Berlin: vintage obchody & bar, jehož budete chtít být součástí


Berlín je velice autentickou metropolí, kde stále pocítíte rozdíly východní a západní Evropy, má nezaměnitelnou atmosféru a spoustu míst, které se vám vryjí pod kůži.

Letošní návštěvu jsem jako vždy pojala nostalgicky a prošla si veškerá místa, která v Berlíně miluju. Včetně naprosto dokonalých a tématických vintage obchodů. Letos však za největší objev považuju Zwiebelfisch bar a jeho hmatatelný genius loci.

Co nezapomenutelného navštívit v Berlíně?



Jestli chcete objevit poklady 50., 60. nebo 70. let, poznat a osahat si ikonické retro kousky a vdechnout jim nový život, musíte do O.F.T. obchůdku nedaleko Friedrichstraße bahnhof. Najdete tu šílenosti i velice cenné starožitnosti. Dobře zorganizované vetešnictví, chtělo by se říct. Místy může připomínat garážový obchod se vším, co jen najdete po předcích na půdě: móda, nábytek, dekorace, šperky, rukavičky, kožešinové límce, psaníčka našich babiček, pásky...

Je to ujeté, šílené, šokující, ale nikdy ne nevkusné. Co se může zdát jako veteš je ve skutečnosti pečlivě vybrané tak, aby daná věc měla určitou hodnotu. O čem se domníváme, že tu bude stát pár euro, se tak může ukázat jako sběratelská raritka a stát pár set euro. Vintage obchod drží jednotnou estetiku a myšlenku a jak vám paní majitelka vysvětlí, spousta kousků, které u ní objevíte, mají sběratelskou hodnotu a jsou tak investicí.

K nalezení je tu opravdu všechno. Pokud se chcete pořádně prohrabat zbožím, budete potřebovat minimálně hodinku času. O.F.T. znám už skoro 10 let a je to má povinná berlínská zastávka. Ne vždy mám odvahu si tam něco pořídit, ale letos jsem si tři kousky odnesla!


Další z mých oblíbených zastávek po vintage obchůdcích je Berliner Modeinstitut, odkud jsem si před pár lety nechávala posílat věci do Prahy. Maličký krámek slouží zároveň i kostymérkám jako půjčovna kostýmů. Najdete tu i pár současných věcí, primárně si ale Modeinstitut drží styl pařížských večírků dob dávno minulých. Najdete tu dlouhé rukavičky, zdobené kloboučky a nejrůznější dekorace do vlasů, dlouhé večerní šaty i koktejlky, sponky do vlasů, brože, kožené střevíčky, šátky, kapesníčky...


První večer mě Zwiebelfisch něčím zvláštním přitahoval - atmosférou, lidmi, plakáty na zdech, přeplněností a místními, kteří tu živě diskutují. Bar špatně oblečených intelektuálů, kteří jdou za dobrým pivem. A zatímco ostatní bary v okolí zejou prázdnotou, ve Zwiebelfisch se vám lehce stane, že si budeme muset k někomu přisednout, abyste vůbec urvali místo. Jakmile si přisednete, stanete se součástí, prozradíte, odkud jste a místní vám začnou vyprávět neuvěřitelné příběhy z dob války, které mají s Českem spojené nebo slýchali od svých rodičů. Asi netřeba dodávat, že jsem se vracela každý večer.


Jaké jsou vaše tipy na "zažít Berlín"?
LvK

Štěstí



Když jsme si to malé štěňátko, kterému jsme začali říkat Deník, přinesli domů, měli jsme babičku už několik měsíců v nemocnici. Z umělého spánku se nemohla vzbudit, jakkoli jsme se snažili.

Chodili jsme si s ní povídat, vyprávět jí, co bylo ve škole a taťka ji chodil mýt a promazávat proleženiny, kterých už měla za tu dobu hodně. Že nás babička slyší a vnímá jsme mohli jen doufat.

Malé, hravé štěně yorkšíra ale navedlo taťku na nápad. Věděl, že jestli babička něco milovala, tak všechna zvířata v okolí - krmila každou kočku, která přišla. Přecpávala Zorku, předchozího psa, která vždycky čekala pod oknem, až jí babička hodí hrst piškotů. Tak ano, byla to babička, ta přecpávala všechny. Když umřel děda, potají, když jsme byli ve škole a naši v práci, si všechny ty kočky tahala domů.

