Já vím, že mi to nezůstalo, ale
bývalo to tak.
Mám několik prokazatelných (čti: zdokumentovaných) událostí z dětství, kde jsem
určovala trendy. Třeba jako maškarní.
Uznávám, že všechny ty princezny a berušky byly trochu fádní, ale to jsem byla ještě příliš malá na to, abych to brala vážně. Jediný kostým, který mě bavil, byla Pipi Dlouhá punčocha. Outfit jsem skládala dost dlouho na to, aby byl téměř identický. Copy trčící do stran měly zajistit drátky, které jsem měla vpletené ve vlasech a které ještě při odchodu perfektně držely.
Jakmile jsem na maškarní - i s plyšovým panem Nelsonem - dorazila, ze zdrátkovaných copů zbyly dva zplihlé, smutné culíčky na straně, které už tenkrát dávaly tušit, že po zbytek života už to nebude lepší.
Když jsem dorostla do názoru, s beruškama a princeznama byl konec.
Šla jsem za bojovnici Xenu.
Máti mi ušila korzet a sukni s třásněmi, taťka mi ze dřeva vyřezal dýku a z plechového víčka od sušeného mléka čakram, tu kulatou bumerangovou zbraň, kterou Xena zabíjela. Tady už jsem zvolila pro jistotu černou paruku s ofinkou a nebojácně vyrazila.
Ostatní berušky a princezny bledly závistí. Najednou žádná nechtěla bejt princezna.
Ten rok jsem vyhrála 1. cenu za nejlepší masku. K mé velké nelibosti - a k nelibosti celé mé nebohé rodiny, která se na kostýmu podílela - jsem vyhrála křečka. To živé zvíře, které žije jen proto, aby vás v noci, až bude hystericky lítat ve svém kolotoči, mohlo budit.
Někdo v životě vyhraje loterii, někdo hlodavce.
Další rok to na maškarní byla samá Xena.
Tak jsem šla za Esmeraldu a
dělala, že je nevidím. Ale viděla a vnitřně jsem se tetelila blahem, že jsem trendsetter, jak by se řeklo dnes. Hantýrkou devadesátých let:
že se opičí. A už tehdy jsem věděla, že to i za toho pitomýho křečka, kterýmu jsem celej půl rok jeho mizernýho života musela měnit piliny, stálo.
PS: A ne, fotodokumentace by nebyla.
PPS: A ano, s Esmeraldou jsem opět vyhrála. Dalšího křečka na půl roku. Devadesátky byly krutý i pro děti, nemyslete si.
Za co jste na maškarní chodili vy?
LvK