Prostě jsem se rozhodla.
Potřebovala jsem veškeré laskavosti, kterých se mi za poslední rok od lidí dostalo, jaksi vracet. Sice pořád věřím, že dělám práci smysluplnou, co lidem dokáže pomoci, přesto jsem měla už dlouho pocit, že už nemám moc co předat.
Přesně před rokem jsem byla v New Yorku. Už tam mi bylo dost úzko, ale Amerika je úžasná země, která dodává naději v lepší zítřky. V Americe prostě věříte, že můžete cokoli. A já věřila, že to nejhorší už mám za sebou a že mě v Praze čekají nové skvělé začátky. A štěstí.
Opak byl pravdou. V Praze se do každodenního života, kdy už nade mnou nedržel ochrannou ruku Holanďan, vkrádala pomalu, zato pravidelně manipulace okořeněná pořádnou dávkou lží a převlečená za slova podpory. A ten zbytek vám řeknu třeba někdy příště.
Teď už se vší pokorou radši ani neříkám, že to nejhorší je za mnou, ale pravdou je, že jsem se dokázala postavit na vlastní nohy a nepřišla ani o zdravý rozum, ani o svůj hýkavý smích.
První vlna vděku mě tak zaplavila, když mi došlo, že mám nemalé množství přátel, kteří tu celý rok byli, naslouchali a ujišťovali mě, že kdybych cokoli potřebovala, mám dát vědět. To, co nabízeli bylo často až neadekvátně štědré, takže jsem to nedokázala přijmout.
Druhá vlna vděku mě zalila tehdy, když jsem si celou tuhle hodně drahou cestu dokázala sama zaplatit. A to po roce, kdy jsem na všechny výdaje byla sama. A tak jsem ráda odevzdala své úspory za poslední rok, abych udělala inventuru a byla tak zase na startovní čáře. Protože jedině tak mě to nutí nacházet nové cesty a zase si na sebe dokázat vydělat.
Ne před rokem, ale teprve až teď - na vlastních nohou a pěkně na zemi - věřím, že ty laskavosti můžu předávat dál. A proto SríLanka.
LvK