Malé, sotva kilové štěně yorkšíra, tak dal taťka do kapsy a vzal ho ukázat spící babičce.
Dodnes si to neumíme vysvětlit, ale to byl ten jediný (a poslední) moment, kdy se babička vzbudila. A kdyby vzbudila! Deníka si hladila, drbala, muchlala, pusinkovala a mezitím konverzovala s taťkou, jako by se nic nestalo. Jako by neexistovala žádná propast času mezi tím, kdy usnula a mezi přítomným okamžikem. Věděla všechno. Že máme nové štěně, co jsme dostali pod stromeček i že jsem dostala kuli z matiky.

Jakmile taťka odešel, nadšený z toho zázraku, babička opět usnula.
Už se nikdy neprobudila. Tři měsíce na to zemřela.
Bude to 15 let.

Teď, když umřel i Deník, jsem si na to znovu vzpomněla.
Že toho s náma tolik prožil. Ale co on s náma: my s ním! 
Člověk má teď přes všechny ty slzy pocit neuvěřitelné bolesti a prázdna, ale pravdou je, že můžu být jedině vděčná za tak dlouhá léta neskonalého štěstí, které tak nějak automaticky nabíhalo pokaždé, když jsem jenom zaslechla jeho přibližující se ťapání.

Jen těch pusinek jsem mu dávala ještě málo.
LvK



Skinbooster pro vypnutí pleti? Vyzkoušeno!


Asi nikoho nepřekvapí, že jsem odpůrce veškerých výplní, co se omlazovacích procedur týče. Nejsem přívrženec ani omlazení kyselinou hyaluronovou. Líbí se mi však myšlenka omlazení akupunkturou, což je sice dlouhodobá záležitost, ale dokáže zaktivovat vlastní regenerační procesy anebo Skinbooster, kdy hlavní princip laserového ošetření spočívá v rychlejším odbourávání starého kolagenního vaziva v kůži a jeho nahrazení novým. Kůže se tak zpevňuje a stává se elastičtější a tím hladší a s méně viditelnými póry a vráskami.

Já zkusila ošetření pouze na 1. stupeň (ze čtyř), což je zatím v mém věku naprosto dostačující. Nejdříve se nanáší maska, která pleť lehce znecitliví, protože ošetření na některých citlivých místech (okraje rtů, obočí, nos...) může lehce štípat. Vždycky jsem sebou škubla, ale jinak nejde o nijak bolavou proceduru. Poté se nanáší chladivá maska, která předchází otokům, a můžete jít domů. Pleť může být sice maličko zarudlá a mít pocit horkosti, ale nic, s čím by si trocha korektoru neporadila.

Ještě ten večer se doporučuje celý proces obnovení kolagenu urychlit speciálními přípravky, které se mají dostat do hlubších vrstev pleti, já je nevyužila, protože mám kosmetiku svou, ale pleť jsem nepotřebovala už dále ničím chladit, jen jsem ji dala masku navíc.

Výsledky začínají být vidět po pár dnech, kdy se pleť vypíná. Skinbooster se používá nejen ke zmírnění vrásek, ale i na pigmentové skvrny, na léčbu akné a vymizení jizviček po akné. Pomáhá i velice dehydratované pleti a pleti mdlé a unavené.

Já akutně nepotřebovala řešit nic, ale mile mě překvapilo, že se do týdne zjemnily vrásky kolem rtů a očí, které mi sice nijak nevadily, ale přesto dokážu ocenit, že jsou daleko méně viditelnější!

Pokud tedy hledáte něco neinvazivního a pokud možno bez výplní, tak doporučit určitě mohu. Byť si uvědomuju, že psát o anti-age je v mém věku  ještě trošku brzo. Pokud máte zkušenosti se Skinboosterem u starší pleti či při léčbě akné, budu ráda, když mi dáte vědět!

