Projekt seriálu První republika + soutěž o lístky na unikátní módní přehlídku

Seriál První republika, jehož druhou řadu v září uvedla ČT, asi všichni známe. Nás dneska bude tento seriál zajímat především z pohledu dobové módy. Móda tu hraje hlavní roli a k jednotlivým epizodám si tak na webu lze přečíst střípky nejen o tom, jak se tehdá žilo, ale i spoustu zajímavostí o dobové módě - rukavičkách, šatech, pánských oblecích...

Je to doslova módní bible, na níž navazuje projekt Přišij Knoflík, který mě nadchnul.

#PrisijKnoflik

Móda první republiky je nekonečným zdrojem inspirace, nejen z hlediska stylu a elegance, ale i důrazu na kvalitu, ruční práci a lokální výrobu. K těmto hodnotám se vrací stále více současných módních tvůrců, kteří používají tradiční techniky výroby a recyklované materiály. Na tomto webu se naučíte, co je to udržitelná či pomalá móda, jak dát svému starému oblečení nový život, šetřit životní prostředí i svoji peněženku. Šarm, styl, originalita a zlaté české ruce – první republika nás stále má co naučit!

U příležitosti ukončené druhé řady seriálu První republika a projektu #PrisijKnoflik se koná 2.12. v 19:00 Slavnostní banket s módní přehlídkou, kam se mohou podívat dva z vás, pokud vyhrají v soutěži níže.

A já mám tu čest a radost, že toho mohu být součástí. Součástí módní přehlídky, kde se budou dražit šaty, které ten večer vynesu. Jak správně tušíte, musejí odpovídat požadavkům udržitelnosti, a tak jsem kromě klasického fittingu šla přímo k La Femme Mimi, aby mi vzala míry a outfit dle své kreativity vytvořila přímo na míru.

La Femme Mimi je jednou z návrhářských ambasadorů, celého projektu. Jsou to superhrdinové dnešní doby, umějí totiž řemeslo - plést, pracovat s kůží, s výšivkami, umějí šít a přešívat.

Mimi byla naprosto úžasná. Rozhodla se pro radikální úpravu jednoduchých bílých krajkových šatů, za pomoci tylu a knoflíků. Výsledek je zatím ale jen v její hlavě a možná bude docela jiný, než jaký vidíme na fotkám. Mimi je umělkyně každým coulem, která navíc skvěle rozumí zpracování látek a jednotlivým obdobím v historii módy.

Fotky má na svědomí: Jakub Charvát

A soutěž?

Pro 2 z vás mám 2 lístky na celou událost, která se koná v nádherných prostorách Sacre Coeur 2.12. v 19:00. Večerem provede komik Petr Vydra s Lucií Macháčkovou. Vystoupí pěvecký sbor Elpida, čeká vás také módní přehlídka s benefiční dražbou oblečení, které poskytli herci seriálu a upravili jej ambasadoři projektu #PrisijKnoflik. Rovněž vystoupí hvězda První republiky - Anička Fialová. 

Stačí mi dvě věci: 

1.) Musíte mi napsat email na sebe, ať vás mohu kontaktovat.
2.) Napište mi, co nejvíce obdivujete na období první republiky - cokoli. 

Soutěž potrvá do 24.11. a o den později vyhlásím na svém Facebooku vítěze!
Držím palce!
LvK

Když mi na víkend svěříte kočku

S Florianem na archivním snímku.

Páteční sváteční večer. Celá noc přede mnou, a tak vyrážím do tmy celá krásná - s neslíbatelnou rtěnkou, riflemi tak upnutými, že mají až stahovací efekt a na podpatcích. Příslib vydařeného večera nekazí ani fakt, že se musím stavit za Florianem - kocourem mého letitého kamaráda, který si odjel na prodloužený víkend do Berlína a já, milovník koček, byla pověřena tím, abych se o Floriana postarala.

K Florianovi jsem tak vyfasovala ještě klíče ke krásnýmu bejváku s plnou lednicí a rychlou wifi. Kocourkovi stačí dosypat granule, dát mu nějakou tu dobrotu, kterou najdu v poličce nad dřezem, dolít čerstvou vodu, uklidit záchod a trochu ho pomazlit. Bude nedomazlený, říká mi Jarda. A andulek se nevšímej, ty vydržej!

