SLOU fashion na MBPFW: Udržitelný šatník podle Kamily Vodochodské


Na Mercedes-Benz Prague Fashion Week se konala i akce SLOU fashion, kterou jsem si letos ujít už nenechala a vyrazila jak v pátek na party, tak na workshop Kamily Vodochodské Udržitelný šatník. Bylo to vynikající a pár myšlenek předávám dál.

Šatník si nevybírám na další sezonu, ale na 2-3 roky dopředu.

Vážit si sebe a vážit si věcí. Kolik stojí moje hodina času? A za jak dlouho si vydělám na šaty, které chci? 

Nákupy si vytvářím své malé soukromé oděvní kolekce.

Eye catcher - v čem je má postava výjimečná a které části chci zvýraznit?

Výrobky z ropy: Nylon a akryl. Výrobní cena pár korun. Prodejní cena - stovky i tisíce.

Jaký je jeden jediný kousek mého šatníku, který bych zachránila v případě požáru?

Které věci perfektně fungovaly, ale už se rozpadají? Dokážu je nahradit nebo si je nechat ušít? 

7 jakostí vlny. Jak poznám, že nejde jen o textilní odpad? 

 Jaké barvy v mém šatníku převažují? A jak je nejčastěji kombinuji?

 

Bylo to úžasné. Můj šatník už nikdy nebude jako dřív.  
Která myšlenka vás nejvíce oslovila?
LvK


Dobrovolník: Přes koho, kam a za kolik?



Celou dobu na Srí Lance jsem dostávala zprávy s dotazy, přes jakou agenturu jet jako dobrovolník do světa, co mohu doporučit a na kolik to celé vyjde. Čtyři čtenářky a jeden čtenář mi pak dokonce napsali, že se pro něco podobného taky rozhodli a že už mají koupenou letenku, za což jsem opravdu ráda, protože podobný zájem jsem nečekala. A protože jste si psali o komplet informace, tak prosím:

Odjela jsem přes agenturu Voluntair.cz, kterou doporučit určitě můžu. A ne, neplatí mi ani za tento článek, ani za reklamu. Platila jsem já jim. Nabízí hodně rozdílných aktivit z různých koutů světa - včetně ekologických projektů - a na můj dotaz zareagovali prakticky okamžitě a naposílali mi veškeré odkazy, které se na cestu budou hodit. Za mě rozhodl i fakt, že programy, které nabízejí, mohou být už na dva nebo tři týdny. Sice jsem toho názoru, že delší pobyt mi dá víc a udělám i víc práce, bohužel jsem nemohla kvůli práci na několik měsíců z Prahy, jak mnohé organizace žádaly a měla tak maximálně měsíc přes okurkovou sezonu.

Co se týká Voluntair, tak můžu jen blahořečit. Martina, se kterou jsem byla v kontaktu, mi dokonce nabídla půjčit krosnu na cestu a všechno mi okamžitě vysvětlila. Což je dobré - ptejte se. Na Srí Lance už tak skvělé organizování není, a tak přijedete a netušíte, co se s vámi bude dít. Ptát se můžete snad jen zkušenějších dobrovolníků, co už jednotlivé programy i denní režim znají. Ač organizátor všechno perfektně zařídil, tak k zastižení osobně často nebyl. A nikdo z "personálu" nemluvil anglicky. Naštěstí se na mě sesypali ostatní dobrovolníci a zasvětili mě do všeho, co bylo třeba.

Co k tomu potřebujete? 


Dočtete se, že jen srdce na dlani, ale já bych doplnila ještě angličtinu aspoň na maturitní úrovni. Ba dokonce bych řekla, že bez základní angličtiny tam budete trpět. Můžete sice zachraňovat slony nebo se starat o nemluvňata, kde angličtinu nepotřebujete, ale jedním z velikým darem dobrovolnictví jsou i příběhy lidí a dalších dobrovolníků, které si tam vyslechnete.

