě lekne stejně jako já jeho a nenapadne jej nic geniálnějšího, než rychle vyrazit mým směrem. To už hystericky do telefonu křičím, že jestli tohle mi vleze do pokoje (který má odvětrávací škvírky nad oknem, nad postelí a nad dveřmi), má mě do rána v Praze.

Koza

"Co děláš s tou kozou, Xavi?" ptám se mladého pohledného Brita, který strká kozu před sebe. "Snažím se ji dostat ze svýho pokoje," křičí. Xavier bydlí hned vedle mě ve druhém patře. "Ahá," pronesu dramaticky a nevím, jestli se mám ptát dál. "Nech si toho a pojď mi pomoc. Ta koza vlítla do pokoje a vychcala se mi na postel. Na matraci!" 

Sice škodolibě, ale opravdu upřímně se směju. Zalykám se a jsem vděčná za ještěrky. Vím, že mě za to čeká trest pekelný, nedejbože pavouk v posteli, ale nedokážu si v tu chvíli pomoc.

Jídlo

To, co bych čekala od Mexika, mi přistálo na talíři na Srí Lance. Pálivé jídlo mi nedělá moc dobře a jak na to koukám, všichni jsme měkoty a děsíme se každého oběda i večeře. V pátek, zcela frustrovaní, vyrážíme na večeři na pláž a platíme za předražené, nicméně pěkně evropské nepálivé jídlo. Jsme v naprosté ráži! Když nás tu den na to vyslyší a připraví nám prasárničku fish and chips, hážeme to do sebe po kilech.

Zadek

Asi po deseti dnech na Lance, když se převlíkám do plavek, mám pocit, že se mi zmenšil zadek. Vypadá tak dobře. "Hele," říkám holkám na pláži, "mám pocit, že se mi zmenšil a zkrásněl zadek. Konečně asi dokážu být šťastná." "Jojo, to se stává, že po chvilce v Asii už nedokážeš vnímat realitu stejně a vidíš všechno, co máš, mnohem pozitivněji." směje se mi teď-už-bývalá kamarádka.

Chlapi

Julia se ptá Pauline, které je 66 let a je 48 let šťastně vdaná, jak to dělá, že jí to doma furt tak klape. Pauline něco říká. Takové ty věci o toleranci a vzájemném respektu. "Ale pak mi došlo," říká u jedné příhody, "že bych asi novýho přítele nechtěla," dodává. "U těch chlapů vždycky hrozně trvá, než se vycvičí," shrnula své povídání o toleranci, lásce a manželství.


A takhle my si tu žijeme!
LvK

Sirotčince. Bez cenzury.

Srílandské sirotčince. Jak už jsem avizovala v posledním článku, většina dětiček tu nejsou bohužel plodem lásky, nýbrž znásilnění. Je tu pochopitelně i pár opravdových sirotků, kterým rodiče umřeli v raném věku, nicméně jak se dozvídám, těch je minimum.

Sirotčinec, kam přicházíme, má mnoho budov, my nejdříve jdeme k novorozencům. Nejmladšímu dítěti jsou tu dva týdny. Vstupujeme do tmavé haly s minimem denního světla a okamžitě nás praští do nosu pach moči a dalších výkalů. Ač jsou vychovatelky čistotné a snaží se děti přebalovat co nejdříve, nelze tomu zřejmě v takovém množství dětí předcházet.

V tmavé hale připomínající holešovickou tržnici jsou jen kovové postýlky. Jedna vedle druhé. V každé postýlce pérová matrace potažená igelitem a v ní dítě v plenkách. Některá dítka spí, některá zvídavě koukají, jiná cucají mléko z láhve, ale většina z nich prostě jenom brečí. Hračky nikde žádné a ani my žádné přinést nesmíme. Je tu jen ponuré šero a hluk z větráků.

Na zahrádce, která by vypadala jak zahrádka běžné mateřské školky, kdyby všechny houpačky a prolejzačky nepůsobily jako životu nebezpečné pasti, si pak hraje asi tak stovka těch větších dětí cca do pěti let. 90% z nich jsou chlapci, holčičky tu spočítáte na prstech jedné ruky.