LvK


30 věcí, které jsem se naučila za 30 let

Foto: @Vojta Resler

Jop. Je mi třicet. 
To je takový ten věk, kdy už by člověk měl mít aspoň rozum, když na moudrost si ještě musí počkat. Ale za 30 let jsem se naučila aspoň základních 30 věcí:


  1. Že silonky mají být neviditelné.
  2. Že urputnost, lež a nenávist nikdy nevyhraje.
  3. Že mi rychlá chůze dělá sakra dobře, ale nesmí se tomu říkat sport. 
  4. Že nechci žít/pracovat/přátelit se s těmi, které si před sebou musím neustále omlouvat. 
  5. Že nedokážu žít bez kysaných mléčných výrobků, ať si kdokoli říká cokoli.
  6. Že co způsobím druhému, způsobí mi třetí. 
  7. Že jsme všichni stejní, jen to máme každý nastavený jinak. 
  8. Že je super udělat jednou za čas kompletní čistku - v lidech, v šatníku, v práci - a že je úleva chvilku nic nemít. 
  9. Že prostě nejsem ranní ptáče a nemám s tím problém.
  10. Že je potřeba si to dělat hezký. Všude. 
  11. Že hodní lidé se neopoustějí! 
  12. Že ve všem můžeme klouzat po povrchu, nebo jít do hloubky. Ve všem. 
  13. Že pavouci nejsou zlí, nejsou zlí, nejsou zlí!
  14. Že jsem pořád stejná, i když říkám, že ne. 
  15. Že nemám chodit spát s mokrou hlavou.
  16. Že pracovat levně nebo zadarmo mi nefunguje a můžu to milovat sebevíc. Dávám tím najevo, že si nevážím svého času a práce a když si ho nevážím já, nebude si ho vážit ani klient. 
  17. Že nemůžu poslouchat každého chytrolína v okolí, ale je fajn pěstovat si sebereflexi. 
  18. Že se vyplácí nezaprodat se. 
  19. Že je potřeba pěstovat si koníčky, ať už jsou jakékoli.
  20. Že věřím, že to se mnou naši mysleli dobře. (Jen se to nepovedlo.) 
  21. Že už ze mě nic kloudnýho nevyroste a že už fakt nejsem ve vývinu. 
  22. Že když ptáčka lapají, instagramový život mu ukazují. 
  23. Že cestování dodává nadhled a přidává na cynismu. (Jde to ruku v ruce? Zatím nevím!) 
  24. Že pravá dáma na sebe může nechat čekat akademickou čtvrt hodinku a až dvacet minut, pokud zdolává Prahu na podpatcích.
  25. Že když chci plameňáka, nemůžu doufat, že si ho vychovám z hrocha (řekla mi Cindy
  26. Že charisma, styl a smysl pro humor si za peníze nekoupíme. #SoSad
  27. Že mě děsí lidé, co používají slova "výzva", "komfortní zóna", "překračování vlastních limitů", "bezpodmínečná láska" a že s každým takovým vyřčeným slovem si musím dát minimálně deci bílýho. 
  28. Že mě uklidňuje příroda, můj pes, Bridget Jones a krupicová kaše. 
  29. Že je v pořádku nebejt feministka. 
  30. Že ve čtyřiceti nebudu o moc chytřejší. 

Třicítka je taky ten zákeřný věk, kdy vy máte pocit, že i osmnáctiletí jsou plus mínus stejně staří, zatímco oni vám uctivě vykají. 
A na to je potřeba se napít!
Na zdraví,
LvK





5 cestovatelských pravidel pro každou metropoli


S výlety do Kodaně a Londýna jsem si uvědomila jednu důležitou věc.
Že dělat si itinerář cesty, jak nás aspoň na hotelovce učili, je potřebné pro průvodce.
Ale že já chci jen nasadit boty, projít si celé město a objevit si vlastní kouty, místa a podniky.
Mám vlastně svých 5 základních pravidel pro cestování tak, jak ho mám nejradši.
Bez stresu.

1.) Neboj se velkoměsta

Nejvíce vzpomínám na krásy metropolí, kde jsem se před příletem nedívala do mapy MHD a předem nezjišťovala, jak se kam dostanu. Jakmile mapu otevřu, mám úzkostný pocit, že jednak se ztratím už při příletu, jak mi tamější doprava přijde nelogická, a jednak mě přepadne pocit, že nemám možnost všechno stihnout projít a objevit.