Vzpomínám na skupinky čínských dobrovolníků, co tam jezdily vždy jen na týden a to proto, že to potřebovaly buď jako praxi do školy nebo na vyšperkování CV. Málokdo z Číňanů mluvil anglicky, ale tím, že jezdili po desítkách, se nenudili. Trávili však dny jen mezi sebou, ve své uzavřené komunitě a na svých sociálních sítích a dodnes přemýšlím, jestli jim to něco dalo. 


Kolik to stojí? 


Každý program jiné peníze, záleží i na zemi. Záleží i na tom, co se z vašich peněz bude všechno financovat. A na to je dobré se ptát. Jsem dost skeptická vůči opravdu vysokým částkám - viděla jsem někde i program za 80 tisíc v Africe a to už dost zavání korupcí. Agentuře, která vám pobyt zprostředkuje, platíte cca 3000 Kč + organizaci v dané zemi, která zařizuje ubytování, jídlo a veškeré aktivity.

S sebou si vemte nemalé kapesné. Asi tolik, kolik byste si vzali na dovolenou. Možná nebude příležitost cestovat, ale například nám ta cesta třikrát denně tam a zpátky tuk tukem pěkně lezla do peněz. Taky si raději vemte rovnou dvě platební karty pro případ, že byste jednu ztratili nebo vám ji ukradli. Vybavte si taky dobře lékárničku, protože jakmile tam přijedete jako "bohatý" cizinec, stane se z nemocnic i lékáren extrémně předražené místo.

A nechte se očkovat. Jako turista možná leccos z vakcín nepotřebujete, ale pokud chcete pracovat v dětském kolektivu, připravte se na všechny možné nemoci, které tam řádí. Děti bývají hodně zasoplené, tedy velice infekční. Čímž vás nechci nijak strašit, prostě je to jen jiná země. Doktorka v očkovacím centru vám všechno vysvětlí a doporučí.

Co vám to dá? 


Mnohé. Na pomáhání v rozvojových zemích si sami uděláte názor. A já vám teď svůj názor schválně podsouvat nebudu. Musíte si ho vytvořit sami a na místě :-)

Každopádně se dozvíte nejvíc asi sami o sobě. Budete totiž často v extrémních podmínkách a budete si muset prostě poradit. Ideálně si ještě získat respekt a důvěru lidí. Vždycky se tak dozvíte, jestli jste spíše kreativní, praktičtí, jestli jste sociálně zdatní, psychicky odolní a kde máte jak hranice, tak míru bolesti a ponížení.

Výborně vyniknou vaše silné i slabé stránky. Mně došlo, na čem můžu stavět a do čeho se raději vůbec nepouštět nemám ani na Srí Lance, ani kdekoli jinde. Zjistíte, co je vám přirozené a co vás baví a z čeho naopak máte osypky. A taky zjistíte, jak moc zásadoví, féroví a asertivní jste. Jsem si také jistá, že překonáte mnohé ze svých strachů a hlavně ostych. Vždycky budete muset zpívat, tančit, bavit a nepřestávat se snažit.


Upřímně - ti lidé vás berou jako jednoho z mnoha dobrovolníků, kteří za nimi jezdí. Vědí, že jste s nimi jen na čas a nemají tak důvod se přetvařovat. Okamžitě tak poznáte, komu jste sympatičtí a koho iritujete do morku kostí. Je to velice férová zpětná vazba bez přetvářky. A to si musíte ustát. 


Co já jsem zažila, tak dobrovolníkům bylo průměrně pouze 18 let. Pro ně byl pobyt dobrodružnější než pro mě, ale přesto si myslím, že jako starší jsem si to užila a ocenila daleko víc.


Tímto bych ráda uzavřela celou kapitolu Srí Lanky. Byly to dost smutné posty. Přesto doufám, že to inspiruje aspoň dalších pár lidí, aby na podobnou cestu taky vyrazili. Protože zklamaní se určitě nevrátíte...