Celá nafintěná doběhnu před barák, zadám kód, který mi otevře dveře do budovy a běžím do pátého patra zachránit to nebohé zvíře od hladu, chladu a žízně. Jenže! Nejde mi odemknout. Dva zámky a místo klik koule. Odemykám, lomcuju, tahám, nadzvedávám a dveře furt jak přibitý. Je osm večer. Ve čtvrt na devět už za dveřma hystericky mňouká Florian, v půl deváté hystericky já volám Jardovi do Berlína. Celá zpocená a rozčilená. Společně se tak - silou mysli - snažíme ty ďábelský dveře, který jdou "prej trochu ztuha, promiň, zapomněl jsem ti to říct," otevřít.

Je to veliká událost pro celou budovu. Sousedé tak mohou přes dveře slyšet například:

"Nejde to. Prostě to nejde! Dneska má Florian asi šlus."
"Já táhám za ty koule. Vždyť říkám, že za ně tahám."
"Podebrat je? No to už jsem taky zkoušela!"
"Jo, doprava i doleva. Nic to s nima nedělá!"
"Už nemůžu, mám z toho mozoly a furt to nejde."
"Že to občas trochu drhne? Tomuhle říkáš trochu?"
"Já nekřičím, copak slyšíš, že křičííííím?"

A z mobilu zase slyším já:

"To slyším jak křičíš. Celej Berlín to slyší."
"Ježiš, to je vostuda. Já bych se nejradši odstěhoval."
"Jestli ty nejseš modelína, fakt. Tě k tomu příště pustím!"
"Ty máš mozoly? Tak hlavně z toho neomdlívej, jo?"

Ve třičtvrtě na devět, kdy už jsem celá vzteklá, rozcuchaná a bez neslíbatelné rtěnky, se nade mnou pán bůh smiluje a dveře se otevírají. Ruce zničené do krve. Florian je spíš vyděšený k smrti než nedomazlený, a tak si ho udobřuju celou masovou tyčinkou.

Nakonec se ale páteční večer povedl, ač jsem přišla před flámem už ve stavu jak po flámu.

No a teď je sobota.
Historie se opakuje.
Sedím za dveřma toho krásnýho bejváku s balkonem, plnou ledničkou a rychlou wifi a čekám, kdy se dveře otevřou tentokrát. Florian nejdříve opět vyváděl, když mě slyšel, snad už se na mě těšil, ale pak ho mé dobývání přestalo bavit a mám takový pocit, že se začal věnovat asi něčemu jinýmu. Užitečnějšímu. Andulkám.

LvK

S vintage trendům navzdory!

Miluju vintage věci. Víte proč?
Člověk se nemůže schovávat za současné trendy a otrocký diktát módy a musí pracovat pouze s tím, co má - sám se sebou. S vlastním tělem, se svou vizí i citem pro estetično. Jinými slovy - se svou jedinečností, jednotvárnosti trendů navzdory.

Tuhle sukni mám po babičce. Je to obyčejný polyester, ale nelze ji vyhodit - babička ji kupovala snad před 40 lety v Kotvě, když si našetřila na výlet do Prahy. Nutno dodat, že babička nosila sukni zhruba ve stejném věku jako já nyní a že je mi sukně v pase na centimetr přesně. Ovšem, moje babička byla v té době už dávno po dvou dětech...

Více o outfitu se dozvíte například v článku Proženy.cz, kde jej popsali lépe, než bych to dokázala já sama. Já často popisování ani nejsem schopná. Vybírám si vždy jeden nosný kousek a pak přidávám další ošacení. Někdy se musím mockrát převléct, aniž bych věděla proč - jednoduše mám v hlavě představu a obraz, jak to má vypadat a teprve až když se naplní, vím, že to bude fungovat a já můžu běžet. A jindy se přesvědčím, že může fungovat i něco zcela nečekaného, co se mi v mysli ani nezrodilo.