Na dobrovolníky jsou tu děti zvyklé, jezdí sem pravidelně po celý rok a to z mnoha organizací. Všichni jsme jim sem přišli dát pozornost a lásku, protože víme, že je to zásadní pro celý jejich nadcházející život. Je to rovněž to jediné, co jim můžeme předat - lásku, pozornost, úsměv a pochvalu. 

Jakmile vkročíme na zahrádku, okamžitě se na nás dětičky nahrnou. Jsme na ně tři, na každou z nás se sesype tak 20 dětí dožadujících se pozornosti. Zatímco vy se snažíte si s nimi hrát a přijít s nějakou smysluplnou hrou, už po chvilce je vám jasné, že toho nikdy nedocílíte. Každé dítě vás chce jenom pro sebe a udělá pro to cokoli. Třetina se na vás začne věšet, třetina začne mlátit ostatní děti a třetina začne mlátit vás, abyste si jich všímali.

• Jeden klučina má rozseklou půlku hlavy, což ostatním jenom přihrává k tomu, aby jej do ní mlátili. Ví, že tím jej na chvilku odrovnají.

• Druhý klučina nesnese, že jsou všechny houpačky obsazené, a tak houpačku rychle roztočí a v plné rychlosti z ní děti vyhazuje.

• Holčičky jsou tu všechny stydlivé, ale pokud se pokusí mi hodit aspoň míček, jsou okamžitě kluky potrestány. 

• Dva kluci, co po mě lezou a já se je bojím sundat, abych jim neublížila, si na mých zádech vyřizují účty a snaží se jeden druhého shodit. 

A teď ale řeknu něco, co se vám asi nebude líbit a za co mě ukamenujete: Dochází mi, že jenom láska nestačí. Nikdo z nás dobrovolníků nemá to srdce sirotkům, kteří už tak mají dost pohnutý osud, cokoli zakázat, a tak jim všichni jen dáváme lásku, pozornost a úsměv. Chválíme je, povzbuzujeme...ale nikdo z nás jim už neukáže hranice toho, co se smí a co už se dělat nesmí.

Dětičky nemluví a nerozumí tomu, co jim řeknete. A možná jim tu nikdo nikdy ani slůvko NE neřekl. Mám pocit, že ani v pěti letech netuší, že ubližovat se nemá. Je tak jasné, že rodinu jim nahradit nedokáže nikdo z nás.

Vlastně si nejsem jistá, jestli takto malým dětem tímhle za-každou-cenu-milujícím přístupem pomáháme. Obávám se, že spíše ne. Ale ostatní dobrovolníci o tom nechtějí ani slyšet. "Jseš moc přísná," říká mi kamarádka, načež ji v ten moment dítko prokousne kůži na ruce až do krve.

Naštěstí tu jsou i další programy, se kterými vnitřně souhlasím a které si užívám: dopolední program v dívčích domovech, odpolední hodiny angličtiny ve škole pro zdravotní sestřičky a následující týden mě čekají ještě domovy důchodců. 

LvK

Zpíváme v dívčím domově. ABBU.

Dívčí domovy.
To je přesně to zařízení, kde jako srílandská dívka skončíte, když vás znásilní, vy otěhotníte a rodina vás tím pádem vydědí. Jakmile porodíte, dáte dítě do sirotčince, který je hned ve vedlejším vchodě. V domově pak chodíte do školy a snažíte se naučit něco, co vás jednou bude živit.

My s Julií, mou holandskou spolubydlící, přicházíme, abychom dívky poznaly a případně jim pomohly s angličtinou a úkoly. Dívek může být necelá stovka a ač jsou o něco málo starší, povětšinou vypadají na dvanáctileté holčičky. 

Ze začátku jsou nezkrotné. Nehodlají se nám představit, nehodlají mluvit anglicky, nehodlají spolupracovat. Hihňají se a pomlouvají nás. "Fajn, tak asi půjdeme," říkám teatrálně a schválně vyndavám z kabelky zrcátko a rtěnku, abych si nalíčila rty.
"To je hezká barva," ozve se ta nejukřičenější anglicky.
Jop, mám je, potvory!

"Co děláš za práci?" ptá se další. "Pracuju s kosmetikou," odpovídám jednoduše, protože nevím, jak bych jim svou práci přesně vysvětlila. "Ty máš beauty salon?" ozve se třetí.