Často přitom platí, že vše důležité najdeme v centru či v širším centru, které je možné projít obyčejně pěšky. Ba dokonce by byl hřích si to neprojít pěšky a hledat autobusy, tramvaje či metra jen ze strachu, že něco nestihnu či že se ztratím. 

Takže i v maličké a kouzelné Kodani (602 tisíc obyvatel) jsem neustále hledala busy, divoce přebíhala na tu správnou stranu a nechala se dovézt na místa, kam jsem klidně mohla dojít a to v bez stresu a s kávou v ruce.


2.) Nasaď pohodlné boty

Pamatuju si na první návštěvu Moskvy (12,5 milionu obyvatel). Bylo mi necelých 23 a nic moc jsem neřešila. Nasedla na první metro a nechala se dovézt tam, kde se křížilo nejvíc linek - tam bude centrum, došlo mi. Vyšla jsem hned u Rudého náměstí, které se tak stalo mým hlavním bodem pro další cesty. Každý den jsem se od Rudého náměstí pěšky vypravila jiným směrem, dokud jsem nenarazila na všechno, kam mě lákal průvodce.

Co tím chci říct? Chce to pohodlné boty, ve kterých zvládnete ujít i desítky kilometrů, protože to reálně za den nachodíte. Městskou se nechte dovézt do centra (nebo na první zastávku, kam vás to bude táhnout) a choďte.

Často objevíte řadu památek, které byste těžko hledali, kdybyste tam chtěli dojet, a po pár dnech pro vás už centrum nebude rozdělené jen podle stanic metra, nýbrž pochopíte, jak která ulice/část na sebe navazuje a kam vás dovede. Snáze se pak zorientujete, pokud se ztratíte, a uvidíte celé to velkoměsto v souvislostech. Tam někde začíná genius loci!

3.) Googluj

Když večer dojdu domů, dávám si dohromady, co jsem ten den viděla. Pokud mi něco, co mi říká průvodce, že vidět musím, chybí, druhý den už si tam cíleně dojedu. To už se města tolik nebojím a často i vím, odkud mi tam jede jaký spoj.

A pokud na svých pochůzkách objevím něco, o čem netuším, co může být, googluju. Google dneska monitoruje každý náš krok, a tak ví daleko líp, kde jsem, než já.

Už léta mám pak cestovní zápisník, kam si tyhle mnou objevené poklady zapisuju a píšu si, jak se tam dostat. Jsem taky už léta závislá na Swarm appce.

4.) Trošku se ztrať  

Když jsem teď v Londýně (8,7 milionu obyvatel) hledala Tower Bridge, špatně jsem zahnula. Nedržela jsem se turistů. (Pokud o městě nic nevím, držím se turistů, ti mě spolehlivě dovedou za vším důležitým, zvláště zájezdy.) Já ale zahnula do uličky pod jakýsi železniční most, která mě - byť v centru - dovedla k malým lokálním podnikům, kde nepotkáte turistu, obchod s kýčovými suvenýry ani předraženým fish and chips.
Našla jsem malou klidnou část, skoro až by se chtělo říct malou vesničku uprostřed velkoměsta, kde potkáte jen místní, kde je klid a minimum dopravy. Ne, neprozradím, kde to bylo. Najděte si svoji uličku! 

5.) Nasaj atmosféru

Když si ráno řeknu, že potřebuju vidět 10 pamětihodností, zpanikařím, že to nemám možnost stihnout. Když ráno vstanu s tím, že vystoupím v centru a celé si ho projdu, zjistím, že za šest hodin chůze jsem viděla 10 pamětihodností a objevila ještě dalších pár míst, která mi přirostla k srdci. 

Je to rychlejší, než si myslíme.
A když mám čas, nechám se zavést schválně na opačnou stranu města - na okraj. To jsou přesně ta místa (a má je každá metropole), která se turistům neukazujou - sídliště, nákupní centra...