Tak šťastnou cestu,
LvK 



Proč jsem odjela jako dobrovolník na Srí Lanku


Prostě jsem se rozhodla.
Potřebovala jsem veškeré laskavosti, kterých se mi za poslední rok od lidí dostalo, jaksi vracet. Sice pořád věřím, že dělám práci smysluplnou, co lidem dokáže pomoci, přesto jsem měla už dlouho pocit, že už nemám moc co předat.

Přesně před rokem jsem byla v New Yorku. Už tam mi bylo dost úzko, ale Amerika je úžasná země, která dodává naději v lepší zítřky. V Americe prostě věříte, že můžete cokoli. A já věřila, že to nejhorší už mám za sebou a že mě v Praze čekají nové skvělé začátky. A štěstí.

Opak byl pravdou. V Praze se do každodenního života, kdy už nade mnou nedržel ochrannou ruku Holanďan, vkrádala pomalu, zato pravidelně manipulace okořeněná pořádnou dávkou lží a převlečená za slova podpory. A ten zbytek vám řeknu třeba někdy příště.

Teď už se vší pokorou radši ani neříkám, že to nejhorší je za mnou, ale pravdou je, že jsem se dokázala postavit na vlastní nohy a nepřišla ani o zdravý rozum, ani o svůj hýkavý smích.

První vlna vděku mě tak zaplavila, když mi došlo, že mám nemalé množství přátel, kteří tu celý rok byli, naslouchali a ujišťovali mě, že kdybych cokoli potřebovala, mám dát vědět. To, co nabízeli bylo často až neadekvátně štědré, takže jsem to nedokázala přijmout.

Druhá vlna vděku mě zalila tehdy, když jsem si celou tuhle hodně drahou cestu dokázala sama zaplatit. A to po roce, kdy jsem na všechny výdaje byla sama. A tak jsem ráda odevzdala své úspory za poslední rok, abych udělala inventuru a byla tak zase na startovní čáře. Protože jedině tak mě to nutí nacházet nové cesty a zase si na sebe dokázat vydělat.

Ne před rokem, ale teprve až teď - na vlastních nohou a pěkně na zemi - věřím, že ty laskavosti můžu předávat dál. A proto SríLanka.
LvK

Poslední týden jako dobrovolník: Krize



Poslední týden je náročný už asi pro všechny.
Já se už mockrát přistihla, jak zalézám do své ulity, zpevňuju základy svého už tak silného opevnění kolem sebe a lepím škvíry, kterými by mohly přitéct nechtěné emoce.

A škvíry lepíme všichni.
"Já už skoro nic necítím, mně už je všechno jedno. Jinak bych se musela zbláznit," říká kamarádka. 
Souhlasně kývu a říkám si, jaká tohle asi musí být škola pro introverta.

Svým způsobem jsem taky introvert, zároveň jsem však velice společenský tvor, který je zvyklý na společnost a snadno si najde přátele. Přesto být 24/7 s lidmi bez možnosti odpočinku, klidu, ticha a soukromí, mě začíná vyčerpávat. Pořád něco řešíme, vyprávíme, improvizujeme, vymýšlíme a připravujeme. Ač jsme tu každý za sebe, musíme spolupracovat a minimálně se respektovat.

Po každém jídle tak aspoň na chvilku utíkám za prací. Noťas mám s sebou a dovolenou jsem si nebrala. "Jak můžeš k tomu všemu ještě pracovat?" ptá se mě Xavier. "Je to úžasná duševní hygiena," říkám mu ač vím, že to v sedmnácti vůbec nechápe. "Je to takovej záchytnej bod. Něco jako pevná půda pod nohama v momentech, kdy šlapeš jenom do neznáma." 