"Kolik ti je?"
"Odkud jsi?"
"Máš sourozence? Mladšího nebo staršího? Jak se jmenuje?"
"Jseš už vdaná?"
"Máš přítele?"

Helemese. Tady někdo skvěle ovládá angličtinu. To jsou mi věci!

"Zazpíváte nám nějakou anglickou písničku?" zeptají se nás s Julií. Žádnou neumíme, žádná nás nenapadá a vůbec - já zpívat neumím. Nezpívám si ani ve sprše a sama pro sebe si maximálně tak pobrukuju. Snažíme se je přimět, aby měly slitování samy se sebou, ale trvají na tom. Jedna nám dokonce přinese učebnici s textem písně "I have a dream" od ABBY, jednou se ji prý učily, hrozně se jim líbila, ale už si nepamatují tu melodii. Neznáme ji?

A tak se osmělujeme a začínáme pět.
Je to tak tristní, že i opice ze střech raději odbíhají zpátky na stromy.
"I believe in angels" je na mě strašně vysoko. V ten moment mi ale dochází, že nejsem na hodině zpěvu a že je úplně jedno, jak to zpívám. Hlavně to musí být show. A tak přidávám na grimasech i zdivočelých tónech. Je to vlastně tak skvělé, že poslední sloku už zpívají s námi a nakonec nás odmění obrovským potleskem.

Ač si přijdeme jak největší idioti, v jejich očích jsme si získaly respekt.
Už si nás nedobírají, naopak hned běží pro učebnice angličtiny, aby nám ukázaly, co všechno probraly.

Jsou pořád tak dětské. Nejmladší je dvanáct a od běžné dvanáctileté holčičky byste ji nerozeznali. Má radost z každé pochvaly, chlubí se jedničkou z diktátu i slohovým cvičením, které napsala z celé třídy nejlíp. Je jako každá jiná v jejím věku. Jen s tím rozdílem, že tahle holčička už porodila a dítě jí bylo odebráno. 

"Přijdete zase zítra?" ptá se mě ta s nejlepší angličtinou, Camilla. Původně jsem měla jít do jiného programu, ale kývám, že ano. "Skvěle!" 

"A umíš past simple?"
"Dokážeš nás to naučit?"

"Ale zítra přijď v šatech a v rozpuštěných vlasech," říkají mi dívky ke konci a za ucho mi píchnou růžové kvítí.

LvK

První setkání s dětmi: Radost z foťáku

První seznámení s dětmi v pátek nemohlo začít líp. Vyráběly si fotorámečky a já byla pověřena, abych je do rámečků nafotila. Jen portrét každého dítka.

Netušila jsem, že právě foťák dokáže s dětmi navázat takové spojení. Zatímco holčičky se chtěly převážně fotit s kamarádkou, kluci to celé pozorovali z povzdálí, předstírali nezájem a fotit se šli opravdu s velikou nechutí.

Na celém focení děti nejvíce bavilo si zpětně fotky prohlížet.
Když se fotky líbily holčičkám, daly palec nahoru a začaly radostí poskakovat. Pokud se jim nějaká fotka nelíbila, donutily mě, abych ji okamžitě smazala a nafotila je ještě jednou a líp.

Jedna holčička byla zabraná do malování a focení ji nebralo. Šla jsem za ní a vysvětlovala, že bych si ji potřebovala vyfotit. Naznačila, že to dokreslí a přijde.

Přišla. Když jsem jí ukázala, kam si má stoupnout, zcela přirozeně si prohrábla vlasy, poletující pramínky dala za ucho, utáhla culík, rukama uhladila sukýnku a narovnala záda. Byly jí čtyři roky. 

Tohle gesto, které trvalo maximálně pár sekund, naprosto vystihlo celé ženské pokolení ve chvíli, kdy se potřebujeme líbit. Byla kouzelná.

Kluci se mi mezitím houfovali u foťáku, aby se podívali na pořízené snímky. Ne snad kvůli tomu, aby zkontrolovali svůj vzhled, ale proto, aby zkontrolovali, jak vypadají ostatní kluci. Pokud došli k závěru, že jejich kamarád vypadá na fotce jako větší frajer, šli se - i přes tu obrovskou nechuť - nafotit znovu.