Nebývá na tom nic moc hezkého, ale zajímá mě to, protože na tom asi nejvěrněji vidím, jak si tu lidé opravdu žijí a to nehledě na nablýskané centrum. Nečekám od toho nikdy nic, ale občas jsem mile překvapená! Výjimkou mohou být v některých městech nebezpečné čtvrti, kterým je dobré se vyhýbat. I to nám často ale nejlépe řeknou místní!

Šesté pravidlo by mohlo být - vychutnej si to. I kdyby letadlo mělo uletět.
Jaká jsou vaše cestovatelská pravidla?
LvK

6 kosmetických tipů na regeneraci po létě!



Letní teploty skončily a s podzimem přichází pomalu potřeba regenerace, která zminimalizuje případné škody napáchané přehnaným sluněním. Snad tedy pomůže pár kosmetických radostí, které v těchto dnech pomáhají mně!


Regenerace: SKIN FOOD 


Neznám lepšího pomocníka na sluncem vysušenou pleť, než je legendární zelený krém Skin Food od Weledy. Letos Weleda uvedla jeho light verzi, mluvím však o té originální, s tradiční recepturou od roku 1926. Krém, který koupíte v balení 30 nebo 75ml, je vydatný, mastný a velice dobře poslouží jako vysoce regenerační maska na pleť či noční krém, který dodá pleti v chladnějším období tolik potřebné lipidy. Použijete ho přitom klidně i jako bázi pod make-up!

Na oči: Pomněnkové sérum dieNikolai


Na unavené oči mi dělá neuvěřitelně dobře Pomněnkové sérum od dieNikolai. Je nemastné, můžu se s ním okamžitě nalíčit, i přesto okamžitě ucítíte, že je velice výživné a plné olejů jako např. olej z vinných hroznů, lněný olej či řepkový. O zklidnění očního okolí se postará výluh z vilínu a velice hojivé účinky mají i obsažené slzy vinné révy. Ty jsou zdrojem řady antioxidantů a ošetřují a osvěžují oční okolí. Pomněnkové sérum pomáhá zmírňovat otoky očí a preventivně působí i proti tvorbě jemných vrásek. A navíc je v biodynamické kvalitě!


Na vlasy: Innersence péče


Z týhle vlasovky jsem hodně nadšená. Je to totiž docela něco jiného, než co jsem zatím kdy z přírodní kosmetiky vyzkoušela. Na slunce po létě kromě posilujícího šamponu používám výživný kondicionér, ale vlastně mi stačí i leave in, tedy bezoplachovací verze. Ta nefunguje pouze tak, že se vlasy vyživí a budou se bezproblémů rozčesávat, ale že na nich působí i jako zvláčňující kúra, která vlas chrání před nepříznivými vlivy životního okolí, podporuje růst vlasů, dodává lesk a opravdu hebkost (i hodně suchým konečkům). Doslova zázrakem pak pro mě je pro mě jejich Objemový krém na vlasy, o kterém jsem už psala a stále se ho nemůžu nabažit. Neoplachuje se, vlasy nezatěžuje, lze jej nanášet na vlas po celé délce a kštici nechává poddajnou a zdravou!

Voňavé tělo: Primavera tělový olej Růže a Osmanthus



Tělový olej Primavera jsem spotřebovala dřív, než jsem ho stačila nafotit. Božsky voní, rychle a bez mastnoty se vstřebává, zvláčňuje pleť a dodává ji elasticitu a snižuje tak negativní dopad přílišného slunění či extrémních teplot. Použít jej můžete i jako masážní olej s jemnou, nevtíravou a přitom uklidňující vůní!

Nejlepší péče o rty: Henné Organics



Rty mi celé léto zachraňoval tónovací balzám Henné Organics, který ve dvou vrstvách plně nahradí rtěnku, přitom rty dokonale ochrání, zvláční, vyživí a v létě, kdy chceme jen lehký dotek barvy, dokonale oživí letní look. S podzimem pak přidávám více vrstev, kdy je barva intenzivnější a rty zůstávají bez jediného popraskání či suché kůže. Henné Organics nabízí ještě úžasné sérum, peelingy na rty a taky rakytníkovou silně regenerační masku, to si ale nechávám jako extra péči do mrazů! 