Článek je pochopitelně doplněn i patřičnou reklamou! #AOpravduMilujuHerbadent

Máte i vy nějaké vintage poklady po babičce? Jaké?
LvK

Fotil: Jakub Charvát

Rodinné setkání po letech

Tři sestřenice. Starší sestra a dvojčata, které celé příbuzenstvo až do puberty rozlišovalo jen podle rozdílných naušnic. V dětství jsme spolu trávily prázdniny u babičky v Měkynči, ale od té doby, co babička umřela, se neviděly. Patnáct let. 

Bylo na čase se opět potkat, padnout si do náručí a u starých fotek vzpomínat na doby, kdy jsme jako malé lítaly po zahradě jenom v kalhotkách!
____________________________________________________________________

Takže jste teď dospělí, už dávno nemusíte poslouchat rodiče, už dávno nemusíte sedět u stolu, dokud to nedojíte a už dávno vás nechodí nikdo seřvat, ať laskavě zhasnete, nekecáte a spíte. Naopak. Teď je čas otevřít láhev vína a nechodit spát.

Po patnácti letech vás přirozeně zajímá, jak žijou ti, se kterými jste vyrůstali. Určitě je tam jakási podobnost s vaším životem, říkáte si. Přeci vás stejně vychovávali!

"Já učím. Je to krásná práce, vždycky jsem to chtěla dělat. Ale to víš ... dneska rodiče zlobí víc než děti."  

"Můj sen je pracovat se slonama. Dostala jsem k expedici starající se o jejich rozmnožování. To je naprostej dream job! Na škole se to učíš na kaprech, ale tam je to jednoduchý. U slona, kterej je zvyklej naladit se na samici a vnímat její pachy a pohyby, se bez samice dost nadřeš. Vůbec to není pro holku a už vůbec ne pro padesátikilovou. Ale získat sperma je to nejmenší. Nejtěžší je správně ho uchovat. Takže pak běháš se zkumavkama v podpaží, aby si to udrželo teplotu těla."

"Já dělám marketing a produkci. Starám se o všechny pobočky v Česku. Zařizuju reklamy, billboardy, kulturní akce."

Na mou duši, jsme jedné krve. 

Babička by na nás byla pyšná.
Jen by nesměla vidět, kolik jsme toho za ten víkend vypily....

LvK

Život jedné Lucie 10

Tři krásné události posledních týdnů? Vybrala bych tyto!

UASHMAMA na Designbloku!

Na Designbloku jsem strávila dva dny a to ještě předtím, než byl předčasně ukončen padající střechou. Byla jsem pozvána na tiskovku Uashmama tašek a mohla se tak poznat přímo se zakladatelem a majitelem značky. Designové papírové tašky, vaky, kabelky, psaníčka i květináče. Okoukla jsem všechny novinky a zamilovala se do lunch bagů - malá kabelka se nezdá, ale kromě sendvičů tam uskladníte ještě dvě láhve vína. Jak šikovné!

Foto: Soni Vozar

Křtil se ALSA kalendář RUNY

Charitativní kalendář RUNY koupíte buď na e-shopu nebo v řetězcích Neoluxoru, výtěžek půjde na pomoc pacientům s ALS, což je neurologické onemocnění způsobující postupnou degeneraci buněk. A v kalendáři budete moc celý rok obdivovat 13 českých umělců na krásných fotografií Terezy z Davle.

Pomáhala jsem s PR a zaručuji se tak, že výtěžek půjde vážně do dobrých rukou. A kalendář s fotkami např. Davida Prachaře, Davida Krause, Patricie Solaříkové či Jany Plodkové potěší nejednoho milovníka krásy. Vánoční dárek? Nemáte zač!

Modelingová škola Verona

Když se nás ptali na základce, čím chceme být, říkali jsme: "Policajtem." "Učitelkou."
Když se dětí zeptáme na základce dnes, řeknou nám: "Youtuberem." "Blogerkou."

A tak jsem s radostí přijala pozvání na kurz pro budoucí modelky, kde jsme si s dívkami povídaly o sociálních sítích a tom, jak je používat tak, aby pomáhaly a neubližovaly. Holčiny byly úžasné a samy přímo vymýšlely, co by bylo zajímavé, podnětné a inspirativní! Takže věřím, že z nich nebudou jen blogerky a modelíny. Řekla blogerka modelína.