LvK

Srí Lanka: Seznámení s dobrovolníky

S Ruby po mém prvním workshopu s dětma a zároveň v její poslední den.

Přijíždím do centra pro dobrovolníky a dozvídám se, že pokoj budu sdílet s jednou Holanďankou. Jak příhodné. "To si budeme rozumět," říkám jí na pozdrav. Julie, jak se jmenuje, je studentka hotelovky z Harlemu, odkud pocházel můj tchán a já tam nikdy nebyla. Studuje však v Maastrichtu, loni byla jako dobrovolník v Nepálu a jak říká, neví, co se životem. Je jí osmnáct.

Do Prahy prý jezdí často, má tam přátele a jestli jsem prý někdy byla u nich v Nizozemí. Tak jí povídám o Holanďanovi a poprvé ho před někým cizím oslovuju jménem. Vyprávět Holanďance o Holanďanovi, kterému říkám Holanďan, mi přijde dost uhozené. 

Chvilku poté, co se dostaneme na pokoj, někdo pod námi propukne v hrozivý pláč. "To jsou ty workshopy pro týrané ženy?" ptám se Julie. "Ne, ty tady nejsou, tohle bude někdo z dobrovolníků."

Další lidé, co sem přijeli pomáhat na tom jsou věkově dost podobně jako Julie. Je tu skupinka lidí z Číny, která je tu byla jen na týden, a tak dnes odjíždí. Podobné programy jim nabízí škola a oni díky tomu získávají i určitou praxi. Nemluví moc anglicky, čas tráví povětšinou jen spolu a kradou mi wifi. Jsou pořád online, což fascinuje i mě jako wifi-addicted blogerku. Jsou moc fajn, chodí si se mnou povídat a fotit se. Ukazují mi města, ve kterých žijou a já jim přes Google ukazuju Prahu a povídám o Evropě. Lámanou angličtinou mi říkají, že kdybych jela do Číny, tak mě provedou a bydlet můžu u nich. Jsou extrémně milí, když se odpojí. 

Pauline říká, že každý den je potřeba všechny emoce ze sebe smýt. Chodíme tak k oceánu.

Offline dobrovolníkem je tu i jedna sedmnáctiletá Američanka žijící v Anglii, dvacetiletý Angličan a osmnáctiletý Číňan. Jsou úžasně mladí, neklidní, nebojácní a rebelují tím, že tu pijou vodu z kohoutku. A pak je tu jedna úžasná 66-letá dáma z Nového Zélandu, Pauline. Je ve věku mé babičky, přesto tíhnu právě k ní.

"Vždycky jsem si tohle přála podniknout," říká mi. "A došlo mi, že to musím udělat dřív, než budu fakt stará!"

LvK

Jako dobrovolník na Srí Lance

Nápad přišel v pondělí a ve středu už jsem rozbíjela prasátko.
Stalo se to příliš rychle na to, abych si to mohla v klidu promyslet.
Šla jsem do toho s tím, že pokud se tak má stát, stane se to.

Při registraci jsem musela vyplnit jméno, telefon a email na člověka, kterého budou kontaktovat v případě, že se cokoli stane.
*povinné pole
*povinné pole
*povinné pole

Nevěděla jsem, koho napsat, a tak jsem stránku vzteky zavřela.
Nakonec mi to nedalo a vrátila se.
Do povinných kolonek připsala Holanďana, aniž by tušil, co právě dělám.
 
Bát jsem se začala až v moment, kdy jsem odklikla platbu.
Na uklidnění jsem si šla sbalit šalvěj, tea tree, hřebíček, mátu a tymián a říkala si, že jsem stejně na nějaký ten nejdůležitější éterák zapomněla. Jo, citronelu! Po ničivých povodních, které Srí Lanka nedávno utrpěla, se hlásí o slovo malárie.

V době, kdy čtete tyto řádky jsem už druhý den v Galle, přístavním městě na Srí Lance, který mi teď na necelý měsíc bude útočištěm a odkud budu každý den vyrážet zase o kus dál do lokací, kde mám jako dobrovolník pomáhat - handicapovaným dětem, dětem v sirotčiních nebo naopak důchodcům.

Tak mi držte palce!
LvK