Nejlepší korektor ever: Juice Beauty 


A malý tip z dekorativky: tohle je snad ten nejlepší korektor, co jsem kdy poznala. Tuhé korektory dobře kryjí pupínky, tekuté zase kruhy pod očima. Juice Beauty obojí! Barevně mi sedl odstín Cream (08), který rychle zneutralizuje veškerá zarudlá a zanícená místa, poradí si s namodralými kruhy pod očima i červeným nosem! Snadno se nanáší prstem a na místě zůstává celý den, aniž by byl postřehnutelný.

LvK


Stay Fancy



Londýn, den odletu.

Na snídani jsme si došly do velice fancy hotelu na Picadilly street, v hotelu s největší koncentrací krásných a elegantně oblečených Britů v nejlepších letech, s dobrou kávou a skvělou porridge. Hodily jsme se tam - seděly na terase, skvěle oblečené, načesané, navoněné a na lodičkách si užívaly pulsujícího velkoměsta, perfektních výhledů a zkoumaly nabídku galerií.

K dokonalosti holčičího výletu chyběl už jen VOGUE. Velké zářijové číslo, které navíc měla tento měsíc tak trochu na svědomí Meghan Markle.

Že to ale vyhrála výstava Stanley Kubrick, kam nás - jak jsme ještě u kávy zjistily - doveze rovnou z Picadilly červený dvoupatrový autobus, rozhodly jsme se VOGUE koupit později. Stanley byl vynikající a my na výstavě strávily minimálně hodinku a půl. Pak jsme si ještě v kavárně galerie daly další kávu a vodu a hezky si to šly vypít do Holland parku, abychom se ještě naposledy pokochaly krásnými londýnskými parky.

Na metro jsme se rozhodly dojít pěšky, bylo přeci krásně, a i když jsme se na šedé lince trošku ztratily, nic nenapovídalo tomu, že bychom si na letišti snad nestačily dát něco k snědku.

Autobus dorazil za půl hodiny a dostal se do takové dopravní zácpy, že nám Google neustále škodolibě připomínal, že letadlo už ani náhodou nestihneme a nenápadně nabízel ubytování. Další let byl dostupný totiž až druhý den ráno.

Nakonec jsme dorazily deset minut před zavřením check-in a půl hodinky před zavřením gatu. Pak už si pamatuju jen to, že mi odbavili kufr, že jsme na poslední chvíli zaplatily za rychlejší odbavení, přesto čekaly ve frontě za ve-li-ce po-ma-lý-mi Italkami s osmi kufříky, igelitkami, taškami, kabelkami, ledvinkami a kosmetickými kufříky a v době zavření gatu běžely přes celé letiště.

To, co mělo trvat 20 minut, jak říkal ukazatel, jsme stihly uběhnout pod tři minuty. Neptejte se nás jak. Já jen s psaníčkem v ruce, Verunka se svým růžovým fancy kufříkem. Doběhly jsme přesně pět minut po oficiálním zavření gatu.

To už nešlo mluvit o nějakém fancy outfitu. To, co ráno bylo naškrobené, vyžehlené a voňavé bylo teď propocené a smradlavé, vlasy ráno vyfoukané dávaly teď svým vzhledem tušit, že tu někdo trhl světový rekord v běhu na podpatkách. O make-upu už se dalo mluvit jen v čísle minulém.

Přesto nás do letadla pustili. Nedivila bych se, kdyby z hygienických důvodů odmítli.
Bolel nás žaludek, nohy, třásly jsme se nervama i vyčerpáním, ještě s chutí si na palubě daly boloňský špagety ohřívané v mikrovlnce s nechlazeným Heinekenem a co hůř - měly jsme pocit, že to je to nejvíc fancy večeře, co jsme kdy jedly.

Jakmile se letadlo odpíchlo od země, trochu nám otrnulo a hned jsme si hrdinsky slíbily, že spolu zase brzy někam pojedeme, protože všechno zvládneme, se vším si poradíme, všude se domluvíme a vůbec. Jsme dobrý tým. Dokonce jsme v tom spěchu ani nic nezapomněly. Až při vychladnutí v Praze nám došlo, že nemáme to, co by nám navrátilo aspoň trochu pocit důstojnosti. VOGUE.


LvK