"A myslí ti to ještě vůbec?"
"Kolik já tady toho už vymyslela. Dokonce jsme s holkama z dívčích domovů včera kreslily návrhy oblečení, hele. A jak je to bavilo! Ale uznávám, že ta zelená tam prostě nefunguje. Já vlastně se zelenou vůbec neumím pracovat," napadá mě a přemítám, jestli mám v šatníku vůbec něco zeleného. Asi spíš ne. "Víš co? Jseš šílená a pojď na pivo."

Uvědomuju si, že ač se snažím emoce nepřipouštět, furt ještě dokážu cítit radost. Když jedu poslední víkend nakupovat do města suvenýry pro přátele, mám radost, jako bych snad měla řádit se zlatou kreditkou po Pařížské. 


Když pak ochutnávám čaje, koření a další různé dobroty, co do mě cpou, jsem nadšená jak malé dítě. 
Radost mám rovněž den poté, kdy peru veškeré oblečení, které tu dívkám chci nechat. Vlastně většinu toho, co jsem přivezla, tu chci rozdat. Ulehčí se mně i mému kufru a dívky nové oblečení jistě uvítají.

Včera přijela nová holčina. Rovněž z Holandska. Holanďané jsou tu prý pořád a ve všem programech. Milé Loes tak musíme následující dny ukázat všechny projekty, kterých se lze zúčastnit. Rozloučím se se s dívkami, od nichž očekávám minimálně slzavé údolí a budu doufat, že aspoň něco z toho, co jsme spolu prožily, pomůže do budoucna. 

Jak říká Pauline: "Nemůžeme zachránit celý svět. Ale tady se jasně ukazuje, že jednotlivce můžeme ovlivnit na celý život." 

Nateinovaná jsem ještě dnes. Snad jsem vybrala dobře.


LvK
 

3 příběhy ze Srí Lanky, na které nezapomenu

V Galle fotil Carlo.

Když se rozhodnete odjet jako dobrovolník do rozvojových zemí, čekat můžete jedině nečekané. Těžko se celá ta zkušenost dá dostat do slov, ale je tu pár příběhů, které mě už budou asi navždy provázet. Pokud jste citlivější osoby, raději je nečtěte.

Příběh #1: Zdrogované dítě


O nezvladatelnosti mnohých dětí v sirotčincích jsem tu psala. Obrovská míra agrese u dětí nás překvapila všechny, ale ještě jsme netušili, jak se to tu v sirotčincích "řeší". Ono totiž zřejmě sedativy. A tak tu občas potkáte zdrogované děti, které nemají příliš potuchu o tom, co se kolem nich děje a motají se jako opilí. 

Rovněž tu malé dětičky nemají záchody, jen místnost, kam chodí a vy to po nich pak jen celé vytřete. V šesti letech však už však přecházejí do sirotčinců, které jsou údajně mnohem přívětivější a až zde se učí nějakým pravidlům a zároveň chodí do školy.

Příběh #2: Sestřičky


Minulý týden do sirotčince přišly dvě sestřičky, vyprávěla Pauline. Zhruba čtyři a šest let. Jelikož jsou sestry, mohou být spolu a starší z nich nemusí být převezena do jiného sirotčince. Aspoň prozatím. Obě holčičky byly překrásné - každá dobře čistě oblečená do drahých šatů, obě dvě měly boty a mašle ve vlasech. Byly vyplašené, ale přátelské, neuvěřitelně vychované a veselé, jelikož ještě moc dobře netušily, co se bude dít.

Původně jsme si mysleli, že jde o skutečné sirotky, nakonec nám ošetřovatelka řekla, že se jejich rodiče rozvedli a matka je bohužel nedokáže sama uživit, a tak holčičky skončily zde. Upřímně si myslím, že ten příběh rodičů musí být mnohem horší.