Jak jste se měli vy?
LvK

Nosíte kšandy?

Nosíte nebo ne?  
Lidé mají šle často spojené s dobou dávnou minulou, kdy bývaly výsadou mužů a byly často jen praktickým řešením padajících kalhot. To už samozřejmě dávno neplatí, dnes bereme kšandy spíš jako funkční doplněk. Já kšandami supluji primárně šperky. Doplňuji jimi outfity v neutrálních barvách a nosím je nejčastěji k sukním.

Kašmírový svetr: Lindex

Sukně: z Moskvy, víc vám neřeknu...

Kabát: Mněnamíru

Kšandy: Van Graaf

Kabelka: Eobuv

Boty: Baťa

Fotil: Jakub Charvát

LvK

Kočky z dívčích domovů

Dívčí domovy na Srí Lance.
Na dvorku se kočce narodila tři malá zrzavá koťátka. Když jsme za dívkami přijely s Julií a Pauline, mohlo jim být sotva pár měsíců, ale byla úžasně krotká a přítulná. Narozdíl od dívek.

"Jak se jmenují?" ptala se Julia a okamžitě jedno brala do náruče.
"Just cats," odsekly dívky a kotě jí vytrhly z náručí. Kočky tu nikdo neměl rád, jak se později ukázalo. "Jsou to prostě jenom zvířata," vysvětlila nám jedna holčina, "tak se s nima nemazlete."

Jakmile jsem si vzaly kotě na klín, kde okamžitě vytuhlo, bylo zle. Dívky neváhaly kotě krutě vzít za ocas a praštit s ním na zem. Náš evropský přístup o tom, že i kočky jsou živé bytosti, tady nefungoval. Vypadalo to, že neexistuje nic, co by mohlo dívky obměkčit. A tak jsme koťátka aspoň pojmenovaly.

"Tohle kotě," řekla Julia, "se bude jmenovat Pucci."
"Moje Polly," pojmenovala Pauline druhé kotě. "Tak v tom případě moje bude Gucci," pojmenovala jsem to nejmenší.

Jména se dívkám líbila a jednotlivě si je zapsaly jak anglicky, tak vlastním jazykem. Dvě koťata byla prakticky k nerozeznání, a tak jsme musely hledat drobnosti, ve kterých se lišila. Poznávací znamení. Dívky tahle hra ale začala bavit a začaly zkoumat kdo je kdo.

Pak jsme jen týdny chodily a zatímco jsme hrály s dívkami pexeso, koťata nám spala na klíně. To už se smělo, jediné, co se nesmělo, bylo koťata míchat. Každá z nás měla to svoje a běda, pokud bych se začala tahat s Puccim nebo s Polly.

A pak jednoho dne pršelo. Období dešťů se projevilo prudkým lijákem a kotě - nestačila jsem zaregistrovat, které z nich to bylo - uklouzlo, když se snažilo přeskočit schody a skončilo v nádrži s vodou. "Hele," ukázala jedna z dívek na topící se kotě a já tak běžela ho vytáhnout. Kotě prskalo vodu a dívky ho vzaly do učebny šití, kde mu z odstřižků látky udělaly pelíšek.

"Dneska jsem tu naposled. Zítra odjíždím," loučila jsem se ten poslední den. "A beru si teda Gucciho, jo?" "Ty si s sebou chceš vzít Gucciho?" ptaly se, divily se, ale neprostestovaly. Až jsem se začala bát, že si to kotě budu muset fakt odnést. "Ona si chce vzít Gucciho," křičely, odběhly do pokojů a řekly, že se musejí poradit.

"Ne, Gucciho ti nedáme. Je náš," přišly po čtvrt hodině s konečným verdiktem a kotě mi sebraly.

Najednou už to nebyly "just cats", nýbrž Pucci, Polly a Gucci. Tři kámoši na dvorku. Možná jsme jim nic jinak nepředaly, ale tohle se nám povedlo. A za to jsme se s Julií poplácaly pyšně po ramenech. 

LvK