Za týden v sirotčinci už byly holčičky ostříhané, zmizely copánky, lokny i mašličky. Zmizelo rovněž jejich oblečení, protože teď tu chodily v roztrhaných špinavých věcech a bez bot. Instituce tu zapracovaly. A zatímco ta mladší ze sester se ještě zvládala občas s dětmi bavit a reagovat na lidi, starší holčička už pochopila. 

Byla bolestným příkladem opravdu zlomeného člověka. Dítěte. Doslova se odpojila od sebe samé a kromě šatů zmizela i její krása.

Příběh #3: Zneužitá dívka. Dvakrát.


Taky už jsem psala, že tu dívčí domovy slouží jako útočiště pro nezletilé dívky, které byly znásilněné a tedy vyděděné. Dívky porodily a dítě daly právě do sirotčinců. V dívčích domovech je to vzdělání všelijaké, přesto se aspoň někdy zadaří - některé dívky se tam naučí šít, jiné vařit, další začnou studovat.

Každá dívka ví, že v osmnácti bude muset odejít. Bez rodiny, přátel a finančních prostředků a vlastně bez jakékoli jiné pomoci bude muset začít sama fungovat. Byla tu ovšem dívka, jak jsme se z vyprávění dozvěděli, která se naučila v domovech výborně vařit a péct a brzy si tak našla práci a zvládla se o sebe postarat. Jakmile se to dozvěděla rodina, ráda ji vzala na milost. Jen to asi není úplně veselý příběh s happy endem. Nikdo z její rodiny totiž nepracuje a dávno zatracenou dceru tak rodiče použili k tomu, aby je živila.

A tak je živí. Vděčná za to, že může být zpět.

LvK


Pánové z domova důchodců frajeří

Oba pánové mi rádi zapózovali.

Oproti ženám na dvorku, co většinou tlachají a případně něco dohromady vaří, připravují, hrají, jsou muži důchodci nepříliš společenští. Od  sestřiček vím, že je dobrovolníci příliš nebaví, a tak je dobré je nechat na pokoji, dojít se jim jen představit.

Přicházím tak na "pánský dvorek", kde sedí staříci každý u svého stolečku, popíjejí čaj, poslouchají rádio a čtou si noviny. Nejdříve o návštěvu nejeví zájem, nakonec přeci jen odlepí nos z novin a začnou nenápadně po očku sledovat, kdo to zase přichází. Jsou tu zvyklí většinou jen na zájezdy Číňanů.

To už si pánové posunky dávají něco vědět a já mám v ten moment pocit, jako bych byla v mateřince a kluci si šli zvědavě omrknout holky. 


A tak staříčci, tomu nejstaršímu je 97 let, nakonec usoudí, že je holky zajímaj, odloží brýle i noviny a s úsměvem se jdou představit. Stranou si mě bere George, kterému je 84 let a který prý umí být poměrně arogantní. Teď je ovšem velice šarmantní a chce mi ukázat kouzla s kartami. Nikdo tady z těch mužů nemá rodinu, většinou si děti ani nepořídili a George není výjimkou, jak se ukazuje.

George vás zaujme na první pohled. Je totiž i ve svém věku výrazně krásný. Umím si představit, že zamlada se podobal Kylu MacLachlanovi, má stejně souměrnou tvář, podobné rysy a jako jeden z mála tu má (uhlazené) vlasy. Je jasné, že George býval balič. A bavič.

To už vytahuje balíček karet a anglicky mi vysvětluje, co mám dělat. Sází jeden trik za druhým a vždycky mou kartu uhodne. Pochopitelně jsem nadšená a ptám se ho, jak se to naučil. Ostatní naštvaně postávají kolem nás. Ty triky znají už nazpaměť a vůbec je to divadýlko nezajímá.

George je trochu sere, je to na nich poznat. Ale nevzdávají se.

"Vy musíte být Italka," říká mi jeden mužík, zatímco George mě oblbuje kartami.
"To teda nejsem," říkám mu.
"Tak Francouzka?" dodává hned a mě dochází, že se mi snaží zalichotit.
"Ne. Češka," dodávám a pán samozřejmě vůbec netuší, co jsem mu to teď řekla, čímž přihrál Georgeovi na smeč, "ty neznáš Česko? Československo?" dobírá si ho.
"Nikdy jsem to neslyšel," říká omluvně.
"Ale o těch holkách tam, o těch si slyšet musel," říká George, nehne brvou a nonšalantně mi ukazuje kartu, kterou jsem si vybrala a on ji uhádl. Muž kroutí hlavou, že neslyšel ani o Češkách.
"A cos jako celý mládí dělal, no?"

Načež se strhne velká diskuze o tom, co kdo v mládí vyváděl, ale naštěstí přecházejí do svého jazyka, takže si nerušeně vybírám karty.
  
"Přijdete zase zítra, drahá Lucio?" ptá se mě George. "Asi jo," odpovídám. "Tak se za mnou zase zastavte, jo? Budu velice potěšen," klaní se. Druhý týpek ho trumfne a políbí mě při odchodu na ruku.

Tady ti pánové jsou už takoví hodně seschlí staříčci a nedá se úplně říct, že by šlo o vitální důchodce. Ale pusťte k nim do teritoria mladou holku a začnou dělat frajeřinky v každém věku.

LvK


Masáže v domově důchodců


Domovy důchodců.
Na Srí Lance převážně pro lidi bez rodin. Přicházíme s Pauline do velkého komplexu budov s nádhernou zahradou, kterou si důchodci udržují, a kde se muži a ženy potkávají jen na jídlo a modlení.

Ženy sedí na terase a jen tiše sledují okolní dění. Některé z nich pomáhají s vařením, zbytek je rád, že je jdeme zabavit. Máme deskové hry, spoustu pexesa, omalovánky, které milují a puzzle. Mnohé ženy jsou mladší než "naše" Pauline - 66 letá mamma volunteer - jak ji tu říkáme. Bohužel místní životní podmínky nepřejou příliš zdraví a vitalitě. Přesto všechno jsou to babči stejné jako u nás - zvědavé, neposedné, ukecané a místy až dětské.

Každá si rozebere to svoje - některá maluje, další hraje pexeso, povětšinou se tu mastí karty. Milujou, když se jim někdo věnuje. Taky milujou, když jim Pauline zpívá anglické písničky a ony se snaží chytat refrén.

Jedna paní, Mathilda, si hrát nechce. Nemá náladu, přeležela se a všechno ji bolí.
"Máte to dost zatuhlý. Nechcete to namasírovat?" ptám se jí.

Málo se to ví, ale jsem "vyučená" kosmetička, tudíž umím i lymfatické masáže obličeje, šíje a dekoltu. A nad všechna neočekávání mi to celkem jde. Nemám ráda jen mechanicky provedené masáže, a tak se hlavně věnuju těm bolavým nebo nejvíce potřebným místům, které dokážu dotykem rychle rozpoznat. 


Paní se rozzáří a já si vzpomenu na lahvičku arganového oleje se santalovým dřevem, co nosím u sebe v kabelce. Ha! A co tedy mělo být jen krátké uvolnění šíje, to je najednou masáž ramen, rukou, ztuhlých čelistí, koutků...

A už je tady řada dalších žen, co se přicházejí podívat a sednout si taky do fronty na masáž.
Dneska mám po pexesu!
A jak je masíruju jednu po druhé, děsím se toho, že jsou spíš jak na trní, než na masáži. Sice podmínky na nějakou relaxaci tu nejsou, ale stejně. Uvolnit se neumí ani jedna. Povolit svaly a nezatínat je taky ne.

Když domasíruju poslední, jsem zničená já.
Říkám, že přijdu zase zítra, že potřebuju sprchu a jídlo, ale naše dopolední seance ještě neskončila. Čeká mě přeci ještě návštěva u mužů!

A o tom zase příště!
LvK